Osnova
Reklama
Rozšířená osnova
Hilsnerova aféra, známá též jako hilsneriáda či proces s Leopoldem Hilsnerem je vžité označení pro události, jež započaly 1. dubna 1899 nalezením těla Anežky Hrůzové a vyvrcholily soudními procesy s údajným pachatelem vraždy židovského původu, Leopoldem Hilsnerem. Právě uměle rozdmýchané a tiskem i tehdejšími úředními autoritami umně využívané a podporované antisemitské nálady pramenící z Hilsnerova obvinění z tzv. rituální vraždy učinily proces známým po celé rakousko-uherské monarchii i v zahraničí.Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 178.1) Jedná se rovněž o jeden z nejznámějších justičních omylů v moderních českých dějinách.
Samotnému obvinění z rituální vraždy v Hilsnerově případu předcházela jen v rakouské monarchii řada obdobných obvinění. Jednalo se například o antisemity zneužité zmizení Ester Solymosiové v Tisze-Eszlaru v roce 1882. V následném soudním procesu bylo obžalováno 15 Židů z rituální vraždy, kteří byli v roce 1883 zproštěni obžaloby. Nikoliv však z důvodu odmítnutí teorie rituální vraždy, ale na základě zjištění, že výpověď korunního svědka není pravdivá.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 22.2) V letech 1891 až 1892 pak v Německu probíhal proces s pachatelem údajně rituální vraždy, jíž se měl dopustit Žid Adolf Buschhoff na pětiletém chlapci v Xantenu.Pavlát, L.; Pojar, M. Hilsnerova aféra a česká společnost 1899-1999 : sborník přednášek z konference na Univerzitě Karlově v Praze ve dnech 24.-26. listopadu 1999. Praha: Židovské muzeum, 1999, s. 153.3)
V českých zemích se koncem 19. století objevila rovněž řada takových obvinění. Za předchůdce hilsneriády (které ale nedosáhly takové publicity a především nevedly k odsouzení nevinné osoby) tak lze označit obvinění holešovského Žida Davida Tandlera, jež byl na přelomu let 1892 a 1893 dvakrát obviněn z odebírání „křesťanské krve“. O další obvinění se postaraly české antisemitské noviny, které tak v roce 1893 na svých stránkách obvinily choceňského Žida Hermana Löwyho z rituálního odebírání krve Josefu Horkému a o tři roky později přinesly zprávu o údajném rituálním odběru krve služky Filomény Václavkové jejím židovským zaměstnavatelem.Pavlát, L.; Pojar, M. Hilsnerova aféra a česká společnost 1899-1999 : sborník přednášek z konference na Univerzitě Karlově v Praze ve dnech 24.-26. listopadu 1999. Praha: Židovské muzeum, 1999, s. 154.4) Tyto případy měly s tím Hilsnerovým mnoho společného: křivé obvinění Žida či skupiny Židů z rituální vraždy následované soudním procesem. Celý případ má poměrně významné mediální pokrytí, díky čemuž přitahuje celoevropskou pozornost. V rámci soudního přelíčení vystupují místní významné osobnosti, obhajoby se chopí schopní advokáti, celým procesem pak kromě absurdního obvinění prostupují i tradiční antisemitské stereotypy. Podstatným rozdílem zde nicméně je výsledek procesů – údajní pachatelé jsou buď osvobozeni či uvězněni pouze k mírným trestům, údajní svědkové a šiřitelé pomluv jsou pak často sami odsouzeni.Urban, M., Hronová, E. Proč by měl povaleče Hilsnera znát každý právník? In: Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2019, roč. 65, č. 2, s. 155. 5)
Pojmenování Hilsnerova aféra či hilsneriáda odkazuje na francouzskou Dreyfusovu aféru, v dobovém tisku nazývanou rovněž „dreyfusiádou“, jež probíhala souběžně s Hilsnerovým procesem. Toto přirovnání pravděpodobně poprvé použily Radikální listy, když ve svém článku ze 7. listopadu 1899, kterým reagovaly na brožuru Nutnost revidovati proces polenský obvinily nově se do procesu vloživšího Tomáše Garrigue Masaryka, tehdejšího profesora filozofie na české části Karlovy-Ferdinandovy univerzity a autora brožury, z jeho činnosti ve prospěch „jistých lidí“ – Židů a přinesly paralelu mezi hilsneriádou a dreyfusiádou: „Celá vzdělaná veřejnost jest a musí býti dychtiva, zda-li zvítězí spravedlnost, či ona tajná moc, která tolik milionů ve Francii věnovala na osvobození Dreyfuse“.Černý, B. Hilsneriáda: (k 100. výročí 1899-1999). Polná: Linda, 1999, s. 160. 6) Následujícího dne, 8. listopadu 1899 pak Katolické listy Masaryka označily za „Zolu II“, tato přezdívka se v českém veřejném diskurzu záhy ujala, a to jak u Masarykových oponentů, tak u jeho přívrženců.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 57.7)
