Občanská neposlušnost (též civilní neposlušnost, anglicky civil disobedience) znamená vědomé porušení práva z důvodu jeho konfliktu se svědomím jedince.Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 213.¹⁾ Viktor Knapp píše, že k takovému konfliktu dochází na základě skutečnosti, že právo a morálka nejsou totožnými normativními systémy, jakkoliv se velkou měrou překrývají. Pokud totiž existuje morální povinnost dodržovat povinnost danou právní normou, je tomu tak proto, že táž povinnost plyne z nějaké morální normy, ne pouze proto, že je dána právní normou. Totéž platí i pro individuální morálku, pro svědomí.Ibid.²⁾

Pojem občanské neposlušnosti

Americký filozof Henry David Thoreau v eseji Občanská neposlušnost tvrdí, že vláda většiny nemůže být nikdy založena na spravedlnosti. Tato skupina prý nevládne proto, že by „měla pravdu“ nebo že by se menšině zdála nejvhodnější (což je z podstaty věci nemožné), nýbrž proto, že je fyzicky nejsilnější. Thoreau naopak požaduje takovou vládu, v níž by o právu místo většiny rozhodovalo svědomí.Thoreau, H. D. Občanská neposlušnost. Brno, 1995, s. 7.³⁾ Právě vládnoucí skupina má totiž vliv na to, jaké platí zákony a zda jsou v souladu s morálkou, či nikoliv. Mnoho lidí se podle něj spokojí i s politikou vlády, se kterou nesouhlasí (v jeho době např. válka USA s Mexikem či podpora otroctví) namísto toho, aby svůj nesouhlas dala najevo. Nespokojení občané nemohou jen slepě respektovat současnou vládu, smířit se s ní a doufat, že z příštích voleb vzejde vláda lepší. Touto nečinností totiž de facto systém sami podporují tím, že se stávají jeho součástíIbid., s. 8.⁴⁾. Je naopak nutné snažit se aktivně zabránit jeho fungování – například odmítnutím platit daně – aneb „Mou povinností je v každém případě dbát na to, abych se nepropůjčil bezpráví, které odsuzuji.“Ibid., s. 19.⁵⁾

John Rawls definuje občanskou neposlušnost úžeji, jako „veřejné, nenásilné a uvědomělé, ale zato politicky protizákonné jednání, které se obvykle děje se záměrem vyvolat nějakou změnu zákonů nebo vládní politiky.“Rawls, J. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 217.⁶⁾ Považuje ji za politický akt, který se lidé rozhodují učinit v situacích, kdy nesouhlasí s určitou právní normou. Přitom však ctí spravedlnost, a proto plně přijímají sankce, které s jejich protizákonným jednáním právní řád spojuje. Nejde podle něj o projev anarchie, nýbrž naopak o apel na veřejnost a vládnoucí většinu, že daná právní norma směřuje proti morálním normám, kterými se společnost řídí, a o upozornění na její nevhodnost, nesmyslnost či absurditu.

Od občanské neposlušnosti proto Rawls odlišuje odepření poslušnosti z důvodů svědomí, které znamená odmítnutí řídit se daným příkazem za situace, kdy se ten, kdo jej vydal, o tomto porušení povinnosti dozví.Ibid., s. 219.⁷⁾ Příkladem může být vojákovo odmítnutí vykonat velitelův rozkaz, který je v rozporu s jeho svědomím.

