Reklama
Pojem mezera v právu označuje stav, kdy právní řád nereguluje konkrétní situaci v reálném světě. Jde o „protiplánovou neúplnost zákona“Hlouch, L., Melzer, F. Dotváření práva. In: Sobek, T., Kotásek, J., Hapla, M. (eds). Právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 492.1). Úzce tak souvisí s otázkou úplnosti práva, tj. upravuje právo všechny možné způsoby lidského chování?
Právo nemá schopnost reflektovat každou možnou vzniklou situaci jednotlivě (roz. lidské chování či společenské vztahy), proto se uchyluje k zobecňování právních norem. Základním pravidlem (v právním státě) je, že vše, co není právem zakázáno, je právem dovoleno (viz čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). A naopak: pokud je právem dovoleno pouze určité chování, je jakékoliv jiné chování právem zakázáno (toto druhé pravidlo se uplatňuje např. při vymezení pravomocí státních orgánů)Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 65.2). Jde tedy vlastně o možnou odpověď na výše položenou otázku. Každé lidské chování je právem buď dovolené, nebo zakázané. Pokud je někomu přiznáno subjektivní právo, je spojeno s povinností někoho jiného; tato povinnost tak může existovat a být vymahatelná jen tehdy, plyne-li ze subjektivního práva jiné osoby. Pravidlo neexistuje, pokud z právního řádu nevyplývá. Tento logický postup se nazývá všeobecná negativní větaHlouch, Melzer. Dotváření práva, s. 483n.3).
Viktor Knapp při výkladu o mezerách používá dvojí dělení:
Mezery de lege ferenda (= z hlediska toho, jaké by právo mělo být) jsou subjektivní „nedostatky“ právního řádu v tom smyslu, že podle některých názorů by právem mělo být upraveno něco, co jím upraveno není. Příkladem může být v našem právním řádu neexistující institut zasnoubení, jehož absence je jako mezera v právu pociťována těmi, kdo jej považují za potřebný (a naopak ti, kteří se domnívají, že jej třeba není, tuto mezeru nevnímají).
Mezery de lege lata (= z hlediska toho, jaké právo je) jsou „skutečné“ mezery v právu, tedy stavy, kdy právo nepomýšlí na vzniklou situaci. Zde Knapp přichází s druhým dělením (viz bod b)). Mezera v zákoně je důsledkem toho, že zákon nějakou otázku neřeší. Mezera v právu (v užším smyslu) pak znamená, že „otázka, kterou je třeba podle práva rozhodnout, není právem upravena, takže ji podle práva rozhodnout nelze.“Knapp. Teorie práva, s. 66.4) Orgán aplikující právo (např. soudce) však musí rozhodnout i v situacích, na které přímo nedopadá nějaká právní norma. Při aplikaci proto interpretuje právo tak, aby bylo možné o něj opřít dané rozhodnutí. Pokud orgán aplikující právo dospěje k určitému rozhodnutí, nejedná se o mezeru v právu (neboť tento orgán rozhodl podle práva). Knapp tak dovozuje, že mezery v právu (v užším smyslu) neexistují, existují pouze mezery v zákoně (tak, jak jsou popsány výše).
V zájmu přehlednosti je vhodné mezery dělit do kategorií podle různých kritérií, což nejen umožní lepší orientaci v problematice, ale také nabídne vždy patřičný způsob, jak s mezerou nejlépe naložit. Základní (i když v praxi ne příliš užitečné) dělení mezer v zákoně je na pravé a nepravé (teleologické). Pravá mezera (nazývaná též logická, zřejmá či technická) označuje stav, kdy aplikace právní normy vyžaduje existenci jiné, navazující právní úpravy, ale ta chybí; aplikace tak není možná. Pravá mezera může též vzniknout v případě rozporu dvou právních norem, které se k dané problematice vážou. Nelze-li uplatnit obecné kolizní zásady (lex specialis derogat legi generali, lex posterior derogat legi priori či lex superior derogat legi inferiori), platí pravidlo, že není možné použít žádnou z rozporných norem. Takto vzniklá mezera v zákoně se proto nazývá mezerou kolizníHlouch, Melzer. Dotváření práva, s. 490–492.5).