Na Bílou sobotu 1. dubna 1899, na druhý den Velikonočních svátků bylo v lese Březině nalezeno tělo dva dny pohřešované Anežky Hrůzové, devatenáctileté dcery chalupnice z obce Malá Věžnice nedaleko Polné na Vysočině. Na místo byl okamžitě přivolán polenský strážmistr Josef Klenovec, který z Polné povolal úřední komisi, v níž zasedaly vedle přednosty c. k. soudního rady Okresního soudu v Polné dr. Reichenbacha i polenští lékaři dr. Michálek a dr. Prokeš. Doprovázel je polenský starosta Sadil a radní se zapisovatelem. Ti obhlíží místo nálezu na okraji lesa při cestě z Malé Věžnice do Polné, celá scenérie působí velmi podivným dojmem. Mrtvola byla přikryta uřezanými smrčky, po okolních stromech byly rozvěšeny nitě z košile, přičemž v okolí jsou nalezeny věci, se kterými zavražděná ráno vyšla z domu. Kromě nich se zde ale nachází rovněž oloupaná jedlová hůl, přeříznutý provázek a nedaleko i kus zakrváceného plátna, pravděpodobně pocházející ze zednické zástěry.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 5-7.8)
Pozdějším vyšetřováním se podařilo zrekonstruovat poslední hodiny zavražděné: Anežka Hrůzová se v 6 hodin ráno 29. března 1899 vydala na svou obvyklou cestou pěšky z Malé Věžnice do Polné, kde byla zaměstnána jako švadlena. O tom, že by cestou kolem lesa Březiny někoho potkala se své zaměstnavatelce, paní Blandině Prchalové, nezmínila. Domů se vydala o půl šesté odpoledne, přičemž ještě v Polné potkala Aničku Kocmanovou, se kterou prošla Polnou a pak již sama pokračovala kolem posledních domů v Polné k lesu Březině. Právě zde ji také spatřil Petr Horáček, který byl posledním člověkem, jež Hrůzovou viděl živou.Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 180.9)
Už při samotném vyšetřování byla učiněna řada chybných kroků a nedůsledností – veškeré relevantní stopy nacházející se v okolí těla byly zničeny vesničany. I přestože byla z města přivolána vyšetřovací komise, nebyly pořízeny fotografie místa činu, mrtvoly ani nedaleko nalezených předmětů, rovněž nikdo z vyšetřovatelů nevyhotovil detailní plánek místa nálezu.Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 183.10) Při vyšetřování téměř žádná pozornost nebyla věnována výše zmíněnému kusu plátna umazanému od krve, které se nacházelo nedaleko těla.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 7.11)
Velkou kritiku později v rámci procesů s Leopoldem Hilsnerem vyvolal ohledací protokol sepsaný polenskými lékaři Václavem Michálkem a Aloisem Prokešem. Ti na těle objevili osm závažných a méně závažných poranění – několik ran na hlavě způsobených ranami holí a kamenem, především pak ale řeznou ránu na hrdle, jež způsobila smrt. Na krku se také kromě řezné rány nacházela strangulační rýha po škrcení, kdy nebylo možné přesně určit, zda ke škrcení došlo před smrtí nebo po ní. Již při prvním ohledání na místě činu komisi zaujalo poměrně malé množství krve, jež se na místě nacházelo.Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 183.12) Dalším důležitým aspektem, který zvýraznil neprofesionální postup obou lékařů, bylo pravidelné a takřka libovolné doplňování ohledacího protokolu. Později tak do něho byla doplněna antisemity mnohokrát vzpomínaná pasáž: „Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.“ Zpráva byla také spíše hodnotící než deskriptivní, ignorovala již tehdy existující pravidla pitvy a ukazuje na nedostatky ve znalostech anatomie i soudní medicíny obou lékařů. Drtivá kritika se na zprávu snesla především po soudních procesech. Právě neprofesionalita polenských lékařů nese podstatnou část viny na odsouzení Leopolda Hilsnera.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 187.13)
