Vznik Československé republiky 28. října 1918 představoval jeden z nejvýznamnějších politicko-společenských důsledků první světové války. Nový stát vznikl rozpadem Rakousko-uherské monarchie a byl od počátku koncipován jako demokratická republika, formálně se opírající o ideu národního sebeurčení. Uplatnění tohoto principu však naráželo na zásadní praktické limity, neboť území Československa bylo historicky osídleno obyvatelstvem různého jazykového, etnického a kulturního původu. Národnostní otázka se tak stala jedním z klíčových problémů existence a stability první republiky.

Československo nebylo národním státem v etnicky homogenním smyslu, nýbrž státem mnohonárodnostním. Vedle Čechů a Slováků zde žily početné menšiny Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů, Židů a Romů. Zvláštní postavení zaujímala zejména německá menšina, která nejenže představovala druhou nejpočetnější národnostní skupinu v republice, ale v některých oblastech tvořila i lokální, hospodářsky i kulturně dominantní většinu. Celková národnostní struktura republiky byla přitom výsledkem dlouhodobého historického vývoje, zejména kolonizačních procesů ve středověku, industrializace 19. století a správního uspořádání Rakouska-Uherska.

Mezinárodní uznání Československa bylo rovněž spojeno s přijetím závazků právě v oblasti ochrany menšin. Mírová smlouva se státy Dohody a menšinová smlouva uzavřená v Saint-Germain-en-Laye roku 1919 zavazovaly Československo k respektování jazykových, kulturních a politických práv menšin a zároveň umožňovaly jejich mezinárodní ochranu prostřednictvím Společnosti národů.Petráš, R. Národnostní menšiny. In: Schelle, K., Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, IV. svazek (N-O). Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 179.¹⁾ Menšinová politika se tak stala nejen otázkou vnitřní správy, ale i součástí zahraničněpolitické legitimity státu. Československá reprezentace, zejména prezident T. G. Masaryk a tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš, si byla této skutečnosti vědoma, současně však prosazovala centralistickou koncepci státu založenou na ideologii čechoslovakismu, která důsledně odmítala autonomní tendence především německé menšiny.Kolář, O. Státoprávní postavení německé menšiny v ČSR (1918–1938). In: Schelle, K., Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, XVI. svazek Správa veřejná – Suché. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 393.²⁾

Národnostní menšiny v první Československé republice

Podle sčítání lidu z února roku 1921 tvořili příslušníci národnostních menšin přibližně jednu třetinu obyvatelstva Československa.Kuklík, J., Petráš, R. Minorities and Law in Czechoslovakia, 1918–1992. Praha: Karolinum, 2018, s. 70.³⁾ Nejpočetnější byla německá menšina, která čítala zhruba 3,1 milionu osob a soustřeďovala se zejména v historických pohraničních oblastech Čech, Moravy a Slezska, tzv. Sudetech.Tóth, A., Novotný, L., Stehlík, M. Národnostní menšiny v Československu 1918–1938. Praha: Univerzita Karlova, 2012, s. 30.⁴⁾ Němci zde představovali nejen demograficky významnou skupinu, ale také důležitý hospodářský a kulturní faktor; v Sudetech byla totiž situována značná část průmyslu, obchodu a městské samosprávy. Obecně se německá menšina odmítala vnímat jako součást československého státu a předpokládala, že bude jako rakouská exkláva připojena k Německu. Již v říjnu roku 1918 dokonce došlo k pokusu o vyhlášení čtyř samosprávných německých oblastí Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. Snahám o oddělení bylo však velmi brzy zabráněno vojenskou intervencí československé armády a sudetoněmecká autonomie tak byla definitivně zamítnuta mírovou smlouvou s Rakouskem roku 1919.Tamtéž, s. 35.⁵⁾ Na adekvátní německé zastoupení nebylo pohlíženo ani ve státním aparátu či ozbrojených silách, kde dokonce došlo ke stanovení kvót na maximální počty vojáků německé národnosti v dané jednotce.Kolář. Státoprávní postavení německé menšiny v ČSR (1918–1938), s. 393–394.⁶⁾ Tyto skutečnosti později vedly k vyhrocení vnitrostátních poměrů v průběhu 30. let 20. století.

