Reklama
Rozšířená osnova
Normativní etika je ta z disciplín etiky, která zdůvodňuje morální soudyRicken, F. Obecná etika. Praha: ISE, 1995, s. 14.1) neboli výroky o tom, jak máme správně jednat. Pokud budeme uvažovat tak, že etika je nauka o morálce a morálku že lze rozdělit na pozitivní a kritickouLon L. Fuller dělí morálku ještě jiným způsobem – na morálku povinnosti a morálku aspirace. Viz Fuller, L. L. Morálka práva. Praha: Oikomenh, 1998, s. 12n.2), pak kritickou morálkou se zabývá právě normativní etika. Pozitivní morálka totiž představuje to, co je v určitém společenství většinově považováno za dobré nebo špatné, tedy morální zvyky v určitém kulturním prostředí. Naopak z hlediska kritické morálky mluvíme o správnosti jednání zcela nezávisle na tom, co je tím-kterým společenstvím uznáváno za správné, nýbrž v závislosti na jistých morálních faktorech. I pozitivní morálka se tak může stát předmětem kritické morálky.Sobek, T. a kol. Právní etika. Praha: Leges, 2019, s. 11.3) Zdůvodnit, které morální faktory určují, zda lze konkrétní jednání označit za morálně správné nebo špatné, je úkolem normativní etiky.
Tři známé směry, které na tuto otázku poskytují někdy podobné, jindy naopak zcela odlišné odpovědi, se nazývají konsekvencialistická etika, deontologická etika a etika ctnosti.Sobek, T. a kol. op. cit. sub 3, s. 19.4) Zatímco konsekvencialisté tvrdí, že správnost jednání spočívá pouze v tom, jsou-li jeho důsledky žádoucí, nebo ne, deontologický přístup považuje za hlavní kritérium kvalitu samého jednání (tedy hodnotí jej na základě určitých obecných standardů). Rozdíl mezi oběma přístupy lze ilustrovat na známém britském případu Regina v. Dudley and Stephens z roku 1884, ve kterém šlo o to, že na moři daleko od pevniny ztroskotala loď a její čtyřčlenná posádka poté několik týdnů plula a hladověla na záchranném člunu. Sedmnáctiletý námořník Richard Parker vážně onemocněl v důsledku pití mořské vody a bylo pravděpodobné, že brzy zemře. Dva další členové posádky jej zabili a všichni tři muži dohromady snědli, aby přežili.Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 462.5) O několik dní později je našla a zachránila okolo plující loď. Z pohledu deontologické etiky je takovéto usmrcení člověka morálně špatné, podle konsekvencialistického názoru jej však omlouvá fakt, že díky němu byli zachráněni další tři lidé (a mladík by nejspíš zároveň brzy podlehl své nemoci). Konečně je zde výše zmiňovaná etika ctnosti, která – na rozdíl od konsekvencialismu a deontologie – nepracuje s otázkou, jaké jednání je morálně správné s pozorností upřenou pouze k danému jednání, nýbrž se ptá: „Jaké vlastnosti by měl mít dobrý aktér?“Sobek, T. Kotásek, J., Hapla, M. Právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 208.6)
Související informace naleznete také v článku Utilitarismus.