Podstatné bylo i podezřelé chování Anežčina bratra Jana. Mezi sourozenci i matkou panovaly špatné vztahy, Jan byl navíc hrubý a mnozí vesničané dosvědčili, že byly z domu slyšet časté hádky.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 7.14) Vzhledem k tomu, že doma spala celá rodina v jedné světnici, zmizení Anežky, která se domů nevrátila již 29. března večer, si musel bratr a matka všimnout, a to i s přihlédnutím k faktu, že Anežka nikdy předtím doma v noci nescházela.Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 180–181.15) Jan se následně na Zelený čtvrtek 30. března vydal do Polné ke zpovědi, ale na sestru se u zaměstnavatelky nezeptal. Konečně byl Jan kromě rolníka i zedníkem a nález torza zednické zástěry na něho proto vrhl podezření. U Jana Hrůzy navíc existoval i možný motiv pro vraždu v podobě jeho odporu k vyplacení dědického podílu na rodinné chalupě sestře.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 7.16)
Vyšetřováni rovněž nebyli ani další podezřelí – polenský obyvatel Josef Zatřepálek a Hilsnerův druh Vincenc Zelinger. Zatřepálek byl muž bohaté trestní minulosti, která spočívala především v opakovaně udělených trestech vězení za přepadání žen a dívek různého věku, které měly vždy násilně sexuální podtext, navíc se i učil řezníkem a své oběti často ohrožoval nožem.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 97–99.17) Vincence Zelingera činilo podezřelým jeho počínání v den vraždy. Tento se od ostatních Hilsnerových přátel odloučil po čtvrté hodině odpolední a podle svého spolubydlícího se domů vrátil až pozdě večer. Následujícího dne si na hospodyni vyžádal teplou vodu (což prý nikdy předtím neudělal) a ztratila se i jedna z jeho košil.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 44.18)
Další skutečností, kterou vyšetřující orgány nebraly v potaz, byla přepadení dívek se sexuálním motivem, ke kterým došlo takřka rok před vraždou Anežky Hrůzové. V srpnu 1898 byly a cestě mezi Hrbovem a Zábornou v okrese Polná v rozmezí několik dnů přepadeny dvě dívky – jedna dvanáctiletá a druhá desetiletá. V obou případech dívky zachránil kolemjdoucí. Obě pak pachatele shodně popsaly jako muže s narudlým knírkem a kovovou náušnicí podobnou cvočku.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 68.19)
Směr, kterým se mělo další vyšetřování této vraždy ubírat, byl v podstatě určen již při prvotním ohledání mrtvoly ještě v Březině. Strážmistr Klenovec nad mrtvolou prohlásil, že Anežka byla „podříznuta jako dobytče“, na což neznámá osoba z davu prohlásila, že „je podkošerovaná“, tedy podříznutá jako zvíře podle židovských tradic.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 7.20)
Dnes již nelze zjistit, kdo pronesl Hilsnerovo jméno v souvislosti s vraždou jako první. Nezávisle na sobě tomu ale k vyšetřování jeho osoby vedly dvě události. Když se v pátek 31. března 1899 po městě rozneslo, že se Anežka Hrůzová pohřešuje, obuvník František Šic zažertoval s Leopoldovým mladším bratrem, slabomyslným Moricem o tom, že pachatelem by mohl být Leopold Hilsner, neboť se „pořád toulá v lese“, Moric pak reagoval tak, že se ho na to zeptá. Když bylo v sobotu 1. dubna nalezeno tělo, Šicova žena pak tuto novinu oznámila u ševce a Moric prohlásil, že si myslí, že Anežku zavraždil Leopold a „když jsem mu to řekl, tak se hned hebrejsky modlil a bil mne, a potom už spal ke mně obrácen zády, a ne jako dřív a byl nepokojný“.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 11.21)
Ale lidé si s Hilsnerem vraždu spojovali i nezávisle na výše uvedených rozhovorech. Hilsner mezi obyvateli Polné neměl dobrou pověst, neboť byl líné povahy, potuloval se a živil se pouze příležitostnými pomocnými pracemi. Nechal se vydržovat matkou a svými bohatšími souvěrci, občas se na svých pochůzkách navíc dopustil i drobnější krádeže.Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 180.22) Další událostí, která pomohla žalobě v dotváření obrazu všehoschopného nebezpečného násilníka, bylo jeho potrestání za vyhrožování bývalé milence, Anně Benešové.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 11.23) I místo jeho výskytu v den vraždy vzbuzovalo podezření – prokazatelně se totiž s přáteli pohyboval v okolí Březiny. Hrál s nimi karty, kolem třetí hodiny odpoledne se pak vydal směrem k Březině, ke které ale nedošel, neboť si to rozmyslel a vydal se zpět do Polné. Zde se pak toulal městem a podle vlastních slov navštívil bohoslužbu v synagoze (což mu ale později nebyl ochoten nikdo dosvědčit).Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 184.24)
