Rozšířená osnova

Definice „občanství Unie“

Občanství EU je upraveno v čl. 20 SFEU, podle nějž každá osoba disponující státní příslušností členského státu je příslušníkem Unie, přičemž toto unijní občanství komplementuje, nikoliv nahrazuje, občanství členského státu,Smlouva o fungování Evropské unie, ve znění Lisabonské smlouvy, čl. 20 odst. 1.¹⁾ a čl. 9 SEU, který navíc stanovuje pro Unii a unijní orgány povinnost zachovávat zásadu rovnosti unijních občanů.Smlouva o Evropské unii, ve znění Lisabonské smlouvy, čl. 9.²⁾ Tento institut byl zaveden Maastrichtskou smlouvou, která vešla v platnost 1. listopadu 1993.STEHLÍK, Václav. HAMUĽÁK, Ondrej. PETR, Michal. Právo Evropské unie. Ústavní základy a vnitřní trh. 1. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 216.³⁾

Generální advokát F. Jacobs v souvislosti s řízením ve věci C-168/91 Konstantinidis v době mezi podepsáním a platností Maastrichtské smlouvy uvedl, že každému občanovi Unie musí být zaručena určitá práva a status, jež musí všechny členské státy dodržovat. K tomuto stanovisku použil výraz „civis europeus sumyi, převzatý z Ciceronova „civis Romanus sum“, který lze přeložit jako „jsem evropský občan“.SVOBODOVÁ, Magdaléna. Občanství Evropské unie. 1. vydání. Praha: Auditorium, 2021, s. 75.⁴⁾ Rozsudek se zabýval žádostí řeckého občana Ch. Konstantinida o jiný přepis jména z alfabety do latinky tak, aby nedocházelo k nesprávné výslovnosti jeho jména.Rozsudek ze 30.3.1993, Christos Konstantinidis v. Stadt Altensteig, Standesamt, a Landratsamt Calw, Ordnungsamt, C-168/91.⁵⁾

Stanovisko, že občanství EU je základním statusem státních příslušníků členských států, následně stvrdil Soudní dvůr EU v rozsudku ve věci C-184/99 Grzelczyk.Rozsudek ze 20.9.2001, Rudy Grzelczyk v. Centre public d'aide sociale d'Ottignies-Louvain-la-Neuve, C‑184/99.⁶⁾

Unijní občanství utužuje a zvyšuje občanům členských států jejich unijní práva, ale platí, že primárním pramenem ochrany příslušníků Unie je státní občanství členského státu. Tedy status občanství EU je vázán na existenci státního občanství členského státu. To znamená, že pozbytím státního občanství ztrácí daná osoba i občanství Unie.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 76-77.⁷⁾

Občanství EU má komplementární funkci v relaci ke státnímu občanství a lze o něm hovořit jako o nadnárodním občanství. Toto označení odráží 3 základní skutečnosti:

• Reflektuje těsnější vztahy mezi státními příslušníky členských států Unie a Unií.
• Odráží fakt, že stále více dochází ke stírání rozdílů v postavení mezi občany EU uplatňující svá práva v hostitelském státě a občany daného členského státu.
• Vystihuje skutečnost, že status občana Unie opravňuje jeho nositele mít určitá politická práva.Tamtéž, s. 81-82.⁸⁾

Unijní občanství není náhradou či analogickou formou státního občanství, přesto se v některých znacích shoduje se státním občanstvím, např. občanství Unie zaručuje určitá práva. Jelikož je však občanství Unie podmíněno státním občanstvím členského státu, samotná Unie nemá pravomoc rozhodovat, kdo jsou její občané.Tamtéž, s. 83.⁹⁾

Dle Svobodové „tak jako Evropská unie představuje entitu sui generis, je i občanství Unie institutem sui generis.“Tamtéž, s. 83.¹⁰⁾

Nabývání a pozbývání občanství Unie

Protože občanem Unie se stává každá osoba mající příslušnost členského státu Unie, je nabytí i pozbytí občanství EU vázáno na nabytí či pozbytí státního občanství členského státu.STEHLÍK. HAMUĽÁK. PETR. Právo Evropské unie…, s. 218.¹¹⁾

Nabýt unijní občanství lze všemi způsoby, kterými je možné nabýt státní občanství, tedy např. narozením, určením otcovství, prohlášením, udělením, osvojením či nalezením na území států.Způsoby nabývání státního občanství České republiky. mzv.gov.cz, citováno dne 24.6.2024. Dostupné online na: https://mzv.gov.cz/bratislava/cz/vizove_a_konzularni_informace/statni_obcanstvi/nabyvani_statniho_obcanstvi_ceske_1.html. ¹²⁾

