Osnova
Reklama
Zajištění a opatření věci je důležité pro trestní řízení hlavně z hlediska náležitého objasnění skutkového stavu věci. Jedním z jejich účelů je obstarat dostatečné množství kvalitních důkazů, pro co nejbližší vyjasnění skutečností, které se spojují se spáchanou trestnou činností.
Zajištění věcí pro důkazní účely má přednost před ostatními důvody zajištění věci. Zákonnou úpravu těchto institutů nalezneme v hlavě čtvrté, oddílu čtvrtém zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále v textu jen „TŘ“). Konkrétně se jedná o institut povinnosti k předložení nebo vydání věci a institut odnětí věci.
Vymezení pojmu věci v trestní právu nalezneme v § 134 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále v textu jen „TZ“). „Věcí se rozumí i přírodní ovladatelná síla. Ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata a zpracované oddělené části lidského těla, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení trestního zákona něco jiného.”
Při vymezování pojmu věci můžeme vycházet z ustanovení občanského zákoníku, konkrétně § 489-509. Podstatná je ovladatelnost věci lidskou silou, její užitečnost pro lidi a také její způsobilost být předmětem právních vztahů. Pod vymezení v TZ řadíme tedy jak věci movité i nemovité. Dále věci individuálně určené, i věci hromadné.
Dle použité formulace ve výše zmíněném ustanovení můžeme dovodit, že věcí chápeme ovladatelné hmotné předměty a také ovladatelné přírodní síly, které slouží potřebám lidí a které mohou být předmětem vlastnických či jiných právních vztahů. Jako příklad nám poslouží elektrická energie.
Odlišnost od občanskoprávní úpravy spatřujeme v klasifikování živých zvířat. Jak je zmíněno v § 134 TZ, v rámci trestněprávních vztahů vnímáme živá zvířata jako věci, nestanoví-li zákon jinak. Zvířata tak mohou být například předmětem trestného činu krádeže dle § 205 TZ. Těla mrtvých zvířat se pokládají za věc bez dalšího. Dále mezi věci řadíme i zpracované oddělené části lidského těla, jako je například paruka z lidských vlasů nebo orgány sloužící pro transplantační účely.FRYŠTÁK, Marek. In ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1213-1214.1)
Úpravu věci důležité pro trestní řízení nalezneme v § 77b TŘ, kde jsou stanovené čtyři kategorie věcí podléhající zajištění. Jedná se o a) věc, která může sloužit důkazním účelům, b) věc, která je nástrojem trestné činnosti, c) věc, která je výnosem trestné činnosti a d) věc, která je náhradní hodnotou za věc představující nástroj nebo výnos z trestné činnosti.JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, s. 380.2) V praxi se věc důležitá pro trestní řízení obvykle označuje jako věc doličná.
Mezi věci, které mohou sloužit důkazním účelům řadíme především věcné a listinné důkazy dle § 112 TŘ. Jedná se o předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, jiné předměty, které prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu. Dle § 112 odst. 2 TŘ se jedná i o listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost a vztahují se k trestnému činu nebo pachateli (listinné důkazy).
Věcí důležitou pro trestní řízení je i věc, která slouží jako nástroj trestné činnosti. V českém trestním právu můžeme najít vymezení nástroje trestné činnosti v § 135a TZ. Rozumí se jím věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků.
Věc, která je výnosem z trestné činnosti upravuje § 135b TZ. Jedná se jakoukoli ekonomickou výhodu pocházející z trestného činu. V § 135b TZ nalezneme i zákonnou definici bezprostředního a zprostředkovaného výnosu z trestné činnosti.
