Reklama
Akcese (accessio) je originární způsob nabytí vlastnického práva, který nastává spojením dvou dosud samostatných věcí. Jedna z těchto věcí v důsledku spojení ztrácí svou samostatnost a stává se součástí věci druhé, čímž zaniká jako samostatný předmět právních vztahů.Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 180.1) Vlastníkem nové, spojené věci se stává ten, jehož věc si spojením zachovala svou hospodářskou funkci, zatímco druhá věc se považuje za její přírůstek (accessio cedit principali).Bonfante, P. Instituce římského práva. Brno: Čs. Akademický spolek Právník, 1932, s. 278.2) Rozlišuje se přitom, zda ke spojení dochází mezi věcí movitou a nemovitou, mezi dvěma věcmi movitými, nebo mezi dvěma věcmi nemovitými.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 180.3)
Následující text je tedy rozčleněn dle toho, zda se jedná o a) akcesi věci movité a nemovité, b) akcesi dvou věcí movitých, nebo c) akcesi dvou věcí nemovitých.
V případě spojení věci movité s nemovitou se věc nemovitá považuje za věc hlavní. Uplatňuje se zásada superficies solo cedit, podle níž se věc movitá stává součástí pozemku a vlastníkem se stává vlastník pozemku, bez ohledu na případný rozdíl v hodnotě obou věcí.Cvetler, J. Právo římské. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1974, s. 82.4) K nejčastějším věcem spojeným s pozemkem patří stavby a rostliny. Římské právo přitom rozlišovalo mezi vstavěním (inaedificatio), osetím (satio) a osázením (implantatio).Fruthová, V., Novák, M. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes. Praha: Auditorium, 2018, s. 117.5)
Inaedificatio označuje zřízení stavby na cizím pozemku. Do této kategorie patřily kromě budov také ploty zapuštěné do země, hradby a další předměty pevně spojené se zemí a mající trvalý charakter.Šmídová Malárová, L. Římskoprávní kořeny nabytí vlastnického práva přírůstkem v návrhu tereziánské kodifikace soukromého práva a v navazujících revizních osnovách. Brno: Masarykova univerzita, 2025, s. 42.6) Pokud byla stavba zřízena na cizím pozemku vlastníkem odlišným od vlastníka stavebního materiálu, v souladu se zásadou superficies solo cedit připadala stavba vlastníkovi pozemku. Konkrétní skutkové okolnosti však určovaly, zda a jak se mohl vlastník stavebního materiálu domáhat jeho vrácení či náhrady. Prameny rozlišují dvě základní situace podle toho, kdo stavbu prováděl.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 117–120.7)
Pokud stavbu z cizího materiálu postavil někdo na vlastním pozemku, Zákon 12 desek stanovil, že vlastník materiálu nemohl žádat jeho oddělení (Tignum iunctum aedibus vinea[e]ve [et concapit] ne solvito).LDT VI, 7.8) Při interpretaci slova tignumse přitom uplatňoval širší výklad, který se vztahoval na veškerý stavební materiál, nikoli pouze na vestavěný trám. Místo oddělení materiálu měl vlastník možnost podat actio de tigno iuncto, žalobu na náhradu odpovídající dvojnásobku hodnoty materiálu. Účelem zákazu žádat oddělení materiálu bylo uchování celistvosti stavby a zabránění jejímu bourání. Pokud však stavba zanikla, tento zájem odpadal a vlastník materiálu mohl uplatnit reivindikační žalobu nebo actio ad exhibendum, protože právní řád vycházel z konstrukce, že vestavěný materiál nikdy svého vlastníka nezměnil.
