Rozšířená osnova

Rod Lichtenštejnů, jeden z nejstarších českých šlechtických rodů, který je poprvé písemně zmiňován již v Bavorsku 11. stoletíHistorie rodu Liechtensteinů [online]. Historický spolek Liechtenstein. [cit. 3. 5. 2025]. https://www.hs-liechtenstein.cz/Historie-rodu-Liechtensteinu.html.¹⁾, v Českých zemích na vlastní půdě hospodařil od roku 1249, kdy byl Jindřichu z Lichtenštejnu udělen v léno hrad Mikulov.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 59. ²⁾ Veškeré lichtenštejnské majetky, jež rod v Čechách a na Moravě vlastnil ke květnu 1945, byly zkonfiskovány především na základě prezidentských dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 100/1945 Sb. Tyto spolu s dekretem č. 108/1945 Sb. a zákonem č. 46/1948 Sb. představovaly dosud nejradikálnější zásah do vlastnických práv v moderních českých dějinách a spolu s první pozemkovou reformou rovněž násilný konec téměř 700 leté tradice Lichtenštejnského pozemkového vlastnictví u nás. Konfiskace Lichtenštejnských statků v rámci právní pozemkové reformy i konfiskací po roce 1945 se ale vymykala ostatním záborům šlechtického majetku, a to jak proto, že Lichtenštejnové zůstávali i po první pozemkové reformě největšími pozemkovými vlastníky v českých zemíchHorčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 93.³⁾, ale především z důvodu, že tehdejší hlava rodu, kníže Jan II. (za první pozemkové reformy), respektive František Josef II. (během konfiskací na základě prezidentských dekretů) měl postavení suverénního panovníka – hlavy cizího státu (kterýžto statut ale Československo, vzhledem k co nejhladšímu průběhu pozemkové reformy, odmítalo do roku 1938 a opět po roce 1945 uznat).Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 22 – 24. ⁴⁾

Kontext

V rámci diskuze o oprávněnosti vyvlastňování a konfiskací šlechtického majetku v 1. polovině 20. století se často opomíjí mnohasetleté působení šlechty na poli kultury, vzdělanosti, dobročinnosti i státní správy spolu s jejím zásadním vlivem na rozvoj kulturních a vědeckých institucí (založení Královské české společnosti nauk, Národního, původně Vlasteneckého muzea, Matice české). Tehdejší, ale do určité míry i dnešní pohled tak akcentuje především problematické druhoválečné jednání úzkého okruhu jedinců z řad české šlechty spolu s akcentací principu kolektivní viny. Koncept „historické a spravedlivé pomsty za staletá příkoří“ a „potrestání cizí šlechty za perzekuci českých stavů“, jež těží z mytizovaného pojetí českých dějin, ve svých důsledcích tvrdě dopadl na potomky šlechtických rodů stovky let po jejich údajném provinění, v případě konfiskace majetku za provinění v letech 1939 až 1945 pak na všechny budoucí, dosud nenarozené potomky a dědice rodového majetku, kteří se na vytýkaných činech vůbec nepodíleli.

První pozemková reforma

První pozemková reforma sledovala více cílů: po rétorické rovině tehdejší významné politické strany sledovaly hospodářskonacionální cíle, zdůrazňovaly tak odčinění „staleté habsburské poroby“ a snahu narušit německojazyčnou dominanci ve vlastnictví velkých hospodářských celků.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 45 – 46. ⁵⁾ Zároveň zde ale byly důvody, které se později ukázaly klíčovými pro stabilizaci Československé republiky, podílející se na 20letém trvání československé demokracie, která byla ve středoevropském prostoru unikem. Pozemková reforma totiž především pomohla uspokojit touhu po půdě ze strany malých a středních rolníků a tím pomohla posílit střední stav, na který první československá republika v podstatě po celou dobu své existence spoléhala. Mezi základní právní předpisy první pozemkové reformy patřil zákon o obstavení velkostatků č. 32/1918 Sb. a především zákony č. 25/1919 Sb. (tzv. záborový zákon) a zákon č. 329/1920 Sb., náhradový zákon, který pro poskytování náhrad stanovil výjimku v podobě „příslušníků nepřátelských států a majetek příslušníků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské“.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 46 – 47. ⁶⁾