Utilitarismus je jedna z nejznámějších teorií patřících ke konskekvencialismu. Jedná se o hédonistický směr, jehož cílem je maximalizovat potěšení a minimalizovat utrpení.Sobek, T. a kol. op. cit. sub 3, s. 20.7) Podle toho, čí užitek má být maximalizován, rozlišujeme egoistický a utilitaristický hédonismus. V prvním případě aktér posuzuje morální správnost podle toho, jaké následky bude mít jeho jednání pro něj samého. Oproti tomu v případě druhém bere v úvahu nikoliv následky pro sebe, nýbrž pro všechny bytosti, které dokáží pociťovat bolest nebo štěstí, a to nejen lidí, ale i zvířat.Sobek, T. a kol. op. cit. sub 3, s. 21.8) Dále se utilitarismus dělí na utilitarismus činů a pravidel. První posuzuje následky jednotlivých činů, druhý to, zda konkrétní jednání je ve shodě s pravidly, směřujícími k maximalizaci potěšení nebo minimalizaci utrpení.Sobek, T. a kol. op. cit. sub 3, s. 21.9)
Zákonodárce se při tvorbě právních předpisů nezřídka dostává do situace, kdy musí stanovit pravidlo poskytující jednoznačnou odpověď na otázku, o níž lze morálně uvažovat několika způsoby s různými výsledky. Morální zdůvodnění pravidel a způsobů, kterými lze zajistit, aby byla dodržována, je z povahy věci konsekvencialistické. Právní norma totiž tím, že chce dosáhnout nějakého cíle, vždy způsobí také určité nežádoucí stavy, šlo by říci „vedlejší účinky“. L. Alexander a E. Sherwin podávají následující příklad. Předpokládejme, že existuje deontologické právo na eutanázii. Nevyléčitelně nemocný pacient má právo rozhodnout se zemřít a ostatní lidé mají právo mu v tom za těchto okolností pomoci. Existuje ovšem také právo nebýt usmrcen proti své vůli a tomu odpovídající povinnost nikomu nevzít život. Dilema spočívá v otázce, kterému z práv poskytnout zákonnou ochranu; právu nebýt usmrcen, nebo právu na eutanázii? Posoudí totiž adresáti v praxi vždy správně, ve které situaci se zrovna nacházejí? Zákonodárce tedy nejspíš preventivně stanoví právní normu: „Nikdy nezabij nebo nenapomáhej při usmrcení jiného člověka.“Alexander, L., Sherwin, E. The rule of rules: morality, rules, and the dilemmas of law. Durham: Duke University Press, 2001, s. 92.10) Tím však zasáhne do práva na eutanázii, což je případ zmiňovaného vedlejšího účinku.
Související informace naleznete také v článku Immanuel Kant.
Typickým deontologickým směrem je Kantova etika. Ta říká, že jednání lze považovat za správné, pokud je ve shodě s natolik obecnou maximou (zásadou), že by se jí měli řídit všichni. Tato teze se označuje též jako tzv. kategorický imperativ, protože ona maxima nepřipouští, aby se z ní bylo možné nějakým způsobem vyvázat (to by se totiž aktér choval v rozporu s ní, tedy morálně špatně). Nejde přitom o tentýž přístup, jako je výše popsaný utilitaristický hédonismus. Kant totiž neklade důraz na důsledky toho, kdyby se danou maximou všichni ostatní řídili, ale na to, jestli by ji každý rozumný člověk mohl akceptovat. Rozhodující faktor správnosti jednání vidí v dobré vůli jednat ze své morální povinnosti kvůli ní samotné, ne kvůli dosažení nějakého (byť morálního) cíle.Sobek, T. Kotásek, J., Hapla, M. op. cit. sub 6, s. 212–213.11)
Základní maximou, od které Kant svou teorii odvíjí, je lidská svoboda, jež se projevuje nezávislostí jedince na vůli ostatních. Protože svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, morálním jednáním nelze zasáhnout do svobody jiného člověka. S tím souvisí Kantem formulovaný obecný právní princip, podle kterého není možné svobodu člověka použít jako prostředek, nýbrž vždy jen jako cíl.Sobek, T. a kol. op. cit. sub 3, s. 97.12)
Principy Kantovy etiky se nezřídka objevují v krásné literatuře. Jako příklad může posloužit drama Karla Čapka R. U. R., na jehož konci Zemi zcela ovládli roboti a vyvraždili všechny lidi s výjimkou Alquista, který se tak stal posledním člověkem. Továrna na výrobu robotů však nefunguje a ti si náhle uvědomují, že se nemohou rozmnožovat. Pověří tedy Alquista úkolem, aby zjistil, jak toho lze dosáhnout. Tomu zbývá jediná cesta – pitvat roboty a objevit „biologický“ způsob jejich rozmnožování. Alquist stojí před morálním dilematem, kde na jedné straně stojí cíl spočívající v zachování pokolení robotů (konsekvencialistický princip) a na straně druhé morální zásada neublížit živému tvoru (deontologický princip).Čapek, K. RUR Rossum's Universal Robots: kolektivní drama o vstupní komedii a třech aktech. Praha: Ot. Štorch-Marien, 1920, s. 87–90.13) Postavy k pitvě přece jen přistoupí (a aplikují tím utilitaristický hédonismus). Podle Kantova obecného právního principu však pitva možná není, protože je při ní použito člověka (pitvaného robota) jako prostředku k dosažení vyššího cíle, bez ohledu na jeho svobodu. Právě z tohoto důvodu Alquist zákrok nakonec přeruší a vyčítá si, co vykonal.