Jestliže stavbu zřizoval vlastník stavebního materiálu na cizím pozemku, záleželo na jeho úmyslu. Bylo-li mu známo, že staví na cizím pozemku, jednání se posuzovalo, jako by materiál daroval vlastníkovi pozemku. Stavbu i materiál nabyl vlastník pozemku a stavebník nemohl požadovat vrácení materiálu ani náhradu nákladů. Pokud byl ovšem stavitel v dobré víře, mohl oproti žalobě vlastníka za pomoci exceptio doli žádat náhradu nákladů spojených se stavbou.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 117–120.9)
Zásada superficies solo cedit se uplatňovala i pokud byl pozemek osázen cizími rostlinami (implantatio) nebo oset cizími semeny (satio). Podle této zásady se semena i rostliny stávaly součástí pozemku a jejich vlastníkem se stal vlastník půdy. U satio docházelo k přechodu vlastnictví již samotným osetím semen do půdy (ipso facto), zatímco u implantatio nastal přechod vlastnictví k rostlinám až ve chvíli, kdy rostlina, strom či keř, prokazatelně zapustila kořeny do půdy.Šmídová Malárová. Římskoprávní kořeny nabytí vlastnického práva přírůstkem v návrhu tereziánské kodifikace soukromého práva a v navazujících revizních osnovách, s. 42.10)
Akcese movitých věcí byla řízena zásadou accessio cedit principali, která vychází z představy, že jednu ze spojovaných věcí lze považovat za hlavní a druhou za vedlejší. Vlastník věci hlavní nabýval vlastnictví věci vedlejší okamžikem spojení a stal se tak výlučným vlastníkem nově vzniklého celku. Klíčové bylo proto určení, která věc bude hlavní a která vedlejší. Prameny poskytují pouze omezená obecná pravidla a spíše se vyjadřují k jednotlivým kazuistickým případům. Přesto lze vysledovat obecný princip: rozdělení věcí na hlavní a vedlejší záviselo na jejich funkci, nikoli na jejich hodnotě. Věc hlavní obvykle určovala způsob využití celku, zatímco vedlejší věc byla určena k tomu, aby umožnila řádné užívání věci hlavní nebo nemohla bez ní existovat. Vlastník věci vedlejší ji ztrácel, a to i v případě, že její cena převyšovala hodnotu věci hlavní. Neoddělitelné a trvalé spojení dvou věcí vedlo rovněž k trvalé změně vlastnictví, které se nevracelo ani v případě pozdějšího oddělení spojených věcí. Vlastník nově vytvořeného celku zůstával vlastníkem obou částí i po zrušení spojení.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 106.11)
Mezi případy akcese dvou movitých věcí patří ferruminatio, textura, tinctura, scriptura a pictura.
Ferruminatio označovalo v římském právu spojení dvou věcí ze stejného kovu svařením. Takto vzniklé spojení bylo pevné, nerozlučitelné ani účinkem tepla či úderem kladiva a považovalo se za pravou akcesi.Bonfante. Instituce římského práva, s. 280.12) Do kontrastu se stavělo s plumbatio, tedy spájením kovových předmětů pomocí cizorodého materiálu, obvykle olova nebo cínu. Toto spojení mělo dočasný charakter, protože vzniklý celek bylo možné opět rozdělit. Při ferruminatio docházelo k trvalému nabytí vlastnického práva k vedlejší věci ve prospěch vlastníka věci hlavní. Typickým příkladem bylo připojení paže k soše, které vedlo k tomu, že se paže stala součástí sochy a zároveň vlastnictvím toho, komu původně náleželo torzo sochy. Rozlišení věci hlavní a vedlejší se zpravidla odvozovalo od jejich velikosti či hodnoty, která byla obvykle úměrná objemu spojených částí.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 108.13)
Textura označovala v římském právu vetkání cizích nití do již existující látky či oděvu. Z právního hlediska šlo o trvalé a neoddělitelné spojení, při němž se vetkané nitě stávaly součástí látky. Římští právníci v tomto směru zastávali jednotný názor, že vlastníkem výsledné látky se stává vlastník původního plátna, a to bez ohledu na hodnotu vetkaných nití. Tento princip platil i v případech, kdy umělecká hodnota ornamentální výšivky výrazně převyšovala cenu samotné látky.Šmídová Malárová. Římskoprávní kořeny nabytí vlastnického práva přírůstkem v návrhu tereziánské kodifikace soukromého práva a v navazujících revizních osnovách, s. 36.14)
