Pachatel trestného činu je pro trestní právo jeden ze základních a nejpodstatnějších elementů, bez kterého by vlastně trestní právo ani nemohlo existovat. Není totiž trestného činu bez pachatele, tedy trestný čin vznikne pouze konáním či nekonáním určité osoby, v době, kdy konat měla.

Pod pojmem pachatel rozumíme trestněprávní označení osoby, která je subjektem nějakého trestného činu, protože jej buď sama či prostřednictvím jiné osoby spáchala, pokusila se o něj, případně ho i pouze připravovala. Pokud trestný čin spáchalo více osob, bude se jednat o spolupachatele.

Pachatel trestného činu je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, společně s objektem trestního činu, objektivní stránkou trestního činu a subjektivní stránkou trestného činu, s tím, že on sám spadá pod subjekt trestného činu.

V obecném slova smyslu se tedy rozumí pachatelem trestného činu osoba, a to osoba fyzická či právnická, která spáchala trestný čin. Zde se zaměříme převážně na pachatele jako fyzickou osobu.

Pachatel svým jednáním musí vždy naplnit veškeré požadované znaky skutkové podstaty daného trestného činu či jeho pokusu nebo i jen přípravy, pokud se jedná o přípravu trestnou. Pachatelem je i tehdy, když nekoná sám, ale k trestné činnosti využije jinou osobu, která není trestně odpovědná nebo která nebude daný trestný čin páchat vědomě.

Od osoby pachatele jako takového je potřeba odlišovat ještě další subjekty trestného činu, které jsou v pozici účastníka trestného činu. Jde o pomocníka, který spáchání umožní či usnadní jeho uskutečnění, organizátora, který spáchání buď to řídí či zosnuje jeho provedení a o návodce, který následného pachatele k trestné činnosti přesvědčí. Všichni tito účastníci jsou však trestně odpovědní stejně jako samotný pachatel (pokud zákon nestanoví něco jiného).

Aby byl pachatel trestně odpovědný, musí mimo spáchání trestného činu splňovat i kritéria věku a příčetnosti. Musí být tedy starší 15 let a musí být v době spáchání činu příčetný.

Mimo tyto podmínky se lze trestní odpovědnosti vyhnout také v případě, pokud jsou v daném případě dány tzv. okolnosti vylučující protiprávnost, kam patří nutná obrana, krajní nouze či oprávněné použití zbraně, dále svolení poškozeného a přípustné riziko. V určitých případech sem bude patřit i použití agenta a výkon práv a plnění povinností.

Pojem pachatele v trestním právu

Definice pachatele dle §22 trestního zákoníku je následující:

„(1) Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.“

A definice tzv. nepřímého pachatele v druhém odstavci tohoto paragrafu:

„(2) Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala.“§ 22 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník¹⁾

Jak je uvedeno výše, pachatel trestného činu, jde-li o osobu fyzickou, je trestně odpovědná fyzická osoba, která spáchá čin bezprostředně. Pachatelem není pouze pachatel trestného činu, ale i pokusu či přípravy, pokud je trestná. Definice v zákoně však není úplně přesná, protože je dost zkrácená, například z důvodu že pachatelem není jen osoba, která naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu, ale musí to být fyzická osoba, která současně naplňuje obecné znaky trestného činu, kterými jsou věk, příčetnost a rozumová a mravní vyspělost u mladistvého pachatele.

