Kvazikontrakty (obligationes quasi ex contractu tedy obligace jakoby z kontraktu) jsou skutečnosti, která na základě jednostranného jednání zakládá závazek osoby od jednajícího odlišné, bez souhlasu této osoby.Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II, Právo majetkové. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 15.¹⁾ A tím se vyplňují mezery, které vznikly jejich existencí v římském kontraktační systému.Cvetler, J. Právo římské. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1974, s. 106.²⁾

Historicky se jedná institut, který původně civilní právo neznalo. Původní Gaiovo dělení obligací, jež uvádí ve své učebnici, říká, že obligace vznikají ze smluv a deliktů (tzv. bipartice).Gai Inst. 3, 88.³⁾ Následně toto dělení ovšem sám Gaius ve spise Res cottidianae přepracovalKincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 218.⁴⁾ a zahrnul do tohoto dělení ještě závazky z jiných důvodů (tzv. tripartice).D 44, 7, 1, pr.⁵⁾ Až justinianské právo zavádí pojmy kvazikontraktu a kvazideliktu a zařazuje je vedle smluv a deliktů jako zavazovací důvody (tzv. kvadripartice).I 3. 13. 2.⁶⁾ Je tak definováno to, co již nějakou dobu existuje, jako jednání obdobné zakotveným institutům, kterým ovšem chybí některý z podstatných znaků.Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 218.⁷⁾

Negotiorum gestio (nepřikázané jednatelství)

Negotiorum gestio je jednání bez příkazu, kdy jednající (gestor) vykonává pro jiného (dominus negotii) jeho záležitosti bez jeho vědomí, souhlasu nebo příkazu.I 3, 27, 1.⁸⁾ Svou náplní se dá přirovnat k mandatu, které je ovšem založeno na vzájemné shodě smluvních stran. Gestor nebyl původně zavázán vůči tomu, pro kterého jednal, ale projevil vůli obstarat jeho záležitost a podnikl tak užitečně, čímž vznikl závazek oběma stranám.Bonfante, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932, s. 550.⁹⁾ Z tohoto vyplývá, že základními znaky tedy jsou:

1. jde o obstarání výhradně cizí složitosti (negotium alienum);
2. gestor jednal s úmyslem jednat pro jiného (animus negotia aliena gerendi);
3. dominus negotii má z gestorova jednání prospěch (negotium utiliter coeptum).Cvetler, J. Právo římské. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1974, s. 106.¹⁰⁾

Gestorovi vznikl jeho konáním závazek záležitost řádně opatřit (počíná si s péčí dobrého patris familias) a vydat vše, co při plnění povinností z nepřikázaného jednatelství nabyl. Obecně odpovídá za culpam levem(běžná nedbalost), jinak pokud jedná, aby odvrátil hrozící nebezpečí nebo nouzi, ručí jen za dolum (úmysl) a culpam latam (hrubá nedbalost).Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2., dopl. A přeprac. Vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 258.¹¹⁾ Dominus je zavázán nahradit veškeré účelně vynaložené náklady, které gestorovi vznikly splněním jeho povinností.Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 772–773.¹²⁾ Tuto povinnost nemá, pokud jednatelství před počátkem plnění zakázal nebo pokud gestor jednal za účelem poskytnout domino dar nebo při plnění mravní povinnosti.Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II, Právo majetkové. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 81.¹³⁾

Př.: Gaius výhodně koupí pro nepřítomného Lucia nedostatkové zboží, o kterém ví, že by o něj měl Lucius za své přítomnosti jistý zájem. Tiberius nalezne zaběhlého zraněného psa, který patří Juliovi, a zajistí mu péči veterináře a koupí pro něj vhodné krmivo, než ho bude schopen vrátit zpět Juliovi.

Oběma stranám náleží žaloby. Původně byly praetorským právem přislíbeny actiones in factum conceptae při nepřikázané správě jmění za nepřítomného nebo zemřelého. Později se pak vyvinuly žaloby bonae fideicivilního práva:Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II, Právo majetkové. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 80.¹⁴⁾

• actio negotiorum gestiorum directa – pro dominum;
• actio negotiorum gestiorum directa – pro gestorem.

A právo honorární zaručilo ještě:

• actio funeraria – proti tomu, kdo měl povinnost vypravit pohřeb, na náklady pohřbu zemřelého, pokud jej vypravil někdo jiný za něj.Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 775.¹⁵⁾

Tutela (poručnictví) a cura (opatrovnictví)

Tutela je poručenství nad člověkem s omezením právně jednat a spravovat svoje záležitosti (např. ženy).Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 314.¹⁶⁾ Cura je pak opatrovnictví nad majetkem osoby, která jej nemůže sama plně spravovat (např. nezletilci, šílení).Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 123.¹⁷⁾ Tyto vztahy vznikaly za republiky jako obligace bez kontraktu a za Justiniána jsou zařazeny mezi kvazikontrakty. Při jejich skončení jsou pak vypořádány poměry zúčastněných (tutorovi a poručenci a curatorovi a opatrovanému), a v té souvislosti náleží žaloby:Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 259.¹⁸⁾