Nepravá/teleologická mezera nevychází z neaplikovatelnosti právní normy, nýbrž už z neexistence právní úpravy pro danou situaci. Je však nutné si uvědomit, že taková mezera může být záměrná a její zaplnění (viz níže) by mohlo směřovat proti jejímu účelu. Kritériem pro volbu interpretačního postupu je proto posouzení protiplánovosti dané mezery v zákoněIbid., s. 492.6). Je-li mezera skutečně protiplánová, tzn. nezáměrná, lze použít analogický postup a mezeru zaplnit aplikováním jiného ustanovení. To však za dodržení podmínky, že je mezi chováním, na něž právní norma dopadá, a chováním bez právní regulace, na než má být analogicky tato norma použita, více podobností než rozdílů, že jejich věcná a právní podstata je stejná a že použití analogie povede k dosažení stejných účelůSmejkalová, T. Interpretace práva. In: Škop, M., Smejkalová, T., Štěpáníková, M. Teorie práva – průvodce studiem. Brno: Masarykova univerzita, 2022, s. 155. https://is.muni.cz/do/law/stud/el/teorie_prava/docs/teorie_prava_pruvodce_studiem.pdf7). Variantou analogie je také uvažování podle argumentu a fortiori (a minore ad maius a a maiore ad minus), čili je-li zakázáno určité jednání, tím spíše je zakázáno jednání závažnější a naopak – je-li určité jednání dovoleno, tím spíše je dovoleno také jednání méně závažné. V § 10 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) zákonodárce dokonce výslovně žádá o uplatnění analogie k vyplňování případných mezer. Vyjde-li najevo, že mezera protiplánová není a právní úprava v zákoně „chybí“ záměrně, převáží argument a contrario či e silentio legis. Tehdy je třeba držet se spíše doslovného výkladu zákonaHlouch, Melzer. Dotváření práva, s. 492–493.8). Pravé a teleologické mezery se mohou vyskytovat také současně. Přesněji může teleologická mezera vyvolat vznik mezery pravé tam, kde interpret teleologickou úvahou dojde k závěru, že má být dosaženo určitého cíle (mezera teleologická). Zákon však nestanoví postup, jak tohoto cíle dosáhnout (mezera pravá), neboť tento cíl ani výslovně nevytyčilIbid., s. 495.9).
Mezery v zákoně lze také podle jejich povahy dělit na otevřené a zakryté. Otevřenými mezerami jsou ty, v jejichž případě „hledané“ ustanovení neexistuje. Patří sem proto mezery pravé a výše popsané protiplánové mezery nepravé/teleologickéIbid., s. 494.10). Jedná se o situace, v nichž nelze aplikovat nějaké pravidlo, protože chybí ustanovení k aplikaci nutné (pravá mezera; viz výše), nebo také když zákon bezdůvodně, nezáměrně (protiplánově) neposkytuje pro obdobnou situaci obdobné řešeníWintr, J. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2019, s. 220.11). Zakryté mezery oproti tomu vypadají tak, že určité ustanovení je příliš široké, takže zahrnuje více případů, než by s ohledem na svůj účel zahrnovat mělo; právní úprava tu spíše přebývá. O mezeru v zákoně jde z toho důvodu, že chybí ustanovení, které by z předchozího stanovilo potřebnou výjimku tam, kde to účel právní úpravy vyžaduje. Zakrytá mezera v zákoně může být zaplněna použitím teleologické redukceHlouch, Melzer. Dotváření práva, s. 494–495.12), tj. vyloučením situace, kterou pravidlo navzdory svému účelu zahrnujeWintr. Metody a zásady interpretace práva, s. 168.13). Jejím smyslem je zejména zabránění absurdním závěrům, které by teoreticky bylo možné z právní normy odvodit striktním jazykovým výkladem. Jednání směřující mimo účel právní normy, ale současně touto právní normou argumentující (resp. jejím jazykovým výkladem), je obcházením zákona a je úkolem soudu je při případném rozhodování označit za protiprávní – právě s oporou v teleologické redukciIbid., s. 219.14).