Co se týče věku, počátek trestní odpovědnosti jednající osoby je v České republice dovršení 15 let. Ustanovení §25 trestního zákoníku říká, že kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný. U osob, které nedovršily 15. rok života, je tedy trestní odpovědnost vyloučena. Tato trestní odpovědnost však nastává až dnem následujícím po dni patnáctých narozenin, jak je i dáno v pravidle dle §139 trestního zákoníku o počítání času. Jedná se však pouze o věk matrikový, tzn. Počítaný od data narození, které je uvedeno na matrice, a ne o věk mentální, který vyjadřuje celkovou rozumovou a sociální vyspělost jedince. Osoby, které se dopustily trestného činu v době mezi jejich 15 a 18 lety, nazýváme mladistvé. U mladistvých je trestní odpovědnost i trestání upraveno zvláštním zákonem č.218/2003. Co se týče svéprávnosti dle občanského práva, pokud je mladistvému přiznána plná svéprávnost před 18.rokem života, je to pro právo trestní hmotné irelevantní. Nejvyšší věková hranice není trestním zákoníkem uvedena, tzn. že fyzická osoba je trestně odpovědná až do své smrti.

Příčetností se rozumí způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech pachatele. Tedy schopnost pachatele chápat význam svého činu a jeho dopad na společnost a ovládat své jednání. Trestní zákoník nedefinuje pojem příčetnost, ale uvádí různé důvody, které příčetnost vylučují. Pachatel jednal v nepříčetnosti, pokud: trpí duševní poruchou, je zbaven schopnosti rozpoznat protiprávnost činu nebo ovládnout své jednání (tedy postačí, pokud chybí alespoň jedna z těchto dvou uvedených), že ztráta rozpoznávací nebo ovládací schopnosti je důsledkem duševní poruchy a duševní porucha a ztráta rozpoznávací nebo ovládací schopnosti u konající osoby jsou dány v době činu. Musí být tedy jedna z těchto dvou složek, tedy ovládat své jednání či rozpoznat následky a protiprávnost, kompletně vyloučena, pouhá zmenšená příčetnost není ani polehčující okolností, pouze odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli.

Třetím obecním znakem trestného činu, který je však pouze u mladistvých, je rozumová a mravní vyspělost. Zde se tedy u osob mezi 15. a 18. rokem života musí posuzovat i jejich stupeň rozumové a mravní vyspělosti. Tedy pokud mladistvá osoba, která v době spáchání činu nedosáhla takové mravní a rozumové vyspělosti, aby mohla rozpoznat protiprávnost činu nebo ovládat své jednání, nebude za tento čin trestně odpovědná. Je to uvedeno v §5 odst.1 Zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní odpovědnost je tedy závislá na v době činu dosaženém stupni intelektuálního a mravního vývoje mladistvého. Nepůjde tedy o absolutní trestní odpovědnost, která je podmíněna příčetností a věkem, ale pouze o relativní trestní odpovědnost, kdy to bude vázáno na okolnost, že mladistvý je schopen mentálně i psychicky chápat smysl a význam svého počínání. V literatuře je někdy tato relativní trestní odpovědnost nazývána jako tzv. podmíněná nepříčetnost, i když zde se nejedná o nepříčetnost způsobenou duševní poruchou. Případná nezralost však musí být podstatná a zásadní, tzn. že mladistvý nedosahuje takového stupně vývoje, kterého dosahují jeho vrstevníci. Tento vývoj je dle literatury nejvíce ovlivněn především genetickými dispozicemi každého jedince, dále prostředí, ve kterém mladistvý žije a vyrůstá, jeho vzory a autority v jeho okolí, převážně jeho rodinou, nedostatečná či naopak dostatečná péče jemu věnovaná a začlenění mladistvého do kolektivu osob stejně starých. Praktickým důsledkem této podmínky u mladistvých je, že nestačí tedy pouhá příčetnost a dosažení věku, ale i dané dosažení rozumového vývoje, což znamená, že mladiství mají ještě větší šanci na to uniknout trestu a dojít případné výchovné nápravě či k úspěšnému dospívání. Nedostatek vyspělosti je třeba zjišťovat znaleckým posudkem, pokud vzniknou pochybnosti o jeho vývoji. Ten vždy vydává současně jeden dětský psychiatr a jeden dětský psycholog.

