Osnova
Reklama
Římské dědické právo se řídilo zásadou univerzální sukcese, což znamenalo, že veškerá práva a povinnosti zůstavitele (s výjimkou těch ryze osobní povahy) přecházely na dědice.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 297-298.1) Dědic tak nevstupoval pouze do majetku zůstavitele (aktiv), ale přejímal také jeho dluhy (pasiva), které existovaly v okamžiku jeho smrti.VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 499.2) Majetek zůstavitele se de facto sloučil s majetkem dědice („jako by dědic byl se zůstavitelem jedinou osobou“),HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 592.3) což mimo jiné znamenalo, že závazky existující mezi zůstavitelem a dědicem, zanikly v důsledku splynutí (confusio). Rovněž došlo k zániku věcných práv, která dříve patřila dědici k majetku zůstavitele, anebo zůstaviteli k majetku dědice.ARNDTS, Ludwig Carl. Učební kniha pandekt 10. vyd. Přeložili: František Preissier, V. Trümmel, Rudolf Vyšín. Praha: Nákladem Právnické jednoty, 1886, s. 202.4) Právě kvůli tomuto sloučení jmění se od okamžiku nabytí pozůstalosti obecně nerozlišovalo mezi pohledávkami a dluhy zůstavitele a dědice.VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 499.5)
Princip univerzální sukcese mohl mít pro dotčené subjekty nepříznivé důsledky. Ty dopadaly především na dědice vlastní a nutné (heredes sui et necessarii), neboť ti se stávali dědici ipso iureBONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 608.6) – tedy i proti své vůli. Princip univerzální sukcese navíc působil tak, že dědic byl osobně a neomezeně vázán plnit dluhy zůstavitele,VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 499.7) a to i v případě, že výrazně převyšovaly hodnotu dědictví.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 593.8) Stejně tak čelili vážným dopadům i pozůstalostní věřitelé, což římské právní myšlení původně považovalo za riziko mnohem závažnější, než tomu bylo u dědiců.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 298.9) Praetor z uvedených důvodů začal vytvářet speciální instituty,Ibidem, s. 298.10) které nepopíraly princip univerzální sukcese, ale poskytovaly ochranu určitým subjektům a za daných okolností omezovaly plnou odpovědnost dědice nebo naopak chránily věřitele zůstavitele. Mezi tyto praetorské prostředky patřila beneficium separationis (dobrodiní separace), beneficium abstinendi (dobrodiní abstinence) a beneficium inventarii (dobrodiní inventáře). Každý z těchto institutů představoval specifickou reakci na různá rizika plynoucí z dědické odpovědnosti a měl za cíl zajistit spravedlivější rovnováhu mezi zájmy dědiců a věřitelů.
Institut dobrodiní separace (beneficium separationis) vznikl jako reakce na hrozby, které univerzální sukcese představovala pro věřitele zůstavitele.Ibidem, s. 298.11) K tomu docházelo, když pozůstalost měla hodnotná aktiva, ale dědic byl předlužen, nebo když byla pozůstalost předlužená, avšak menším procentem než dědic.VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 501.12) Podle praetorského ediktu mohli proto věřitelé zůstavitele (a po nich také odkazovníci) žádat praetora, aby bylo dědictví odděleno od ostatního majetku dědice a určeno výhradně pro jejich uspokojení. Takto mohli získat právo uspokojit se z dědictví dříve, než věřitelé dědice.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 593.13) Praetor rozhodoval o udělení dobrodiní separace podle konkrétních okolností daného případu.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 298.14)
Mezi římskými právníky nepanovala shoda na tom, zda mohou věřitelé zůstavitele, kteří si vyžádali separaci, znovu uplatňovat své nároky na dědice a jeho majetek, pokud pozůstalost nestačila k jejich uspokojení. Papinianus zastával názor, že věřitelé zůstavitele mají možnost i následného uspokojení z majetku dědice, avšak pouze z majetku, který zbyl po uspokojení věřitelů dědice. Ulpianus a Paulus naopak tvrdili, že dobrodiní separace věřitelům zůstavitele znemožňovala uplatňovat své pohledávky vůči majetku dědice.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 593-594.15) Názor Ulpiana a Paula byl později potvrzen justiniánským právem,Ibidem, s. 593.16) které navíc zavedlo pětiletou lhůtu pro podání žádosti o separaci. Vedle toho umožnilo navrácení do původního stavu (restitutio in integrum), pokud si žádající osoby omylem vyžádaly separaci, která nebyla výhodná.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 298.17)
Žádat o separaci naopak již nebylo možné, pokud se věřitelé zůstavitele s dědicem dohodli (například poskytnutím nových termínů splatnosti pohledávek).Ibidem, s. 298.18) Dále praetor separaci nepovolil v případě, kdy ji skutečně nešlo provést (například když se dědictví již smísilo s majetkem dědice, pokud dědic v dobré víře dědictví zcizil, nebo pokud uplynulo více než pět let od nabytí dědictví).HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 593-594.19)
Dědicové původně nebyli (až do pozdního období římského práva) jakkoli chráněni proti důsledkům univerzální sukcese a předlužená pozůstalost pro ně mohla mít likvidační charakter, protože za všechny závazky z pozůstalosti odpovídali v plné míře. Účinné opatření přineslo až justiniánské právo, které poskytlo dědicům ochranu před neomezeným ručením institutem dobrodiní abstinence (beneficium abstinendi).KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 298.20)