Strážmistr Klenovec se vzhledem k výše uvedeným okolnostem, navíc i na nátlak radního Sedláka a starosty Sadila, rozhodl provést 3. dubna 1899 u Hilsnera domovní prohlídku, při níž nicméně nenarazil na žádný podezřelý předmět. Nenalezl ani „košerácký nůž“, ani šedý oblek. Hilsner tehdy svou přítomnost u Březiny tvrdošíjně popíral. Právě tato lež ale u Klenovce vzbudila podezření, neboť Hilsnerovi druhové tvrdili, že se kolem třetí vydal z Kateřinského kopce k Březině. Vzhledem k nesrovnalostem ve výpovědi byl Hilsner následujícího dne předvolán před okresního polenského soudce Reichenbacha, kde mnoho Hilsnerových přátel potvrdilo, že šel osudného dne směrem k Březině. Naproti tomu ale také většina z nich uvedla, že 29. března měl Leopold Hilsner na sobě tmavomodré či zelené šaty, rozhodně ale ne šedé. Před dr. Reichenbachem byla s Hilsnerem konfrontována i svědkyně Vomelová, která uvedla, že v něm nepoznává muže, jehož v den vraždy potkala u Březiny.Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 184. 25)
Přesto byl Hilsner 4. dubna po druhé domovní prohlídce zatčen a 9. dubna převezen do krajské věznice v Kutné Hoře. Mezitím v samotné Polné i jiných městech napříč českými zeměmi vzplanuly protižidovské bouře spojené s útoky na židovské domy, živnosti, jakož na samotné židovské spoluobčany.Schelle, K; Tauchen, J.; Horák, O. a Kolumber, D. Encyklopedie českých právních dějin. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015-2024, s. 184.26)
V této souvislosti je třeba upozornit na existenci tzv. právního výboru, který byl zřízen z iniciativy polenského starosty Sadila a dalších radních města Polné. Faktickým účelem tohoto výboru bylo shromáždit dostatek svědectví o Hilsnerově vině.Urban, M., Hronová, E. Proč by měl povaleče Hilsnera znát každý právník? Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2019, roč. 65, č. 2, s. 159–160.27) Za tímto účelem vedli členové výboru ve spolupráci s redaktory antisemitských listů Hanse Arnolda Schwera a Jaromíra HuškaČerný, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 34.28) řadu výslechů s obyvateli Polné a okolních vesnic, přičemž tyto výslechy byly vedeny tendenčně tak, aby se za každou cenu podařilo získat důkazy o Hilsnerově vině. Takto získané materiály byly následně poskytovány antisemitským periodikům, obhájci rodiny Hrůzovy, JUDr. Karlu Baxovi a soudu, který nátlakem a manipulací získaná svědectví zakládal do soudního spisu.Urban, M., Hronová, E. Proč by měl povaleče Hilsnera znát každý právník? Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2019, roč. 65, č. 2, s. 160. 29) Pokřivování spravedlnosti a vytváření často lživých výpovědí silně motivovala i finanční odměna, jež byla Polnou i Anežčinou rodnou Malou Věžnicí vypsána ve výši 100, respektive 50 zlatých.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 22.30) Samotného kutnohorského přelíčení se účastnilo na 27 žurnalistů z rakouské monarchie, Německa i Francie.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 37. 31)
Dne 18. června 1899 byl Leopold Hilsner kutnohorským státním zástupcem Antonínem Schneider-Svobodou obžalován z vraždy Anežky Hrůzové. Obhajoby se ex offo ujal uznávaný kutnohorský advokát, JUDr. Zdenko Auředníček. Proti němu, jako právní zástupce Marie Hrůzové na doporučení starosty Sedláka stanul JUDr. Karel Baxa, českými vlastenci značně oblíbený a známý jako obhájce obžalovaných v tzv. procesu s omladinou z let 1893-1894.Černý, B. Hilsneriáda: (k 100. výročí 1899-1999). Polná: Linda, 1999, s. 11. 32)