Pozbýt státní, a tedy i unijní, občanství lze jednak dobrovolně, tedy nabytím cizího státního občanství nebo na základě prohlášení, či nedobrovolným odnětím. SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 270.¹³⁾

Pokud je daná osoba nositelem dvou státních občanství, přičemž alespoň jedno náleží členskému státu EU, je tato osoba ex lege občanem Unie.Rozsudek ze dne 7.7.1992, Mario Vicente Micheletti and Others v. Delegación del Gobierno en Cantabria, C-369/90.¹⁴⁾

Zvláštním způsobem nabytí nebo pozbytí unijního občanství je vstup do EU, respektive odchod unijního členského státu z EU. Např. občané Spojeného království Velké Británie a Severního Irska 1. února 2020 pozbyli unijní občanství v důsledku vstoupení v platnost Dohody o vystoupení Spojného království z Evropské unie.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 271.¹⁵⁾

Ačkoliv pravidla pro nabývání a pozbývání státního občanství nejsou v jednotlivých členských státech stejná, je nabývání a pozbývání tohoto občanství výhradně rozhodnutím členských států.Tamtéž, s. 274.¹⁶⁾ Žádný členský stát nemůže omezit účinky udělení státního občanství jiného členského státu.Rozsudek ze dne 19.10.2004, Kunqian Catherine Zhu a Man Lavette Chen v. Secretary of State for the Home Department, C-200/02.¹⁷⁾ Přesto Soudní dvůr EU vydal několik judikátů, které se svou podstatou vztahovali k otázce dispozic se státním občanstvím, např. rozsudek ve věci C-135/08 Rottmann.

C-135/08 Rottmann

Soudní dvůr EU se při posuzování předběžné otázky zabýval otázkou, zdali může členský stát EU zrušit rozhodnutí o nabytí občanství, jestliže by to zároveň vedlo k tomu, že by se daný člověk stal osobou bez státní příslušnosti, čímž by současně došlo k pozbytí občanství EU. Případ se týkal J. Rottmanna, původně rakouského občana, proti kterému bylo v Rakousku vedeno trestní stíhání za podvod. J. Rottmann se odstěhoval do Německa, kde požádal o udělení německého občanství, aniž by uvedl, že je trestně stíhán, a toto občanství také získal. Jakmile nabyl německou státní příslušnost, pozbyl v souladu s rakouským právem rakouské občanství. Následně byly příslušné německé orgány rakouskou protistranou vyrozuměny o probíhajícím trestním stíhání a na základě toho se rozhodly zrušit akt, kterým bylo J. Rottmannovi uděleno německé občanství, neboť se jednalo o podvod. Nebyly zde však splněny podmínky pro to, aby zpět získal rakouskou státní příslušnost, a tak by se stal apatridou a zároveň by pozbyl Občanství EU.Rozsudek ze dne 2.3.2010, Janko Rottmann v. Freistaat Bayern, C-135/08.¹⁸⁾

Soudní dvůr zde judikoval, že má-li občan EU zrušením aktu o nabytí občanství zároveň přijít o status občana EU, pak musí být vzhledem k významu, jež je občanství EU přikládán primárním právem, a právům, které z tohoto statusu plynou, zohledněny důsledky takového rozhodnutí. A to nejen pro osobu, jež pozbývá občanství, ale i pro jeho rodinné příslušníky. Musí být přihlédnuto k závažnosti protiprávního jednání, kterého se dotyčný dopustil, době mezi vydáním rozhodnutí o udělení státního občanství a následným zrušením tohoto aktu a k možnosti dané osoby získat zpět původní státní občanství. Jestliže odnětí občanství bude v takovém případě proporcionální všem zmíněným aspektům, může jej členský stát odejmout, aniž by tím bylo porušeno unijní právo.Rozsudek ze dne 2.3.2010, Janko Rottmann v. Freistaat Bayern, C-135/08.¹⁹⁾

Práva občanů EU

Práva občanů Unie jsou vymezena či podrobně upravena ve vícero dokumentech. Základem je Smlouva o Evropské Unii (SEU), Smlouva o fungování Evropské Unie (SFEU) a Listina základních práv Evropské unie (LZPEU). LZPEU byla jako nezávazný dokument přijata v roce 2000. Právně závaznou pro všechny členské státy se LZPEU stala až 1. 12. 2009, kdy nabyla platnosti Lisabonská smlouva, v níž byla práva deklarovaná v LZPEU uznána.STEHLÍK. HAMUĽÁK. PETR. Právo Evropské unie…, s. 149.²⁰⁾ Lisabonská smlouva zároveň zařadila Základní listinu práv Evropské unie z hlediska právní síly do primárního práva.Smlouva o Evropské unii, ve znění Lisabonské smlouvy, čl. 6 odst. 1.²¹⁾

