Reklama
Rozšířená osnova
Dokazování je v kontextu procesu autoritativní aplikace práva stanovený proces získávání poznatků o událostech, jež se odehrály v minulosti nebo se v současnosti stále odehrávají. Cílem procesu dokazování je poznání skutečností rozhodných pro bezvadné ukončení procesu aplikace práva soudem.
Důkaz je věc, nebo postup, který vyvozuje přesvědčení o existenci jedné skutečnosti z jiné existující skutečnosti na základě jejich příčinné souvislosti. Důkaz v procesu dokazování přispívá k objasnění projednávané věci.Anonymní autor, Dokazování v trestním řízení [online], Iurium, encyklopedie, 2019 [citováno 1. 1. 2025] https://www.iurium.cz/encyklopedie/koncept/dokazovani-v-trestnim-rizeni#of-h3-41)
Důkazním prostředkem je věc, která směřuje k poznávání skutečností, jež mohou být relevantní pro objasnění konkrétní věci. Na rozdíl od důkazu se tedy jedná o konkrétní věc, která slouží k objasnění určité skutečnosti. Důkazní prostředek tedy slouží k provedení důkazu.
Příkladem důkazu a důkazního prostředku může být vražda. Důkazem je fakt, že svědek viděl, že k vraždě došlo, zatímco důkazním prostředkem by v tomto případě byl výslech svědka, který poskytuje popis události.
Důkazní břemeno je povinnost či odpovědnost jedné procesní strany prokázat u soudu rozhodnou skutečnost, k níž se důkazní břemeno vztahuje.
Pojem důkazního břemene se často spojuje s jeho unesením. Schopnost unést důkazní břemeno znamená uspokojivě prokázat tvrzené skutečnosti. Neunesení důkazního břemene tedy znamená prohru soudního sporu.Urbánková M. Důkazní břemeno [online], IURIUM WIKI, 2020, [cit. 1.1.2025] https://wiki.iurium.cz/w/Důkazní_břemeno2)
Ohledání je jeden z nejpraktičtějších a nejspolehlivějších důkazních prostředků. Jedná se o jediný přímý důkazní prostředek, který umožňuje soudu přímo vnímat zevní vlastnosti ohledaného předmětu či jevu. Nelze jej však použít v každé situaci. Ohledání se jakožto důkazní prostředek dá použít pouze tehdy, je-li předmětem dokazování skutečnost, kterou lze vnímat smysly.
Předmětem ohledání může být jak věc movitá, tak věc nemovitá, popřípadě i lidské tělo.
Listiny představují předání určité zprávy v písemné formě zachycené na movitém podkladu, jako je papír či jiná podobná látka, který lze předložit soudu. Jako důkazní prostředek se listiny používají nejčastěji v obchodních sporech. Listina však musí být podepsána vystavitelem, a písemné zprávy podané na jiném podkladu se za důkazní prostředek nepovažují.
Občanský soudní řád kategorizuje listiny na listiny veřejné a ostatní (dříve známé jako soukromé). Veřejné listiny oplývají v oblasti autentičnosti a obsahu tzv. veřejnou mírou, což znamená, že se ve veřejné sféře předpokládá jejich správnost, pokud se neprokáže opak.
Svědkem je fyzická osoba odlišná od soudu, účastníků řízení nebo jejich zákonných zástupců, kterou předvolal soud, aby vypovídala o skutečnostech, jež mají být předmětem dokazování a které tato osoba vnímala svými smysly.
Svědek má tzv. svědeckou povinnost, což je všeobecná povinnost, která ukládá každé fyzické osobě dostavit se na předvolání soudu a vypovídat. Soudce musí navíc posoudit duševní a tělesnou způsobilost potenciálního svědka svědčit, společně s vyhodnocením, zda bude jeho výpověď věrohodná.
Znalce a znalecký posudek soud využívá v případech, kdy rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí.
Znalec je fyzická nebo právnická osoba, která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti určené soudem.
Znalecký posudek pak představuje sdělení subjektivního výsledku odborného posouzení provedeného znalcem.§ 127 odst. 1 zákona č. 99/1963, Občanský soudní řád.3)
Výslech stran či účastníků slouží ke zjištění skutečného stavu věci. Jako důkazní prostředek má zvláštní postavení, jelikož podle zákona ve sporných řízeních smí soud na návrh nařídit výslech účastníka pouze tehdy, pokud dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a za předpokladu, že účastník s výslechem souhlasí.
V nesporných řízeních však může soud nařídit výslech účastníka i bez návrhu a bez jeho souhlasu.
