Reklama
Rozšířená osnova
Cenzura je pojmem, který pochází z latinského censura, v překladu kontrola či posouzení. Cenzura je v databázi Národní knihovny ČR definována jako „ideově politická kontrola vydávání tiskovin (knih, periodik, letáků apod.), která se projevuje zákazem vydávání a rozšiřování dokumentů, které jsou považovány za nežádoucí anebo závadné z důvodů společenských, politických, náboženských, mravních nebo jiných“Celbová, I. Cenzura [online]. KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV). 2003. [cit. 29.4.2025]. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000002594&local_base=KTD1). Jejím primárním účelem je zamezit pronikání nežádoucích názorů, postojů, vyobrazení a idejí mezi občany, aby byl chráněn státní, mravní, náboženský či jiný, tradičně nadřazený zájem nad zájmy individuálními.
Cenzura se může projevit v rozmanitých formách, jež mají různé důsledky. Její druhy lze rozlišovat podle způsobu, jakým je uplatňována, podle problematiky, do které zasahuje, nebo podle subjektu, který ji vykonává. Nejzákladnějším dělením je rozlišení na cenzuru předběžnou a následnou. Cenzura předběžná se vyznačuje tím, že cenzor zasahuje do tvorby či názoru autora dřív, než se vůbec tento projev dostane k adresátovi, respektive veřejnosti. Autor je nejčastěji zákonem povinen předložením svého díla cenzorovi, který jej musí schválit, aby mohlo dojít k jeho publikování. Jde o cenzuru, která byla typická převážně pro absolutistické, a později i totalitní státy, a používala se například pro cenzuru uměleckou i v období meziválečného Československa.
Cenzura následná se naopak projeví až v aktivitě cenzurního orgánu po publikaci onoho sledovaného projevu. Dílo je již veřejnosti přístupné, načež cenzor shledá škodlivost ex post a dílo musí být z veřejného prostoru staženo, popřípadě jeho závadná část odstraněna. Tento typ cenzury byl zakotven v tiskovém právu meziválečného Československa a v menší i větší míře je v různých oborech používaným dodnes.
Cenzura může upravovat otázky morální, nejčastěji spojené s problematikou pornografických či lascivních materiálů ve vztahu k mladistvým, nebo explicitního násilí – taková je tzv. cenzura mravní. V první republice se projevila například tím, že cenzurní orgán označil některý film jako mládeži nepřístupný.
Široké spektrum má cenzura politická, která reaguje na potřeby státu udržet si moc, celistvost či pokoj na svém území. Nejčastěji tak chrání zájmy národní a kontroluje atmosféru ohledně palčivých společenských témat, jako jsou otázky mezinárodní, národnostní či politické. Takto cenzura zasahovala proti radikálním levicovým či pravicovým listům, které vyzývaly k nepokojům a revoluci.
I mimo válečné stavy se dbalo na kontrolu citlivých vojenských a jinak strategicky významných a důvěrných státních informací. K tomuto účelu sloužila cenzura vojenská, případně cenzura válečná, která se úniku informací snažila svými zásahy zabránit. Během první světové války byly například kontrolovány i dopisy vojáků z fronty a vyškrtávány informace, z nichž by bylo možné vyčíst další postup vojska.
Mezi další druhy můžeme řadit cenzuru náboženskou, zamezující průniku proticírkevních myšlenek, školnícenzuru, či cenzuru uplatňovanou v obchodních či jiných společnostech, tzv. cenzuru korporátní.
Rozmanitost sfér, jež cenzura ovládá, ukazuje, že cenzuru mohou provádět i různé subjekty. Dle nich pak lze hovořit o cenzuře státní, církevní, či cenzuře soukromých institucí.
Specifickým druhem cenzury je tzv. autocenzura. Jedná se o zajímavý psychologický a sociální jev, kdy jedinec, nejčastěji z obavy z následného cenzurního zásahu, sám zanalyzuje a definuje případné závadné části svého projevu, které pak do výsledné podoby nezakomponuje. Autor se tak snaží vyhnout možným restrikcím spojeným s publikováním nevyhovujícího díla.
Cenzura se nemusí projevovat pouze v cenzurním procesu jako takovém, tedy v procesu, kdy je nějaký projev předběžně či následně posuzován, omezován či zakázán. Lze ji spatřovat i v procesech s tímto řízením souvisejících. Určité cenzurní aspekty mělo řízení o vydání licencí či koncesí k vydávání tiskopisů, či k provozování toho kterého uměleckého řemesla, kterým lze též ovlivňovat množství a druhy listů a děl, jež se do veřejného prostoru dostanou. Způsoby nepřímého uplatňování moci jsou v těchto případech souhrnně označovány jako tzv. soft censorship.