Před samotným hlavním líčením se okresnímu soudu v Polné přihlásil se svým svědectvím zámečník Petr Pešák, korunní svědek kauzy a muž, který byl dvakrát potrestán za „přestupky proti bezpečnosti cti“ a jednou za krádež. Ten vypověděl, že v den vraždy po páté hodině večerní u lesa Březiny spatřil Hilsnera v šedých šatech, s holí, vojenského kroku, jehož prý poznal podle pohybů těla a postavy. Spolu s ním si v mlází všiml dalších dvou mužských postav obdobné výšky, které vypadaly „stařeji než Hilsner a jeden byl oděný v lepší šat a ten druhý byl oděn odřeněji“. Neznámí muži a Hilsner spolu rozmlouvali a stáli nehnutě na místě po několik minut, kde setrvali i poté, co se Pešák odebral do Dobroutova. Podle Pešáka měla vzdálenost mezi ním, Hilsnerem a dvěma neznámými činit asi 600 kroků. Ve skutečnosti se ale jednalo o vzdálenost 890 kroků, tedy asi 676 m.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 36.33)
Po zahájení hlavního líčení před Krajským soudem v Kutné Hoře 12. září 1899 se slova ujal žalobce. Ten uvedl, že se Hilsner 29. března 1899 okolo 6. hodiny večer v lese Březině u Polné „společně s dosud neznámými pachateli proti Anežce Hrůzové (…) v úmyslu, aby ji usmrtil, takovým způsobem jednal, že z toho pošla smrt její, že vražda spáchána byla způsobem potutelným, a že se takto dopustil zločinu úkladné vraždy, naznačeného v § 314. a § 135. odst. 1 tr. z. dle § 136. tr. z.“.Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 186.34)
Následně byl vyslechnut Hilsner, který veškerá obvinění popřel. Právní zástupce Marie Hilsnerové ale slavil úspěch, ze kterého se s ním těšila nejen obžaloba, ale i velké množství antisemitského tisku. Baxovi se totiž povedlo navést Hilsnera k použití sousloví „rituální vražda“, když na otázku, proč si myslí, že ho všichni podezřívají prohlásil, že si „lidé myslí, že potřebujeme křesťanskou krev“, načež Baxa pronesl „vy sám jste na to narazil, nikdo o tom nemluvil“.Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 187.35)
Předvoláno následně bylo postupně na 70 svědků. Mnoho z nich předtím prošlo výslechem tzv. právního výboru a jejich výpovědi byly v čase proměnlivé a často zmatené. Johana Vomelová, která při první konfrontaci před dr. Reichenbachem na okresním soudu v Polné v záhadném muži v šedých šatech, jehož u lesa v den vraždy potkala, Hilsnera nepoznala, byla před soudním přelíčením na toto konto tázána vícekrát. Vždy ale setkání s Hilsnerem v den vraždy odmítla, ač při pozdějších dotazech svou výpověď zmírnila na tvrzení, že je muži Hilsner „trochu podobný“, což opakovala i před soudem v Kutné Hoře. Výjimkou nebyly ze strany obžaloby, dr. Baxy, ale ani předsedy senátu dr. Ježka návodné otázky na svědky i obžalovaného. Matka Marie tak potvrdila, že Anežka byla silné, vyvinuté postavy, čímž mělo být prokázáno, že množství krve na místě nálezu nemohlo odpovídat skutečnému množství krve v těle zavražděné. Pozdější zpráva z lékařské fakulty nicméně potvrdila, že množství krve, které se nacházelo v okolí zavražděné, odpovídalo množství krve v těle dívky o výšce 155 cm a normální postavy. Cílem lživé výpovědi Marie Hrůzové tak bylo potvrzení motivu rituální vraždy, které se měl Hilsner s neznámými komplici dopustit.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 37–38.36)
Na to navázalo i dotazování polenských lékařů, autorů ohledacího protokolu, kterého využil především dr. Baxa. Lékaři tak na Baxovy dotazy potvrdili, že „když Hrůzová vážila 70 kg, mohla mít (…) 5-6 litrů (krve)“, která se na místě nenacházela. Závěrem lékaři za pomoci důmyslně vedených návodných otázek JUDr. Karla Baxy potvrdili, že krev mohla být úmyslně zachycena a že důvodem odstranění šatů zavražděné, k němuž mělo podle nich dojít ještě před smrtí, měl být zajištěn volný odtok krve do nádoby. Tím, že lékaři všechny Baxovy domněnky o zachycení krve do připravené nádoby přijali, byl postaven „vědecký“ základ rituální vraždy Anežky Hrůzové.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 42–43.37)
Rozsudek byl nad Leopoldem Hilsnerem vynesen pátý den soudního líčení, 16. září 1899.