Tinctura představovala obarvení cizího materiálu, při němž docházelo k trvalé ztrátě vlastnictví barvy. Výsledný celek se stal výlučným majetkem vlastníka obarvovaného podkladu. Ačkoliv barvivo často představovalo materiál vysoké hodnoty, římské právo při určení hlavní a vedlejší věci nevycházelo z jejich ceny, nýbrž z funkčního hlediska. Rozhodující byla role obarvovaného materiálu jako fyzického nosiče barvy.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 109.15)
Scriptura označovala napsání textu na cizí desku nebo jiný materiál, zatímco pictura označovala namalování obrazu na desku či plátno. V případě scriptury se mělo za to, že písmo je jen doplňkem k materiálu, a proto vlastníkem celku zůstával vlastník podkladu. Naopak u pictury se římské právo přiklonilo k tomu, že hlavní je samotný obraz, nikoli materiál, na němž je vytvořen. Obraz byl chápán jako umělecké dílo s vyšší hodnotou, které nelze oddělit od plátna či desky a určuje jejich význam. Z tohoto důvodu připadalo vlastnictví výsledného díla malíři, nikoli vlastníkovi podkladu.Bonfante.Instituce římského práva, s. 281.16)
Jako zvláštní kategorie se vyčleňuje dočasné spojení věcí, kdy byly obě části snadno oddělitelné. Po rozdělení celku se obnovoval původní stav a původní vlastník vedlejší věci opět nabýval vlastnictví své věci. Původní vlastník vedlejší věci mohl využít právní prostředky k ochraně svého práva. Pokud si přál svou věc oddělit a získat ji zpět, nejprve mohl podat actio ad exhibendum, která sloužila k separaci věci od celku a jejímu předložení, a teprve poté reivindikační žalobu, zajišťující samotné vydání věci. Tento dvoustupňový postup byl vyhrazen pouze pro případy oddělitelného spojení.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 107–108.17) Digesta tento postup potvrzují u příkladů dočasného spojení, mezi něž patří například přimontování kola k vozuD. 10.4.7.1 (Ulpianus lib. 24 ad ed.).18) nebo zasazení drahého kamene do prstenu.D. 10.4.6 (Paulus lib. 14 ad sab.).19)
Spojení dvou nemovitých věcí se v římském právu uplatňovalo především v souvislosti s vodními toky. Typickými případy byly naplavenina (alluvio), stržení části pozemku (avulsio), opuštění starého říčního koryta (alveus derelictus) a vznik ostrova v řece (insula in flumine nata). Naproti tomu ostrovy vzniklé v moři nebyly považovány za předmět akcese, nýbrž za věc ničí (res nullius), k níž bylo možné nabýt vlastnické právo okupací (occupatio), nikoli akcesí.Šmídová Malárová. Římskoprávní kořeny nabytí vlastnického práva přírůstkem v návrhu tereziánské kodifikace soukromého práva a v navazujících revizních osnovách, s. 28.20)
Alluvio (naplavenina) představovalo případ, kdy vlastník pozemku nabýval vlastnictví k půdě, kterou řeka pozvolna a postupně naplavovala na jeho břeh, čímž se jeho pozemek přirozeně zvětšoval. Podle Gaia i justiniánských Institucí se za naplaveninu považoval pouze takový nános, který vznikal nepozorovaným a dlouhodobým usazováním materiálu. Oba prameny zároveň stanovují jasné pravidlo, že vlastník břežního pozemku nabýval vlastnictví k naplavené půdě postupně, a to v okamžiku, kdy se jednotlivé části nánosu spojily s jeho pozemkem. Naopak za alluvio se nepovažovalo rozšíření pozemku způsobené kolísáním hladiny stojatých vod, jako jsou jezera či nádrže, neboť v takových případech se předpokládal návrat vody do původního stavu a vlastnické poměry zůstávaly nezměněny.
