Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) je mezinárodní soudní orgán, který byl zřízen dle čl. 19 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva) k zajištění dodržování závazků plynoucích z této Úmluvy.Čl. 19 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.).¹⁾ ESLP sídlí ve francouzském Štrasburku a funguje v rámci Rady Evropy.Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. Linde Praha, a.s., 2004, s. 17.²⁾ Soudní řízení bývá převážně písemné, avšak ESLP může ve výjimečných případech rozhodnout o konání veřejného ústního jednání, které probíhá v Paláci lidských práv ve Štrasburku.Evropský soud pro lidská práva. ESLP v 50 otázkách [online]. Štrasburk: Rada Evropy [cit. 1. 5. 2026]. Dostupné z: https://www.echr.coe.int/documents/d/echr/50questions_ces³⁾

Evropský soud pro lidská práva se skládá ze stejného počtu soudců, jako je počet členských států Rady Evropy, které ratifikovaly Úmluvu. V současnosti je těchto soudců 46 a za Českou republiku zde v současné době působí soudkyně Kateřina Šimáčková. Důležité je, že soudci zasedají ve svých funkcích individuálně a nehájí zájmy žádného státu.Evropský soud pro lidská práva. Otázky a odpovědi [online]. Štrasburk: Rada Evropy [cit. 1. 5. 2026]. Dostupné z: https://www.echr.coe.int/documents/d/echr/questions_answers_ces⁴⁾

Soudce ESLP volí Parlamentní shromáždění Rady Evropy na funkční období devíti let bez možnosti znovuzvolení.Čl. 22 a Čl. 23 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.).⁵⁾ Pro výkon své činnosti se ESLP člení na určité formace, kterými jsou samosoudci, tříčlenné výbory, sedmičlenné senáty a sedmnáctičlenný Velký senát, který řeší nejzávažnější právní otázky.Čl. 26 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.).⁶⁾

I přesto, že byl ESLP zřízen již v roce 1959, zásadní reformu přinesl Protokol č. 11, který vstoupil v platnost 1. listopadu 1998. Tato reforma zrušila původní tripartitní systém, kam kromě Soudu spadala ještě Komise a Výbor ministrů, a zavedla ESLP jako stálý samostatný soudní orgán, na který se mohou jednotlivci obracet přímo se svou stížností.Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. Linde Praha, a.s., 2004, s. 17-20.⁷⁾

Pravomoc ESLP se vztahuje na všechny záležitosti týkající se výkladu a provádění Úmluvy a jejích protokolů. ESLP projednává dva typy stížností. Prvním z nich jsou  individuální stížnosti podané fyzickými osobami, skupinami osob nebo nevládními organizacemi (čl. 34 Úmluvy) a druhým typem jsou mezistátní stížnosti, kdy jeden stát žaluje druhý pro porušení Úmluvy (čl. 33 Úmluvy). Čl. 32 – čl. 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.).⁸⁾

Cílem Evropského soudu pro lidská práva je ochrana základních znaků právního státu a demokracie tím, že posuzuje, zda státy při výkonu své moci neporušily standardy lidských práv zakotvené v Úmluvě.

Obecně o Evropské úmluvě o ochraně lidských práv

Evropská úmluva o ochraně lidských práv je mezinárodní smlouvou tvořící základní právní dokument, kterým se řídí Evropský soud pro lidská práva a podle něj i rozhoduje. Úmluva byla podepsána v listopadu roku 1950 v Římě státy Rady Evropy, organizací založenou roku 1949 za účelem ochrany lidských práv.O Úmluvě a ESLP. [online] Mezi soudy. Kancelář vládního zmocněnce, Ministerstvo spravedlnosti. [cit. 2. 5. 2026] Dostupné z: https://mezisoudy.cz/pro-legislativce/o-umluve-a-eslp⁹⁾

V souvislosti s českým právním prostředím je klíčový čl. 10 Ústavy, podle kterého má Úmluva aplikační přednost před zákonem a je součástí českého právního řádu, jelikož byla ratifikována a publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992. Dnes je tedy Úmluva součástí ústavního pořádku dle čl. 112 Ústavy díky judikatuře Ústavního soudu, konkrétně nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (tzv. konkurzní nález). Podle něj platí, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech tvoří součást ústavního pořádku.Nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01.¹⁰⁾

Text Úmluvy je rozdělen do tří hlav, přičemž hlava I obsahuje základní práva a svobody, hlava II se věnuje Evropskému soudu pro lidská práva a do hlavy III jsou soustředěna závěrečná ustanovení.

