V římském právu platila zásada, že děti pod otcovskou mocí nebyly samostatnými právními subjekty, a vše co nabývaly, nabývaly pro patera familias.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 144.¹⁾ Institut peculia byl faktickým stavem správy cizího majetku, konkrétně správy majetku pater familias. Jednalo se o vydělení části majetku pro syna či otroka, aniž by se právně změnilo jeho vlastnictví.KINCL, J., URFUS., V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 146.²⁾ Tato volba osob není nijak výjimečná, neboť v dobách nejpevnější patria potestas měly v soukromém právu děti vůči otci téměř shodné postavení jak otroci vůči svému pánovi. Nad oběma skupinami totiž pater familias držel potestatem vitae necisque, i když v případě dětí částečně zmírněnou zásadami dobrých mravů.KINCL, J., URFUS., V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 143.³⁾

Peculium mohlo zahrnovat jakýkoliv majetek (např. pozemek, dílnu, dopravní loď nebo peníze).KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 146.⁴⁾ Hlavním účelem peculia přiděleného synovi bylo umožnit mu osvojit si dovednosti v hospodaření,BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 174.⁵⁾ zatímco peculium určené otrokovi se obvykle vztahovalo na majetek, který se nacházel ve větší vzdálenosti od bydliště jeho pána. To bylo pro pána praktické, protože otrok spravoval majetek přímo v daném místě, čímž pánovi šetřil čas i starosti se správou takového majetku.

Peculium vznikalo tak, že pater familias buď fakticky předal podrobenému konkrétní movité či nemovité věci, nebo jej pověřil správou pohledávek vůči třetím stranám. Tak podrobenému umožnil s těmito věcmi hospodařit za účelem uspokojení vlastních zájmů a potřeb.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 468-469.⁶⁾ Právní režim peculia zůstal po jeho oddělení od ostatního majetku patera familias formálně nezměněn. To znamenalo, že pater familias měl nadále vlastnictví nad tímto majetkem, zatímco podrobený k němu měl pouze faktický vztah.Ibidem, s. 468.⁷⁾

Podrobenému náležela běžná správa a užívání tohoto majetku.BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 175.⁸⁾ Se souhlasem patera familias (liberam administrationem), mohl podrobený části peculia úplatně zcizovat, avšak nemohl je darovat ani o nich pořídit závěť.Ibidem, s. 175.⁹⁾ Pater familias mohl původně peculium podrobenému kdykoli dle své vůle odejmout, a v případě úmrtí podrobeného se peculium opět stávalo součástí rodinného majetku.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 146.¹⁰⁾ Jestliže byl filius familias emancipován, nebo otrok propuštěn na svobodu, a při tom nebylo o peculiu rozhodnuto, předpokládalo se, že podrobenému byl tento majetek ponechán jako jeho vlastní.VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 413.¹¹⁾

Faktické ovládání odděleného majetku a schopnost s ním nakládat vlastním jménem začalo postupně přispívat k tomu, že peculium začalo mít zcela specifický právní režim. V dobách republiky začalo být peculium považováno za institut, který se svou povahou přibližoval vlastnictví. Pater familias postupně ztrácel přehled o aktivitách spojených s tímto majetkem, v důsledku čehož s ním podrobený nakládal téměř libovolně. Z těchto důvodů se na peculium začalo nahlížet jako na majetek, který pater familias podrobenému nemohl odejmout bez závažného důvodu. Pokud by totiž pater familias skutečně odebral podrobenému peculium bez závažného důvodu, bylo by jeho jednání považováno za nemorální a nehodné římského občana.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 146.¹²⁾

Právní význam nabylo peculium díky praetorskému ediktu, který stanovil, že majitel majetku nese odpovědnost za závazky, které vznikly podrobenému z kontraktu (ex contractu) nebo kvazikontraktu (quasi ex contractu), pokud pro tyto závazky existovalo dostatečné peculium, které mohlo sloužit jako majetková záruka. Jinými slovy, peculium začalo sloužit jako záruka pro závazky podrobeného.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 468.¹³⁾ Tato odpovědnost patera familias byla vynutitelná prostřednictvím žaloby známé jako actio de peculio (viz dále). 

