Federace je státní forma, v níž se veřejná moc rozděluje mezi federální úroveň a členské státy, které mají vlastní ústavně zaručenou autonomii. Tyto státy tvoří součást trvalého a pevně institucionalizovaného celku, jenž vystupuje navenek jako jednotný stát (z pohledu mezinárodního práva se jeví jako unitární stát) a disponuje centrálními orgány s pravomocemi vymezenými v ústavě.FILIP, Jan – SVATOŇ, Jan – ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Státověda: Učební text pro bakalářské studium. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 173.¹⁾

Federace se od unitárního státu liší tím, že je tvořena politickými (nikoli jen územně-správními) jednotkami a jejich autonomie je ústavně garantována. Od konfederace se federální stát liší zejména tím, že členské státy nemohou jednostranně vystoupit a podléhají závaznému federálnímu právu. Podstatou federace je tedy sladění plurality regionů s jednotou celku.PAVLÍČEK, Václav – JIRÁSKOVÁ, Věra a kol. Ústavní právo a státověda I. díl – Obecná státověda. Praha: Leges, 2021, s. 255.²⁾

Způsoby a důvody vzniku federace

Federace může vzniknout dvěma základními způsoby:

• První způsob spočívá ve spojení původně samostatných států, které se dobrovolně vzdají části své suverenity za účelem vytvoření nového federálního útvaru. Historickými příklady jsou Spojené státy americké či Švýcarsko.PAVLÍČEK, Václav – JIRÁSKOVÁ, Věra a kol. Ústavní právo a státověda I. díl – Obecná státověda. Praha: Leges, 2021, s. 250.³⁾
• Druhý způsob představuje transformaci dříve jednotného státu, v němž se postupně posiluje autonomie regionů, až dojde k federalizaci. Takto se vyvinula například Belgie.PAVLÍČEK, Václav – JIRÁSKOVÁ, Věra a kol. Ústavní právo a státověda I. díl – Obecná státověda. Praha: Leges, 2021, s. 250.⁴⁾

Důvody vzniku federace:

1. Ekonomické důvody – rozšíření trhu, odstranění celních bariér, hospodářská provázanost, posílení konkurenceschopnosti.
2. Zahraničněpolitické důvody – společná obrana proti vnějším hrozbám, zvýšení bezpečnosti, tlak spojenců.
3. Zeměpisné důvody – rozlehlé či nesouvislé území, velké vzdálenosti center, geografická členitost.
4. Národnostní (a náboženské) důvody – řešení etnické a jazykové rozmanitosti, snížení napětí, autonomie nebo udržení více národů ve společném státě.
5. Historicko-kulturní důvody – navázání na předchozí federální tradici, historické členění, kulturní či institucionální zvyklosti.FILIP, Jan – SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 347-349.⁵⁾

Existuje více důvodů pro vznik federací – uvedený výčet není vyčerpávající a federace mohou vznikat i z kombinace různých či zde nezmiňovaných faktorů.

Struktura a principy federace

Základním prvkem federativního uspořádání je dvojí struktura veřejné moci. Vedle federálních orgánů, které vykonávají pravomoci pro celé území federace, působí paralelně orgány členských států. Ty většinou mívají vlastní zákonodárství, exekutivu i soudnictví, často upravené ve státních ústavách či obdobných dokumentech. Občan federace má tak dvojí právní postavení a setkává se s dvěma právními řády, jejichž vzájemné vztahy upravuje princip přednosti federálního práva v případě konfliktu.FILIP, Jan – SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 358-359.⁶⁾

Klíčové je také ústavní vymezení kompetencí. Federální ústava obvykle stanoví okruhy výlučných pravomocí federace, například zahraniční politiku, obranu, měnové otázky či celní politiku, tedy oblasti, které vyžadují jednotnou koordinaci. Pravomoci členských států bývají naopak orientovány na lokální záležitosti, jako je školství, kultura či veřejný pořádek. Mezi nimi stojí rozsáhlé pole sdílených kompetencí, jež vytvářejí prostor pro kooperaci obou úrovní, kdy federace stanoví základní rámec a členské státy jej konkretizují.FILIP, Jan – SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 359.⁷⁾

Federace mívají také jedno ústavně určené federální hlavní město, které může být součástí území subjektu federace (inkorporační model), může být samo subjektem federace (autonomní model) nebo nemusí být součástí žádného členského státu (federativní model). Svá hlavní města však mají i subjekty federace.FILIP, Jan – SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 358.⁸⁾