Z hlediska otázky, vůči komu se občanská práva vztahují, je možné rozlišovat:

• Práva občanů EU vůči EU: právo zakládat evropské politické strany a sdružovat se v nich, právo na přístup k veřejným funkcím v rámci unijních orgánů a institucí, právo evropské občanské iniciativy, petiční právo k Evropskému parlamentu, právo na řádnou správu ze strany orgánů EU, právo na přístup k dokumentům EU a právo obracet se na veřejného evropského ombudsmana.
• Práva občanů EU vůči členským státům: volný pohyb a pobyt, právo hledat si zaměstnání, pracovat, usadit se či poskytovat služby v členských státech, právo volit a být volen v obecních volbách, právo na diplomatickou a konzulární ochranu.
• Práva občanů EU vůči EU i členským státům: právo na rovné zacházení, právo volit a být volen do Evropského parlamentu.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 118.²²⁾
• Občanská práva nejsou vždy zaručena pouze pro občany EU. Na základě tohoto faktoru se rozlišují:
• Práva, jejichž nositeli jsou pouze občané Unie: právo volit a být volen do Evropského parlamentu či v obecních volbách, právo na diplomatickou a konzulární ochranuListina základních práv Evropské unie, čl. 39, 40, 46.²³⁾ a právo evropské občanské iniciativy.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 119.²⁴⁾
• Práva, která jsou zaručeny jak občanům EU, tak některým třetím osobám: právo na řádnou správu, právo na volný pohyb a pobyt, právo na přístup k dokumentům, petiční právo k Evropskému parlamentu a právo obracet se na evropského veřejného ochránce práv.Listina základních práv Evropské unie, čl. 41-45.²⁵⁾ Také je zde řazeno právo na rovné zacházení, právo hledat si zaměstnání, pracovat, usídlit se či poskytovat služby v členském státě, právo zakládat evropské politické strany a sdružovat se v nich a právo na přístup k veřejným funkcím na unijní úrovni.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 119-120.²⁶⁾

Vybraná stěžejní práva občanů EU:

Svoboda pohybu a pobytu

Každému občanovi Unie je garantováno „právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států“.Smlouva o fungování Evropské unie, ve znění Lisabonské smlouvy, čl. 20 odst. 2 písm. a).²⁷⁾ Právo volného pohybu a pobytu bylo základním předpokladem pro vznik institutu občanství EU, ale zároveň je také nutnou podmínkou pro naplňování jiných práv spojených s tímto občanstvím, např. volební práva občanů EU.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 124.²⁸⁾ Podstatou svobody pohybu a pobytu je právo opustit stát, jehož je občan EU státním příslušníkem, s možností vrátit se do něj zpět a zároveň právo vstoupit do jiného členského státu a pobývat zde. To vše pouze na základě předložení průkazu totožnosti nebo pasu.STEHLÍK. HAMUĽÁK. PETR. Právo Evropské unie…, s. 221.²⁹⁾

V rámci práva pobytu se rozlišují 3 kategorie:

• Pobyt do 3 měsíců – Stát v tomto případě může po občanovi Unie požadovat pouze předložení pasu či průkazu totožnosti.
• Pobyt nad 3 měsíce do 5 let – V rámci takového pobytu musí občan EU kromě předložení průkazu totožnosti nebo pasu zároveň prokázat, že má na dobu pobytu pro sebe i své případné rodinné příslušníky dostatek financí, aby nezatěžoval hostitelský stát, a zdravotní pojištění. Tato podmínka však nemusí být naplněna, jedná-li se o občana EU, který cestuje za účelem výkonu zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo hledáním zaměstnání v hostitelském státě.
• Právo trvalého pobytu – Právo trvalého pobytu získá občan EU, který v hostitelském členském státě pobývá oprávněně a nepřetržitě po dobu delší než 5 let.Tamtéž, str. 221-222.³⁰⁾