Jak již bylo výše nastíněno, zabývá se etika ctnosti vlastnostmi dobrého aktéra. Správnost jednání se tak podle ní neodvíjí od kvality jeho výsledků ani od plnění morální povinnosti, nýbrž od ctností jednajícího. Ctnostný člověk má totiž dobrý morální charakter a koná-li, projevují se jeho ctnosti navenek skrze jeho činy. Z etiky ctnosti vychází profesní etika.Sobek, T. a kol. op. cit. sub 3, s. 23.14)
Výše popsané teorie normativní etiky se nabízí srovnat na modelové situaci, aby lépe vynikly rozdíly mezi jednotlivými přístupy. Byť bylo několik takových srovnání již učiněno, zde jsou všechny tyto teorie postaveny před stejnou otázku – lhaní – aby mohly být porovnány podle stejných kritérií.
Na lhaní je ve společnosti nahlíženo negativně, třebaže jde o častý jev a každý se ho nejspíše někdy dopustil. Je tedy nasnadě pokusit se nalézt situace, za kterých lze lež z pohledu jednotlivých teorií ospravedlnit. Kantovská etika lhaní pravděpodobně odsoudí za všech podmínek, protože jde o jednání, kterým jsou manipulovány jiné osoby, tedy v jistém smyslu jde o zásah do jejich svobody. Jednají potom totiž na základě mylných informací, šlo by říci jakoby pod vlivem člověka, který jim lhal. Egoistický hédonismus dovede naopak lhaní odůvodnit dosažením užitku nebo minimalizováním bolesti pro jednotlivce, utilitaristický hédonismus obdobně pro všechny bytosti pociťující štěstí nebo bolest. Z tohoto pohledu tedy existují situace, ve kterých je morálně správné zalhat. Příkladem budiž známá úvaha, kdy morální aktér schovává u sebe doma svého přítele, jehož pronásleduje vrah. Vrah jednoho dne zaklepe na dveře a táže se morálního aktéra, je-li jeho přítel u něj. Oba hédonistické směry by lež za těchto podmínek nepochybně ospravedlnily. Immanuel Kant však stále trval na tom, že zalhat by nebylo morálně správné a utilitaristům poskytl protiargument: co kdyby v mezičase přítel morálního aktéra dům opustil zadním východem a vrah se s ním poté setkal na ulici? Etika ctnosti lhaní rovněž nepřipouští, protože je projevem nepoctivosti, která nepatří mezi ctnosti, nýbrž neřesti.Sobek, T. a kol. op. cit. sub 3, s. 24.15)
Obdobně lze uvažovat o dalších společností negativně vnímaných jevech. Krádež nebo vražda by patrně v takto zjednodušeném pojetí byla hodnocena stejným způsobem. Zajímavější je sledovat poněkud kontroverznější situace, na kterých se společnost zcela neshoduje, jako např. zmiňovaná eutanázie, právo na potrat, manželství jako svazek dvou osob (nejen kombinace muže a ženy) a mnohé další. Samostatnou kapitolou je pak uplatnění principů normativní etiky při rozhodování sporu (pokus o takovou aplikaci byl proveden výše) nebo obecně při výkonu samotného právnického povolání v celé šíři. Problematice se podrobně věnuje monografie Právní etika Tomáše Sobka a kolektivu dalších autorů.Sobek, T. a kol. Právní etika. Praha: Leges, 2019.16)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