Samotnému vynesení rozsudku předcházely závěrečné řeči obžaloby, JUDr. Baxy a obhájce JUDr. Auředníčka. Baxův projev útočící na city přítomných porotců i diváků byl plný antisemitských narážek („považte situaci mladé ctnostné dívky […], když se na ni sápou, jako na obětní zvíře, [lidé] jí odporné rasy […], chtěli zavraždit křesťanskou osobu, dívku nevinnou, aby z ní krev dostali“). Auředníček neúspěšně navrhl zhotovení odborného posudku z lékařské fakulty a přečetl 20 vyjádření různých učenců o nesmyslnosti rituální vraždy. Zdůraznil, že žaloba proti Hilsnerovi spočívala na indiciích, nikoli ale přímých důkazech, pročež bylo nezbytné dokázat, jak jeho motiv, tak, že byl obžalovaný skutku schopen. Jednotlivé nepřímé důkazy podrobně rozebral a vyvrátil. Ani to ale soud nepřesvědčilo o Hilsnerově nevině a absurditě rituální vraždy. V závěrečné řeči předseda senátu JUDr. Ježek přijal jako motiv právě rituální vraždu, když prohlásil, že byl čin spáchán „košeráckým nožem“, kterého užil „pajdavý muž židovského vzezření, vykulených očí a vyvalených pysků“.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 47–51.38)
Hilsner tak byl porotou shledán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen k trestu smrti provazem. Porota se rozhodovala nejen na základě „faktů“ přednesených v soudní síni, ale i ve světle německé brožury Ritualmord, která byla porotcům zaslána z Berlína, jakož i silnému celospolečenskému tlaku na odsouzení Hilsnera a silnému antisemitismu.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 47–52.39)
JUDr. Auředníček podal proti rozsudku zmateční stížnost c. k. Nejvyššímu soudnímu a kasačnímu dvoru ve Vídni ve snaze docílit obnovy procesu. Více jak rok po vraždě Anežky Hrůzové, 25. dubna 1900, vyhověl Nejvyšší soud Auředníčkově žádosti, zrušil rozsudek kutnohorského soudu a případ svěřil k novému projednání Krajskému soudu v Písku.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 74.40)
K tomuto kroku ve značné míře přispěl tlak veřejně činných autorit: MUDr. Bulovy, karlínského lékaře, jež jako první lékař veřejně zpochybnil zjištění polenských lékařů, dále také soudního adjunkta dr. Baudyše, kterého dr. Bulova oslovil se svými pochybnostmi a předně profesora Tomáše Garrigue Masaryka. Právě tlak výše zmíněných nakonec vedl k tomu, že Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni v prosinci 1899 oslovil c. k. českou lékařskou fakultu v Praze ve věci vypracování nového lékařského posudku o příčině úmrtí Hrůzové, který v konečném rovněž zásadně přispěl k obnově procesu.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 52–74.41)
Píseckému procesu předcházely děje, které se poté promítly, jak do soudního jednání, tak jeho výsledku a v nepolední řadě i veřejného mínění. Prvním z nich bylo Hilsnerovo přiznání, jež učinil pod psychickým a fyzickým nátlakem ve vězení, kde čekal na odpověď Nejvyššího soudního a kasačního dvora. Tlak Hilsnerových spoluvězňů vedl k tomu, že Leopold Hilsner označil své dva údajné spolupachatele – Ebrmanna a Wassermanna. Hilsner se poté, co oba jím označení muži prokázali pevné alibi v den vraždy, doznal k tomu, že si obvinění vymyslel, aby záhy poté označil jiné spolupachatele. I toto své svědectví odvolal, když předsedovi soudu tvrdil, že na něho byl spoluvězni i dozorcem Mifkem vyvíjen nátlak.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 55.42)
Druhou závažnou okolností byla náhlá změna výpovědi jedné z hlavních svědkyň v případu zavražděné služky Marie Klímové z Horní Věžnice. Služka Strnadová, která v době změny své výpovědi sloužila u polenského starosty a předsedy tzv. právního výboru Sadila uvedla, že jí Klímová před smrtí sdělila, že míří na pouť s Leopoldem Hilsnerem, a nikoliv se svým milencem Čumplem, jak Strnadová uvedla při prvním šetření vraždy Klímové bezprostředně po jejím zmizení 17. července 1898.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 66–67.43)
K Hilsnerovu původnímu obvinění z vraždy Anežky Hrůzové se tak přidalo nejen obvinění z nactiutrhání Ebrmanna a Wassermanna, ale rovněž obvinění z dosud neobjasněné, více jak rok staré vraždy Marie Klímové.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 74.44)
Třetí událostí byla nová zraková zkouška korunního svědka Petr Pešáka. Při zkoušce se prokázalo, že Pešák nemohl rozpoznat na vzdálenost více jak 670 m obličej, obnošenost šatů, stáří údajných spolupachatelů vraždy ani Hilsnera samotného.
