Reklama
Rozšířená osnova
Okupace (occupatio) je originárním způsobem nabytí vlastnického práva podle ius gentium, při němž vlastnické právo vzniká nabyvateli samostatně, tedy nezávisle na právu jiné osoby.Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 170.1) Podle římských právníků představuje okupacepůvodní a historické východisko vlastnického práva.Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha: J. Otto, 1910, s. 372.2) Jako způsob nabytí vlastnictví spočívala okupace ve fyzickém uchopení (apprehensio) věci ničí s úmyslem mít ji za svou. Samotný projev vůle nestačil, bylo nutné skutečně se fyzicky zmocnit věci a mít vůli ji ovládat. Pokud byly tyto podmínky splněny, přivlastnění věci vedlo okamžitě k nabytí kviritského vlastnictví.
Samotný pojem okupace je etymologicky odvozen z latinského slovesa occupare, vycházejícího z capere, což znamená „uchopit“ či „chytit“, a doslova vyjadřuje uchopení věci s následkem faktického zmocnění se jí.Fruthová, V., Novák, M. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes. Praha: Auditorium, 2018, s. 26.3)
Aby mohlo dojít k okupaci, musel zde být předmět způsobilý k okupaci. Za objekt okupace se považovaly pouze res nullius, tedy věci, které se nenacházely ve vlastnictví žádného Římana.Rebro, K., Blaho, P. Rímske právo 3., dopl. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2003, s. 267.4) Nebyla přitom nutná znalost, že jde o res nullius, takže k nabytí vlastnictví okupací mohlo dojít i tehdy, když se někdo mylně domníval, že se dopouští krádeže.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 26–27.5)
Mezi res nullius se řadily věci, které dosud neměly vlastníka, věci nepřátelské (res hostiles) a věci opuštěné (res derelictae).Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 372–373.6)
Následující text je tedy rozčleněn dle toho, zda a) věc dosud neměla vlastníka, b) šlo o věci nepřátelské (res hostiles), nebo c) šlo o věci opuštěné (res derelictae).
Nejjednodušší formou okupace bylo získání vlastnického práva k věcem, které dosud neměly žádného vlastníka. Takové případy byly vzácné, protože se mohlo jednat pouze o movité věci, jež nikdy nebyly součástí soukromého vlastnictví ani součástí pozemku ve vlastnictví jednotlivce. Typicky šlo o dary moře, jako jsou schránky korýšů, mušle, perly či drahokamy, vyplavené na břeh. Mezi věci ničí však nespadaly předměty lidské výroby, například trosky lodí či jejich náklad, ani tehdy, pokud byl náklad úmyslně vyhozen k záchraně lodi. Na rozdíl od mořských břehů patřily břehy řek do soukromého vlastnictví, tekoucí řeka však byla považována za věc společnou všem lidem. Nabytí vlastnictví nebylo bráněno ani tím, že se věci nacházely na cizím pozemku, vlastník si však zachovával právo zakázat vstup na svůj pozemek. V souladu s římskou zásadou superficies solo cedit nebylo možné nabývat rostliny, jejich plody ani horniny nacházející se na soukromém pozemku.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 29–30.7)
Za res nullius byla dále považována divoká zvířata žijící ve volné přírodě (ferae bestiae), k nimž mohl vlastnické právo nabýt ten, kdo je okupoval, bez ohledu na místo, kde se nacházela. Speciální lovecké právo ani výlučné právo lovu vázané na vlastnictví pozemku neexistovalo. Vlastník pozemku mohl sice zakázat vstup na svůj pozemek, čímž fakticky zamezil lovu, toto omezení však nebránilo lovci stát se vlastníkem uloveného zvířete. Neoprávněný vstup byl považován pouze za narušení, přičemž právní ochrana majitele se vztahovala pouze na ochranu prostoru, nikoli na právo ke zvířeti samotnému. Vlastnictví k divokému zvířeti trvalo pouze do okamžiku, kdy zvíře uniklo a tím ztratilo svou přirozenou svobodu. Pokud zmizelo z dohledu, nebo bylo obtížné ho chytit, zanikalo vlastnické právo a zvíře se opět stávalo res nullius. Stejná pravidla platila u zkrocených zvířat, která sice pravidelně odcházela (quae abire et redire soleant), ale ztratila zvyk se vracet (consuetudo revertendi). Totéž se vztahovalo i na určité plody, například vejce či med divokých včel, které se mohly stát předmětem nového přivlastnění prostřednictvím okupace. Domestikovaná zvířata se za res nullius nepovažovala.Rebro, Blaho. Rímske právo, s. 267.8)
