Osnova
Reklama
Rozšířená osnova
Pro pochopení institutu adopce a adrogace je nezbytné nejprve vymezit pojem římská familia, její strukturu a zejména postavení osob v moci otcovské (patria potestas).
Římská familia ve vlastním smyslu představovala skupinu osob navzájem spojených autoritou jediné osoby (pater familias). Tato autorita přesahovala běžný domácí rámec a měla i politický charakter.Bonfante, P. Instituce římského práva. 9. vyd. Přel. Jan Vážný. Brno: Nákladem Československého akademického spolku Právník, 1932, s. 151.1) Hlavou římské rodiny mohl být pouze muž. Pater familias byl jediným členem rodiny, který byl svého práva (sui iuris). Jako jediný měl tedy plnou dispozici s rodinným majetkem a výlučné oprávnění jednat jménem celé rodiny.Salák, P. Základy římského práva [online]. science.law.muni.cz. 2024. [cit. 12. 11. 2025]. https://science.law.muni.cz/knihy/monografie/salak-rimske-pravo-soukrome.pdf2) Ostatní členové rodiny, kteří nebyli sami osobami svého práva, byli podřízeni jeho moci jako personae alieni iuris (osoby cizího práva).Bonfante. Instituce římského práva, s. 151.3) V širším smyslu (communi iure) označuje familia souhrn všech osob, které by byly podřízeny moci společného pater familias, pokud by ještě žil.Tamtéž, s. 152.4)
V rámci status familiae (rodinný status) se rozlišovaly dva typy osob. První skupinu tvořily sui iuris, tedy osoby svého práva. Takovou osobou mohl být muž i žena, avšak uvnitř jedné rodiny existovala vždy pouze jediná osoba sui iuris, a tou byl otec rodiny (pater familias). Druhou skupinu představovaly osoby alieni iuris, tedy osoby podřízené cizímu právu. Tento pojem označoval všechny ostatní členy rodiny, kteří nebyli svého práva a kteří podléhali moci otce rodiny.Salák. Základy římského práva.5)
Zatímco moderní pojetí rodiny vychází především z pokrevního příbuzenství (cognatio), které bylo známo i římskému právu, pro Římany mělo historicky větší význam příbuzenství agnátské (agnatio), tedy příbuzenství založené na právním vztahu.Tamtéž.6) Římská rodina byla založena na agnátském (právním) příbuzenství a její struktura se určovala podle vztahu jednotlivých členů k otci rodiny. Pater familias vykonával nad členy rodiny několik druhů moci, například manus (moc nad manželkou v manželství přísného práva – cum manu), patria potestas (moc nad dětmi), mancipium (vztah založený mancipací) nebo dominica potestas (moc nad otroky).Tamtéž.7)
Agnátské příbuzenství vycházelo z právního svazku mezi jednotlivými osobami a představovalo základní prvek římské rodiny, v jejímž čele stál pater familias. Za členy rodiny byli považováni ti, kteří se nacházeli v moci otce rodiny (patria potestas), s výjimkou osob v postavení mancipia.Tamtéž.8)
Tento typ příbuzenství tedy nevznikal samotným narozením, ale vstupem do rodiny, a to i v případě dítěte pocházejícího z řádného manželství. Agnátský vztah mohl vzniknout také na základě právního úkonu, například adopcí, adrogací, či vstupem ženy do moci pater familias jako jeho manželky nebo jako manželky jeho syna (tedy jako snachy) v rámci manželství cum manu.Tamtéž.9)
Kognátské příbuzenství je založeno na pokrevním vztahu. Jedná se tedy o osoby, které spojuje pokrevní linie společných předků. Tito předkové mohou být oba rodiče, ale kognace může vzniknout i prostřednictvím pouze jednoho rodiče (v případě tzv. polorodých sourozenců).Tamtéž.10)
Moc otcovská vznikala buď zplozením v řádném manželství, legitimací nemanželského dítěte, a nebo adopcí (osvojením).Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 147.11)
Otcovskou moc bylo tedy možné založit i na základě právního jednání (adoptio). Adopce znamenala, že někdo přijímal cizího člověka za vlastního. V římském právu existovala ve dvou formách, adopce v užším slova smyslu (adoptio) a arogace (arrogatio, adrogatio). Pro oba typy platila zásada “Adoptione naturam imitatur” (v českém překladu: osvojením se napodobuje příroda).
