Osnova
Reklama
Základem úročené půjčky v římském právu byla smlouva mutuum, tedy zápůjčka, při níž jedna osoba předala druhé věc zastupitelnou do vlastnictví, s povinností vrátit stejné množství věcí téhož druhu a jakosti. Předmětem této smlouvy byly nejčastěji peníze.Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha: J. Otto, 1910, s. 329.1) Mutuum bylo reálným kontraktem, který vznikal až skutečným odevzdáním předmětu zápůjčky dlužníkovi, přičemž šlo o právní jednání přísného práva (stricti iuris) a také smlouvu jednostrannou, obligační nárok tedy vznikal pouze zapůjčiteli.Tamtéž, s. 331.2)
Smlouva o zápůjčce byla původně bezúplatná, proto věřitel neměl nárok na žádnou odměnu, pokud nebyl sjednán zvláštní úrok.Tamtéž.3) Vynutitelná dohoda o úroku byla uzavírána samostatně, a to nejčastěji formou stipulace (pactum de usuris), a mohla existovat jen vedle hlavního závazku z půjčky.Tamtéž.4)
Pokud se strany dohodly na úrocích, vznikla vedle hlavní obligace (obligatio principalis) ještě obligace úroková. Ta měla akcesorickou povahu, byla tedy nesamostatná a závislá na existenci hlavní obligace.Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 222.5) To znamenalo, že úroková obligace nemohla vzniknout ani trvat bez obligace hlavní a zanikala nejpozději s jejím zánikem.Tamtéž, s. 223.6) Například splněním dluhu, zaplacením jistiny nebo zánikem hlavní obligace z jiného důvodu.Bonfante, P. Instituce římského práva. 9. vyd. Přel. Jan Vážný. Brno: Nákladem Československého akademického spolku Právník, 1932, s. 470.7) Hlavní obligací tedy mohla být například zápůjčka a úroky poté tvořily náhradu za užití majetku jiného ve vedlejší obligaci.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 222.8)
Jako fenus (faenus, foenus) se pak ve starověkém římském právu označovala úročená zápůjčka poskytnutá formálním způsobem per aes et libram. Lišilo se tak od mutuum, kterým se původně označovala neformální a neúročená půjčka.Ottův slovník naučný. Fenus [online]. wikisource.org. 2013. [cit. 21. 11. 2025].9)
Římané přesně rozlišovali mezi jistinou a úrokem. Jistina představovala právní povinnost vrátit půjčenou částku, zatímco úroky (usurae) byly chápány jako odměna za užívání cizích peněz nebo jiných zastupitelných věcí, které tvořily kapitál (caput, sors).Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 412.10)
Z právního hlediska představovalo faenus (půjčka s úrokem) příslušenství k hlavní půjčce, tedy na hlavním závazku závislou obligaci, jejímž obsahem bylo právo věřitele na úhradu úroku za poskytnuté peníze.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 222–223.11) Fenus sám o sobě nebyl reálným kontraktem, ale vznikal zpravidla na základě stipulačního slibu (stipulatio). Jednalo se o smlouvu aleatorní, tedy riskantní.Salák, P. Základy římského práva [online]. science.law.muni.cz. 2024. [cit. 5. 11. 2025]. https://science.law.muni.cz/knihy/monografie/salak-rimske-pravo-soukrome.pdf12)
Římské právo rozlišovalo mezi úrokem smluveným (usurae pactae) a úrokem zákonným, který mohl vzniknout například v případě prodlení dlužníka (usurae ex mora).Bonfante. Instituce římského práva, s. 468.13) Při jednáních bonae fidei ke vzniku úroků dobrovolných stačilo pouhé pactum (neformální dohoda), které bylo připojeno ke smlouvě. Oproti tomu u smluv stricti iudicii nebo stricti iuris (přísného práva) musely být úroky zvlášť stipulovány, jelikož se u těchto kontraktů k vedlejším úmluvám nepřihlíželo.Tamtéž.14)
Úroky tak byly chápány jako plnění s povahou příslušenství, které vyjadřovalo „fructus civiles“ (civilní plody) poskytnutého kapitálu.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 413.15)
Úprava úrokové obligace se v Římě měnila v průběhu času a proměnlivá byla i výše úroků, popřípadě úroky nebyly povoleny vůbec.