Druhou největší menšinou byli Maďaři, žijící především na jižním Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Jejich počet se pohyboval okolo 740 000 osob, tvořili tedy přibližně 5,6 % všech obyvatel republiky.Tóth, Novotný, Stehlík. Národnostní menšiny v Československu 1918–1938, s. 30–31.⁷⁾ Podobně jako Němci přišli Maďaři o své privilegované státní postavení zejména na Slovensku, které pro ně představovalo odvěkou součást historických Uher. Oproti sudetským Němcům, kteří v českých zemích vždy představovali menšinu, byli Maďaři mnohem radikálněji přesunuti do pozice, která pro ně byla jen obtížně přijatelná. Situaci neulehčil ani vojenský konflikt mezi Československem a Maďarskem na jaře roku 1919, po němž byla představitelům maďarské menšiny poskytnuta možnost pouhé místní samosprávy na Slovensku. Přes tyto skutečnosti nebyl dopad československo-maďarského konfliktu na první republiku natolik zásadní, což bylo dáno především jejich menšími počty oproti sudetským Němcům.Kuklík, Petráš. Minorities and Law in Czechoslovakia, 1918–1992, s. 75.⁸⁾

Specifické postavení měla menšina rusínská, obývající Podkarpatskou Rus v okolí dnešního ukrajinského města Užhorod, která byla k Československu připojena na základě mezinárodních dohod. K rusínské národnosti se přihlásilo na 460 000 osob, z nichž drtivá většina sídlila právě v nejvýchodnější části Československa.Tóth, Novotný, Stehlík. Národnostní menšiny v Československu 1918–1938, s. 31.⁹⁾ Oficiálně se Podkarpatská Rus těšila příslibu široké samosprávné autonomie, mimo vlastní území se však na Rusíny nadále hledělo jako na národnostní menšinu. Z tohoto důvodu části rusínského obyvatelstva inklinovaly k různým dominantnějším národům (Ukrajincům, Rusům nebo Slovákům) a jejich postavení v Československu nebylo dlouhodobě systematicky řešeno.Kuklík, Petráš. Minorities and Law in Czechoslovakia, 1918–1992, s. 79.¹⁰⁾

Menší, avšak politicky citlivou skupinou byli rovněž Poláci na Těšínsku, jejichž počet se odhadoval na přibližně 70–80 000 osob.Tóth, Novotný, Stehlík. Národnostní menšiny v Československu 1918–1938, s. 31.¹¹⁾ Dále je nutné uvést také židovskou menšinu, definovanou jak nábožensky, tak národnostně, a romskou populaci, jež však většinou zůstávala na okraji zájmu státní politiky. Pro úplnost je vhodné dodat, že příslušníci menšin se v probíhajícím sčítání nezřídka pokoušeli ovlivnit jeho výsledky. Docházelo mimo jiné k organizovaným přesunům do klíčových oblastí, kde měl být posílen vliv dané menšiny. Sčítání se neobešlo ani bez protestů a lokálních nepokojů, které musely být vyřešeny až soudní cestou.Kuklík, Petráš. Minorities and Law in Czechoslovakia, 1918–1992, s. 70.¹²⁾ K těmto snahám docházelo zejména kvůli zjištění, že počty menšinových příslušníků výrazně poklesly oproti sčítání lidu z roku 1910, což bylo zapříčiněno průběhem a výsledkem první světové války.

Ústavní a zákonná regulace menšinových práv

Základním právním předpisem upravujícím postavení menšin v Československu byla Ústavní listina z 29. února 1920. Ta zakotvovala menšinová práva především v hlavě VI pod názvem „Ochrana menšin národních, náboženských a rasových“, která vyjadřovala rovnost všech obyvatel státu bez ohledu na jejich jazyk, národnost, rasu či náboženství.Petráš. Národnostní menšiny, s. 179–180.¹³⁾ Příslušnost k národu nebyla právně definována a byla chápána jako svobodná volba jednotlivce. Ústavní listina dále zaručovala občanům rovnost před zákonem a stejné občanské i politické právo bez rozdílu jazyka, rasy či náboženství. Zvláštní pozornost byla věnována školské otázce, kdy ústava předpokládala možnost vzdělávání dětí příslušníků menšin v jejich mateřském jazyce v oblastech s významným podílem menšinového obyvatelstva.