Dobrodiní abstinence poskytoval praetor vlastním dědicům (heredes sui),BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 608.21) kteří se stávali dědici automaticky v okamžiku smrti zůstavitele. Tato abstinence představovala právo odmítnout dědictví,VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 488.22) o které nebylo třeba žádat – platilo, že dědic, který do dědictví vůbec nenastoupil (se non immiscere hereditati, česky: nevmísil se do dědictví), nenesl odpovědnost za dluhy.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 581.23) Procesně měla tato situace za následek, že praetor odepřel věřitelům zůstavitele včetně odkazovníků příslušné žaloby proti dědici.VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 488.24) Dědic i nadále zůstal dědicem, ale jeho postavení bylo pouze nudum nomen (bezcenným titulem) bez jakýchkoli majetkových prospěchů či závazků.BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 608.25) Praetor poté odmítnutou pozůstalost přidělil jiným dědicům, spoludědicům nebo náhradníkům, případně k žádosti věřitelů nařídil prodej majetku z pozůstalosti.Ibidem, s. 608.26)
Institut dobrodiní inventáře (beneficum inventarii) byl rovněž zaveden justiniánským právem, konkrétně konstitucí z roku 531.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 299.27) Dobrodiní inventář spočíval ve vytvoření řádného soupisu (inventarium)VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 500.28), jež měl být „přesným soupisem všeho, co do pozůstalosti náleželo“.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 299.29) Zřízení dobrodiního inventáře definitivně zrušilo ručení za dluhy ultra vires hereditatis (odpovědnost za dluhy, které přesahují hodnotu dědictví) v případě, že byl pro uspokojení věřitele zřízen inventář.BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 610-611.30)
Aby mohl dědic získat beneficium inventarii, nesměl si vyžádat lhůtu na rozmyšlenou ohledně přijmutí dědictví (spatium deliberandi)HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 594.31) a musel zahájit inventarizaci jmění do 30 dnů od okamžiku, kdy se dozvěděl o delaci, a skončit ji do dalších 60 dnů.V případě, že byla větší část dědického majetku velmi vzdálená od bydliště dědice, mohl inventarizaci skončit až do jednoho roku od smrti zůstavitele. Blíže k tomu BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 611. Dále také ARNDTS, Ludwig Carl. Učební kniha pandekt 10. vyd. Přeložili: František Preissier, V. Trümmel, Rudolf Vyšín. Praha: Nákladem Právnické jednoty, 1886, s. 205.32) Ve lhůtě stanovené pro zřízení soupisu neběžela promlčecí lhůta pro žaloby vůči dědici, a věřitelé ani odkazovníci nesměli tyto žaloby podávat.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 595.33) Při zřizování inventáře musel být přítomen notář a podle potřeby bylo možné přizvat i znalce. Dále se vytváření soupisu účastnili věřitelé a odkazovníci, ti mohli být zastoupeni zástupcem nebo nahrazeni třemi svědky.ARNDTS, Ludwig Carl. Učební kniha pandekt 10. vyd. Přeložili: František Preissier, V. Trümmel, Rudolf Vyšín. Praha: Nákladem Právnické jednoty, 1886, s. 205.34) Dědic musel přiložit vlastnoručně podepsané prohlášení o hodnotě majetku a také potvrzení, že soupis zhotovil poctivě.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 594-59535)
V případě, že věřitelé nebo odkazovníci tvrdili, že pozůstalost má vyšší hodnotu, než uvedl dědic v soupisu, museli tuto skutečnost prokázat. Pokud byli úspěšní a prokázali, že dědic něco z dědictví zatajil nebo ukryl, ručil osobně za duplum (dvojnásobek).Ibidem, s. 595.36)
Díky soupisu odpovídal dědic pouze tím, co bylo v inventáři zaznamenáno jako aktiva pozůstalosti, tedy celkovou hodnotou pozůstalostiKINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 299.37) (ručil tzv. cum viribus hereditatis nikoli pro viribus hereditatis).VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 501.38) Zároveň bylo dědici umožněno odečíst si vlastní pohledávky nebo náklady na pohřeb.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 299.39) Pohledávky věřitelů a nároky odkazovníků byly uspokojovány v pořadí, v jakém se přihlásili, přičemž dědic nebyl povinen zkoumat, zda měl některý z nich, jako zástavní věřitel, přednostní právo.VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl 2. Praha: Nákladem vlastním, 1923, s. 501.40) Dědic také mohl za účelem uspokojení pohledávek prodávat věci náležející k pozůstalosti nebo je použít místo platby.ARNDTS, Ludwig Carl. Učební kniha pandekt 10. vyd. Přeložili: František Preissier, V. Trümmel, Rudolf Vyšín. Praha: Nákladem Právnické jednoty, 1886, s. 204.41) V případě, že majetek z pozůstalosti nestačil k uspokojení všech věřitelů, nebyl dědic věřitelům nijak zavázán.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 595.42) Neuspokojení věřitelé pak mohli požadovat úhradu pouze od vyplacených odkazovníků nebo ostatních věřitelů, kteří byli uspokojeni z prodeje zástavy nebo přijali zástavu jako náhradu.ARNDTS, Ludwig Carl. Učební kniha pandekt 10. vyd. Přeložili: František Preissier, V. Trümmel, Rudolf Vyšín. Praha: Nákladem Právnické jednoty, 1886, s. 204.43)
Pokud dědic nevyužil dobrodiní inventáře nesl plnou odpovědnost za dluhy zůstavitele, stejně odpovídal pokud nedodržel lhůtu pro jeho zřízení. Dědic navíc takto ztrácel i právo na falcidiánskou kvartu vůči odkazovníkům, což znamenalo, že musel plnit odkazy, i když přesahovaly hodnotu dědictví.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 299.44)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