• actio tutelae directa – pro tutora;
• actio tutelae contraria – pro poručence;
• u curae se vzájemné nároky vymáhají žalobami z nepřikázaného jednatelství a lze je uplatnit před skončením opatrovnictví.Bonfante, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932, s. 552.¹⁹⁾

Communio incidens (nahodilé společenství vlastníků)

Communio incidens je spoluvlastnictví vznikající za jiné skutečnosti než na základě dohody (hlavně na základě dědění). Za kvazikontrakt jej považujeme proto, že mezi účastníky vznikají, vzájemné obligační vztahy při užívání a správě věci.I 3, 27, 3–4.²⁰⁾ Společníci mají povinnost věc užívat a požívat, a zároveň se dělit o náklady v rámci svého pouze dílčím způsobem – spoluvlastník má tak vlastnictví k celé věci, ale to je omezeno vlastnictvím ostatních spoluvlastníků.Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II, Právo majetkové. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 238.²¹⁾ Toto společenství se dá přirovnat k societě.

Všem spoluvlastníkům náležely následující žaloby:

• actio communi dividendo – zněla na rozdělení společné věci žalobou a vynucení vzájemných závazků;
• actio familae erciscundae – příslušela při rozdělení spoluvlastnictví vzniklém děděním a vynucení vzájemných závazů.Bonfante, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932, s. 555.²²⁾

Aditio hereditatis (uvázání se v dědictví)

Dědic se uvazuje přijetím dědictví uvazuje k povinnostem z něho plynoucím (aditio hereditatis). Mezi takové povinnosti patří i závazek vznikající z odkazu. Dědic se tak zavazuje „jakoby ze smlouvy“, že odkaz odevzdá odkazovníkovi.I 3, 27, 5.²³⁾ Odkazovníkovi, který se domáhá svého odkazu po dědici náleží actio ex testamento.Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 778.²⁴⁾

Solutio indebiti (splnění nedluhu)

K solutioni indebiti dochází za předpokladu, že plní ten, kdo ze smlouvy není z různých důvodů zavázaný. Zavázaný z kvazikotraktu je pak ten, kterému bylo plněno.I 3, 27, 6.²⁵⁾ Člověk totiž nemá držet to, co mu nenáleží – tady ten, kdo se bezdůvodně obohatil by měl vrátit objekt bezdůvodného obohacení.Cvetler, J. Právo římské. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1974, s. 107.²⁶⁾ Přijme-li věřitel vědomě plnění, dopouští se krádeže.

Domnělému dlužníku přísluší jako prostředek ochrany tzv. kondikce, tj. konkrétní druh žalob pro tyto případy:

• condictio indebiti – v situaci, kdy na základě omylu dlužníka dojde k plnění závazku, který neexistuje nebo není účinný;Bonfante, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932, s. 554.²⁷⁾
• condictio ob causam datorum (condictio causa data causa non secuta za Justiniána) – dojde-li k plnění dlužníka, po kterém má následovat nějaká událost nebo plnění věřitele, ale k tomuto nedojde, tj. následně odpadne důvod plnění, např. v případě věna, pokud nedojde ke svatbě;Cvetler, J. Právo římské. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1974, s. 107.²⁸⁾
• condictio ob turpem causam – v případě, je-li přijetí plnění nemravné, protože tím dochází k naplnění nemravného účelu (pokud by bylo nemravné již plnění samo o sobě, kondikce se neposkytuje);Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II, Právo majetkové. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 96.²⁹⁾
• condictio ob iniustam causam – na vrácení toho, co bylo poskytnuto přes zákonný zákaz, např. v případě platby úroků přesahující zákonnou sazbu;Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II, Právo majetkové. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 96.³⁰⁾
• condictio furtiva – proti věřiteli, který se vědomým přijetím dopustil krádeže;
• condictio sine causa – v užším smyslu v dalších případech bezdůvodného obohacení.Cvetler, J. Právo římské. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1974, s. 107.³¹⁾

Výjimkou, kdy nebylo možné žádat vydání bezdůvodného obohacení, bylo v případech, kdy by vedlo popřením závazku ke zvětšení sporu, a to konkrétně, pokud bylo plněno podle Aquiliova zákona nebo na základě odkazu.I 3, 27, 7.³²⁾

Pollicitatio

Pollicitatio byl jednostranný veřejný slib, kterým se osoba zavazovala k plnění ve veřejném zájmu obce.Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II, Právo majetkové. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 15.³³⁾ Je vymahatelný pouze, pokud již bylo počato s plněním. Jedná se o jednu z výjimek, kdy jednostranný slib zavazuje.Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 255.³⁴⁾

Př. Lucius veřejně oznámí záměr vybudovat v obci veřejné lázně.

Votum

Votum bylo jednostranným slibem bohům a svou závaznost mělo primárně v právu sakrálním.Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II, Právo majetkové. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 15.³⁵⁾ Prohlašující jej používal spíše v rámci modlitby nebo přání.Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 325.³⁶⁾

Alimentační povinnost

Jedná se o vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi (resp. obecně mezi předky a potomky), která byla vymezena až za principátu. Postupně nabývají obecnou povahu. Původně vymahatelné jsou mimosoudně, ale následně alimentační spory řeší soud v závislosti na možnostech povinného.Skřejpek, M. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 197–198.³⁷⁾