Dalším obligatorním znakem je zavinění, což je vnitřní, tedy psychický, stav člověka k určitým skutečnostem, které zakládají trestní čin, ať již vytvořeným pachatelem nebo objektivně existujícím skutečnostem bez jeho přičinění již v době činu. Složky, které tento pojem tvoří jsou složka vědění a složka volní. Vědění zahrnuje vnímání, tedy vjemy pomocí našich smyslových orgánů a také představu předmětů a jevů. Podmínka je, že si toto všechno musel pachatel uvědomovat právě v době spáchání činu. Volní složka vyžaduje to, aby pachatel vykonání a uskutečnění nějakého skutku vzal do své vůle a samovolně se tak rozhodl pro porušení daného chráněného zájmu. Patří sem chtění či minimálně srozumění. Známe dvě formy zavinění, které jsou: úmysl (přímý a nepřímý) a nedbalost vědomou a nevědomou. Úmysl obsahuje jak složku vědění, tak složku volní. U nedbalosti je pouze složka vědění a absentuje zde složka volní.

Za zmínku i v této kapitole stojí Právnické osoby jakožto pachatel trestného činu. Jedná se však o velmi kontroverzní a sporné téma, protože ustupuje od zásady individuální trestní odpovědnosti a narušuje kultury. Problematiku právnických osob ve formě pachatele upravuje zákon č.418/2011 Sb. O trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který tuto trestní odpovědnost zavedl v českém právu nově, do té doby byla neznalá. V účinnost tento zákon vzešel od 1.1.2012 a proto lze stíhat trestné činy právnických osob které spáchali až od tohoto data. Jsou zde výjimky, které právnické osoby nemohou být trestně odpovědné, a tedy být pachateli, a to je Česká republika a územní samosprávné celky při výkonu veřejné moci. Aby mohla být právnická osoba stíhána jako pachatel, musí kumulativně naplnit tyto znaky: jednání je protiprávní, jde o jednání některé z fyzických osob, které jsou uvedené v §8 odst.1 zákona č.418/2011 Sb., jednání je v zájmu nebo v rámci činnosti dané právnické osoby a jde o takové jednání, které je právnické osobě přičitatelné dle §8 odst.2 zákona č.418/2011 Sb.

Osobnost pachatele

Osobnost pachatele je podstatná část u zkoumání subjektivní stránky a subjektu trestného činu a zaměřuje se na ni převážně Kriminologie. Trestní právo a kriminologie spolu velmi úzce souvisí, říká se, že trestní právo je bez kriminologie slepé, a naopak kriminologie bez trestního práva je bezbřehá.

V kriminologii je osobnost pachatele psychologicky definována jako organický celek duševního života člověka zahrnující jak biologický základ jedince, tak i sociální podmínky jeho života včetně společenských vztahů.

Osobnost pachatele, respektive její specifické charakteristiky, o kterých se předpokládalo, že jsou odpovědné za jedincovo delikventní chování, byla vždy jedním z hlavních objektů zkoumání. Hledaly se odpovědi na otázky, proč byl spáchán trestný čin konkrétní osobou a proč určití lidé páchají trestné činy spíše než jiní. V prvém případě šlo o zjišťování motivůjedince a ve druhém o ujasnění a popsání typických charakteristik osobnosti pravděpodobně odpovědných za sklonyk trestné činnosti.

Co se týče vývoje tohoto pojmu se v průběhu let v souladu s převažující ideologií střídavě přenášel důraz z biologické podstaty člověka, tedy jeho vrozených dispozic, jako prvotní a převažující složky utváření osobnosti a následně ovlivňující její delikventní projevy, na sociální podstatu delikventa, tedy na podstatu vytvořenou působením sociálních životních podmínek a společenských vztahů. Nyní se běžně uznává vliv obou složek, ale teoretici se přou o to, která z těchto dvou má právě rozhodující vliv na utváření osobnosti pachatele.