Peculium castrense

V nejranějších dobách existence pater familias mohl majetek oprávněnému kdykoli odebrat, a to bez udání důvodu, ovšem tato přísnost se postupem času rychle proměňovala. V dobách Oktaviána Augusta došlo k vývoji velmi osobitému, čímž vznikl další druh tohoto institutu – peculium táborové (peculium castrense). KINCL, J., URFUS., V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 146.¹⁴⁾

Vznikem peculia castrense můžeme mluvit o prvním na otci nezávislém prolomení podřízeností. Došlo tedy k narušení zaběhlých rodinných vztahů tak, jak je popisuje Gai Inst. 1, 55:

Item in potestate nostra sunt liberi nostri, quos iustis nuptiis procreavimus. Quod ius proprium civium Romanorum est (fere enim nulli alii sunt homines, qui talem in filios suos habent potestatem, qualem nos habemus) idque divi Hadriani edicto, quod proposuit de his, qui sibi liberisque suis ab eo civitatem Romanam petebant, significatur. Nec me praeterit Galatarum gentem credere in potestate parentum liberos esse.V naší pravomoci jsou dále naše děti, které jsme zplodili v řádném manželství. Je to právo vlastní občanům římským: neboť sotva se najdou lidé, kteří by nad svými dětmi měli takovou pravomoc, jakou máme my. Prohlásil to také božský Hadrian v ediktu, který vydal o těch, kdo se u něho pro sebe a své děti ucházeli o římské občanství. Není mně ani neznámo, že (rovněž) národ Galatů je přesvědčen, že děti jsou v pravomoci rodičů.¹⁵⁾Gai Inst. 1, 55. Citováno dle: https://www.thelatinlibrary.com/gaius1.html#55. Překlad dle: GAIUS. Institutionum commentarii quatuor; Přeložil: KINCL, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s. 53, 55.¹⁶⁾

Jeho vývoj souvisel s defenzivní vojenskou politikou, která nutila vojáky dlouhodobě zůstávat na hranicích říše. Augustus tedy jako výhodu stanovil možnost pořídit o majetku nabytém ve službě (in castris) testament. Další císařské konstituce rozšířily právo i o volnou dispozici inter vivos.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 146.¹⁷⁾Císař Hadrian poté povolil nakládání s těmito statky také po čestném propuštění z vojska.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 473.¹⁸⁾ Voják (filius familias) měl tedy postavení jako by byl pater, což udává skutečnost, že skutečný pater fakticky nabývá majetku pouze v momentě, kdy syn zemře bez pořízení testamentu. To znamenalo, že s majetkem filius familias mohl nakládat stejně svobodně, jako by byl osobou sui iuris.VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 413-414.¹⁹⁾ Pod vlivem těchto okolností se pekuniární povaha tohoto majetku téměř vytratila a projevovala se už jen tím, že v případě, že filius familias nezanechal o majetku z peculia závěť, připadl pateru familias.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 146.²⁰⁾ V justiniánském právu bylo toto pravidlo změněno Novelou 118, která určila, že táborové peculium podléhá pravidelné intestátní posloupnosti.VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 414.²¹⁾

Táborové peculium zahrnovalo veškerý majetek, který filius familias nabyl díky své vojenské službě z povahy této služby – zejména majetek, který získal od patera familias nebo třetích osob na zajištění potřeb pro vojenskou službu. Patřilo sem rovněž vše, co voják získal během své služby (například mzda, kořist nebo dary, a to včetně darů od spolubojovníků).ARNDTS, Ludwig Carl. Učební kniha pandekt 10. vyd. Přeložili: František Preissier, V. Trümmel, Rudolf Vyšín. Praha: Nákladem Právnické jednoty, 1886, s. 65-66.²²⁾ Dále do táborového peculia náleželo vše, co filius familias z tohoto peculia pořídil nebo co z peculia vzešloIbidem, s. 65-66.²³⁾ (zejména tedy veškeré plody peculia nebo majetek nabytý filiem familias při právním jednáním z prostředků peculia).HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 473.²⁴⁾  

Obsah táborového peculia vymezují například D 49, 17, 3:

IDEM (ULPIANUS) libro octavo ad legem Iuliam et Papiam Si mulier filio viri militi ad castrenses vel militares forte res comparandas reliquerit pecuniam, utique castrensi peculio ea quae comparantur adnumerari incipiunt.TENTÝŽ (ULPIANUS) v 8. knize K Iuliovu a Papiovu zákonu Jestliže žena zanechá jmění svému synovi, který je vojákem, aby zakoupil věci potřebné pro vojenský život nebo snad pro výkon vojenské služby, jsou tyto prostředky započítány do jeho táborového peculia.²⁶⁾SKŘEJPEK, M. Texty ke studiu římského práva. 1. vydání. Praha: ORAC, s. r. o., 2001. s. 216, 217.²⁷⁾