První soudní jednání bylo svoláno na 25. října 1900. Státní zástupce JUDr. Malijovský Hilsnera obžaloval z vraždy Anežky Hrůzové, Marie Klímové a nactiutrhání J. Ebrmanna a S. Wassermanna. Jediným posunem oproti kutnohorskému procesu bylo formální upuštění od motivu rituální vraždy. Státní zástupce tak reagoval na posudek lékařské fakulty, který za pachatele vraždy Hrůzové označil sexuálně perverzního jedince. Motiv tedy měl být sexuálního charakteru, což ale naprosto neodpovídalo Hilsnerově lékařskému vyšetření, provedeného již před kutnohorským procesem ani vyjádřením jeho bývalé milenky Anny Benešové. Předchozí vyšetřování na žádné abnormální sexuální preference či chování Leopolda Hilsnera nepoukázalo.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 74–76.45) Hilsnera tak usvědčila neschopnost prokázat věrohodné alibi, jakož i množství záhadně se objevivších výpovědí svědků, kteří se více jak 2 roky po prvotním vyšetřování vraždy Klímové přihlásili úřadům s podezřele přesnými výpověďmi. Hilsner tak byl údajně spatřen ve společnosti Marie Klímové na pouti ve Zhoři, kam měla Klímová v den své vraždy namířeno, večer pak na dělnické zábavě v Březině a poté ve společnosti dalších Židů, jak s Klímovou odcházejí k lesu.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 79–81.46)
Soudní proces před Krajským soudem v Písku byl ukončen 15. listopadu 1900. Hilsner byl jednomyslně shledán vinným ze spolupůsobení na vraždě Anežky Hrůzové, Marie Klímové a nactiutrhání obou křivě obviněných mužů. Byl proto opět odsouzen k trestu smrti provazem.
I po Hilsnerově druhém odsouzení se jeho obhájce opakovaně pokusil o obnovu procesu, nicméně tentokrát již Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni žádostem nevyhověl. Do snah o opětovný přezkum případu a nalezení skutečného vraha se zapojila řada poslanců Říšské rady, kteří se v interpelacích obraceli na ministerstvo spravedlnosti, jakož i Israelitská unie ve Vídni, jež za vypátrání vraha Hrůzové a Klímové vypsala odměnu 20 000 K.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 89-92.47)
Leopold Hilsner byl nakonec v roce 1918 nově nastoupivším císařem Karlem I. omilostněn, v roce 1919 se oženil s Terezií Rosenfeldovou a změnil si jméno na Heller, později pak na Himmelreich. Zemřel v Rothschildově nemocnici ve Vídni 11. ledna 1928, kde je i pohřben.Slušný, J., Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 188.48)
Hilsnerův případ poskytl antisemitům vítaný argument podporující jejich nenávistné teorie o židovském nebezpečí. Vraždy v Polné a motivu rituální vraždy využil jak Adolf Hitler, kterému sloužila jako doklad židovské proradnostiUrban, M., Hronová, E. Proč by měl povaleče Hilsnera znát každý právník? Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2019, roč. 65, č. 2, s. 167.49), tak později i Julius Streicher, vydavatel německého radikálně antisemitského časopisu Stürmer.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 104.50)
V českém prostoru se pak vraždu pokusili zneužít čeští antisemité, mezi nimi zejména Jan Rys-Rozsévač, přední osobnost kolaborantské Vlajky, a to ve svém díle Polenská aféra a TGM z roku 1938.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 102.51) Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se rovněž k místu zavraždění Anežky Hrůzové konaly „národní poutě“.Černý, B. Justiční omyl (Hilsneriáda). Praha: Magnet, 1990, s. 104.52)
