V 60. letech došlo v Československu k politickému uvolňování a zmírnění trestních represí. Toto uvolnění se projevilo například ekonomickými reformami či rehabilitacemi obětí politických procesů. Mezi rehabilitované patřili například i bývalí vedoucí představitelé Komunistické strany Slovenska, kteří byli v 50. letech odsouzeni jako buržoazní nacionalisté.Vojáček, L., Schelle K., Knoll, V. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 524.1)
Demokratizační úsilí vyústilo v roce 1968 v podobě nového konceptu tzv. socialismu s lidskou tváří. Akční program KSČ z dubna 1968 se stavěl proti centralizaci, byrokratickému způsobu řízení státu a chybějícím demokratickým prvkům při řízení státu. Slovenští politici také zahájili diskusi o novém celostátním uspořádání, jelikož nepovažovali tehdejší stav za uspokojivý. Tato diskuse vedla ke změně dosavadního unitárního státu na dvojčlennou federaci.Vojáček, L., Tauchen, J., Kolumber, D. České právní dějiny do roku 1989. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2024, s. 117.2)
Na tyto úvahy reagovali na Moravě návrhem na zřízení trojčlenné federace (Čechy, Morava a Slezsko, Slovensko). Hlavním zastáncem této myšlenky byla Společnost pro Moravu a Slezsko, založená v květnu 1968. V jejím čele stál Boleslav Bárta a v srpnu 1968 měla tato společnost přes 200 000 registrovaných členů. Ještě před vznikem této společnosti se pro autonomii Moravy vyjádřili i moravští novináři, a dokonce i jihomoravský Krajský národní výbor. Myšlenka trojfederace ale nebyla realizována, zejména kvůli odporu slovenské politické reprezentace, a po invazi vojsk Varšavské smlouvy zanikla úplně.Federalizace Československa [online]. WIKIPEDIE. [cit. 5. 6. 2025]. https://cs.wikipedia.org/wiki/Federalizace_%C4%8Ceskoslovenska 3)
V červenci 1968 byla na základě ústavního zákona o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky (zákon č. 77/1968 Sb.) ustavena Česká národní rada jako protiváha Slovenské národní rady. Byl tak zahájen proces odbourávání asymetrického modelu uspořádání státu, který existoval od konce druhé světové války. Cesta k federativnímu uspořádání byla završena ústavním zákonem o československé federaci (č. 143/1968 Sb.). Federalizace republiky nastala na jeho základě dne 1. ledna 1969. Tento ústavní zákon (nazýván též jako „malá ústava“) platil současně s ústavou z roku 1960, kterou však významně modifikoval.Vojáček, Tauchen, Kolumber. České právní dějiny do roku 1989, s. 117.4)
Výslednou podobu ústavního zákona o československé federaci ovlivnil nastupující proces normalizace, který začal po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Ústavní zákon byl proto vzdálen původním ideálům a cílům, kterých jím mělo být dosaženo a asymetrie mezi oběma národy byla stále zachována, byť alespoň v menší míře, než tomu bylo předtím.Hajna, D. Federalizace republiky a její příprava (1968-1969). 2020, diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 92.5)
Československo se nově skládalo z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Mezi federaci a republiky byly rozděleny jednotlivé kompetence, a to na výlučnou působnost federace, společnou působnost federace a republik a výlučnou působnost republik. Mezi výlučné působnosti federace náležela zejména zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv, národní obrana, federální zákonodárství či kontrola činnosti federálních orgánů. Do společné působnosti federace a republik patřily například ekonomické záležitosti, doprava, zemědělství, pošty a telekomunikace, sociální politika nebo bezpečnost státu. Do výlučné působnosti republik spadaly ostatní záležitosti, jako třeba školství nebo zdravotnictví.Vojáček, Tauchen, Kolumber. České právní dějiny do roku 1989, s. 118.6)
Soustavu nejvyšších státních orgánů federace tvořilo nově Federální shromáždění, prezident ČSSR, vláda ČSSR, federální ministerstva a další správní orgány federace, Rada obrany státu, Nejvyšší soud ČSSR a generální prokurátor ČSSR. Ústavní zákon o federaci mezi ně řadil také Ústavní soud ČSSR, který ale fakticky nikdy nevznikl.Vojáček, Schelle, Knoll. České právní dějiny, s. 525.7)
Nejvyšším orgánem státní moci a zákonodárným sborem na úrovni federace bylo dvoukomorové Federální shromáždění. Sněmovna lidu měla 200 členů volených přímou volbou na čtyři roky. Druhou komorou byla Sněmovna národů, která měla 150 členů. Polovina z nich se volila přímou volbou v České socialistické republice a polovina ve Slovenské socialistické republice. Volební období Sněmovny národů bylo rovněž čtyřleté.Tamtéž, s. 526.8)
K platnému usnesení Federálního shromáždění bylo třeba přijetí v obou dvou komorách. V ústavním zákoně o federaci byl zakotven tzv. zákaz majorizace. Ten se uplatňoval v určitých otázkách k zabránění přehlasování slovenských poslanců ve Sněmovně národů. K volbě prezidenta, změně ústavy nebo vypovědění války byla nutná třípětinová většina všech poslanců Sněmovny lidu, stejně jako třípětinová většina poslanců Sněmovny národů, mezi nimiž byla ještě vyžadována třípětinová většina jak mezi českými, tak i mezi slovenskými poslanci. V některých dalších věcech (např. úprava státního občanství, zřizování federálních orgánů) byla vyžadována prostá většina při dodržení zákazu majorizace.Vojáček, Tauchen, Kolumber. České právní dějiny do roku 1989, s. 118.9)
Obě sněmovny Federálního shromáždění volily předsednictvo Federálního shromáždění. To mělo 40 členů a každá komora volila 20 členů. V době, kdy Federální shromáždění nezasedalo (buď pro skončení volebního období nebo skončení zasedání) vykonávalo jeho funkci předsednictvo, které mohlo vydávat zákonná opatření. Svého předsedu a předsednictvo pak měly jednotlivě i obě komory, které měly také své výbory a komise.Vojáček, Schelle, Knoll. České právní dějiny, s. 526.10)
Prezident republiky byl volen na pět let oběma komorami Federálního shromáždění, a to kvalifikovanou většinou. Jeho postavení nadále vycházelo z ústavy z roku 1960. Nejvyšším orgánem státní správy s působností na území celé federace byla vláda ČSSR. Vládu jmenoval prezident republiky a důvěru jí vyjadřovalo Federální shromáždění, které také kontrolovalo činnost vlády a jejích členů.Tamtéž.11)
Zákonodárnou moc v České socialistické republice měla Česká národní rada, která měla 200 přímo volených poslanců. Ve Slovenské socialistické republice fungovala obdobně 150členná Slovenská národní rada. Volební období obou národních rad bylo čtyřleté. Předsednictvo národní rady jmenovalo a odvolávalo předsedu a členy vlády republiky. Nejvyšším výkonným orgánem ČSR i SSR byla právě vláda republiky, která se odpovídala národní radě. Funkce člena vlády byla neslučitelná s funkcí člena předsednictva národní rady. Obě republiky měly svůj nejvyšší soud, tedy Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR.Tamtéž, str. 527.12)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