Problematika vyvlastnění Lichtenštejnských majetků byla po vzniku Československa hojně diskutovaným tématem, zejména mezi českojazyčnou veřejností a politickou reprezentací. Veřejnost a mnozí poslanci Národního shromáždění požadovali „exemplární potrestání“ za činy, jichž se měli Lichtenštejnové dopustit v 17. století v souvislosti s porážkou českých stavů v bitvě na Bílé hoře. Karel z Lichtenštejna působil po roce 1621 jako zemský komisař a předseda exekuční komise, jež vyšetřovala a následně odsoudila vůdce stavovského povstání. V českém národním povědomí tím Lichtenštejnové zaujali nezáviděníhodné místo jedněch ze „strůjců pobělohorské doby temna“. Za první republiky tak byla dokonce diskutovaná i varianta konfiskace bez náhrady, která měla být spravedlivou odplatu za 300 let staré události.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 59 – 60 a 68. ⁷⁾

Problémem ve vztahu k původně plánované konfiskaci lichtenštejnského rodového majetku na území Československa se nicméně ukázal být dvojí statut hlavy rodu, knížete Jana II. – jako domácího šlechtice i suverénního panovníka Lichtenštejnského knížetství. To bylo totiž brzy po válce uznáno Polskem (1919), Velkou Británií (1920) a Francií (1921). I tyto okolnosti nakonec přispěly k tomu, že se československá vláda byla nucena spokojit „pouhým“ vyvlastněním za náhradu.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 68 – 70. ⁸⁾

Lichtenštejnové se rovněž v době před i v průběhu meziválečné pozemkové reformy pokoušeli získat mezinárodní podporu a sjednotit šlechtické rody v silnější opozici k pozemkové reformě a k lepší vyjednávací pozici. Ve prospěch rodu Lichtenštejnů se tak vyslovovalo Švýcarsko, jež rovněž usilovalo o zastupování zájmů Lichtenštejnska v ČeskoslovenskuHorčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 71 – 72. ⁹⁾ a o přizvání jejich zástupce k jednání mezi Státním pozemkovým úřadem (dále SPÚ) a Lichtenštejny.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 82. ¹⁰⁾

Velmi složitá a pomalu postupující jednání mezi Lichtenštejny a SPÚ nakonec vedla k souhlasu s vyvlastněním 91 500 ha pozemkového vlastnictví lichtenštejnské primogenitury, tedy 57 % původní rozlohy majetku, přičemž tato suma byla nižší, než průměr vyvlastněné půdy jiných šlechtických rodů (tento činil 66 %.) Za vyvlastněnou půdu jim byla přiznána náhrada ve výši 149 542 200, 21 Kč i s úroky, nicméně přiznanou náhradu rod v plné výši nikdy neobdržel.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 103 – 104. ¹¹⁾ Diplomatické styky s Lichtenštejnskem byly nakonec navázány v roce 1938.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 106. ¹²⁾

Lichtenštejnové a německá okupace

Německá okupace Čech a Moravy přinesla některým šlechtickým rodům naději na revizi či úplné zrušení meziválečné pozemkové reformy. Německá okupační správa první pozemkovou reformu skutečně označila za „protiněmeckou“ nicméně její revizi komplikoval fakt, že půda byla v rámci první pozemkové reformy přidělena i německojazyčným obyvatelům Československa, rovněž ale snahy o germanizaci české půdy ze strany Hlavního rasového a osidlovacího úřadu při SS. Právě záměr německého osídlování českého území byl často v přímém rozporu se záměrem revize první pozemkové reformy a představoval dokonce nové ohrožení zbývajícího šlechtického nemovitého majetku, a to především pro česky orientovanou část šlechty. Tyto snahy o nové zábory šlechtického majetku značně zesílily po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora, který ukončil dosavadní, relativně prošlechtický kurz protektora Konstantina von Neuratha.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 60 – 61. ¹³⁾