Jan Kysela v práci Právo na odpor a občanskou neposlušnost podává rozsáhlý výčet pojetí mnoha různých zahraničních i domácích autorů. Nevyslovuje vlastní definici občanské neposlušnosti, nýbrž porovnává cizí přístupy, čímž pojem nezužuje na jeden konkrétní význam, ale naopak mu přiřazuje mnoho podob. Vyzdvihuje přitom podstatné závěry – některými z nich jsou:

• „Porušení zákona v rámci občanské neposlušnosti uvede do chodu soudní mašinerii, která ‚otestuje‘ ústavnost porušeného zákona či jiného aktu.“Kysela, J. Právo na odpor a občanskou neposlušnost. Brno: Doplněk, 2001, s. 91.⁸⁾ Zde je však nutné pozastavit se na tom, že ani ústavnost porušeného zákona nemusí nutně zaručovat jeho soulad s morálkou. Proto autor dále vyvozuje, že…
• Legalizace občanské neposlušnosti, tj. její zákonná úprava, by znamenala oslabení její apelativní funkce a morální sílyIbid., s. 93.⁹⁾ – její podstata tkví totiž právě v tom, že spočívá v porušení nespravedlivého práva, tedy práva, jež není v souladu se svědomím jedince a jemuž se proto nelze podrobit. Pokud by právní řád obsahoval zakotvení institutu občanské neposlušnosti, nastavoval by jí tím určité mantinely, hranice, ve kterých ji lze realizovat.
• „V dokonalé demokracii je odpor vyloučen, v tyranii se uplatňuje právo na odpor/revoluci. Ve státech blížících se demokracii je místo pro demokratickou neposlušnost.“Ibid., s. 104.¹⁰⁾ Ta je krajním prostředkem po vyčerpání ostatních možností vyjádření nesouhlasu (lidová iniciativa, referendum), kdy platí, že její motiv musí být politický a projev nenásilný a veřejný, „neboť jen tak je možno upoutat pozornost veřejnosti a pokusit se změnit její postoj.“ (tamtéž) V tom tkví rozdíl mezi občanskou a demokratickou neposlušností – první jmenovaná může být i pasivní, zatímco druhá vyžaduje aktivní formu odporu.Ibid., s. 105.¹¹⁾

Znaky

Z důvodu nejednotnosti v definicích občanské neposlušnosti je namístě pokusit se ji popsat pomocí jejích znaků. Jak píše Jiří Kozák, „problémem těchto definic je, že se snaží ohraničit občanskou neposlušnost jako jednání společensky přípustné a legitimní. Zákonitě pak snaha nalézt univerzální atributy občanské neposlušnosti naráží na neexistenci univerzální představy spravedlnosti, právního státu a demokracie.“Kozák, J. Občanská neposlušnost z perspektivy práva a právní teorie. Právník. roč. 2013, č. 4, s. 365.¹²⁾ Z tohoto důvodu autor přistupuje k popisu pomocí jednotlivých znaků a jsou-li naplněny, označuje občanskou neposlušnost za legitimní.

Nenásilnost chápe Kozák tak, že jednání v rámci občanské neposlušnosti nesmí směřovat ke vzniku násilí, nýbrž k uplatnění občanských práv a svobod – jako příklad může sloužit blokáda silnic či pokreslení volebních plakátů. Zde sice také vzniká škoda, ovšem pouze sekundárně a nároky poškozených na odškodnění jsou zachovány. Navíc je porušením zásady neminem leadere (nikomu neškodit) naplněn prvek protiprávnosti občanské neposlušnosti.

Subsidiarita občanské neposlušnosti spočívá v rozlišení, zda jde o poslední možný krok (ultima ratio), nebo o snahu obejít legální postup. I takovéto obejití může být legitimní v situaci, kdy je zřejmé, že by využití legálního mechanismu efektivně nesloužilo sledovaným cílům. Naopak za legitimní nelze požadovat obcházení jinak účinných legálních prostředků – v tomto případě koneckonců stát ještě „neřekl své poslední slovo“; nemusí být mnohdy ani jasné, jak jeho orgány rozhodnou.

K požadavku pasivní formy se autor staví poměrně kriticky a dovozuje, že ve státě, kde je vláda legitimována vůlí lidu vyjádřenou ve volbách, nese tento lid zodpovědnost i za nutnost postavit se vládě na odpor v případě zneužití jí svěřené moci. Tato odpovědnost s sebou přináší právo jednat, a tak je i aktivní forma občanské neposlušnosti formou legitimní. Může tedy jít i o iniciativu, ne pouze o reakci na mocenský zásah státu.