Ve sporných řízeních se výslech účastníků používá zejména jako subsidiární (vedlejší) důkazní prostředek, protože na rozdíl od svědectví účastník není povinen vypovídat pravdivě. Navíc je pravděpodobné, že bude v dokazování zaujat svými zájmy.Kadlec F. Důkazní prostředky v civilním řízení, diplomová práce [online], Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010 [cit. 1.1. 2025], https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/33358/DPTX_2010_1__0_37682_0_99608.pdf?sequence=1&isAllowed=y4) Lavický P. Důkazní prostředky [online], právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2014 [cit. 30.12.2024] https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwi2qLbnoteKAxWI9bsIHeUVHc8QFnoECBcQAQ&url=https%3A%2F%2Fis.muni.cz%2Fel%2Flaw%2Fpodzim2015%2FMP510Z%2Fum%2F59359721%2FDukazni_prostredky.pptx&usg=AOvVaw2ZTG7HDtFneuT0X2o7zMc5&opi=899784495)
Ve sporném řízení jde o rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného. Procesní iniciativa v tomto typu řízení je v rukou účastníků.
Procesní strany mají povinnost pravdivě a úplně vylíčit podstatné okolnosti případu. Jinými slovy, jedna z procesních stran musí unést důkazní břemeno, které závisí na hypotéze hmotněprávní normy, o niž strana opírá svůj nárok. Pro sporné řízení jsou charakteristické zásady dispoziční, projednací a formální pravdy.
Proces dokazování lze v civilním sporném řízení rozdělit na navrhování důkazů, opatřování důkazů, provádění důkazů a hodnocení důkazů.Dörfl, Znalec a znalecký posudek v civilním procesu, 1. vydání, provádění dokazování, C. H. Beck, 2020, s. 80-88.6)
Na rozdíl od řízení sporného závisí v řízení nesporném procesní iniciativa na soudu, který sám rozhoduje o zahájení řízení a současně vymezí jeho předmět.
Důkazní břemeno v kontextu nesporného řízení tedy neexistuje, jelikož nesporné řízení nezávisí na tvrzení procesních stran. Cílem nesporného řízení není vyřešit spor, ale upravit právní postavení účastníků řízení, většinou též v zájmu celospolečenském.
Mezi prominentní zásady v nesporném řízení lze zařadit zásadu oficiality, vyšetřovací a zejména zásadu materiální pravdy pro účel zjištění skutečného skutkového stavu, ačkoliv najít absolutní pravdu v každém případě je nereálné.
V trestním řízení slouží dokazování k objasnění všech podstatných skutečností rozhodných z hlediska podané obžaloby. Procesní iniciativa je v tomto případě na orgánech činných v trestním řízení, které opatří relevantní důkazy, provedou je zejména v hlavním líčení, lze je však provádět i v jiných fázích řízení, a následně procesně zachytí a zhodnotí skutkové okolnosti vyplývající z provedených důkazů.
Prominentními zásadami v trestním řízení jsou zásady vyhledávací, volného hodnocení důkazů, zajištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, ústnosti, bezprostřednosti, a především zásada presumpce neviny.
Na základě vztahu pramene s dokazovanou skutečností se důkazy dělí na původní, také známé jako bezprostřední, a odvozené, jinak známé jako prostřední.
Původní důkazy jsou ty, u kterých orgán činný v trestním řízení čerpá poznatek, který je pro řízení významný z přímého a bezprostředního pramene dokazované skutečnosti.
Odvozený důkaz je oproti tomu ten, ve kterém poznatek důležitý pro trestní řízení čerpán z pramene, který je od předmětu dokazování odvozen. Odvozený důkaz se tedy od původního liší tím, že je předán nebo opsán jinému zdroji, odlišnému od původního.
V tomto případě se důkazy dělí na přímé a nepřímé.
Přímé důkazy jsou ty, které umožňují, aby si orgán činný v trestním řízení na jejich základě bez dalšího učinil závěr o tom, zda je možné skutečnost, o které se vede dokazování, potvrdit, nebo vyvrátit.
Nepřímé důkazy jsou naopak ty, skrze které se dokazuje jiná skutečnost než ta, která je předmětem dokazování. Lze však na jejich základě usoudit, zda došlo k tomu, co je předmětem dokazování, či nikoliv.
Dle vztahu k předmětu obvinění lze důkazy dělit na důkazy ospravedlňující a usvědčující.
Ospravedlňující důkazy, jinak také známé jako vyvinující, slouží k prokázání okolností ve prospěch obviněného.
Usvědčující důkazy naopak slouží k prokázání okolností, jež jsou obviněnému k tíži.
Podle toho, jaký je pramen důkazu, se důkazy dělí na osobní a věcné.
Osobní důkazy jsou neoddělitelně spjaty s intelektuální podstatou určité osoby, jako je například svědecká výpověď či ohledání osoby.
Věcné důkazy jsou naopak důkazy, které se pojí s hmotným substrátem, který není člověk, jako jsou například otisky stop pachatele v půdě nebo zfalšovaná veřejná listina.Vašutová V. Specifika dokazování v odlišných právních procesech, C. H. Beck, 2011, s. 7957)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
