Cizím státním příslušníkům není zaručeno právo vstupu a pobytu v určité zemi. Státní orgány tak nemají povinnost umožnit cizinci, aby se na území dané země trvale usídlil. K prolamování tohoto pravidla dochází v návaznosti na uznání zvláštního postavení osob požívajících práva na azyl a právního postavení uprchlíka. Základní pilíř mezinárodního azylového práva představuje Ženevská úmluva (Ženeva, 1951)Úmluva o právním postavení uprchlíka (Ženeva 1951, také jako „Ženevská úmluva“)¹⁾ a Newyorský protokol (New York, 1967).

Mezinárodní ochrana představuje pojem zastřešující dvě formy ochrany poskytované cizím státním příslušníkům – azyl a doplňkovou ochranuPodrobné podmínky vstupu a pobytu cizince, který požádá o mezinárodní ochranu v České republice upravuje zákon č. 325/1999 Sb., Zákon o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu).²⁾. Mezinárodní ochrana je nástrojem ochrany základních lidských práv jednotlivců, kteří jsou ohroženi pronásledováním nebo mají odůvodněný strach z pronásledování. Proces udělení mezinárodní ochrany zahrnuje podání žádosti, následované vyšetřování a rozhodnutím o udělení mezinárodní ochrany nebo zamítnutí. Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu je pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v zemi původu, v případě že jde o osoby bez státní příslušnosti (apatridy), ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Další důvod pro udělení mezinárodní ochrany představuje sloučení s rodinným příslušníkem, kterému byl azyl udělen.

U osoby, u níž není v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokázán důvod pro udělení azylu, může být uplatněna doplňková ochrana. Doplňková ochrana představuje na rozdíl o udělení azylu nižší formu ochrany. Uděluje se i v případech, kdy jedinci hrozí nebezpečí uložení nebo výkonu trestu smrti, mučení dále nelidské či ponižující zacházení. Doplňkovou ochranu lze udělit rovněž jedinci, který by se v případě návratu ocitl v ohrožení života v důsledku mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného vojenského konfliktu. Doplňková ochrana je na rozdíl od azylu udělována na dobu určitou, přičemž platí možnost prodloužení. Poté je opět vyšetřováno, zda nebezpečí přetrvává a je prodloužení ochrany nezbytné. V případě, že důvody pro udělení doplňkové ochrany trvají je její platnost prodloužena.

V rovině českého ústavního práva je speciálně problematice azylu věnován čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS)Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. a ústavního zákona č. 295/2021 Sb.³⁾. „Podle čl. 43 jsou české orgány veřejné moci povinny přijímat a zabývat se žádostmi o udělení azylu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod.Nález Ústavního soudu ze dne 30. října 2018, sp.zn. II. ÚS 3505/18.⁴⁾“ Právo azylu upravené v čl. 43 LZPS nenavazuje na mezinárodní pojetí, je výrazně užší, když poskytuje „politický azyl“ cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Hodnotový a ideový základ ústavního práva na azyl navazuje na historické zkušenosti českých občanů a humanistickou tradici českých zemí. Své formulační východisko nachází v úpravě čl. 33 Ústavy z roku 1960, když tato formulační kontinuita má rovněž své interpretační důsledky.KÜHN, Z., KRATOCHVÍL, J., KMEC,J., KOSAŘ, D. a kol.: Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1618-1619.⁵⁾

Zásada non-refoulement

Non-refoulement představuje kogentní normu mezinárodního práva obsaženou v článku 33 Ženevské úmluvy a zakazuje vydání nebo vyhoštění do země, ve které by byl ohrožen život nebo osobní svoboda uprchlíka z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě nebo pro určité politické přesvědčení. ESLP uplatňuje zásadu non-refoulement především na poli článků 2 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, a to tak, že zakazuje navrácení jakéhokoliv cizince, nejen uprchlíka. V případě, že by byl jedinec vystaven nebezpečí trestu smrti, popravy, mučení nebo jiného nelidského či ponižujícího zacházení nesmí být navrácení za žádných okolností vykonánoCAMRDA, Jakub. Čl. 43 [Právo na azyl]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 6–7.⁶⁾. ESLP ve vztahu k porušení článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv stanovil, že hrozba musí být prokázána bez důvodných pochybností.Irsko proti Spojenému království, rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva, 18.01.1978, č. stížnosti 5310/71.⁷⁾