Peculium quasi castrense

S peculium castrense souvisí také jeho obdoba v podobě peculium quasi castrense, které disponuje stejnými znaky, odlišuje se pouze profese. Jedná se tedy o statky nabyté při službě u císařského dvora, vybraných úřadech (zapisovatel u soudu), v kněžském úřadě nebo v profesi advokáta. Justinián jej rozšířil také na dary od císaře, nebo císařovny, dále umožnil u těchto druhů peculií také intestátní posloupnost.SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. s. 161.²⁵⁾

Peculium adventicium

V době vlády Konstantina Velkého docházelo k dalšímu omezování moci patera familias nad majetkem. Císařskou konstitucí z roku 319 byly z výlučné moci patera familias vyňaty věci, které děti získaly od matky (bona materna),BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 177²⁸⁾ císařskými zákony z konce 4. století pak věci od kteréhokoli předka z matčiny strany (bona materna generis).HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 474.²⁹⁾ Postupem času se tento režim rozšířil i na majetek nabytý uzavřením manželství syna nebo dcery (bona nuptilia, například věno nebo předmanželský dar).KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1 s. 147.³⁰⁾ Paterovi familias nepříslušelo tyto statky (lucra familiaria)BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 178.³¹⁾ zcizovat a musel je zachovat pro své děti.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1 s. 147.³²⁾ Tento vývoj byl završen ustanovením institutu adventičiního jmění (bona adventicia),Ibidem s. 147.³³⁾ středověkými právníky označovaný za peculium adventicium.BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 178.³⁴⁾ Vznikl tak, že Justinián definitivně přiznal dětem plné vlastnické právo ke všemu, co nabyly jakýmkoli způsobem – vlastní prací, příležitostnými dary od jiných nebo „štědrostí osudu“.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1 s. 147.³⁵⁾

Adventiční jmění bylo majetkem dítěte nejen fakticky, ale i právně, jeho správa však náležela pateru familias.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 474.³⁶⁾ Právo patera familias k tomuto majetku bylo považováno pouze za zákonný usufructus,BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 178.³⁷⁾ který však měl širší obsah než obvyklé požívací právo ususfructu. Toto právo se blížilo vlastnickému právu tím, že pater familias mohl majetek požívat jako vlastník, podstatně ho měnit, ale ne zhoršit.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 474.³⁸⁾ Nakládat s majetkem však mohl pouze se souhlasem dítěte.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1 s. 147.³⁹⁾ Poté, co dítě dospělo, potřebovalo k nakládání s majetkem naopak souhlas patera familias, avšak nikdy nemohlo o tomto majetku sepsat závěť a po jeho smrti tak majetek vždy přešel na intestátní dědice.Ibidem s. 147.⁴⁰⁾

Právo patera familias k adventičnímu jmění obvykle zanikalo souběžně s jeho otcovskou mocí,HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 474.⁴¹⁾ výjimku tvořila situace, kdy mu právo zůstalo zachováno po smrti dítěte, protože po dítěti nedědil. Pater familias si toto právo ponechal alespoň z poloviny i po emancipaci dítěte, jako odměnu za provedení této emancipace (praemium emancipationis).VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 415.⁴²⁾

V případě, kdy dítě získalo majetek s výslovnou výhradou, že pater familias nebude mít požívací právo (přijalo dar, dědictví nebo odkaz přes otcův odpor, nebo zdědilo majetek ab intestato po sourozenci, dědíc společně s otcem), hovořilo se o bona adventicia irregularia,Ibidem, s. 415.⁴³⁾ nebo též o peculium adventicium irregulare.BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 178.⁴⁴⁾