Přestože Ústavní listina formálně odpovídala mezinárodním závazkům Československa, v některých bodech se od menšinové smlouvy odchylovala. Například ustanovení § 128 odst. 4 připouštělo možnost omezit některá menšinová práva z důvodů veřejného pořádku či státní bezpečnosti, což bylo v přímém rozporu se zněním článku 7 odst. 3 tzv. Malé Saint-Germainské smlouvy.Reindl, M. Právní postavení německé menšiny v Československu v letech 1918–1939. 2003, rigorózní práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, [vedoucí práce Kuklík, Jan], s. 48.¹⁴⁾ Jednalo se však o ojedinělé případy a obecně vzato tak lze tvrdit, že Ústavní listina představovala na svou dobu poměrně moderní zakotvení menšinových práv.

Otázka právního postavení národnostních menšin v první Československé republice zahrnovala kromě Ústavní listiny i řadu dalších právních předpisů. Ochrana menšin zahrnovala mimo jiné rovnost a respekt k národnostní příslušnosti, což mělo přesah i do trestněprávní roviny – zakotvena byla například v § 14 zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky. Dále zákon č. 330/1921 Sb., o závodních výborech, chránil pracovníky před propuštěním, pokud bylo motivem jejich národnostní či náboženská příslušnost nebo členství v menšinové organizaci.Petráš. Národnostní menšiny, s. 180.¹⁵⁾

Významná byla právní úprava veřejných orgánů a voleb. Volební právo, ať už pro parlament nebo místní samosprávy, bylo založeno na zásadě poměrného zastoupení, která byla považována za jednu z hlavních záruk ochrany menšin. Také ekonomické normy měly zásadní význam, zejména v souvislosti s historickou převahou Němců a Maďarů v hospodářství a vlastnictví půdy. Úsilí vlády bylo zaměřeno na vyrovnání této nerovnosti, a to nejen právními předpisy, ale i praktickou politikou.Petráš. Národnostní menšiny, s. 181.¹⁶⁾

Prvorepubliková legislativa se však neobešla bez svých neduhů. Řada norem přijatých za účelem posílení československé národnosti měla nepřímý dopad na národnostní menšiny, což nadále podněcovalo společenskou nevraživost. Typickým příkladem byly zákony pozemkové reformy, které postihovaly převážně vlastníky z řad menšin, nebo zákon č. 135/1920 Sb., o pražských universitách, který v některých ohledech zvýhodnil českou univerzitu nad rámec německé a vyvolal tím nacionální konflikty.Tamtéž, s. 180.¹⁷⁾

Jazyková práva a školství

Jazykové právo představovalo nejobsáhlejší a nejdůležitější část právní úpravy menšin v první Československé republice. Klíčovým prováděcím předpisem v této oblasti byl jazykový zákon č. 122/1920 Sb., který převzal úpravu Ústavní listiny a upravoval používání jazyků ve veřejné správě a školství. Zákon zavedl pojem „státního, oficiálního jazyka“, jímž byla čeština, resp. československý jazyk, avšak současně přiznával příslušníkům národnostních menšin právo užívat svůj jazyk v úředním styku v obcích, kde tvořili alespoň 20 % obyvatelstva.§ 2 zákona č. 122/1920 Sb.¹⁸⁾

Jazykový zákon však byl rámcový a vyžadoval dodatečná prováděcí nařízení. Následovalo tedy přijetí hlavního prováděcího nařízení č. 17/1926 Sb., které se týkalo šesti ministerstev a veřejných korporací, a nařízení č. 229/1928 Sb., které upravovalo vztah k zemské a okresní samosprávě. Nařízení mimo jiné stanovovala, že jazyková práva náležela i právnickým osobám a určovala se podle zápisu ve veřejném rejstříku nebo jednacího jazyka stanov.Čl. 16 vládního nařízení č. 17/1926 Sb.¹⁹⁾ Dále nařízení určovala, že samospráva si mohla určit jednací jazyk obce, přičemž jazyk menšiny byl jednacím jazykem při překročení 50% zastoupení; v obcích nad 3000 obyvatel byly vyhlášky povinně vydávány i ve státním jazyce.Čl. 72 odst. 2 vládního nařízení č. 17/1926 Sb.²⁰⁾

