Lustrace (z lat. lustratio – očista, objasnění, úklid) je proces prověřování minulého působení osob ve vztahu k orgánům a složkám komunistického režimu, zejména k jeho represivnímu aparátu. V českém právním řádu došlo k zavedení lustrací ve formě přijetí velkého lustračního zákona (č. 451/1991 Sb. o stanovení některých předpokladů pro výkon funkcí ve státních orgánech a organizacích) a malého lustračního zákona (č. 279/1992 Sb. o předpokladech pro výkon funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie ČR a příslušníků Sboru nápravné výchovy ČR).TAUCHEN, Jaromír, VOJÁČEK, Ladislav, KOLUMBER, David a kol. České právní dějiny po roce 1989. Brno: Masarykova univerzita, 2023, s. 202.¹⁾

Oba lustrační zákony rozlišují dvě skupiny funkcí. První skupina, označovaná jako chráněné funkce, zahrnuje vybrané státní a veřejné pozice, jejichž výkon je podmíněn předložením tzv. negativního lustračního osvědčení, tedy dokladu potvrzujícího, že osoba v minulosti nespolupracovala s represivními složkami komunistického režimu ani nezastávala s nimi spojené funkce. Druhou skupinu tvoří tzv. podezřelé funkce, které zahrnují pozice spojené s aktivní podporou nebo spoluprací s represivními složkami komunistického režimu a jejichž výkon vede k vydání tzv. pozitivního lustračního osvědčení. České lustrační zákony nepřipouštějí žádné výjimky ani polehčující okolnosti. Osoba, která vykonávala podezřelou funkci, je proto automaticky vyloučena z výkonu chráněné funkce.KOSAŘ, D. Lustrace a běh času. In BOBEK, M. – MOLEK, P. – ŠIMÍČEK, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 232. Dostupné z: http://www.komunistickepravo.cz²⁾

Velký lustrační zákon znemožnil příslušníkům Státní Bezpečnosti, tedy členům represivní složky komunistického režimu v Československu, (evidovaných v materiálech StB jako rezident, agent, držitel propůjčeného či konspiračního bytu, informátor, ideový spolupracovník či vědomý spolupracovník StB) a okruhu funkcionářů a vybraným pracovníkům KSČ (okresní a krajský tajemník KSČ, členové předsednictva okresních a krajských výborů KSČ, členové ÚV KSČ)  vykonávat vedoucí funkce v orgánech státní správy, armádě, státních podnicích a organizacích, akciových společností většinově vlastněných státem a na vysokých školách. Omezení se však nevztahovala na členy vlády a členy volených zastupitelských sborů.TAUCHEN, Jaromír, VOJÁČEK, Ladislav, KOLUMBER, David a kol. České právní dějiny po roce 1989. Brno: Masarykova univerzita, 2023, s. 202.³⁾

Malý lustrační zákon pak stanovil povinnost předložit lustrační osvědčení pro výkon vedoucích funkcí v rámci Ministerstva vnitra, Policie ČR a Vězeňské služby (dříve Sbor nápravné výchovy), přičemž se oproti velkému lustračnímu zákonu vztahoval i na příslušníky Lidových milicí či členy Sboru národní bezpečnosti, kteří vykonávali politickovýchovnou činnost.Tamtéž, s. 203, 204.⁴⁾ 

V době přijetí lustračních zákonů se na zákony pohlíželo jako na provizorní právní způsob ochrany nově vzniklé demokracie, čímž byla jejich účinnost stanovena na dobu 5 let.Důvodová zpráva k návrhu na zrušení lustračních zákonů.⁵⁾ Roku 1995 byla nicméně účinnost obou zákonů prodloužena o 5 let a následně roku 2000 došlo ke zrušení časového omezení účinnosti lustračních zákonů.Zákon č. 422/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 424/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. ⁶⁾

Sporná povaha lustračních zákonů

Sporná povaha lustračních zákonů se odvíjí od toho, že zákony legalizují koncepci kolektivní viny, upřednostňují presumpci viny před presumpcí neviny, porušují zásadu rovnosti před zákonem, opomíjejí individuální specifika jednotlivých případů a mají retroaktivní charakter. Česká úprava lustračních zákonů je navíc specifická tím, že nemá žádné časové omezení, brání vykonávat „chráněné funkce“ napořád, opírá se o pouhé formalistické kritérium zahrnutí jména osoby v seznamu spolupracovníků StB (přičemž složky StB jsou nepřesné, neúplné a nedůvěryhodné), neexistují liberační důvody a rozsah „chráněných“ a „podezřelých“ funkcí je značně široký. Výše zmíněné nedostatky následně znásobuje nedůvěryhodnost a nekompletnost spisů StB.KOSAŘ, D. Lustrace a běh času. In BOBEK, M. – MOLEK, P. – ŠIMÍČEK, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 239. Dostupné z: http://www.komunistickepravo.cz⁷⁾