Právo volného pohybu a pobytu se vztahuje společně s občanem Unie také na jeho rodinné příslušníky, bez ohledu na jejich státní příslušnost.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 124.³¹⁾ Za rodinného příslušníka je považován občanův manžel/manželka, partner, s nímž občan EU uzavřel registrované partnerství, potomci občana Unie nebo jeho manžela/manželky/partnera v přímé linii, jsou-li mladší 21 let nebo se jedná o vyživované osoby, a předci občana Unie nebo jeho manžela/manželky/partnera v přímé linii, jsou-li vyživovanými osobami.Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2004/38/ES ze dne 29.4.2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, čl. 2 odst. 2.³²⁾

Soudní dvůr v případu ve věci C-413/99 Baumbast judikoval, že možnost užívání práva volného pohybu a pobytu není spojena s ekonomickými účely. Jinak řečeno, svoboda pohybu a pobytu je zaručena, aniž by migrující občan Unie musel prokazovat důvod své cesty.STEHLÍK. HAMUĽÁK. PETR. Právo Evropské unie…, s. 217.³³⁾

Volební práva

Dle primární práva EU má každý občan EU „právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a v obecních volbách v členském státě, v němž mají bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu;“Smlouva o fungování Evropské unie, ve znění Lisabonské smlouvy, čl. 20 odst. 2 písm. b).³⁴⁾

Volební práva jsou součástí politických práv, jež umožňují občanům podílet se na fungování EU a jsou důvodem, proč je možné a vhodné označovat vztah občanů členských států vůči Evropské Unii jako „Občanství EU“.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 222-223.³⁵⁾

Volební právo občanů EU se rozlišuje na právo volit a být volen do Evropského parlamentu a do obecních zastupitelstev jednotlivých států.

Právo občanů EU volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu

Evropská Unie funguje na principu zastupitelské demokracie.Smlouva o Evropské unii, ve znění Lisabonské smlouvy, čl. 10 odst. 1.³⁶⁾ V roce 1976 byla přijata tzv. Volebním aktem nová úprava, která zaváděla přímé všeobecné volby do Evropského parlamentu. Do té doby byl tento orgán složen z příslušníků vnitrostátních parlamentů, kteří tedy zároveň působili jako delegáti v Evropském parlamentu i jako členové parlamentů vnitrostátních.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 49.³⁷⁾ Od roku 1979, kdy se konaly první přímé volby, jsou europoslanci voleni přímo občany EU. Občané své kandidáty volí prostřednictvím kandidátních listin na základě zásad poměrného zastoupení. Volby jsou svobodné a tajné.STEHLÍK. HAMUĽÁK. PETR. Právo Evropské unie…, s. 56, 58.³⁸⁾

Právo volit a být volen do Evropského parlamentu v místě svého bydliště, a to za stejných podmínek jako příslušníci daného státu, bylo zavedeno již Maastrichtskou smlouvou. Až znění Lisabonské smlouvy ale toto právo spojilo výlučně s občanstvím EU.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 232.³⁹⁾ Toto politické právo souvisí s volným pohybem osob, protože umožňuje osobám, které změnili své bydliště, účastnit se voleb pasivně či aktivně v jakémkoliv státě bez ohledu na to, jakého členského státu EU jsou občany.Tamtéž, s. 233.⁴⁰⁾ Občan EU však může volit a být volen pouze jednou, tedy buď ve členském státě, jehož má občanství, nebo ve státě, v němž bydlí.Směrnice Rady 93/109/ES ze dne 6.12.1993, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu občanů Unie, kteří mají bydliště v některém členském státě a nejsou jeho státními příslušníky, čl. 4.⁴¹⁾

Právo občanů EU volit a být volen v obecních volbách ve státě bydliště

Toto právo umožňuje občanům Unie, kteří využili svobody volného pohybu a pobytu v rámci EU, účastnit se na správě věcí veřejných na obecní úrovni ve státě, v němž bydlí.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 250.⁴²⁾ Jestliže občané členských států splní podmínky pro využívání tohoto práva, musí mít možnost být zvoleni do kolektivních orgánů na místní úrovni za stejných podmínek jako státní příslušníci daného členského státu. Např. v České republice musí mít občan jiného členského státu přinejmenším přechodný pobyt.Tamtéž, s. 255.⁴³⁾ Výkon některých funkcí či členství v předsednictvu však členské státy mohou omezit jen na své vlastní státní příslušníky.Směrnice Rady 94/80/ES ze dne 19.12.1994, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních volbách pro občany Unie s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky, čl. 5 odst. 3.⁴⁴⁾ Např. v České republice může funkci starosty a místostarosty obce vykonávat pouze občan České republiky.Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, § 103 odst. 2.⁴⁵⁾