Úmluva obsahuje seznam práv a záruk, které se státy Rady Evropy zavázaly respektovat. Chrání zejména právo na život, právo na spravedlivý proces v občanskoprávních a trestních věcech, právo na respektování soukromého a rodinného života, svobodu projevu, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, právo na účinný právní prostředek nápravy, právo na pokojné užívání majetku a právo na svobodné volby. Naopak co, Úmluva zakazuje je mučení a nelidské či ponižující zacházení či trestání, svévolné a nezákonné zbavení svobody, diskriminaci v užívání práv a svobod uvedených v Úmluvě, vypovězení vlastních státních příslušníků státem či odmítnutí jejich vstupu do země, trest smrti a kolektivní vypovězení cizinců.Evropský soud pro lidská práva. Otázky a odpovědi [online]. Štrasburk: Rada Evropy [cit. 2. 5. 2026]. Dostupné z: https://www.echr.coe.int/documents/d/echr/questions_answers_ces¹¹⁾

Katalog práv byl postupně rozšiřován prostřednictvím dodatkových protokolů. Lze uvést například Protokol č. 1, který zaručuje ochranu vlastnictví, právo na vzdělání a právo na svobodné volby, dále Protokol č. 12 zavádějící obecný zákaz diskriminace, či Protokol č. 13 týkající se zrušení trestu smrti za všech okolností.Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992, o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících.¹²⁾

Rozšiřování Úmluvy o nové protokoly značí to, že výklad práv není rigidní, ale reaguje na společenský, vědecký a technický rozvoj. Díky tomu je Úmluva schopna poskytovat efektivní ochranu i v oblastech, které v době jejího vzniku nebyly aktuální.

Vztah k ústavnímu právu

Vztah mezi ESLP a vnitrostátním ústavním právem je definován především principem subsidiarity. Ten se vyznačuje tím, že primární odpovědnost za ochranu základních lidských práv nesou samostatné smluvní státy a ne mezinárodní soud. ESLP tedy nenahrazuje vnitrostátní orgány, ale působí jako vnější kontrola, která nastupuje až v situaci, kdy ochrana na národní úrovni selhala.

Z toho vyplývá, že stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská práva musí splňovat tzv. podmínky přijatelnosti. Stěžovatel musí vyčerpat všechny účinné vnitrostátní prostředky nápravy a projít celou soudní soustavu až k Ústavnímu soudu České republiky s tím, že se svojí stížností neuspěje.O Úmluvě a ESLP. [online] Mezi soudy. Kancelář vládního zmocněnce, Ministerstvo spravedlnosti. [cit. 2. 5. 2026] Dostupné z: https://mezisoudy.cz/pro-legislativce/o-umluve-a-eslp¹³⁾

Dle čl. 46 Úmluvy jsou konečné rozsudky ESLP závazné pro členské státy, pokud tedy ESLP konstatuje porušení práva ze strany České republiky, ale i jiného členského státu Rady Evropy, Česká republika se jím musí řídit.O Úmluvě a ESLP. [online] Mezi soudy. Kancelář vládního zmocněnce, Ministerstvo spravedlnosti. [cit. 2. 5. 2026] Dostupné z: https://mezisoudy.cz/pro-legislativce/o-umluve-a-eslp¹⁴⁾ K závaznosti štrasburské judikatury se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 16. května 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16, ve kterém uvedl že:  „[č]eské soudy přitom musí pracovat se širší normativní závazností judikatury ESLP, která se vztahuje nejen na rozhodnutí vůči České republice, ale i na rozhodnutí proti jiným smluvním státům Úmluvy. Povinnost zohledňovat judikaturu ESLP při vnitrostátní aplikaci Úmluvy je nejenom mezinárodněprávním závazkem České republiky, ale také vnitrostátně uloženou ústavní povinností plynoucí z čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy.“Nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16, bod 25.¹⁵⁾

Úkolem ESLP je posoudit, zda vnitrostátní řízení jako celek splňovalo požadavky spravedlivého procesu a zda nedošlo k zásahu do samotné podstaty práv garantovaných Úmluvou. Pokud Evropský soud pro lidská práva shledá porušení Úmluvy, má stát povinnost zjednat nápravu. Na nápravu dohlíží Výbor ministrů Rady Evropy, který zkoumá, zda bylo poskytnuto spravedlivé zadostiučinění (peněžní obnos) dle čl. 41 Úmluvy nebo zda byla přijata obecná opatření s cílem zabránit budoucím podobným porušením u dalších osob. To představuje situaci, kdy porušení práva pramení ze samotného znění zákona nebo z ustálené soudní praxe a stát je povinný provést konkrétní systémovou změnu.Evropský soud pro lidská práva. [online] Mezi soudy. Kancelář vládního zmocněnce, Ministerstvo spravedlnosti. [cit. 2. 5. 2026] Dostupné z: https://mezisoudy.cz/vykon-rozsudku-eslp-a-rozhodnuti-dalsich-mezinarodnich-lidskopravnich-organu/evropsky-soud-pro-lidska-prava-1 ¹⁶⁾ Specifickým důsledkem je pak možnost obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 zákona o Ústavním soudu, pokud rozsudek ESLP zpochybní ústavnost předchozího rozhodnutí českých orgánů.§ 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.¹⁷⁾

Evropský soud pro lidská práva slouží tedy jako klíčový kontrolní mechanismus, který dohlíží na dodržování lidskoprávních standardů v rámci členských států Rady Evropy. Jeho vztah k vnitrostátnímu ústavnímu právu je založen na principu subsidiarity, kdy doplňuje národní ochranu práv. Judikatura ESLP je pro české soudy důležitým vodítkem, díky kterému jsou práva Úmluvy v praxi skutečně efektivní a vymahatelná.