V praktickém měřítku jsou součástí popisu osoby a osobnosti pachatele tyto charakteristiky:

• Sociodemografické, tedy věk, pohlaví, rasa, etnická příslušnost atd. a trestněprávní údaje o pachateli a činu včetně předpokládaného motivu pachatele
• Informace o společenském a sociálním začlenění pachatele, kladl se důraz na jeho asociální a antisociální projevy
• Osobní a rodinná anamnéza, včetně kriminální anamnézy, v některých případech i výsledky znaleckých posudků

Z hlediska kriminální minulosti se mohou pachatelé rozdělit na dvě skupiny: Prvopachatele, tedy pachatele, kteří spáchali trestný čin poprvé, a Recidivisty, pachatele, kteří trestnou činnost opakují i poté, co za nějaký trestný čin již byli odsouzeni.

Můžeme rozlišovat pachatele dle jejich typů do pěti různých skupin:

1. Socializovaný (normální) typ
   • Osobnost, obecné poznatky o chování a prožívání, nevybočuje z normy
   • Myšlenkové pochody a jejich prožívání je srozumitelné
   • Primární i sekundární potřeby má pachatel také v normě
   • Svědomí je utvořené a projevuje lítost, a to jak lživě, tak pravdivě
2. Neurotický typ
   • Má již větší či menší neurotické poruchy, například úzkost, depresivní ladění, hysterii apod. a neurovegetativní porucha, zde stres a s tím související případné exkrementy na místě činu
   • Tyto poruchy se promítají do motivace i do způsobu provedení TČ
3. Psychopatický typ
   • Značný podíl osobnosti na kriminálním jednání, bývá důsledkem recidivista
   • Svérázné, nápadné či zvláštní způsoby jednání a prožívání určitých okamžiků, okolí jej považuje za podivína
4. Mentálně nedostačivý typ
   • Nízká inteligence, nepromyšlená trestná činnost, jednoduchost, přímočarost
   • Násilná a sexuální trestní činnost, při skupinové činnosti bývá konečným vykonavatelem a také prostředkem iniciativy druhých
5. Psychotický typ
   
   • Pachatel má určitý typ duševního onemocnění, tj. psychózu
   • Většinou násilné trestné činy, mohou být bizarní, brutální, nesrozumitelné
   • Jeho motivace je nečitelná, zvrácená, nepochopitelná
   • Prokáže-li se při znaleckém zkoumání, že jde o psychotického pachatele, je exkulpován, tedy zbaven viny, na základě shledané nepříčetnosti

Recidiva u pachatele

Recidivou se rozumí v trestně právním pojetí spáchání dalšího trestného činu poté, co pachatel již byl za předchozí trestnou činnost pravomocně odsouzen, a to minimálně jednou.

V Kriminologickém pojetí je pojem recidivy širší a zahrnuje opětovné spáchání trestného činu bez ohledu na odsouzení nebo i stíhání, patří sem spáchání, provinění či spáchání činu jinak trestného osobou nepříčetnou nebo osobou mladší patnácti let.

Penologické neboli penitenciární, pojetí recidivy zahrnuje případy, kdy je osoba pachatele nejméně podruhé ve výkonu trestu odnětí svobody.

Vzhledem k uvedenému pojetí recidivy můžeme pachatele tedy ještě jednou rozdělit z hlediska jejich trestní minulosti na: Prvopachatele – osoby bez záznamu v trestním rejstříku, Pachatele se záznamem v trestním rejstříku – tedy spáchali trestný čin a byli odsouzeni, a na Recidivisty – spáchali trestný čin znovu, opakovaně i po snaze je napravit.