Další vývoj peculia

Po punských válkách došlo k vývoji společenských, a tedy i rodinných vztahů,SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. s. 160.⁴⁵⁾ synové toužili po větší samostatnosti, na základě čehož se začali hojně vyskytovat obligace vůči synům v otcovské moci. Pokud bez problému plnili, nevyvstávaly žádné problémy, a tedy ani otázky, v situacích, kdy tomu tak nebylo, přicházela v úvahu pouze osobní exekuce, neboť nebylo možné uspokojit se z majetku otce. Co se otroků týče, v jejich případě mluvíme stejně jako u žen o obligacích naturálních, které nejsou vymahatelné.KINCL, J., URFUS., V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 144-145.⁴⁶⁾ Pokud se vžijeme do role věřitele, je jasné, že se jedná o nespravedlnost, z tohoto důvodu tedy preator zavedl žaloby z peculia známé jako actio de peculio, jak se můžeme dočíst v I 4, 6, 10:

Actiones autem de peculio ideo adversus patrem dominiumve comparavit praetor, quia, licet ex contractu filiorum servorumve ipso iure non teneatur, aequum tamen est, peculio tenus, quod veluti patrimonium est filiorum, item servorum, condemnari eos.Praetor také zavedl žaloby z pekulia proti otci nebo pánovi, neboť je přece spravedlivé, i když podle práva nejsou zavázáni ze smluv synů nebo otroků, aby byli odsouzeni do výše pekulia, které jakoby měli ve vlastnictví synové a dcery a také otroci.⁴⁷⁾SKŘEJPEK, M. Texty ke studiu římského práva. 1. vydání. Praha: ORAC, s. r. o., 2001. s. 216-217.⁴⁸⁾

Bylo tedy preatorskými edikty stanoveno, že pater familias ručí za dluhy do výše poskytnutého peculia, širší stanovení této povinnosti nalezneme v Gaiovi knize 4., odstavci 72a:

Est etiam de peculio et de in rem uerso actio a praetore constituta. licet enim negotium ita gestum sit cum filio seruoue, ut neque uoluntas neque consensus patris dominiue interuenerit, si quid tamen ex ea re, quae cum illis gesta est, in rem patris dominiue uersum sit, quatenus in rem eius uersum fuerit, eatenus datur actio. [uersum autem quid sit, eget plena interpretatione]. at si nihil sit uersum, praetor dat actionem DVMTAXAT DE PECVLIO, et edictum utitur his uerbis. quod edictum loquitur et de eo, qui dolo malo peculium ademerit. si igitur uerbi gratia ex HS - X, quae seruus tuus a me mutua accepit, creditori tuo HS - V soluerit aut rem necessariam, puta familiae cibaria, HS - V emerit et reliqua V quolibet modo consumpserit, pro V quidem in solidum damnari debes, pro ceteris V eatenus, quatenus in peculio sit. ex quo scilicet apparet, si tota HS - X in rem tuam uersa fuerint, tota te HS - X consequi posse; licet enim una est formula, qua de peculio deque eo, quod in rem (patris) domini(ue) uersum sit, agitur, tamen duas habet condemnationes. itaque iudex, apud quem ea formula agitur, ante dispicere solet, an in rem (patris) domini(ue) uersum sit, nec aliter ad peculii aestimationem transit, quam si aut nihil in rem (patris) domini(ue) uersum intellegatur aut non totum.Prétorem byla také zavedena žaloba „de peculio“ a žaloba „de in rem verso“. Neboť i kdyby se jednání se synem či otrokem vedlo tak, že by do něho nezasáhla ani vůle ani souhlas otce či pána, přesto přejde-li něco z té záležitosti, jež s oním (synem či otrokem) byla ujednána, jako zisk do majetku otce či pána, propustí se (proti němu) žalobu, (a sice) do výše zisku, jenž do jeho majetku přešel. Pojem zisku vyžaduje pak (v této souvislosti) široký výklad. Avšak i když nevzešel zisk žádný, propouští prétor žalobu do výše hodnoty pekulia a edikt těch slov („do výše hodnoty pekulia“ také) užívá. Prétorský edikt to říká i o tom (otci či pánovi), který by (synovi či otrokovi) odejmul pekulium ve zlém úmyslu. Kdyby tedy dejme tomu tvůj otrok vyplatil 10 sesterciů, které se si ode mne vypůjčil, 5 sesterciů tvému věřiteli, anebo kdyby za 5 sesterciů nakoupil věci nezbytně nutné, třeba jídlo pro rodinu, a zbývajících 5 sesterciů utratil nějak jinak, budeš pro těch (prvých) 5 sesterciů odsouzen bez omezení (in solidum), pro těch zbývajících 5 však jen potud, pokud přešly do pekulia. Z čehož samozřejmě vyplývá, že přejde-li do tvého majetku 10 sesterciů celých, mohu je všechny vymáhat….⁴⁹⁾Gai Inst. 4, 72. Citace dle: https://www.thelatinlibrary.com/gaius4.html#72. Překlad dle: GAIUS. Institutionum commentarii quatuor; Přeložil: KINCL, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s. 275, 277.⁵⁰⁾