Významnou součástí menšinových práv byla také oblast školství. Zákon č. 189/1919 Sb., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích, umožňoval zřizování menšinových škol v obcích, kde existoval dostatečný počet dětí dané národnosti. Menšinám byla rovněž garantována možnost zřizovat školy s vyučovacím jazykem menšiny, a to s ústavní zárukou podpory z veřejných financí, pokud byly splněny zákonné podmínky.§ 132 zákona č. 121/1920 Sb.²¹⁾ Síť menšinových škol, zejména německých a maďarských, byla v meziválečném období relativně hustá. Přesto byla jazyková politika státu často kritizována jako centralistická, a to zejména v otázkách personálního obsazování školských a správních funkcí.

Politická participace

Národnostní menšiny měly v meziválečném Československu plná politická práva, včetně práva volit a být voleny. Již od prvních parlamentních voleb roku 1920 se tak politické strany reprezentující menšiny staly běžnou součástí politického systému první republiky. Největší politickou váhu přitom měla německá menšina, která vytvořila rozsáhlé stranické spektrum zahrnující nacionalistické, konzervativní i levicové proudy.

Mezi nejvýznamnější německé politické strany patřila Německá národní strana (DNP), Německá národně socialistická strana dělnická (DNSAP), Německá křesťansko-sociální strana lidová (DCV) a Německá sociálnědemokratická strana v ČSR (DSAP). Němečtí komunisté působili po roce 1921 v rámci Komunistické strany Československa (KSČ). Tyto strany získávaly ve volbách stabilní podporu a jejich poslanci i senátoři tvořili významnou část parlamentu.Kolář. Státoprávní postavení německé menšiny v ČSR (1918–1938), s. 393.²²⁾

Počáteční období existence republiky bylo charakterizováno spíše rezervovaným až odmítavým postojem části německé reprezentace k československému státu. V roce 1920 se některé německé strany sdružily v Německém parlamentním svazu, který se otevřeně distancoval od čechoslovakismu a centralistického pojetí státu. Tento postoj však postupně slábl a během 20. let sílila mezi částí německé politické reprezentace ochota ke spolupráci se státními institucemi.Petráš. Národnostní menšiny, s. 48.²³⁾ Zmíněný vývoj vyústil v tzv. aktivistickou politiku, jejímž cílem bylo prosazovat zájmy menšiny prostřednictvím účasti na vládní moci. V roce 1926 vstoupili do vlády zástupci německých stran – agrárník Franz Spina (BdL) jako ministr veřejných prací a Robert Mayr-Harting (DCV) jako ministr spravedlnosti.Kolář. Státoprávní postavení německé menšiny v ČSR (1918–1938), s. 394.²⁴⁾ Aktivistická politika byla výrazem snahy o integraci německé menšiny do politického systému a ve druhé polovině 20. let se také dočkala podpory většiny německých voličů.

Politická participace se však neomezovala pouze na německou menšinu. Také maďarské, polské a rusínské politické subjekty působily v parlamentu i na úrovni místní samosprávy, přestože jejich vliv byl vzhledem k početnosti menší. Například v prvních parlamentních volbách roku 1920 získaly maďarské strany pouze 6 poslanců Národního shromáždění a 3 senátory.Petráš. Národnostní menšiny, s. 80–81.²⁵⁾ Navzdory plným politickým právům tak u části menšin přetrvával pocit nerovného postavení, zejména pokud šlo o zastoupení ve státní správě a symbolické postavení vůči „státnímu národu“. Tyto postoje zůstávaly v období stability spíše latentní, ale vytvořily důležité podhoubí pro pozdější radikalizaci ve 30. letech.