Lustrace byly koncipovány především jako nástroj ochrany nově se formující demokratické společnosti, jehož ospravedlnění je úzce spojeno s bezprostřední hrozbou návratu autoritářského režimu. Se stabilizací demokratického systému legitimita lustrací postupně slábne a jejich další trvání vyvolává rostoucí ústavněprávní pochybnosti. Tento názor zastává i Evropský soud pro lidská práva, který již v rozsudku ze dne 16. 3. 2006 ve věci Žďanoka proti Lotyšsku poukázal na význam časového odstupu mezi demokratickou transformací státu a trváním lustrací.Rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 3. 2006, stížnost č. 58278/00 (Ždanoková proti Lotyšsku).⁸⁾

Přezkum ústavnosti českých lustračních zákonů

Velký lustrační zákon byl podroben kontrole ústavnosti v nálezu Pl. ÚS 1/92, v rámci něhož se Ústavní soud přiklonil ke specifickému vnímání materiálního právního státu, když konstatoval, že: „každý stát, tím spíše ten, který byl nucen strpět po dobu více než čtyřicet roků porušování základních práv a svobod ze strany totalitní moci, má právo k nastolení demokratického zřízení a uplatnění takových zákonných opatření, která směřují k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality nebo alespoň k jejich omezení.“ Dále bylo řečeno, že současně budovaný stát vychází k hodnotové diskontinuity s komunistickým režimem. Respektování kontinuity s předešlým režimem by pak nepředstavovalo záruky právní jistoty, nýbrž zpochybnění nových hodnot demokratického systému. Ústavní soud rovněž zdůraznil dočasnost velkého lustračního zákona s ohledem na dovršení demokratického procesu. Soud nicméně shledal důvodnou námitku týkající se protiústavnosti zařazení vědomých spolupracovníků StB do „podezřelých funkcí“. Protiústavní zákonná ustanovení tak pozbyla dnem 15. 12. 1992 účinnosti.Nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 26. 11. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 1/92.⁹⁾

Po provedení novel obou lustračních zákonů, které zrušily časové omezení jejich účinnosti, se pak oba zákony ocitly před Ústavním soudem roku 2001. Soud v nálezu Pl. ÚS 9/01 uznal, že „časový faktor u posuzování ústavnosti lustračních zákonů hraje klíčovou roli“, nicméně poukázal, že Federální ústavní soud opíral ústavnost lustračních zákonů i o jiné argumenty než pouze dočasnost zákonné úpravy (idea bránící se demokracie, požadavek politické loajality osob ve státní správě a veřejných službách). Mimo to Ústavní soud konstatoval, že „určení stupně rozvoje demokracie v určitém státě je otázkou bytostně sociální a politickou, nikoli ústavněprávní“, čímž ponechal na zákonodárci, aby určil moment, kdy mělo/má dojít k dovršení demokratické transformace České republiky.Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/01.¹⁰⁾

V návaznosti na závěry Ústavního soudu o významu časového faktoru je namístě zvažovat, zda lustrační zákony po více než třiceti letech od svého přijetí nadále obstojí z hlediska ústavní přiměřenosti. Jejich původní cíle byly do značné míry naplněny, neboť česká veřejná správa prošla personální očistou a v kontextu členství České republiky v Evropské unii a NATO se riziko návratu k totalitnímu režimu jeví jako nízké. Jak uvádí David Kosař, míra ohrožení české demokracie již neodůvodňuje další uplatňování lustračních zákonů, které navíc trpí významnými obsahovými nedostatky.KOSAŘ, D. Lustrace a běh času. In BOBEK, M. – MOLEK, P. – ŠIMÍČEK, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, str. 252. Dostupné z: http://www.komunistickepravo.cz ¹¹⁾

Postoje veřejnosti k lustracím

Centrum pro výzkum veřejného mínění v roce 2009 provedlo průzkum postoje veřejnosti k vyrovnání se s minulostí, přičemž 30 % respondentů označilo lustrační zákony za spíše spravedlivé, 19 % za spíše nespravedlivé, 17 % za rozhodně spravedlivé, 10 % za rozhodně nespravedlivé a 24 % respondentů se vyjádřilo neutrálně. Zatímco roku 2005 představoval poměr spravedlivého/nespravedlivého rozhodnutí vnímaného veřejností 53/24, roku 2009 pak došlo k posunu na 47/29. Výzkum se mimo jiné zabýval otázkou, zdali dle mínění veřejnosti postihly lustrační zákony i lidi, kteří si to nezasloužili. Převažujícím názorem, který vyjádřilo 47 % respondentů, bylo, že lustrační zákony zasáhly i osoby, které si to nezasloužily. Opačné stanovisko pak zastávalo 30 % respondentů a 23 % dotazovaných se k otázce nevyjádřila.ČERVENKA, J. Postoje veřejnosti k vyrovnání se s minulostí [online]. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., 3. 11. 2009 [cit. 21. 1 2026]. Dostupné z: https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/politicke/politicke-ostatni/648-postoje-veejnosti-k-vyrovnani-se-s-minulosti¹²⁾