Některé členské státy nad rámec úpravy primárního práva umožňují požívat právo volit a být volen v obecních volbách i cizincům, kteří nejsou občany žádného z členských států, např. Belgie, Nizozemí, Estonsko a Litva.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 250-251.⁴⁶⁾

Právo podat Občanskou iniciativu ke komisi

Občanská iniciativa je nástroj, který umožňuje občanům EU vyzvat Evropskou komisi, aby v rámci svých pravomocí navrhla určitou právní úpravu, která spadá do její působnosti. Tento institut byl zaveden Lisabonskou smlouvou.Evropská občanská iniciativa. europarl.europa.eu, citováno dne 24.6.2024. Dostupné online na: https://www.europarl.europa.eu/at-your-service/cs/be-heard/citizen-s-initiative. ⁴⁷⁾ Vhodný návrh může komisi předložit minimálně jeden milion občanů EU, kteří pocházejí z podstatného počtu členských států. Jedná se o otázky, v nichž je dle občanů nezbytné, aby byl přijat právní akt Unie.Smlouva o Evropské unii, ve znění Lisabonské smlouvy, čl. 11 odst. 4.⁴⁸⁾ Podstatným množstvím států se nyní rozumí alespoň 7 různých členských států. Zároveň v každém z těchto členských států musí iniciativu podepsat nejméně stanovený počet občanů.Evropská občanská iniciativa. europarl.europa.eu, citováno dne 24.6.2024. Dostupné online na: https://www.europarl.europa.eu/at-your-service/cs/be-heard/citizen-s-initiative.⁴⁹⁾ V České republice je tento minimální počet roven 15 771 občanům. Podpisy občanů musí být sesbírány do 12 měsíců od začátku sběru.Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/788 ze dne 17.4.2019 o evropské občanské iniciativě, čl. 8 odst. 1.⁵⁰⁾

Tento institut je možné chápat jako určitý prvek přímé demokracie v rámci systému EU. Poskytuje totiž občanům EU možnost podílet se na normotvorbě sekundárního práva EU. Komise však není návrhem evropské občanské iniciativy vázána a nemusí tedy na jejím základě předložit legislativní návrh.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 227-228.⁵¹⁾

Právo na konzulární a diplomatickou ochranu

Podstatou tohoto práva je, že občan EU se může v případě, že se dostane do nouzové situace, např. v důsledku dopravní nehody či úmrtí, požádat o konzulární či diplomatickou ochranu zastupitelský úřad jiného členského státu, jestliže jeho stát nemá v dané zemi svůj zastupitelský úřad. Jestliže stát, jehož je občan Unie státním příslušníkem, takové zastoupení v dané třetím zemi má, potom se toto právo neuplatní.VIEDENSKÝ, Štefan. Občanství Evropské unie a právo na konzulární ochranu ve třetích zemích – aktuální vývoj. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2014, roč. 60, č. 2, s. 47-48. Citováno dne 24.6.2024. Dostupné online na: https://karolinum.cz/data/clanek/518/Iurid_2_2014_05_Viedensky.pdf.⁵²⁾

Pro využití tohoto práva musí být kumulativně naplněny 3 podmínky:

• Jedná se o občana EU;
• který se ocitl v mimořádně nouzové situaci, jež vyžaduje konzulární ochranu, a to v zemi, která není členským státem EU;
• v této zemi se nenachází žádné diplomatické ani konzulární zastoupení státu, jehož je státním příslušníkem.Tamtéž, s. 48.⁵³⁾

Občan EU může žádat zastupitelské úřady o pomoc např. v případě úmrtí, zatčení či zadržení, z důvodu vážné nemoci nebo na základě potřeby vydání náhradního cestovního dokladu.Konzulární ochrana občanů EU. mzv.gov.cz, citováno dne 24.6.2024. Dostupné online na: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/cestujeme/konzularni_ochrana_obcanu_ceske/index.html. ⁵⁴⁾

Povinnosti občanů EU

V primárním právu je uvedeno: „Občané Unie mají práva a povinnosti stanovené Smlouvami.“Smlouva o fungování Evropské unie, ve znění Lisabonské smlouvy, čl. 20 odst. 2.⁵⁵⁾ Smlouvy však žádné povinnosti občanům EU neukládají, pouze jim zaručují práva. Různé povinnosti stanovuje pro občany EU sekundární právo, ale tyto povinnosti nevyplývají ze samotného občanství, nýbrž jsou spojeny s výkonem práv unijních občanů. Např. pobytové směrnice.SVOBODOVÁ. Občanství Evropské unie, s. 264, 269.⁵⁶⁾