V římském právu však byla sporná otázka, v jakém okamžiku lovec skutečně nabývá vlastnické právo k divokému zvířeti. Podle jedné interpretace vzniká vlastnictví až ve chvíli, kdy se lovec fyzicky zmocní zvířete, a dříve jej nabýt nelze, neboť „se může stát mnoho věcí, že ono zvíře nepolapíme“ (quia multa accidere possunt ut eam [feram bestiam] non capiamus). V klasickém právu někteří právníci zastávali názor, že vlastnictví vzniká již poraněním zvířete, ovšem pouze za podmínky, že lovec nepřestal zvíře pronásledovat.Bonfante, P. Instituce římského práva. Brno: Čs. Akademický spolek Právník, 1932, s. 275.9)
Kromě nejrůznějších movitých věcí podléhaly okupaci také vybrané nemovitosti, avšak jen málokteré z nich nikdy nebyly v soukromém vlastnictví. Mohlo se jednat pouze o ty, které se odloučily od věcí společných všem lidem (res omnium communes) a získaly tak vlastnosti, že již nemohly být považovány za věci společné. Typickým příkladem byl nově vzniklý ostrov v moři (insula in mari nata), který se stal majetkem toho, kdo se ho zmocnil jako první. Jinak tomu bylo u ostrova vzniklého v řece (insula in flumine nata), kde nabývání vlastnického práva probíhalo odlišným, samostatným způsobem, a to přírůstkem (accessio).Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 37.10)
Okupace věcí nepřátel (occupatio rerum hostilium), označovaná též jako occupatio bellica, představovala zvláštní formu nabytí vlastnictví, která vycházela z mezinárodního válečného práva. V římském právu se v tomto smyslu se rozlišovala okupace veřejná a soukromá.
Veřejná okupace se vztahovala na válečnou kořist získanou vojskem nebo jednotlivými vojáky od nepřátel, ať už šlo o majetek jednotlivců, skupin osob nebo vojáků. Takto získané věci nepřecházely do soukromého vlastnictví, ale připadaly státní pokladně (aerarium).
Soukromá okupace mohla nastat především ve dvou případech. Zaprvé, když se římský občan, který nebyl vojákem, zmocnil majetku příslušníka státu, s nímž byl Řím ve válečném stavu, a zadruhé, když jednotlivec získal držbu věcí patřících příslušníkům států, které nebyly s Římem ve spojenectví.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 40.11)
Za věci ničí byly v římském právu považovány také věci opuštěné (res derelictae), tedy takové, které dříve měly vlastníka, avšak ten se jich úmyslně vzdal. K opuštění věci, označovanému jako derelictio, docházelo tehdy, když vlastník ztratil držbu věci a zároveň projevil vůli nebýt nadále jejím vlastníkem, čímž se věc stala z právního hlediska ničí a mohla být předmětem nové okupace. Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 179.12)
Způsob, jakým se v římském právu nabývalo vlastnictví k opuštěným věcem není zcela jednoznačný a stal se předmětem různých výkladů. Tradiční pojetí, které dlouho převládalo, vycházelo z názoru, že derelikvované věci se stávaly věcmi ničí a že vlastnictví k nim vznikalo okupací. V novější době se však prosadil odlišný pohled, podle něhož opuštěné věci nepodléhaly okupaci, ale jejich přivlastnění představovalo samostatný právní způsob nabytí vlastnictví.
V odborné literatuře se objevují tři hlavní teorie o nabývání vlastnictví k derelikvovaným věcem v klasickém právu. Podle první teorie byla okupace univerzálním způsobem nabytí – každá opuštěná věc se stala věcí ničí a mohla být přivlastněna. Druhá teorie naproti tomu tvrdí, že opuštěné věci se věcmi ničími nestávaly a že vlastnictví k nim vznikalo až vydržením (usucapio). Třetí teorie pak rozlišuje mezi jednotlivými kategoriemi věcí: vlastnictví k nemancipačním věcem vznikalo okamžitým uchopením, zatímco k mancipačním věcem až po uplynutí vydržecí doby.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 43–46.13)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