Smluvená úroková míra v antice, tzv. unciarium faenus, činila 100 %. Ta odpovídala tehdejšímu primitivnímu hospodářství. Dle Zákona dvanácti desek (Lex duodecim tabularum) nebylo možné, aby úrok za jeden rok přesáhl 1/12 kapitálu. Později byla tato úroková míra omezena na polovinu (faenus semiunciarium), až nakonec byl zakázán jakýkoli úrok (Lex Genucia z roku 342 př. n. l.).Tamtéž, s. 413.16)
V historickém období byla zákonnou úrokovou mírou, často podstatně vyšší než běžná výše smluvených úroků, sazba označovaná jako usurae centesimae, tedy 12 %. Tu Justinián až na výjimky snížil na polovinu (dimidia centesimae), tedy 6 %. V klasickém římském právu nebylo možné úroky soudně vymáhat, pokud jejich celková výše nebyla přesně stanovena, a to zejména v případech, kdy by přesáhla jistinu (ultra alterum tantum).Bonfante. Instituce římského práva, s. 470.17) Za císaře Justiniána však vznikla i další omezení. Přísně zakázaný byl například anatocismus, nebyly tedy připuštěny úroky z úroků (usurae usurarum). Tento zákaz měl zabránit nepřiměřenému zadlužování a lichvářským praktikám. Podle Justiniána také nesměla suma úroků přesáhnout výši kapitálu (ultra duplum).Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 413.18) Úroková obligace tedy skončila ve chvíli, kdy výše úroků dosáhla výše hlavního dluhu.Bonfante. Instituce římského práva, s. 470.19)
Zvláštní formu půjčky s úrokem představovalo tzv. fenus nauticum, které mělo podobu námořní zápůjčky (pecunia traiecticia).Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 332.20) Tento typ se využíval především v oblasti námořního obchodu, a tak v římském právu plnil funkci nejen úvěrového prostředku, ale i určitého námořního pojištění.Salák. Základy římského práva.21)
Šlo o peněžní půjčku poskytnutou s dohodou, že věřitel získá zpět půjčené peníze pouze tehdy, pokud loď s těmito penězi, případně zbožím za ně koupeným, šťastně dopluje do cílového přístavu. Tento typ půjčky tedy spojoval prvek rizika s očekáváním zisku. Věřitel podstupoval riziko ztráty kapitálu, a proto měl právo na vyšší úrok. Podle justiniánského práva byla horní hranice úroku v tomto případě dvojnásobkem běžné zákonné míry, a to až 12 % (usurae centesimae). Jeho právní úprava tedy představovala výjimku ze zákonného omezení úroků.Bonfante. Instituce římského práva, s. 509.22) Pokud loď nebo zboží během cesty zanikly, věřitel ztratil i svůj nárok na splacení půjčky. Fenus nauticum byl považován za nutný pro rozvoj námořního obchodu právě proto, že umožňoval financování plaveb a obchodních podniků s vysokým rizikem.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 332.23)
Obdobným způsobem docházelo i k uzavírání smluv s rybáři (fenus quasi nauticum).Salák. Základy římského práva.24) Tato forma půjčky se totiž uplatňovala v případech, kdy věřitel taktéž nesl určité riziko spojené s výsledkem nejisté události. Typickým příkladem je situace, kdy věřitel zapůjčil peníze rybáři na pořízení rybářského náčiní, přičemž k vrácení půjčené částky docházelo pouze v případě, že se lov podařil. Věřitel tedy mohl ztratit i jistinu, pokud se daná riziková událost, například úspěch lovu, nenaplnila. Opět je zde vyšší úroková míra ospravedlněna rizikem, které věřitel podstupoval.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 332.25)
Přestože římské právo postupně uznávalo půjčky s úroky jako legitimní právní vztah, společenský pohled na fenus byl často kritický. Křesťanská ideologie pak vycházela z biblického výroku „Mutuum date nihil inde sperantes“ (v českém překladu: dávejte zápůjčku, aniž byste z toho očekávali nějaký prospěch) a považovala úročení za neetické. I přes tyto námitky však římské právo tento princip nikdy nepřevzalo a zachovalo fenus jako běžnou součást právního i hospodářského života.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 223.26)
V průběhu dějin římského práva však docházelo k různým omezením, například už v době republiky byly úroky regulovány zákonem. Lex Genucia zakazoval vybírání úroků úplně, i když v praxi byl tento zákaz později zmírněn, jak je již uvedeno výše.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 413.27)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