Věc, která představuje náhradní hodnotu za věc představující nástroj nebo výnos z trestné činnosti se dá definovat následovně. Náhradní hodnotou je jakákoliv penězi ocenitelná ekonomická majetková hodnota, kterou pachatel či osoba odlišná od pachatele nabyli do svého vlastnictví zákonným způsobem a kterou mají povinnost vydat orgánu činnému v trestním řízení jako protihodnotu za v minulosti držený nástroj či výnos z trestné činnosti, který již není možné zajistit.VÍTKOVÁ, Petra. Zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 21.3) Současně je nezbytné, aby její hodnota odpovídala odpovídala věci, která měla být původně zajištěna.
Povinnost k předložení nebo vydání věci, také ediční povinnost, je upravena v § 78 TŘ: „Kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení (věc doličnou), je povinen jí na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu: je-li ji nutno pro účely náležitého zjištění skutečností důležitých pro trestní řízení zajistit, je povinen takovou věc na vyzvání těmto orgánům vydat.”
Toto ustanovení navazuje na § 1 odst. 2 TŘ, ve kterém je vymezena povinnost občanů napomáhat k dosažení účelu trestního řízení. Povinnost k vydání věci je tedy konkretizováním zmíněného ustanovení.
Osoba může být vyzvána k předložení věci bez jejího zajištění. K tomuto úkonu se přistupuje při potřebě věc ohledat, identifikovat či jinak prověřit orgánem činným v trestním řízení. Po provedení zmíněného úkonu se věc osobě vrací. Také můžeme osobu vyzvat k vydání věci, čímž se rozumí faktické odebrání věci osobě z její dispozice a uschování věci u orgánu činného v trestním řízení, který ji zajistil. Jakmile vydaná věc již není pro účely trestního řízení potřebná, naloží se s ní dle postupu uvedeného v § 80-81b TŘ.TREŠLOVÁ, Lenka. In DRAŠTÍK, Antonín. FENYK, Jaroslav a kol. Trestní řád – Komentář I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 648.4)
Ediční povinnost se vztahuje na každého, kdo má danou věc u sebe, nemusí se tedy jednat o vlastníka věci či přímo obviněného. Důležité je, že daná osoba má věc ve své moci a dispozici, aby ji mohla předložit či vydat orgánům činným v trestním řízení. Tato povinnost se však nevztahuje na osoby vyňaté z působnosti trestního řádu dle § 10 TŘ. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, s. 381.5)
Trestní řád stanovuje výjimku, kdy se ediční povinnost nevztahuje na listinu nebo jiný hmotný nosič obsahující obrazový, zvukový nebo datový záznam, jejichž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád. § 78 odst. 2.6)
Výzva k předložení či vydání věci může být učiněna jako samostatný úkon trestního řízení. Častěji se ale setkáme s učiněním takové výzvy v souvislosti s domovní prohlídkou, osobní prohlídkou či prohlídkou jiných prostor a pozemků.ŠÁMAL, Pavel. RŮŽIČKA, Miroslav. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až § 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1016.7) K této výzvě není potřeba předchozího souhlasu soudce či státního zástupce, jelikož je již zahrnut v předchozím souhlasu či příkazu k udělení prohlídek.
Výzva může být učiněna i před samotným zahájením trestního stíhání. K učinění takové výzvy je oprávněn v řízení před soudem předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán, který k ní nepotřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Výzva má formu opatření daného orgánu, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Může být učiněna jak písemně, tak ústně. Výzva učiněná ústní formou se poznamená do protokolu o provedení úkonu.
V rámci vyzvání je potřeba osobu upozornit na následky nevyhovění výzvě, zejména na možnost odnětí věci dle § 79 TŘ, ale i na jiné následky nevyhovění dle § 66 TŘ. Jedná se o možnosti udělení pořádkové pokuty, popř. kárného postihu.