Jak můžeme vidět, bylo vhodné, aby existovalo přesně vymezené pravidlo, jak výši peculia spočítat, tento návod nám poskytuje hned následující fragment Gai Inst. 4, 72:

Cum autem quaeritur, quantum in peculio sit, ante deducitur, quod patri dominoue quique in eius potestate sit, a filio seruoue debetur, et quod superest, hoc solum peculium esse intellegitur. aliquando tamen id, quod ei debet filius seruusue, qui in potestate patris dominiue sit, non deducitur ex peculio, uelut si is, cui debet, in huius ipsius peculio sit.Když se však zjišťuje, jakou hodnotu pekulium má, odečte se nejdříve to, co syn či otrok je dlužen otci či pánovi a osobám jejich pravomoci podřízeným, a za pekulium se považuje pouze to, co přebývá. Někdy se ovšem dluhy syna či otroka osobě pravomoci otce či pána podřízené z pekulia neodčítají: například tehdy, když osoba, které se dluží, patří do pekulia toho (syna či otroka) samého.⁵¹⁾Gai Inst. 4, 73. Citace dle: https://www.thelatinlibrary.com/gaius4.html#73. Překlad dle: GAIUS. Institutionum commentarii quatuor; Přeložil: KINCL, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s. 277.⁵²⁾

Specifika peculia otroků

Otrocké peculium mohlo vzniknout z majetku poskytnutého paterem familias, z úspor a zisků, které otrok získal správou majetku nebo z peněz určených na otrokovu obživu. Aby se jednalo o skutečné peculium, bylo nutné, aby pater familias dal k vytvoření peculia souhlas, a zároveň, aby byl majetek tvořící peculium skutečně oddělen od ostatního jmění patera familias (ratio separata).BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 182-183.⁵³⁾ Peculia svěřovaná otrokům měla za cíl poskytnout nesvobodným určitou míru hospodářské a sociální nezávislosti, a tím je motivovat k vyšší produktivitě práce.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 146.⁵⁴⁾

Otrok mohl mít ve svém peculiu dalšího otroka (servus vicarius)Tento otrok bývá označován také jako podotrok.⁵⁵⁾ a jeho peculium pak tvořilo součást peculia hlavního otroka (servus ordinarius).HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 469.⁵⁶⁾  S nástupem dominátu došlo k decentralizačním tendencím a počátečnímu odklonění se od otrokářské formy výroby. Z otroků pracujících v zemědělství se stávali polosvobodnými bezprostředními producenti zemědělských plodin. V římském pojetí se konkrétně jednalo o kolony a otroky usazené na půdě – otroky s peculiem. Postupně tedy dvě skupiny splynuly a stala se z nic samostatná společenská vrstva, velmi nápadně připomínající středověké nevolníky. Otroci s peculiem tedy v průběhu času nabyli mnoha svobod, například práva na rodinu, osobní ochrany (před jejich pánem), na straně druhé ovšem sílilo jejich svázání s půdou, ke které byli nakonec připoutáni zcela, čímž římský institut peculia v jeho nejrozšířenější formě zanikl.KINCL, J., URFUS., V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 33.⁵⁷⁾ 

Počítání hodnoty peculia mělo patrně největší význam pro otroky, kteří si za něj již v průběhu republiky mohli koupit svobodu. Znamená to značný posun, mlčky se došlo k předpokladu, že otrok (syn) může s tímto vyděleným majetkem nakládat zcela podle své vůle a nemůže mu být bez důvodně odňat. Vzniklo také pravidlo, že v případě propuštění otroka, nebo mancipace syna, pokud nebylo stanoveno jinak, považovalo se peculium za darované.KINCL, J., URFUS., V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 146-147.⁵⁸⁾ Peculium zanikalo smrtí poddaného, v případě smrti patera familias si je otrok směl ponechat pouze tehdy, bylo-li mu odkázáno.SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. s. 161.⁵⁹⁾ Otroci, kteří sloužili státu (servi publici), měli právo o polovině hodnoty svého pekulia sepsat závěť.BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 182.⁶⁰⁾