Kontroverzní počínání knížete Františka Josefa II. počalo již na podzim 1938. Kníže tak po záboru německojazyčného pohraničí finančně podpořil německé státní i stranické organice.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 71. ¹⁴⁾ František Josef rovněž přislíbil podporu probíhající „německé kolonizaci“ Sudet v podobě poskytnutí asi 650 ha půdy.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 74. ¹⁵⁾

Sám František Josef II. jako hlava rodu i Lichtenštejnska byl říšskými orgány označován za k Třetí říši loajální osobu, podle říšského ministerstva zahraničí se tak, na rozdíl od svého otce, měl poměrně aktivně hlásit k německé národnosti a ač „není sice nacistou, (…) je ve skrze uvědomělým Němcem“, jak uvedl v Berlíně roku 1942 tehdejší lichtenštejnský vicepremiér.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 67. ¹⁶⁾

Kontroverzní lichtenštejnské počínání za druhé světové války mělo více motivů. Jedním z nich byly snahy o revizi pozemkové reformy a ideálně restituce majetku, a to alespoň toho, za něž dosud nebyla rodu vyplacena náhrada.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 61. ¹⁷⁾ Dalším motivem pak byly i obavy knížete Františka Josefa II. o osud zbylého Lichtenštejnského majetku, jehož značná část se nacházela na území Říše, respektive protektorátu Čechy a Morava a Sudet, jakož i obavy o budoucnost Lichtenštejnska samotného. V chování rodu byla rovněž patrná snaha zlepšit obraz Lichtenštejnského rodu v očích nacistického Německa, neboť bylo zřejmé, že nacisté k Lichtenštejnů nechovali plnou důvěru a přistupovali k nim s určitou mírou zdrženlivosti, neboť samotný kníže František Josef II. byl polovičním Habsburkem, ke kterým nacisté chovali poměrně silné antipatie.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 68. ¹⁸⁾

I přes výše uvedené se ale Lichtenštejnům nepodařilo docílit revize pozemkové reformy ani návratu větších půdních celků rodu. Navíc, na rozdíl od zahraničního, resp. diplomatického obrazu rodu a Lichtenštejnska, který byl u německých orgánů vesměs příznivý, pozdně protektorátní hodnocení Lichtenštejnů, a to zejména ze strany německých bezpečnostních orgánů, bylo spíše negativní. Pražské vedení SD tak politický postoj dynastie hodnotilo velmi kriticky a tento kritický posudek vedl k zamítnutí žádosti Lichtenštejnů o uvolnění zámku Hořín (který patřil rodu Lobkowiczů) pro přesun lichtenštejnského ředitelství, a jehož dosud využívaly jednotky SS. Vedení SS mělo za to, že by se mohlo jednat o snahu intervenovat ve prospěch spřízněného šlechtického rodu, a to především s cílem odstranit ze zámku jednotky SS.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 81. ¹⁹⁾

Naproti tomu lichtenštejnská personální politika na území protektorátu jen minimálně odrážela německé tlaky na preferenci německojazyčných zaměstnanců a byla v mezích možností národnostně neutrální. Podle údajů lichtenštejnské správy tak byla většina, tedy 191 zaměstnanců, české národnosti a vedoucími všech podniků v protektorátu byli rovněž Češi, za války jich navíc mělo být přijato dalších 68. Češi byli zaměstnáni i na lichtenštejnských statcích v Sudetech. Lichtenštejnové svým českým zaměstnancům vycházeli všemožně vstříc, a to i přesto, že tak čelili kritice německých úředních míst. V roce 1942 tak generální zmocněnec pro správu rodových statků, princ Karel Alfréd, svědčil ve prospěch ředitele Svobody, jež byl vyšetřován lidovým soudem ve Vratislavi ve věci obvinění z velezrady, výjimkou nebyly ani intervence ve prospěch zaměstnanců u gestapa. Lichtenštejnská správa rovněž odmítala mzdově zvýhodňovat německojazyčné zaměstnance a dosazovat je na vedoucí místa namísto Čechů, stavěla se rovněž proti represivním zákrokům vůči pronásledovaným zaměstnancům či partyzánům, jejichž rodinám byly nadále vypláceny mzdy.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 85 – 87. ²⁰⁾