Radikalizace 30. let a rozklad menšinového systému

Počátek 30. let přinesl výrazné vyostření národnostních poměrů v Československu, které souviselo jak s dopady hospodářské krize, tak s nástupem nacismu v Německu. DNSAP začala otevřeně spolupracovat s Hitlerovou NSDAP a v roce 1930 požadovala na svém sjezdu ve Frývaldově zřízení sudetoněmeckého zemského sněmu a autonomie německých oblastí.Kolář. Státoprávní postavení německé menšiny v ČSR (1918–1938), s. 396.²⁶⁾ Československý stát reagoval represivními kroky: v roce 1931 byl zakázán symbol nacistických hnědých košil, roku 1932 byla rozpuštěna organizace Volkssport a její představitelé byli souzeni pro přípravu úkladů proti republice podle zákona na ochranu republiky. Vyvrcholením bylo rozpuštění DNSAP a DNP v roce 1933, umožněné přijetím zákona č. 201/1933 Sb., o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran.Horáková, M. Právní ochrana menšin v Československu v letech 1933–1936. In: Kotásek, J. et al. (eds). COFOLA 2010: The Conference Proceedings. Brno: Masarykovy univerzita, 2010, s. 512.²⁷⁾

Zákaz tradičních německých nacionalistických stran vytvořil prostor pro vznik nového masového hnutí. V říjnu 1933 založil Konrad Henlein Sudetoněmeckou domácí frontu (SHF), která se roku 1935 přeměnila v Sudetoněmeckou stranu (SdP). Hnutí se prezentovalo jako nadstranické zastřešení všech „sudetských Němců“, rozvíjelo sociální program pomoci obětem hospodářské krize a rychle získalo masovou podporu.Kolář. Státoprávní postavení německé menšiny v ČSR (1918–1938), s. 396.²⁸⁾ V roce 1936 zvítězilo uvnitř SdP pronacistické křídlo a Henlein se přiklonil k otevřené spolupráci s Třetí říší. SdP se stala dominantní politickou silou českých Němců – ve volbách 1935 získala asi 1,25 milionu hlasů (zhruba 70 % sudetoněmeckých voličů), 44 mandátů v Poslanecké sněmovně a 23 v Senátu.Tamtéž, s. 397.²⁹⁾

Napětí se promítalo i do vnitropolitické praxe. Výmluvným příkladem byla tzv. insigniáda roku 1934, kdy spor o univerzitní insignie přerostl v pouliční střety s přibližně 180 zraněnými.Horáková. Právní ochrana menšin v Československu v letech 1933–1936, s. 509–512.³⁰⁾ Stát na rostoucí napětí reagoval posilováním „obranné demokracie“ a přijetím celé řady restriktivních předpisů – přijat byl například zákon č. 108/1933 Sb., o ochraně cti, malý tiskový zákon č. 126/1933 Sb., zákon č. 147/1933 Sb., o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a rovněž opakované novely zákona na ochranu republiky.Tamtéž, s. 508.³¹⁾ Tyto normy rozšiřovaly možnosti zásahů proti politickému extremismu, umožňovaly zastavování periodik, postih „protistátní“ činnosti a posilovaly správní dohled nad veřejným životem.

Zatímco navenek SdP dlouho deklarovala autonomistický program, její skutečné cíle se postupně posouvaly k rozbití československé státnosti. V dopise Adolfu Hitlerovi z 19. listopadu 1937 se Henlein otevřeně přihlásil k nacistické linii a souhlasil s taktikou stupňování požadavků tak, aby nemohly být nikdy plně uspokojeny.Kolář. Státoprávní postavení německé menšiny v ČSR (1918–1938), s. 397.³²⁾ Karlovarský program z 24. dubna 1938 pak shrnul klíčové požadavky: Uznání sudetoněmecké národnostní skupiny, vytvoření samosprávy, svobodu přihlášení k „německému světovému názoru“, odškodnění za křivdy po roce 1918 a zvláštní ochranu Němců mimo jejich území.Tamtéž, s. 398.³³⁾ Tyto požadavky již fakticky znamenaly rozklad dosavadního menšinového systému. Menšinová otázka se tak přestala týkat práv a rovnosti a proměnila se v zásadní problém politické a státní bezpečnosti, který vyvrcholil událostmi roku 1938 a kolapsem první republiky.