Cenzura a její různé podoby se objevovaly již ve starověkých civilizacích.Anastaplo, G. Censorship [online]. britannica.com. 17.4.2025. [cit. 28.4.2025]. https://www.britannica.com/topic/censorship/History-of-censorship2) Později ve středověku byla cenzura hlavním nástrojem uplatňování moci církve, příkladem takového církevního cenzurního zásahu bylo vydání seznamu zakázaných knih Index Librorum Prohibitorum, jímž církev jasně stanovovala směřování dogmatu (a to až do 20. století). Kromě budování pevného dozorujícího systému náboženského se do procesu přidala i politická ambice kontroly.Anastaplo. Censorship. 3) Historie tak zaznamenala různé politicko-náboženské excesy, mezi nimi například pálení „kacířských“ knih páterem Koniášem v 18. století, nebo pronásledování heretických řečníků a politicky nepohodlných myslitelů, osobností jako byl Jan Hus či Galileo Galilei.
Až doba osvícenství přinesla určité uvolnění poměrů. Začala klást důraz na racionalismus, který doprovázela postupem času i snaha o ukotvení svobody projevu a tisku. Začaly se objevovat první zmínky těchto svobod v zákonných ustanoveních, ve vznikajících ústavních listinách (USA)Tamtéž.4), či v pracích pojednávajících o lidských právech. V absolutistických zemích se přidala k církevní cenzuře, případně ji nahradila, cenzura státní.
Evropská revoluční léta 19. století přinesla posun ve vývoji cenzury. Konkrétně v habsburské monarchii došlo císařským patentem z roku 1848 k dočasnému zrušení cenzury. Přes určité uvolnění, respektive modifikace v tiskovém zákonodárství,Kolářová, M. Cenzura v českém tisku od Habsburků do roku 1939 [online]. E-polis.cz. 14.5.2005. [cit. 29.4.2025]. https://www.e-polis.cz/clanek/cenzura-v-ceskem-tisku-od-habsburku-do-roku-1939.html5) si cenzura obhájila své místo ve společnosti i v nadcházejících letech a ve válečných časech její význam značně vzrostl. S koncem první světové války se v nově vzniklých státech otevřelo pole pro diskuzi o roli cenzury, v různorodých podobách však zůstala přítomna i nadále, a to i v průběhu celého 20. a 21. století.
Cenzura byla v právním řádu nového československého státu zachována, konkrétně v tiskovém právu fungovala cenzura následná. Uskutečňována byla primárně na základě recipovaných rakousko-uherských předpisů, popřípadě její použití modifikovaly nově přijaté zákony nejčastěji se dotýkající problematiky mimořádných stavů. Jednalo se o cenzuru realizovanou na republikánských demokratických principech, přestože některé aspekty by mohly být dnešním pohledem diskutabilní. Prováděna byla s pomocí úřadů bezpečnosti (okresní úřady, nebo policejní ředitelstvíHrabánek, J. Soustava československého práva tiskového. Praha: Nakladatelství Orbis, 1934, s. 97.6)) státním zastupitelstvím a soudy. Cenzurní praxi ovlivňovala proměnná situace v republice. Čelní představitelé vydáváním zákonů, které pravomoc cenzurních orgánů rozšiřovaly, takto činili ve snaze předejít či zabránit vývoji škodlivých situací, které mohly ohrozit celistvost území či pokoj a pořádek ve státě či v mezinárodních vztazích.
28. října 1918 byl přijat zákon č. 11/1918 Sb. z. a n., tzv. recepční zákon, který deklaroval, že všechny říšské právní předpisy zůstávají prozatím v platnosti. Tímto způsobem tak byl do nového československého právního řádu recipován mimo jiné i tiskový zákon č. 6/1863 ř. z. (v novelizované podobě z let 1868 a 1894), trestní zákon z roku 1852 (z. č. 117/1852 ř. z.), a na něj navazující trestní řád z roku 1873 (z. č. 119/1873 ř. z.). Převzat byl také uherský tiskový zákon z roku 1914 (z. č. XIV/1914), dle nějž platila na území Slovenska a Podkarpatské Rusi předběžná cenzura až do roku 1922.Beránková, M. a kol. Dějiny československé žurnalistiky. Díl III. Český a slovenský tisk v letech 1918-1944. Praha: Novinář, 1988. s. 73.7) Přes mnohé snahy modernizovat a unifikovat předpisy ohledně cenzury se nikdy nepodařilo docílit vydání jednotného „cenzurního“ zákona. Po celou dobu první republiky tak platily do jisté míry roztříštěné zákony rakousko-uherské, které se československé vládě podařilo pouze novelizovat, popřípadě doplnit dílčími zákony k mimořádným situacím.