Po samotném předložení či vydání věci, orgán činný v trestním řízení, vydá ihned dané osobě písemné potvrzení o převzetí věci nebo opis protokolu, ve kterých musí být věc dostatečně popsána, aby bylo možno určit její totožnost.Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád. § 78 odst. 5.8)
Orgán činný v trestním řízení může vydat příkaz, který omezuje osobu, které byla věc zajištěna, danou věc po dobu zajištění převést na jiného či ji zatížit. Skutečnost, kdo je vlastníkem takové věci může být významná při zajištění nástrojů či výnosů z trestné činnosti. Opatření naráží na současnou úpravu kupní smlouvy v rámci občanského práva, kdy k převodu vlastnického práva u kupní smlouvy movité věci, dochází již účinností smlouvy, nikoliv až předáním věci.TREŠLOVÁ, Lenka. In DRAŠTÍK, Antonín. FENYK, Jaroslav a kol. Trestní řád – Komentář I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 651-652.9)
Pokud by daná osoba učinila právní jednání v rozporu s tímto příkazem, tak je toto právní jednání považováno za neplatné a soud k neplatnosti přihlíží i bez návrhu. O této skutečnosti musí být osoba, jíž je příkaz vydán poučena.
Osoba, jež byla věc zajištěna má právo kdykoliv žádat o její vrácení. O této žádosti musí orgán činný v trestním řízení, který věc zajistil, neodkladně rozhodnout. Pokud bude žádost odmítnuta může osoba žádost podat znovu po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti. V případě uvedení nových skutečností v žádosti, lze tuto žádost podat dříve.
V rámci zákonné úpravy ediční povinnosti je v § 78 odst. 3 TŘ konkretizován zákaz sebeobviňování neboli zásada nemo tenetur se ipsum accusare. Základní zakotvení této zásady v českém právním řádu nalezneme v Listině základních práv a svobod (dále v textu jen „LZPS“). Čl. 37 odst. 1 LZPS upravuje právo na odepření výpovědi, která by člověku či osobě jemu blízké mohla způsobit trestní stíhání. Dále se v čl. 40 odst. 4 LZPS konkretizuje, že obviněný nemůže být tohoto práva žádným způsobem zbaven.
Jedná se o zásadu, která se běžně uplatňuje v právních řádech demokratických států. Svou relevanci má zásada nejen v právu trestním, ale také v právu správním. Zákonodárce se tímto způsobem snaží předcházet situacím, kdy by docházelo k vynucování vůle nadřízeného orgánu a k praktickému vychýlení rovného postavení subjektů řízení.MATES, Pavel. PÚRY, František. Zákaz nucení k sebeobviňování. Bulletín advokacie, 2019, č. 3, s. 7-13. Citováno dne 18.12.2024. Dostupné online na: https://advokatnidenik.cz/wp-content/uploads/BA_03_2019_web.pdf. 10)
V současné podobě trestního řádu nenalezneme obecně formulovanou zásadu zákazu sebeobviňování, ale zákonodárce jí promítá do konkrétních ustanovení tohoto zákona. Jeden z těchto projevů nalezneme i v rámci úpravy zajištění věci pro potřeby trestního řízení. K předložení či vydání věci nelze nutit osobu, jež v době, kdy je požádáno o její předložení nebo vydáni, může sloužit jako důkaz proti ní nebo její osobě blízké. Zákaz sebeobviňování se však nevztahuje na ustanovení o odnětí věci, domovní prohlídce, osobní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků.Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád. § 78 odst. 3.11)
Zákonnou úpravu tohoto institutu nalezneme v § 79 TŘ Jedná se o závažnější zajišťovací opatření, které se uplatní v případě, kdy osoba dobrovolně nesplní svou ediční povinnost. Nastoupení odnětí věci je tedy bezprostředním důsledkem neuposlechnutí výzvy k předložení či vydání věci a nastupuje jako její sankce. Orgán činný v trestním řízení by měl postupovat tak, aby mezi výzvou učiněnou dle § 78 TŘ a výzvou k odnětí věci nevznikl meziprostor, který by mohl povinné osobě umožnit zmaření zajištění věci.TREŠLOVÁ, Lenka. In DRAŠTÍK, Antonín. FENYK, Jaroslav a kol. Trestní řád – Komentář I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 656.12)
Příkaz k odnětí věci může vydat v řízení před soudem předseda senátu, popř. samosoudce, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Narozdíl od příkazu k předložení či vydání věci, zde policejní orgán potřebuje k takovému opatření předchozí souhlas státního zástupce. Za splnění podmínek v § 160 odst. 4 TŘ může dojít k odnětí věci i před začátkem trestního stíhání.