Konfiskace rodového majetku po roce 1945

Konfiskační dekrety prezidenta republiky

Konfiskace představovala formu sankce uvalenou jako vedlejší trest na osoby, které byly prezidentskými dekrety označeny za zrádce či osoby německé a maďarské národnosti. Konfiskace v poválečném Československu upravovaly především dekrety č. 12/1945 Sb. a 16/1945 Sb. spolu s dekretem č. 108/1945 Sb.Kolumber, D., Konfiskace (po roce 1945). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, III. svazek K – M. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 250. ²¹⁾ Panství rodu Lichtenštejnů byla konfiskována na základě dekretu č. 12/1945 Sb., majetky průmyslové a obchodní povahy pak znárodněny dekretem č. 100/1945 Sb.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 170. ²²⁾ Podstatnou úpravu obsahuje rovněž dekret č. 5/1945 Sb. Ten přichází s institutem tzv. národní správy, která měla být uvalena na majetky konfiskované na základě prezidentských dekretů.

Proces uvalení národní správy a konfiskace  

Lichtenštejnové začali již v dubnu 1945 podnikat preventivní kroky, jež měly napomoci ochránit jejich majetek. Na místa v pohraničí tak byli jmenováni čeští inženýři oprávnění převzít správu lesních úřadů, osvobození bylo na statcích oslaveno, zároveň byl českým zaměstnancům vyplacen mimořádný dar v podobě jedno měsíčního platu. Již v květnu 1945 nicméně začaly sílit obavy z uvalení národní správy a následné konfiskace rodového majetku. Obavy byly ještě umocněny během jednání správy knížecích statků s ministerstvem zemědělství. Ministerstvo Lichtenštejnům sdělilo, že v brzké době bude na podniky uvalena národní správy, a to pro údajné bezvládí v centrálním ředitelství, setrvání německých úředníků ve správě statků a pozdní jmenování českých úředníků na podniky a statky v pohraničí. Opakované intervence a upozornění na postavení knížete Františka Josefa II. jako hlavy neutrálního státu ze strany švýcarského generálního konzulátu způsobily u ministerstva zahraničních věcí určité obavy z reakce západních spojenců. Ministerstvo zemědělství naproti tomu na tyto argumenty nebralo zřetel a přimlouvalo se za co nejrychlejší uvalení národní správy a konfiskaci majetků.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 156 – 158. ²³⁾

Právní zástupci lichtenštejnského rodu v návaznosti na československé záměry předali všem členům vlády dokument, v němž se pokoušeli odpovědná místa přesvědčit o nevhodnosti uvalení národní správy a konfiskaci rodového majetku. Mezi jiným zde bylo uvedeno, že Lichtenštejnsko bylo za druhé světové války mezinárodně uznaným, neutrálním státem, kde nepůsobily žádné nacistické organizace a struktury. V dokumentu bylo zdůrazněno, že majetek rodu, jehož vlastníkem byl dle pozemkových knih kníže František Josef II., byl majetkem celého rodu a kníže tak působil jako pouhý správce ve smyslu (již za první republiky zrušeného) institutu fideikomisu. Specifická povaha statků navíc byla dána i tím, že byly určeny ke krytí lichtenštejnských státních výdajů a sloužily jako garant integrity a nezávislosti knížectví. Dalším argumentem, jež měl pomoci zabránit konfiskaci majetku, bylo tvrzení o nezávadnosti jednání Lichtenštejnů za německé okupace a národnostní neutralitě v přístupu k českým zaměstnancům, jakož i podpoře nacisty pronásledovaných zaměstnanců. V závěru bylo konstatováno, že kníže se po roce 1929 k německé národnosti nepřihlásil a nebyl členem národních skupin, útvarů či politických stran sdružujících Němce či Maďary. Kategoricky zde bylo rovněž vyloučeno, že by se kníže projevoval jako zrádce či nepřítel republiky a nemohl tak být státně nespolehlivou osobou ve smyslu dekretu č. 5/1945 Sb.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 158 – 160. ²⁴⁾