Většina federací pracuje s dvojím občanstvím – občanstvím federálním a občanstvím členského státu. Jedno z nich je ústavně primární a druhé se k němu jen odvozuje, což eliminuje skutečný bipolitismus. Konkrétní modely se liší (např. federální primarita v USA, státní v někdejším Československu), společným prvkem je však rovné postavení všech občanů federace, jejich volný pohyb po celém území a skutečnost, že řada práv se odvíjí spíše od místa bydliště než od občanství členského státu.PAVLÍČEK, Václav – JIRÁSKOVÁ, Věra a kol. Ústavní právo a státověda I. díl – Obecná státověda. Praha: Leges, 2021, s. 253.⁹⁾

Účast členských států na federální moci

Subjekty federace mají ústavně zakotvené právo účasti na řízení federace. Účast probíhá často přes druhou komoru parlamentu nebo zvláštní orgány a někdy vyžaduje kombinaci hlasů obyvatel a států (např. Švýcarsko). Další formy participace zahrnují právo podílet se na volbě orgánů federace či iniciativu při zákonodárství. Rozhodnutí federálních orgánů platí přímo na celém území, aniž by je subjekty musely ratifikovat. Významné změny, např. hranic či složení států, vyžadují jejich výslovný souhlas.FILIP, Jan – SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 359-360.¹⁰⁾

Ústava je základem federace, a proto se na její změně musí podílet i členské státy. Nejde však o právo veta jednotlivých států, ale o zvláštní kvalifikované většiny, které zajišťují rovnováhu mezi lidem jako celkem a federativní strukturou. V některých federacích se ústava mění kombinovanou dvojí většinou – tedy většinou občanů celé federace a současně většinou členských států (typicky Švýcarsko či Austrálie). Jinde je zapotřebí ratifikace stanoveného počtu států (v USA tři čtvrtiny). Určité části ústavy, které se týkají postavení členských států, navíc někdy nelze změnit bez jejich výslovného souhlasu (např. v USA nelze měnit složení Senátu). Tato procedura odráží převládající chápání federace jako systému založeného na ústavě, kterou lze měnit většinově, nikoli jako svazku suverénních států se smluvním právem veta.FILIP, Jan – SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 357-358.¹¹⁾

Typy federací

Existuje několik přístupů k typologii federací. Jedním z nich je rozlišování podle práv a postavení členských států, což vede k dělení na symetrické a asymetrické federace. Obecně je však možné nalézt i jiné způsoby členění federací.

Symetrická federace – založena na tom, že všechny členské státy mají v ústavě stejné postavení a stejné rozdělení pravomocí. Jejich hranice se zpravidla nepřekrývají se socio-kulturními či jazykovými hranicemi, takže struktura obyvatelstva je podobná v celé federaci. Mezi symetrické federace patří například Argentina, Austrálie, Rakousko, Brazílie, Německo, Mexiko, Švýcarsko, USA nebo Spojené arabské emiráty.CIBULKA, Ľubor. Štátoveda. Učebnice. Bratislava: Univerzita Komenského, 2017 s. 85.¹²⁾

Asymetrická federace – výslovně upravuje odlišné pravomoci a postavení jednotlivých členských států, obvykle kvůli jejich rozdílné velikosti, populaci, etnickému složení nebo specifickým historickým či ekonomickým podmínkám. Hranice těchto jednotek se často kryjí s hranicemi jazykových, etnických či národnostních skupin a asymetrie slouží k naplnění silných regionálních požadavků na autonomii. Jako příklady lze uvést Belgii, Bosnu a Hercegovinu, Kanadu, Indii, Malajsii a Ruskou federaci.CIBULKA, Ľubor. Štátoveda. Učebnice. Bratislava: Univerzita Komenského, 2017 s. 85-86.¹³⁾

Současné pojetí federace

Z moderního vývoje vyplývá, že dnešní federace již nefungují na principu dvojného (duálního) federalismu, který striktně odděloval působnosti federace a členských států jako dvě izolované a suverénní sféry. Současné federace se naopak přibližují modelu federalismu spolupráce, v němž obě úrovně veřejné moci stále více vzájemně spolupracují, prolínají se v mnoha politikách a společně řeší celofederální záležitosti. Tento kooperativní přístup je dnes typický nejen pro klasické federace, ale i pro některé decentralizované unitární státy, které tak vykazují některé rysy federalismu.FILIP, Jan – SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd., Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 354-355.¹⁴⁾