Podle toho, kdy mezera v zákoně vznikla, se označuje buď za počáteční, či následnou. Počáteční mezery existují již od vydání zákona, zatímco následné vyjdou najevo posléze, nejčastěji po změnách v reálném světě, které zákon nepředvídal, případně po změnách v právním řáduHlouch, Melzer. Dotváření práva, s. 497.15). J. Wintr uvádí úsměvný příklad, ve kterém ve starověkém Římě Zákon dvanácti desek upravoval náhradu škody způsobené čtvernohým zvířetem majitele. Neříkal však vůbec nic o škodě způsobené pštrosy, jež někteří Římané chovali a kteří se na apeninském poloostrově objevili až v souvislosti s punskými válkami, tj. o několik století později, než byl Zákon dvanácti desek sepsánWintr. Metody a zásady interpretace práva, s. 221.16). Počáteční mezery lze dále dělit na vědomé a nevědomé podle toho, zda o nich zákonodárce při vydávání zákona věděl, či nikoliv. Rozlišit mezeru vědomou a nevědomou lze na základě úvahy o účelu dané právní úpravy, který souvisí s vůlí či schopností zákonodárce problematiku vyřešit či ponechat nevyřešenouHlouch, Melzer. Dotváření práva, s. 487–498.17). Lze si představit také vědomou mezeru vzniklou neschválením zákona v parlamentu, během zákonodárného procesu.
Způsob, který se používá k zaplňování mezer v právu, se nazývá dotváření práva. Provádějí jej soudy či jiné orgány aplikující právo, jsou-li postaveny před úlohu rozhodnout právní spor, na nějž však nelze přímo aplikovat žádné právní pravidlo. Soud v této situaci nemůže prohlásit, že problém nelze rozhodnout, pročež se rozhodování zdrží; dopustil by se tím tzv. odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae)Knapp. Teorie práva, s. 66.18). Nezávislé soudnictví představuje ochranu základních práv občanů včetně práva na spravedlivý proces, které jim nemůže být upřeno kvůli neexistenci související právní úpravy, neboť není vinou stran sporu, že se zákonodárce dané oblasti nevěnoval či ji opomenul. Postup při dotváření práva byl popsán v předchozí části článku podle druhu mezery v zákoně. K nim je z pochopitelných důvodů žádoucí přistupovat různým způsobem (například snaha o použití analogie pro vyplnění záměrné mezery by vedla k chybnému výsledku).
Z hlediska základních ústavních hodnot právního státu se dotváření práva může jevit jako praktika, která porušuje princip právní jistoty (tím, že soudy vykládají právo jinak, než je psáno, takže mohou dojít k nepředvídatelným závěrům) či princip dělby moci (tvorba práva náleží moci zákonodárné, nikoliv soudní). Proti těmto hodnotám však stojí princip účelnosti a princip bezrozpornosti právního řáduHlouch, Melzer. Dotváření práva, s. 485.19). Pokud v důsledku existence mezery v zákoně není možné rozhodnout, má to na efektivnost a důvěryhodnost práva ještě tíživější dopad. Co se narušení principu dělby moci týče, lze říci, že soudy spíše napravují nedostatky textu zákona, pokud rozhodují mimo jeho rámec (roz. mimo rámec textu, ne mimo rámec zákona) sledujíce přitom účel dané právní úpravy. Jsou také jedinými, kdo tyto chyby může odstranit (pokud pomineme zákonodárce a možnost novelizace, která však nemá vždy schopnost těmto nedostatkům předejít – musí řešit typické případy, nikoliv zvláštní situace)Ibid., s. 486.20). Soudy současně nemohou dotvářet právo neomezeně, poněvadž by se jednalo ne už o zásah do zákonodárné moci, nýbrž její „uzurpování“. Meze dotváření práva se nachází tam, kde jsou výše popsané principy v rovnováze. Převáží-li principy právní jistoty a dělby moci nad principy hovořícími pro dotváření, byla tato mez překročena a „je prostor pro doslovný výklad ve spojení s argumentem a contrario, a nikoli pro analogii, resp. pro doslovný výklad, a nikoli teleologickou redukci.“Ibid., s. 499.21)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