Československé orgány naproti tomu tvrdily, že se kníže k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil, což mělo být potvrzeno sčítacím operátem z Velkých Losin. Lichtenštejnská strana nicméně argumentovala tím, že tento dokument není validní, neboť byl vyplněn ředitelem tamní správy, který, ač zmocněn k vyplnění formuláře, nebyl automaticky zmocněn i k vyplnění národnosti sčítaných osob. Zmocněnec by tak k tomuto jednání musel být údajně výslovně zmocněn zmocnitelem, přičemž takový dokument chyběl.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 160. ²⁵⁾

I přes výše uvedené lichtenštejnské snahy a občasné švýcarské intervence byla na veškeré majetky knížete Františka Josefa II. uvalena 26. června 1945 národní správa. Odpovědné československé orgány tento krok zdůvodnily především značným významem rodového majetku pro stát, v jehož zájmu mělo být zajištění pokračování hospodářské činnosti na statcích. Rovněž zde bylo argumentováno německou národností vlastníka, jakož i tím, že centrální ředitelství statků v Olomouci, jednotlivé statky a podniky měly být po dobu okupace řízený výlučně Němci. Němečtí úředníci měli být z většiny organizovanými nacisty pronásledující partyzány a poskytující informace německé armádě. Vedení statků bylo obviněno také z ochotného plnění personálních požadavků okupační moci a dodávek válečného materiálu okupantovi. V odůvodnění nechyběl tendenční výklad dějin šlechtického rodu a tvrzení o údajném nepřátelství knížete vůči československému národu.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 162 – 163. ²⁶⁾

Samotné rozhodnutí o konfiskaci majetku bylo vydáno 30. nebo 31. července 1945 Okresním národním výborem (dále ONV) v Olomouci (pro většinu zemědělského majetku na Moravě a ve Slezsku), po kterém následovala řada obdobných rozhodnutí ze strany příslušných ONV a správních komisí. Na základě dekretu č. 12/1945 Sb. tak byla zkonfiskována půda spolu s rodovými sídly. Část majetků připadla do správy státních lesů a statků, část podléhala národní správě. V srpnu a září pak následovala konfiskace lichtenštejnských Dřevoprůmyslových závodů, jakož i uhelných a hliněných dolů, k čemuž došlo na základě dekretu č. 100/1945 Sb. Tyto podniky pak byly přičleněny k nově vzniknuvším státním podnikům. Spolu s pozemkovými majetky a průmyslovými podniky byl konfiskován i osobní majetek knížete a jeho širokého příbuzenstva. Konfiskace na základě prezidentských dekretů postihla i majetky 23 dalších subjektů, v drtivé většině fyzických osob s lichtenštejnským občanstvím. Celkem tak bylo konfiskacemi postiženo 29 lichtenštejnských občanů, a to včetně například lichtenštejnského občana židovského původu, Johanna Alexandera Freiherr von Königswartera.Horčička, V.; Županič, J. Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Pankrác, 2017, s. 165 – 172. ²⁷⁾

Pozdější pokusy o restituce rodového majetku

1945 – 1989

Snahy o zabránění konfiskaci rodového majetku na území Československa a následné pokusy o restituce zkonfiskovaného majetku, zahájil rod již v létě 1945. Právní zástupci Lichtenštejnů se rozhodli využít interních obav a nejistoty ze strany Československa, které si bylo vědomo určitých kontroverzí při konfiskaci majetku cizích státních příslušníků, navíc hlavy nezávislého knížectví.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 124 – 126. ²⁸⁾