Avulsio (strž) označovalo případ, kdy prudký tok řeky náhle odtrhl část půdy z jednoho pozemku a přenesl ji na pozemek jiný. Na rozdíl od alluvia, které představovalo pozvolný a trvalý proces, šlo u avulsia o jednorázovou a náhlou událost, jež neměla bezprostřední vliv na vlastnické právo. Odtržená půda zůstávala ve vlastnictví původního majitele, který se jí mohl domáhat prostřednictvím reivindikační žaloby. Teprve v okamžiku, kdy se přemístěná půda trvale spojila s novým pozemkem, například pokud v ní zakořenily stromy, připadala vlastníkovi pozemku, k němuž se připojila.Fruthová, Novák. Originární způsoby nabývání vlastnictví v římském právu a dnes, s. 93.21)
Alveus derelictus (opuštěné řečistě) označuje situace, kdy řeka opustí své původní koryto a vytvoří nový tok. V takovém případě vyvstává otázka vlastnictví opuštěného řečiště. Jestliže pozemky podél obou břehů patřily stejnému vlastníkovi, stalo se opuštěné koryto jeho součástí, protože hranice protilehlých břehů splynuly. Pokud však břehy náležely různým vlastníkům, byl pozemek tvořící původní koryto rozdělen mezi ně, přičemž poměr se určoval podle šířky jednotlivých břehů. Další situace nastávaly zejména při přívalových deštích, kdy se hladina řeky vylila z koryta a zaplavila přilehlé pozemky. Po ustoupení vody vlastnické právo k původnímu řečišti zůstávalo zachováno, neboť druhové určení pozemku se nezměnilo. Podobně se postupovalo, když řeka vytvořila nové rameno, čímž vznikl ostrov. Vlastnictví ostrova patřilo původnímu vlastníku pobřežního pozemku, ze kterého ostrov vznikl. V případě návratu vody do původního koryta zůstalo vlastnictví ostrova zachováno stejnému vlastníku.Šmídová Malárová. Římskoprávní kořeny nabytí vlastnického práva přírůstkem v návrhu tereziánské kodifikace soukromého práva a v navazujících revizních osnovách, s. 39–40.22)
Insula in flumine nata (ostrov vytvořený v řece) představovala přírůstek k protilehlým pobřežním pozemkům nebo k jednomu z nich. Jsou rozlišovány tři způsoby vzniku takového ostrova: jednak vznik mimo vodní koryto, kdy například zaplavené pole po opadnutí vody zůstane částečně nad hladinou, dále vznik v bývalém řečišti, kdy voda opadne a určitá část země zůstane nad hladinou, a vznik uvnitř koryta postupným nánosem půdy. Pro určení vlastnického režimu ostrova byla rozhodující jeho poloha v rámci vodního koryta. Pokud se ostrov nacházel uprostřed řečiště, připadal do spoluvlastnictví majitelům protilehlých břehů, přičemž velikost jejich podílů odpovídala šíři příslušných pobřežních parcel. V případě, že ostrov ležel blíže jednomu břehu, stal se jeho vlastníkem majitel tohoto pobřežního pozemku. Ostrov, který vznikl u jednoho břehu a svou délkou zasahoval podél několika pobřežních parcel, měl být rozdělen (pro diviso) mezi jejich vlastníky. Rozhodující byla rovněž klasifikace řeky jako veřejné či soukromé. Pokud ostrov vznikl ve veřejném toku, náleželo jeho vlastnictví státu.Šmídová Malárová. Římskoprávní kořeny nabytí vlastnického práva přírůstkem v návrhu tereziánské kodifikace soukromého práva a v navazujících revizních osnovách, s. 38–39.23)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
