Právo na odpor patří mezi základní politická práva. Jeho úkolem je chránit lidská práva, když dochází k odstraňování demokratického řádu a omezování jeho orgánů. Právo na odpor vychází z přirozenoprávních myšlenek, jelikož lid je poslední pojistkou demokratického řádu, který má zasáhnout v době, kdy už demokratický státní aparát nebude funkční. Právo na odpor je v české právní úpravě garantováno v článku 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.¹⁾

Právo na odpor v sobě nese paradox způsobený tím, že se jedná o právo, které se uplatňuje v době, kdy už jiná garantovaná práva neplatí nebo jejich vynucení není možné.Molek, P. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 550.²⁾ Nejasné také je, kdo má být adresátem práva na odpor a má tak zaručit možnost občanů uplatnit jim garantované právo. Adresátem je státní aparát, který se utvoří po uplatnění práva na odpor, zároveň je adresátem také i státní aparát před uplatněním práva na odpor, protože garantuje občanům, že můžou v případě nefunkčnosti zákonných prostředků ochrany využít toto právo. Adresátem jsou také ti, kdo odstraňují demokratický řád lidských práv a základních svobod, jak nám říká Listina. Jelikož právo na odpor je pro ně varováním, že lid proti nim může použít i jiné prostředky než jsou zákonné prostředky.Molek, P. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 552.³⁾

Právo na odpor v historickém vývoji

Počátky práva na odpor jsou spojovány se starověkým židovským státem. Judaismus očekává příchod Mesiáše, jenž přinese vyšší dokonalejší řád, než je ten kolem nás. Proto je úkolem králů realizovat zákony dané Bohem. Ti jsou ovšem pod dohledem proroků, kteří krále kritizují, když se odchýlí a protiví božskému Zákonu.Kysela, J. Právo na odpor a občanskou neposlušnost. Brno: Doplněk, 2001, s. 21.⁴⁾ Lid se tedy může proti králi vzbouřit, když v pozitivním právu nedodržuje přirozený řád.

Ve středověku se pak dále rozvíjí myšlenka práva na odpor. Scholastika začíná rozlišovat pravého a nepravého vládce. Pravý vládne spravedlivě, podle boží vůle a božích zákonů, naopak ten nepravý se Bohu nepodřizuje (je nástroj ďáblův). Nepravého vládce není třeba poslouchat a podřizovat se mu. Arbitrem, který rozhoduje o pravém a nepravém vládci je pak církev.Kysela, J. Právo na odpor a občanskou neposlušnost. Brno: Doplněk, 2001, s. 29.⁵⁾ Ve vrcholném středověku je arbitrem rozhodujícím o tom, zda je vládce spravedlivý a vládne podle boží vůle nebo je třeba proti němu vést odpor, papež (což se projevilo například bojem o investituru).

Výrazným projevem práva na odpor ve středověku pak byla Magna Charta Libertatum, kdy si angličtí šlechtici vymohli na králi v roce 1215 zapsání a zaručení svých práv. Byl ustanoven sbor baronů, který měl dohlížet na dodržování míru a zaručených svobod. Když by ze strany krále došlo k porušení, sbor baronů vyzval krále k nápravě. Pokud by král nesjednal nápravu, měli angličtí šlechtici právo použít proti králi všechny prostředky pro ochranu svých práv. Byla ale zaručena nedotknutelnost krále a jeho rodiny.Kysela, J. Právo na odpor a občanskou neposlušnost. Brno: Doplněk, 2001, s. 32.⁶⁾

John Locke ve svém Dvojím pojednání o vládě připouští právo na odpor, když dojde k porušení společenské smlouvy a rozpadu politické společnosti. Locke vymezil čtyři možné případy, kdy k rozpadu politické společnosti dochází. Kníže uchvátí zákonodárnou moc (v dnešní době, když představitel výkonné moci si podrobí i moc zákonodárnou), kníže nesvolá sněm nebo ho omezí (další omezení zákonodárné moci představitelem výkonné a omezení práva občanů podílení se na správě státu), kníže svévolně změní způsob volby nebo voliče (další omezení participace občanů) a když je národ podroben cizí mocí.Kysela, J. Právo na odpor a občanskou neposlušnost. Brno: Doplněk, 2001, s. 41-43.⁷⁾

Významným dokumentem zakotvujícím právo na odpor je Deklarace nezávislosti USA, kterou se pak vedle myšlenek Rousseaua a Montesquieuho inspirovali francouzští zákonodárci v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789.