Právní zástupce rodu, JUDr. Emil Sobička podal v průběhu let 1945 až 1948 řadu stížností proti rozhodnutí různých orgánů státní správy. K podepření svých argumentů využíval odborné posudky z pera významných právních odborníků mezi nimi například prof. Františka Weyra.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 124. ²⁹⁾ V září 1945 jednu ze stížností, v tomto případě proti rozhodnutí o uvalení národní správy, adresoval Nejvyššímu správnímu soudu. Argumentoval zde tím, že se kníže nikdy k německé národnosti nepřihlásil, příslušné orgány mu navíc měly odepřít právo se v této věci vyjádřit. Přiložil také potvrzení Místního národního výboru ve Velkých Losinách, že František Josef II. byl v obci vždy policejně hlášen jako lichtenštejnský občan lichtenštejnské národnosti, přičemž zdůraznil postavení knížete jako zahraničního suveréna, jehož země za války zachovávala neutralitu. Rozporoval také naplnění podmínek pro uvalení nucené správy, když tvrdil, že správa šlechtických statků nebyla v ruko Němců a nepřestala po osvobození fungovat. JUDr. Sobička rovněž zpochybnil koncept trestání za 300 let staré události, jichž se dopustil předek knížete, Karel z Lichtenštejna. Svou stížnost později doplnil o dokumenty prokazující druhoválečné intervence knížete ve prospěch českých zaměstnanců, kteří i na vedoucích místech měli tvořit většinu.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 128 – 129. ³⁰⁾

Další nadějí pro lichtenštejnské snahy byl tlak západních velmocí na odškodnění svých občanů, kteří byli konfiskacemi postiženi. Švýcarský velvyslanec, který v Československu nadále zastupoval i zájmy Lichtenštejnska, tak v prosinci 1945 československé vládě sdělil, že švýcarské odškodňovací zásady platí i pro Lichtenštejnsko a jeho občany. Švýcarské velvyslanectví navíc knížeti vystavilo potvrzení, že je lichtenštejnské národnosti.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 130 – 131. ³¹⁾

Lichtenštejnové se rovněž snažili prokázat, že v době osudného sčítání lidu v roce 1930, které bylo pro určení národnosti dle československých orgánů rozhodující, nebyl kníže ani další postižení Lichtenštejnové v Československu přítomni.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 130. ³²⁾ Reakce československých státních orgánů naproti tomu často postrádala právní relevanci. Zemský národní výbor (dále ZNV) v Brně tak uvedl, že o národnosti Františka Josefa II. nemohou být pochybnosti, neboť „v celé naší zemi bylo a je všeobecně známo“, že je Němec. Stejně tak ZNV v Praze zamítl odvolání proti konfiskaci, které podali příbuzní knížete, princové Emanuel a Jan. U nich dokonce sčítací operáty scházely, což ZNV nezabránilo v tvrzení, že tato skutečnost nehraje roli, neboť tento údaj lze odvodit od sčítání knížete ve Velkých Losinách. ZNV navíc zpochybnil samotnou existenci lichtenštejnské národnosti, když uvedl, že „Lichtenštejnsko je osídleno Němci“, což mělo vyplývat i z faktu, že Lichtenštejnské knížectví bylo do roku 1866 členem Německého spolku.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 135. ³³⁾