Státní zástupce vydá souhlas s odnětím věci jen na základě spolehlivé znalosti skutkového stavu případu, kterou získá ze spisu nebo ve výjimečných případech z informací poskytnutých policejním orgánem, kterou případně upřesní svými dotazy. Státní zástupce následně ověří při prověrce spisového materiálu nebo zpracování obžaloby, zda daná informace odpovídala skutečnosti a zda byl úkon proveden dle zákona.ŠÁMAL, Pavel. RŮŽIČKA, Miroslav. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až § 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1022-1023.13) Nezákonný a neodůvodněný příkaz policejnímu orgánu by měl státní zástupce zrušit.
Policejní orgán nepotřebuje předchozí souhlas státního zástupce, pokud věc nesnese odkladu a zároveň je nemožné dosáhnout předchozího souhlasu státního zástupce, ani např. telefonicky. Tato výjimka postihuje případy, kdy je věc potřeba odejmout ihned, jelikož by mohlo hrozit její zničení, poškození nebo zašantročení.
Pokud odnětí věci nevykoná orgán činný v trestním řízení, který k němu vydal příkaz, tak odnětí věci na základě příkazu vykoná policejní orgán. Policejní orgán je v tomto případě jen vykonavatelem příkazu k odnětí věci a nemá tak právo přezkoumávat odůvodněnost samotného příkazu. Státní zástupce je následně povinnen přezkoumat, zda došlo k naplnění obou podmínek a úkon byl zákonný. Pokud shledá pochybení policejního orgánu, tak příkaz zruší na základě svého dozorového oprávnění.
Samotný příkaz k odnětí věci je rozhodnutím sui generis – svého druhu dle ustanovení § 119 odst. 1, 2 TŘ. Proti tomuto typu rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Příkaz může mít písemnou, ale i ústní formu, s následným vyhotovením písemného protokolu o odnětí věci. Příkaz může mít podobu samostatného úkonu v rámci trestního řízení, kdy dojde k jeho vydání v rámci neodkladného úkonu před zahájením trestního stíhání.
Nejčastěji však dochází k odnětí věci v rámci domovní či osobní prohlídky, kdy není třeba vydávat samostatný příkaz k odnětí věci, neboť samotný příkaz k provedení domovní prohlídky, osobní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků již obsahuje jak příkaz k vydání věci, tak příkaz k jejímu odnětí.
K odnětí věci by se dle možnosti měla přibrat nezúčastněná osoba. Tato osoba později může sloužit jako svědek, pokud by nastaly pochybnosti o správném provedení a zákonnosti úkonu. K nepřibrání nezúčastněné osoby se policejní orgán může uchýlit jen zcela výjimečně. Například může jít o situaci, kdy je potřeba odnětí věci provést ihned, neboť hrozí zmaření jejího zajištění a žádná nezúčastněné osoba právě k dispozici.
Typickou nezúčastněnou osobou, která bude přibrána k úkonu je například soused, domovník, kolemjdoucí. Policejní orgány se však uchylují i k tomu, že jako nezúčastněnou osobu přiberou policistu z jiného útvaru. To však nelze považovat za správné, jelikož příslušnost policisty k policejnímu sboru předem předpokládá jeho postavení a loajalitu vůči orgánu, který úkon provádí. To samé platí pro přibrání pracovníka soudu či státního zastupitelství jakož nezúčastněné osoby. Tamtéž, s. 1024.14)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