V současné literatuře se rozlišují tři hlavní přístupy pro posuzování nebezpečnosti pachatele:

1. Intuitivní – subjektivní a celostní posouzení osoby pachatele, hraje zde roli profesionalita a znalost posuzovatele, závěrečný výrok o jeho nebezpečnosti tedy garantuje pouze odbornost vykonavatele
2. Klinický – empirický neboli praktický, psychodiagnostické vyšetření a posouzení, expert interpretuje anamnestické údaje pachatele. Závěr posudku není zastřešen pouze odbornou reputací experta, nýbrž je garantován spolehlivostí použitých metod a postupů. Zpracovává se tedy znalecký posudek.
3. Statistický – patří k preferovaným metodám odhadu pravděpodobnosti kriminálního chování v budoucnosti. Vychází z detailních výzkumů kriminální, a zvláště pak recidivující populace. Pomocí moderních statistických procedur jsou identifikovány pro recidivující osoby příznačné, charakteristiky s určitou validitou. Seskupením pak vznikají tzv. prognostické tabulky.

Formy pachatelství

Forem pachatelství je relativně mnoho, v této části je zaostřeno na přímého a nepřímého pachatele.

Jak je napsáno o přímém pachateli například v komentáři Ščerba a kol. k trestnímu zákoníku, „Přímým pachatelem trestného činu je ten, kdo jedná v trestněprávně relevantním smyslu sám, tj. je jediným subjektem, který naplňuje objektivní stránku trestného činu. Tomu nijak nepřekáží, užije-li k tomu nástroj, případně spáchá-li svůj čin prostřednictvím vycvičeného zvířete. Rovněž konstatování této skutečnosti nebrání, jestliže se na trestném činu kromě pachatele podílí ještě další osoby, jejichž jednání se přičítá i jemu (čin spáchaný více přímými pachateli ve spolupachatelství ve smyslu § 23) či jejichž jednání přímo skutkovou podstatu trestného činu za nebo vedle pachatele nenaplňuje, ale tomuto pouze umožňuje či usnadňuje, aby tak učinil sám (účastenství ve smyslu § 24).“PROVAZNÍK, Jan. § 22 [Pachatel]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 5.²⁾

Samozřejmě musí tato osoba také splňovat obecné požadavky protiprávnosti, věku a příčetnosti, v případě mladistvého pachatele také požadovaný stupeň rozumové a mravní vyspělosti, jak je již zmiňováno výše.

U nepřímého pachatelství jde o odpovědnost pachatele i za trestný čin, který danou skutkovou podstatu nenaplnil ani sám, ani v trestné součinnosti s jinými trestně odpovědnými osobami, ale přesto k činu došlo, a i tak je kryt zaviněním takového pachatele. V komentáři Ščerba a kol. je to opět popsáno takto: „Podstata institutu nepřímého pachatelství tedy spočívá v tom, že pachatel ke spáchání svého trestného činu využije či zneužije třetí osobu jako tzv. živý nástroj, přičemž trestní odpovědnost za tento čin vzniká nepřímému pachateli za skutek, jehož součástí je skutek živého nástroje. Živým nástrojem může být dospělá fyzická osoba, mladistvý, trestně neodpovědná fyzická osoba (ať už z jakéhokoli důvodu) a tam, kde to umožňuje povaha věci, i osoba právnická (například pachatel využije omylu právnické osoby, aby tato učinila platbu, kterou je zkrácen jeho věřitel).“PROVAZNÍK, Jan. § 22 [Pachatel]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 22.³⁾

Mohou nastat různé typy scénářů ve vztahu mezi živým nástrojem a nepřímým pachatelem:

1. Nepřímý pachatel je odpovědný za úmyslný trestný čin, živý nástroj je trestně neodpovědný (například navedení osoby mladší patnácti let k provedení krádeže);
2. Nepřímý pachatel je odpovědný za úmyslný trestný čin, živý nástroj je odpovědný za nedbalostní trestný čin
3. Nepřímý pachatel je odpovědný za úmyslný trestný čin, živý nástroj je odpovědný za jiný úmyslný trestný čin (například nepřímý pachatel podstrčí živému nástroji, který chce přiotrávit svého největšího konkurenta a způsobit mu „jen“ ublížení na zdraví, aby nebyl schopen zúčastnit se dalších voleb, jed v mnohem větším množství s úmyslem oběť rovnou usmrtit, což také nastane – živý nástroj by odpovídal pravděpodobně za ublížení na zdraví, kterým způsobil smrt, nepřímý pachatel za vraždu s rozmyslem