Po únoru 1948 byly všechny Lichtenštejnské stížností podané k NSS, zamítnutyHorčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 140. ³⁴⁾, přičemž Československo nadále odmítalo obnovit diplomatické styky s Lichtenštejnskem. Opakované intervence Švýcarska ve prospěch Lichtenštejnska spolu s lichtenštejnskými diplomatickými nótami, v nichž knížectví navrhovalo pro řešení mezinárodní arbitráž, tak zůstávaly neúspěšné a mnohdy i bez odpovědi. Vzhledem k výše uvedenému se Lichtenštejnové po převratu z února 1948 zaměřili především na nově vzniknuvši Spolkovou republiku Německo. Za pomoci předních odborníků na mezinárodněprávní otázky se Lichtenštejnové domáhali vyplacení náhrad za Československem konfiskovaný rodový majetek ze strany Západního Německa. Právní zástupci rodu se domnívali, že vzhledem k tomu, že Československo považuje své reparační nároky za prakticky pokryté konfiskací majetku osob německé národnosti dle prezidentských dekretů, Spolková republika Německo z tohoto majetku těžila tím, že majetkem soukromých osob byly pokryty jeho reparační povinnosti. Takto postiženým osobám proto svědčí nárok na odškodnění ze strany Německa.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 170 – 178. ³⁵⁾ Výše uvedený právní konstrukt, jež se opíral především o Smlouvu o regulaci některých otázek vzniklých z války a okupace z roku 1954, byl přijetím německého zákona o náhradě reparačních škod z roku 1969 odsouzen k nezdaru. Náhradový zákon se totiž vztahoval výlučně na státní příslušníky Německé spolkové republiky a z nároků na odškodnění tak cizí státní příslušníky vylučoval.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 195. ³⁶⁾ Lichtenštejnské nároky proto SRN v následujících letech opakovaně odmítala.Horčička, V. Lichtenštejnové v Československu. Praha: Pankrác, 2014, s. 199 – 207. ³⁷⁾

Po roce 1989

Demontáž československého komunismu přinesla naděje na restituce majetku zkonfiskovaného po roce 1945 i normalizaci vztahů s Lichtenštejnskem. Lichtenštejnové tak opět zintenzivnily své aktivity v této věci. V roce 2018 Nadace knížete z Lichtenštejna podala k 26 okresním soudům v České republice žaloby, prostřednictvím nichž žádala vyklizení nemovitostí, které byly podle Lichtenštejnů zkonfiskovány v rozporu s tehdy platnou právní úpravou. Argumentace se nadále opírala o tvrzení, že tehdejší vlastník, kníže František Josef II. byl občanem neutrálního Lichtenštejnska a hlavou cizího státu, na něhož se ustanovení dekretů č. 12/1945 Sb. nemohlo vztahovat.Fiala, A. Lichtenštejnové podali žaloby na český stát. Žádají zpět nemovitosti zabavené po roce 1945 [online]. ct24.ceskatelevize.cz. 20. 12. 2018. [cit. 3. 5. 2025]. https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/lichtenstejnove-podali-zaloby-na-cesky-stat-zadaji-zpet-nemovitosti-zabavene-po-roce-1945-70427.³⁸⁾ Soudy nicméně k roku 2025 nevyhověly žádné z podaných žalob ani navazujících ústavních stížností. Mluvčí nadace uvedl, že spor bude rozhodnut na mezinárodní úrovni, neboť „v řízeních na území České republiky docházelo a dochází k závažnému porušování základních práv“.ČTK. Lichtenštejnové navrhli dohodu. Vzdají se nároků na majetek v Česku, když přejde do společného fondu [online]. irozhlas.cz. 24. 10. 2023. [cit. 3. 5. 2025]. https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/lichtenstejnove-cesko-soud-majetek_2310241842_mst.³⁹⁾

Obrat v přístupu knížecí nadace nastal v roce 2023, kdy bylo ze strany Lichtenštejnské nadace navrženo mimosoudní urovnání sporu. To by mělo spočívat ve zřízení společného fondu s Českou republikou, do něhož by byla převedena vlastnická práva ke spornému majetku. Vlastnická práva by tak vykonávala správní rada fondu jmenovaná knížecí nadací a státem, přičemž knížecí nadaci by byla svěřena povinnost s majetkem převedeným do fondu odpovědně a udržitelně hospodařit. Na oplátku by se nadace byla ochotna vzdát vlastnických nároků i nároků na odškodnění, které vůči České republice uplatňuje.ČTK. Lichtenštejnové navrhli dohodu. Vzdají se nároků na majetek v Česku, když přejde do společného fondu [online]. irozhlas.cz. 24. 10. 2023. [cit. 3. 5. 2025]. https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/lichtenstejnove-cesko-soud-majetek_2310241842_mst.⁴⁰⁾