Na tuto neslavnou tradici po roce 1989 navázali i čeští neonacisté. V roce 1999, při příležitosti stého výročí vraždy v Polné do města přijela skupina skinheadů, kteří po městě vylepili antisemitské plakátyČerný, B. Hilsneriáda: (k 100. výročí 1899-1999). Polná: Linda, 1999, s. 114.53). V roce 2015 pak na místo vraždy zavítala dvojice českých antisemitů, Ladislava Zemánka a Adama B. Bartoše. Tato dvojice nad symbolickým hrobem Anežky Hrůzové instalovala ceduli s antisemitským textem, za což byl Bartoš odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky.Urban, M., Hronová, E. Proč by měl povaleče Hilsnera znát každý právník? Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2019, roč. 65, č. 2, s. 151–152.54)
Pád komunistického režimu přinesl další snahy o revizi polenského procesu. Koncem roku 1995 se tak na Ministerstvo spravedlnosti obrátil vídeňský lékař MUDr. Petr Vašíček se stížností pro porušení zákona ve prospěch Leopolda Hilsnera. Nejvyšší státní zastupitelství, které je k projednání takové stížnosti příslušné, nicméně shledalo tento mimořádný opravný prostředek nedůvodným a žádost odložilo. Naproti tomu Ministerstvo spravedlnosti v roce 1998 dalo Vašíčkovi za pravdu, když uvedlo, že „v trestní věci obžalovaného Leopolda Hilsnera byl podle výsledků přezkoumání porušen zákon“. Ministerstvo ve vztahu ke kutnohorskému i píseckému procesu negativně zhodnotilo činnost znalců, přítomnost silného veřejného tlaku, kterému se podřídili, věrohodnost svědeckých výpovědi, na základě nichž byl Hilsner shledán vinným, jakož i samotné přesvědčení o rituální vraždě.Černý, B. Hilsneriáda: (k 100. výročí 1899-1999). Polná: Linda, 1999, s. 113.55) I přesto ministerstvo uvedlo, že revizi procesu není možné provést, a to z důvodu, že „je nutno vyjít ze zásady, že porušení zákona je možno odstranit jen takovými procesními prostředky, které umožňovalo procesní právo platné v době, v níž byla projednávána a rozhodnuta konkrétní trestní věc“. Navíc rozhodnutí kasačního soudního dvora ve Vídni nemůže být podle Ministerstva spravedlnosti předmětem přezkumu Nejvyššího soudu České republiky.Černý, B. Hilsneriáda: (k 100. výročí 1899-1999). Polná: Linda, 1999, s. 114.56) Následné snahy o revizi procesu před rakouskou justicí byl rovněž neúspěšné, když rakouská strana uvedla, že již nemá k dispozici relevantní spisovou dokumentace, která by přezkum umožnila.Urban, M., Hronová, E. Proč by měl povaleče Hilsnera znát každý právník? Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2019, roč. 65, č. 2, s. 167–168.57)
V únoru 2023 podal advokát JUDr. Lubomír Müller žádost o obnovu řízení Krajskému státnímu zastupitelství v Jihlavě. Argumentoval především archivními materiály, které podle jeho slov tehdejší soudy neměly k dispozici. Za vraha Müller označil Josefa Zatřepálka, a to vzhledem k sexuálnímu charakteru vraždy a Zatřepálkově trestní minulosti. To nicméně jeho žádost zamítlo s tím, že se neobjevil žádný nový důkaz ani skutečnost, která by vyhovění žádosti odůvodňoval a tento postup pak potvrdilo i Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.ČTK. Leopold Hilsner se očištění nedočká. Případ zločinu v Polné zůstává uzavřený, potvrdilo zastupitelství [online]. irozhlas.cz. 30. 8. 2024. [cit. 29. 3. 2025]. https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/zlocin-v-polne-ritualni-vrazda-leopold-hilsner-hilsneriada-ritualni-vrazda_2408301002_elev58)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