Právo na odpor v české právní úpravě

Článek 23 Listiny nám říká: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

První základní podmínkou pro uplatnění tedy je znemožnění činnosti ústavních orgánů a, když se nebude možné účinně bránit užitím zákonných prostředků. Musí se jednat o systémové selhání, kdy dojde ke „stavu ústavní nouze“. Podle Karla Klímy k tomuto stavu dojde, když se občané nebudou moct podílet na správě věcí veřejných podle článku 21 Listiny. Jan Kysela za „stav ústavní nouze“ považuje stav, kdy nebude uplatňován článek 21 Listiny a článek 22 Listiny, který garantuje ochranu svobodné soutěže politických stran.Molek, P. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 564.⁸⁾ Za „stav ústavní nouze“ se pak dá také označit, když ústavní orgány budou formálně funkční, avšak jejich rozhodnutí nebudou respektována.

Jan Kysela podotýká, které ústavní orgány musí být nefunkční, aby došlo k aktivaci práva na odpor. Jedná se podle něj o nefunkčnost Ústavního soudu a obecného soudnictví, pak parlamentu, vlády a prezidenta. Naopak nefunkčnost České národní banky nebo Nejvyššího kontrolního úřadu není dostatečné selhání pro uplatnění práva na odpor.Kysela, J. Právo na odpor a občanskou neposlušnost. Brno: Doplněk, 2001, s. 68-69.⁹⁾

Další podmínkou je zaměření se na toho, kdo odstraňuje demokratický řád lidských práv a základních svobod. Může se jednat o vnitřní subjekt jako je nedemokratická politická strana, nedemokraticky vytvořený státní orgán nebo osoby, které chtějí získat moc. Nebo se jedná o vnější subjekt, který chce získat moc ve státě (např. cizí okupační moc, ozbrojená skupina). Jan Kysela pak dovozuje, že stačí, aby se subjekt o uchvácení moci jenom pokusil.Molek, P. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 566.¹⁰⁾ Tento pohled vychází z neschopnosti demokratických států jednat v době vzrůstajících nacistických a komunistických ideologií v minulém století.

Uplatnění práva na odpor může mít různé formy, jelikož Listina nespecifikuje, jak může být právo uplatněno. Přesto mezi typické formy budou patřit činy jako sabotáže, stávky, nebo také atentát. Další formou může být revoluce, musí se však jednat o revoluci zdola a o revoluci, jejímž cílem má být znovunastolení demokratického právního řádu.Molek, P. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 567-568.¹¹⁾ Pavel Molek pak usuzuje, že na výkon práva na odpor může být uplatněn požadavek, který vychází ze zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů.¹²⁾ V § 6 tohoto zákona je jako podmínku rehabilitace, že „jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky“.

Podle Listiny jsou nositeli práva na odpor občané. Pavel Molek přesto vidí nejasnost v termínu občan z důvodu, že nedemokratické režimy se často zbavují svých odpůrců tak, že je donutí k emigraci a zbaví je státního občanství (jako to například aplikoval komunistický režim v ČSSR). Proto klade otázku, jestli by i tito lidé, kteří už formálně nejsou občany daného státu, neměli mít právo na odpor. Navíc by nositeli mohli být i příslušníci národnostních menšin, které sice nemají občanství, ale žijí už dlouhou dobu v daném státě. Odpovědi na tyto otázky, kdo je nositelem práva na odpor nenachází.Molek, P. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 571-572.¹³⁾

Právo na odpor tvoří poslední pojistku demokratického řádu, a proto je důležité, že jej máme garantované v naší Listině, zvlášť po zkušenostech z nacistické okupace a čtyřicetileté komunistické totalitě.