V roce 1920 byla vydána Ústavní listina Československé republiky (z. č. 121/1920 Sb. z. a n.), která odrážela demokratické principy a deklarovala mimo jiné občanská práva a svobody. Ve svém § 113 stanovila, že „v zásadě“ není dovoleno podrobovat tisk předběžné cenzuře. Mimo to ve svém § 117 zakotvovala, že „Každý může v mezích zákona projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod“. Zákonodárce tak měl možnost upravit mimořádné situace, které se budou vymykat z onoho „v zásadě“ a budou odpovídat podmínce „v mezích zákona“, a v nichž bude moct být cenzura upravena odlišně, než je tomu v ústavě.
Již v roce 1920 byl přijat zákon o mimořádných opatřeních (z. č. 300/1920 Sb. z. a n.), kdy mohla být nařízena předběžná cenzura předkládáním povinných výtisků před jejich vydáním.
Zákon na ochranu republiky z roku 1923 (z. č. 50/1923 Sb. z. a n.) umožňoval jako trest uložit zastavení vydávání tiskopisu. Tohoto zákona bylo hojně využíváno, nejfrekventovanějším ustanovením byl § 14, který pojednával o rušení obecného míru a mnohdy se vztahoval právě k výrokům v tisku.Červený, O. Zákon na ochranu republiky z r. 1923 a tiskové zákonodárství. 2013, rigorózní práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, s. 82. 8) Ve 30. letech byl novelizován (z. č. 124/1933 Sb. z. a n., z. č. 140/1934 Sb. z. a n. a z. č. 130/1936 Sb. z. a n.). Tyto novely opravňovaly k podstatnějším zásahům, například rozšiřovaly výčet přečinů v zákoně, za něž lze uložit trest zastavení vydávání tiskopisu, a doplňovaly zákony tiskové. Zjevně reagovaly na nastalé mezinárodní napětí a sloužily k boji proti propagandě. Častými adresáty těchto opatření byly sudetoněmecké organizace, fašistické skupiny či komunistické hnutí.Wögerbauer, M. et al. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014. Praha: Academia, 2015. s. 712.9)
Zákon o obraně státu vydaný v roce 1936 (z. č. 131/1936 Sb. z. a n.) byl víceméně poslední snahou zajistit klid a mír na území republiky. Ve svém § 125 uváděl možnost zavést předběžnou cenzuru tiskopisů a dal vládě pravomoc rozšířit působnost cenzury i na jiné obory (jako reprodukce zvuku, telefonní hovory, poštovní zásilky a další). Kromě toho umožnil zřídit také ústřední cenzurní komisi, která by měla za branné pohotovosti státu za úkol sjednotit, řídit a kontrolovat výkon cenzury. Srov. Wögerbauer, M. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014, s. 713. 10)
Následná cenzura byla v tiskové oblasti uskutečňována v podobě konfiskací již vyšlých tiskovin, popřípadě jejich částí, či následným potrestáním osob odpovědných za obsah tiskovin. Tiskové právo se opíralo především o tiskový zákon z roku 1862. Z jeho ustanovení jsou nejdůležitějšími § 17, pojednávající o odevzdání povinného výtisku úřadu bezpečnosti, popřípadě i státnímu zástupci. Povinný výtisk představoval možnost pro kontrolu cenzorem (policejní úřad, či státní zástupce), který daný výtisk prohlédl a schválil, či navrhl ke konfiskaci, o níž pak rozhodovalo státní zastupitelství. Rozhodnutí o konfiskaci podléhalo následnému schválení krajským soudem.Hubená, E. Cenzura jako politický nástroj na obranu republiky. 2012, bakalářská práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, s. 18.11) § 24 a 25 označovaly za přečiny například pokračování v rozšiřování listu i po zákazu jeho distribuce nebo vydávání listu, které bylo soudem či úřadem již jednou zastaveno. § 32 zase ukotvoval pozici tzv. odpovědného redaktora, jenž nesl odpovědnost za obsah tiskopisu. § 38 dovoloval zastavit další vydávání listu až na 6 měsíců, pokud jeho obsahem byl již spáchán zločin či více přečinů.