Spolupachatelství

Spolupachatelství je formou trestné součinnosti, která spočívá v tom, že trestný čin spáchají společně nejméně dvě trestně odpovědné osoby, které jednají společně a podle společného úmyslu. Jsou zde tedy dvoje podmínky, které musí být naplněny, aby o spolupachatelství šlo: společný úmysl, tedy spáchat čin společně (subjektivní podmínka), a společné jednání pachatelů (objektivní podmínka). Spolupachatelství je v porovnání s účastenstvím, kam patří již dříve zmiňovaný pomocník, organizátor a návodce, závažnější formou trestné součinnosti a tyto formy účastenství jsou vůči spolupachatelství ve vztahu subsidiarity.

Vedle spolupachatelství stojí pojem „organizovaná skupina“ jako znak kvalifikovaných skutkových podstat některých trestných činů, který však nenahrazuje spolupachatelství ani účastenství. Ne každé spolupachatelství musí současně zakládat organizovanou skupinu, a ne každá organizovaná skupina musí být zároveň vždy spolupachatelstvím (nemusí se jí totiž účastnit jen trestně odpovědné osoby a musí mít nejméně tři členy).

„Speciální“ pachatel

Většinu trestných činů může spáchat prakticky kdokoli (věk, příčetnost…), mluvíme o obecných trestných činech. Některé trestné činy však tvoří výjimku. Jsou to ty trestné činy, které vyžadují zvláštní vlastnosti pachatele nebo jeho zvláštní postavení či způsobilost (tzv. konkrétní subjekt, tzv. speciální subjekt). V tomto směru je tedy omezen okruh osob, které se mohou dopustit trestného činu. Příklady jsou dobře napsané v učebnici Trestního práva hmotného od Jiřího Jelínka: „Do první skupiny (konkrétní subjekt) patří např. matka dítěte jako pachatelka vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142) nebo dlužník jako pachatel poškození věřitele (§ 222) nebo dlužník, který není schopný plnit své splatné závazky, jako pachatel zvýhodnění věřitele (§ 223). Do druhé skupiny (speciální subjekt) patří např. vojenské trestné činy (hlava XII zvláštní části), trestné činy úředních osob (druhý oddíl hlavy X zvláštní části), trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, neboť pachatelem tohoto trestného činu nemůže být kdokoliv, ale pouze osoba, která se podílí na obstarávání věcí obecného zájmu, trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, kterého se může jako pachatel do- pustit pouze svědek nebo znalec (§ 346), trestný čin křivého tlumočení, kterého se může dopustit jen pachatel jako tlumočník (§ 347) atd.“JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 8.vydání. Praha: Leges, 2022, s.227-228.⁴⁾ V případě některých trestných činů se pak vyžaduje ještě zvláštní postavení, způsobilost či vlastnost. V takových případech hovoříme o trestných činech se zúženým okruhem pachatelů, kde může být pachatelem nebo spolupachatelem takového trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení.

Některé trestné činy lze spáchat pouze vlastnoručně, například trestný čin neposkytnutí pomoci či trestný čin dvojího manželství. Vlastnoruční trestné činy lze spáchat jen ve formě přímého pachatelství, neboť jejich spáchání je závislé na osobním jednání konkrétního člověka v konkrétní situaci, které nemůže nahradit jednání jiné osoby (například křivé výpovědi podle se může dopustit jen konkrétní svědek či znalec výpovědí o konkrétních skutečnostech v konkrétním řízení), nikdo jiný jej provést nemůže. Nepřipadá tu tedy v úvahu nepřímé pachatelství ani spolupachatelství (viz výše). Samostatně ale může vzniknout trestní odpovědnost za vlastnoruční delikt i více osobám najednou, ale vždy to bude každé zvlášť.