Legitimita = oprávněnost, ospravedlnitelnost, právoplatnost státní moci. Moc je v demokratickém státě legitimována na základě voleb, přičemž platí zásada vlády na čas. Souvisí s pojmem legalita. Oba pojmy se mohou dostat do sporu, protože to, že je něco legální, neznamená, že je to legitimní (např. totalitní vláda – je legální, protože se řídí svými zákony, které vydala, ale není legitimní na základě toho, že odporuje zájmu státu a občanů).

Koncepce legitimity moci -> teze spojení práva světského a božího - legitimita dána Bohem - pomazání panovníka = inaugurace. Legitimita daná Bohem – maxima omezení světské moci (právo na odpor). 

Velká francouzská revoluce – legitimita se odvíjí od suverenity lidu – neomezená moc suveréna. Přelom 18. a 19. století – racionalismus – paradigma suverenity lidu a paradigma národního státu - racionalistickou verzí Boha se stává morálka – nutnost vyplnit uprázdněný prostor – zahrnuje i fundamentální hlediska spravedlnosti a svobody - snaha o nezávislé rozumové zdůvodnění morálky. Morálka = sféra principů (přízrak Boha) – jedna velká pravda (Bůh) se náhle rozpadá na tisíce relativních pravd (morální pravidla). Prolínání pozitivního lidského práva a transcendentna – odkud transcendentní systém pochází? potřeba najít soulad, po VFR již končí božský předpoklad práva, státy stále počítají s hodnotovou podstatou práva. Moderna má ambici vytvořit soustavu mocenských institucí naplňující ve vztahu k hodnotovým základům společenství maximu úplnosti – tento koncept selhává.

Pro pozitivněprávní teorie je právo institucionální faktum bez ohledu na svůj obsah:

• ANALYTICKÁ JURISPRUDENCE – apriorní – rekonstrukce faktu práva je výsledkem analytického poznání
• SOCIOLOGICKÁ JURISPRUDENCE – aposteriorní – výsledek induktivního zobecnění

U pozitivistů dva hlavní prvky pro definování pojmu práva – autoritativní určení + sociální účinnost normy -> různá interpretace a vzájemná kombinace -> mnohotvárnost pozitivistických definic.

Herbert Hart

Teorie o minimálním přirozenoprávním obsahu práva – systém pozitivního i přirozeného práva vyrůstá ze společného základu, morálka i právo mají za svůj cíl přežití -> bez specifického obsahu by morálka i právo nemohly podporovat minimální cíl přežití, který lidé při sdružování s jinými mají.

Důvody minimálního společného obsahu morálky a práva:

1. lidská zranitelnost -> odráží se v morálce i právu formou zákazů (zabít člověka),
2. omezenost zdrojů -> institucionalizace vlastnictví a úcty k němu.

V souvislosti s nacistickou vládou odmítá testovat platnost morálních norem mravními hledisky -> vyrovnávání s minulostí prostřednictvím dvou zel:

1. zlo porušení právní jistoty (prolomení principu zákazu retroaktivity)
2. zlo spáchaných zločinů

Řešení není v popření platnosti práva z důvodu jeho rozporu s morálkou, ale ve vztahu dvou platných právních systémů. Hart akceptuje morální důvody jako důvody prolomení standardních právních principů jako je právní jistota nebo zákaz retroaktivity

Ota Weinberger

Přirozené právo je problematikou právnické argumentace – tvrzení, že přirozené právo prostě existuje, je bezvýznamné –> zdůvodnění platných přirozenoprávních principů, které lze uplatnit jako argumenty v právnických argumentacích je relevantní. Stanovení norem není v etice ani v právu něčí libovůle. Právo je součástí nějakého systému a plní určité funkce –> funkční určení není přirozenoprávní složkou právního řádu, protože není kognitivně určeno, jak se tyto otázky řeší. Přirozené reakce a způsoby chování nejsou přirozeným právem – je to přirozený základ ovlivňující způsob tvorby norem a institucí

Hans Kelsen

Pro Kelsena je kategorie suverenity státu normativní, nikoliv faktuální – může být ovlivňována jen normou, která identifikuje samostatný právní řád a zakládá výlučnost jeho platnosti = Grundnorma. Stát z hlediska normativní teorie = soustava norem (právní řád) nachází svůj poslední důvod platnosti a jednotnost v normě, která jakožto základní norma nemá žádné další odůvodnění nebo odvození. Díky této normě je státní řád jednotný – je to ústava ve smyslu právně logickém, nikoliv pozitivně právním (tato ústava byla ustanovena na základě grundnormy).

František Weyr

Nezávislost suveréna nemůže plynout z nějaké normy, nezávislost je výrazem absolutní svobody, tedy protikladem normy. Aby se pozitivní (suverénní) mocenský řád (právní řád) nestal svévolí, musí pohledem iusnaturalistickým obsáhnout metafytický apendix – metanormativní materiální jádro, pohledem analytickým pak musí vyplývat z hypotetické základní (ohniskové) normy

Böckenfördeho diktum

Svobodný sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám nemůže garantovat. Může existovat, jen pokud se svoboda, kterou zaručuje svým občanům, reguluje zevnitř, z morální podstaty jednotlivce a z homogenity společnosti – práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého. Tyto vnitřní regulační síly však nemůže garantovat sám ze sebe (právním nátlakem, autoritativním příkazem) aniž by se vzdal své svobodné povahy a propadl totalitnímu nároku. Integrující sílu transcendence a národního státu nahradila idea svobody a lidských práv. 

Vše pochází od Boha, my ho nemáme -> oddělení státu a církve – nyní stát už negarantuje základní hodnoty, stát vytváří právo založené na těchto hodnotách, ale tyto hodnoty negarantuje -> hodnoty se mění v něco vnějšího nepocházejícího od státu – vnější hodnotový nástroj – stát je potřebuje, ale negarantuje je.

Mnohost postojů, konec homogenity – co je základem? -> individuální, kdo hodnoty bude garantovat? -> není jednoznačná odpověď.

Zdůvodnění existence lidských práv (danost bez ohledu na pozitivní podobu psaného, obyčejového nebo soudcovského práva) naráží na Humovu tezi – nemožnost odvodit normy z výroků o skutečnosti (faktuálních výroků).

Dvojí limity demokratické legitimity:

1. nemožnost vytvořit racionální modely fungování institucí uplatňující si ambici na úplnost – skepse vůči možnosti formulovat proceduru, která by byla schopna sledovat Paretovo optimum,
2. civilizační výzvy jednotlivých epoch – nutnost modifikace utváření a fungování veřejných institucí s ohledem na proti sobě stojící hodnoty.