Tiskové věci byly projednávány podle obecné úpravy trestního procesu s některými zvláštnostmi – například co se týče příslušnosti soudů nebo způsobu zabavení tiskovin.Kohout, M. Tiskové zákonodárství ČSR v legislativním procesu a judikatuře Nejvyššího soudu v letech 1918–1938, disertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, s. 22–23.12) Ve věci zabavení tiskovin bylo významné ustanovení § 487 až 494 trestního řádu z roku 1873. Zabavení mohlo provádět policejní ředitelství, které o něm muselo informovat státní zastupitelství. To poté zabavení zrušilo, či v opačném případě požádalo o potvrzení soudu (prozatímní zabavení). Šlo o zabavení, které mělo sloužit k vyřešení formálních přestupků.Hájková, K. Tisková přehlídka jako cenzura tisku za první československé republiky. Případy cenzurovaných novin na Českobudějovicku. 2012, bakalářská práce, Jihočeská univerzita, Filozofická fakulta, s. 25–26.13)
V případě preventivně policejního zabavení lze hovořit téměř o předběžné, či preventivní cenzuře, jelikož k němu docházelo před samotným vydáním tiskopisu a mělo za cíl předcházet páchání trestných činů. Tato nucená kontrola probíhala u vybraných tiskovin (jejich náležitosti vyjmenovával tiskový zákon č. 6/1863 ř. z.; jednalo se především o listy neperiodické, v rozsahu maximálně 5 listových archů). Preventivní cenzura však musela mít své opodstatnění v mimořádnosti situace (například doba ohrožení), v jiných případech ústava z roku 1920 tuto cenzuru zakazovala.Hájková. Tisková přehlídka jako cenzura tisku za první československé republiky. Případy cenzurovaných novin na Českobudějovicku, s. 27.14)
K následné cenzuře docházelo zároveň či po vydání daného tiskopisu. Pokud byla cenzorem shledána závadnost, byla státním zástupcem nařízena konfiskace tiskopisu. Jednalo se o případy, kdy zabavením mělo dojít k řešení důsledků spáchání trestných činů. Jednalo se o zabavení represivně policejní.Hájková. Tisková přehlídka jako cenzura tisku za první československé republiky. Případy cenzurovaných novin na Českobudějovicku, s. 27.15)
Když soud zabavení potvrdil, pak bylo toto rozhodnutí platné až do doby, dokud nebylo rozhodnuto ve věci v trestním řízení. Státní zástupce tak od chvíle potvrzení soudu měl povinnost podat obžalobu, nebo potvrzení po osmi dnech platnosti pozbylo a tiskopis musel být navrácen. Za to pak náležela osobě poškozené zabavením tiskopisu náhrada škody, prokázala-li, že vznikla. Trestní řád také ve svém § 493 umožňoval vést tzv. objektivní řízení, tedy řízení proti samotnému tiskopisu a jeho obsahu, nikoliv proti konkrétní odpovědné osobě.
Cenzura v meziválečném Československu nebyla prostředkem nikterak tajným, v tiskopise bylo často přiznáno, že se jedná o vydání po konfiskaci některých jeho částí, popřípadě se v samotném listě objevovala „bílá místa“, která nahrazovala původní závadné články či projevy. Stejně tak se tvořily seznamy konfiskovaných tiskopisů. Veřejnost tak byla svým způsobem o činnosti cenzurních orgánů informována.
Tiskové a trestní zákony upravovaly, jakým způsobem měla být cenzura uskutečňována, jaké byly oprávněné orgány a jaké tresty a opatření lze ukládat ve chvíli, kdy byla povinnost uložená zákony porušena. Doplňující zákony primárně upravovaly situace, které byly svým charakterem mimořádné, jako ohrožení státu, válečný konflikt, mobilizace a podobně. Takové situace pak opravňovaly stát k mimořádným zásahům do jinak zaručených práv a svobod. Svoboda projevu byla jednou z těch, která mohla být v rámci neobvyklého stavu omezena. Cenzura sloužila jako jeden z obranných prostředků, jež měla československá vláda k dispozici proti radikálním pokusům narušit celistvost republiky či pořádek na jejím území. Nejčastěji konfiskovanými a cenzurovanými tiskopisy byly listy komunistické, fašistické či německé (popřípadě i maďarské). Hojně byla cenzura využívána hlavně v polovině 30. let s příchodem napjaté mezinárodní i vnitrostátní situace.
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