Veřejnost jednání v rámci občanské neposlušnosti je relativizována ještě více. Např. není nutné, aby pasivní forma odporu vůči vládě byla veřejná, neboť se může jednat o prostou ochranu vlastních práv před zásahem státní moci. Cílem občanské neposlušnosti nemusí být ani otevřený boj, důležitý je její apelativní charakter. Ve veřejnou formu může přerůst sama i nezamýšleně, ukáže-li se jako důvodná.

Dobrovolné přijetí trestu autor odmítá s tím, že by se jednalo o podvolení se státní moci, která byla prve kritizována. Srozumění s možným trestem totiž nutně neznamená jeho akceptaci. „Odmítnutí trestu není absolutním popřením práva státu rozhodovat a trestat, není útokem proti systému samému a jeho legitimitě, ale je důsledným setrváním na morálních důvodech a argumentech protestu. Nenásilné odmítnutí trestu je součástí a završením aktu občanské neposlušnosti.“Ibid., s. 368.¹³⁾

Ukotvení v pozitivním právu

Z toho, co zde již bylo řečeno, vyplývá jistý paradox snahy o ukotvení občanské neposlušnosti jako základního práva v právním řádu. Jde bezesporu o subjektivní právo natolik podstatné, že by „si zasloužilo“ místo v lidskoprávních katalozích. Přitom by to bylo právě jeho ukotvení, které by tomuto právu hypoteticky mohlo způsobit nejvíce škody. Při snaze o slovní vyjádření jeho podstaty by zákonodárce chtě nechtě musel přijít s určitou definicí, která však nikdy nemůže být zcela vyčerpávající – v odborné literatuře jich existuje mnoho, tedy ani tam nepanuje jasná shoda. Ukotvení pomocí této definice by poté sice znamenalo legální možnost vyjádření nespokojenosti s platným zákonem na straně jedné, ovšem s omezení spočívajícím v tom, že tuto nespokojenost by bylo možné vyjadřovat pouze v mezích daných konkrétním zákonným ustanovením na straně druhé. Není přitom nepředstavitelné, že by se méně demokraticky smýšlející vláda mohla snažit prosadit jistá další omezení tohoto práva. Je tedy patrná snadná zneužitelnost takového institutu.

Z výše uvedeného plyne, že  by právo na občanskou neposlušnost nemělo být příliš podrobně definováno, zároveň je však třeba říci, že demokratický právní stát by jej měl alespoň reflektovat a dát tím najevo svůj respekt k občanům a prostor menšině vyjádřit svou nespokojenost s vládou většiny. Jde o nástroj, který spolu s nezávislým soudnictvím a svobodnými volbami vytváří záruky stability demokratického systému.Ibid., s. 376.¹⁴⁾

Český právní řád tematizuje občanskou neposlušnost zejména tím, že v Listině základních práv a svobod zaručuje některá práva s ní spojená. Jedná se např. o svobodu projevu (čl. 17), která je nutným předpokladem prvku veřejnosti, petiční právo (čl. 18), jež představuje legální nástroj apelování na stát a shromažďovací právo (čl. 19), které se rovněž váže k prvku veřejnosti a zprostředkovává „hromadný“ výkon protestu. Čl. 23 ukotvuje právo na odpor, jež se od občanské neposlušnosti liší v tom, že jde o „odvracení útoku směřujícího proti základům demokratického řádu právního státu, který je založen na respektu k lidským právům.“Kysela. Právo na odpor a občanskou neposlušnost, s. 12.¹⁵⁾ S občanskou neposlušností tak splývá jedině v krajním případě zneužití státní moci a ohrožení těchto hodnot.Kozák. Občanská neposlušnost z perspektivy práva a právní teorie, s. 362.¹⁶⁾