Adoptovat mohli pouze muži a navíc bylo třeba, aby mezi adoptantem a adoptovaným byl věkový rozdíl alespoň 18 let (plena pubertas).Tamtéž.12) Toto omezení bylo však výslovně zakotveno až za císaře Justiniána.Salák. Základy římského práva.13) Adopce nebyla dovolena, pokud se jednalo o děti z otcovské moci již propuštěné nebo o vlastní nemanželské děti – ty měly být legitimovány.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 148.14)
Možné bylo adoptovat jako syna či jako vnuka, a to i v případě, že sám adoptant žádného syna neměl. Pokud adoptant syna už měl, mohl člověka adoptovat jako vnuka nějakého ze svých synů, nebo jako vnuka bez vazby k synům. Pro arogaci pak bylo také třeba, aby arogator neměl vlastní děti a bylo mu nejméně 60 let.Tamtéž.15)
Rozdíl mezi adopcí a arogací spočíval v tom, že adoptovat bylo možné pouze osobu alieni iuris, tedy podřízenou moci někoho jiného. Naopak ten, kdo byl sui iuris, mohl být pouze arogován. Ačkoli adoptované či arogované osoby často nebyly pokrevně spřízněny s adoptujícím, po dobu trvání adopce či arogace se na ně pohlíželo jako na pokrevní příbuzné.Salák. Základy římského práva.16)
Je důležité si uvědomit, že římská adopce neměla zdaleka jen dnešní význam, tedy zajištění potomka tam, kde chyběl vlastní legitimní dědic. Motivace adoptujících bývaly často zcela jiné, mnohdy i politické. Klasickým příkladem je Publius Clodius Pulcher, který se nechal adoptovat plebejcem jen proto, aby mohl jako plebejec kandidovat na úřad tribuna lidu (což se mu podařilo roku 58 př. n. l.).Tamtéž.17)
Adrogatio představovala zvláštní formu adopce, při níž byl adoptován pater familias, tedy osoba sui iuris, spolu s celým svým majetkem a rodinou.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 452.18)
Arogace se původně odehrávala před kuriátními komiciemi (comitia curiata), ale to pouze do doby, kdy bylo lidové shromáždění nahrazeno sborem 30 lektorů. V době císařství už postačila pouze forma císařova reskriptu (rescriptum principis), tedy svolení císaře. Ta se stala běžným mechanismem v době absolutní monarchie.Tamtéž.19)
Účinky arogace byly rozsáhlé. Adoptovaný pater familias zanikl jako samostatná osoba sui iuris a stal se podřízeným cizí moci, přičemž jeho dosavadní rodina i majetek přešly na adoptora.Tamtéž.20) Zanikaly závazky vzniklé z deliktu i rodinné povinnosti vůči dosavadním agnátům, a adoptor vstupoval jako univerzální nástupce (sukcessor).Tamtéž.21)
Adoptio byla právním jednáním, kterým osoba přijímala člověka jiné rodiny za své vlastní.Tamtéž, s. 451.22) Jednalo se ale pouze o tuto osobu, nikoli také její děti.Tamtéž, s. 453.23) Adoptio se dělo imperio magistratus, tedy pod pravomocí římského magistráta. To znamená, že řízení probíhalo před soudním či úředním orgánem, nikoli pouze mezi jednotlivci.Tamtéž.24) Rozlišovala se adoptio plena, která měla účinek plného převedení dítěte do nové rodiny, a adoptio minus plena, u níž adoptovaný zůstával pod mocí původního otce i dosavadním agnátském vztahu. Tato forma tedy neměla žádné jiné právní účinky než nabytí zákonného dědického práva adoptovaného vůči adoptantovi.Tamtéž, s. 454.25)
Složitější formu na rozdíl od arogace tedy představoval případ, kdy se jednalo o adopci dítěte, které podléhalo moci otcovské (tzv. adopce v užším smyslu). Adoptio zde probíhala původně v rámci složité procedury založené na mancipaci dítěte, jejímž opakováním se rušila původní otcovská moc.Tamtéž, s. 453.26) Poté následovala vindikace (in iure cessione) před magistrátem, kde adoptivní otec prohlásil dítě za své. V pozdějším právu, zejména za císaře Justiniána, byla adopce zjednodušena na prosté prohlášení před soudem, kterým adoptivní otec dítě přijal do své moci.Tamtéž.27)
Účinkem adopce bylo podřízení dítěte moci adoptivního otce a přechod do jeho rodiny, včetně capitis deminutio minima, tedy změny rodinného postavení.Tamtéž.28)
Oba instituty měly velký význam pro stabilitu římského rodového systému. Adoptio a adrogatio sdílely společný účel, a to především rodový a majetkový, protože umožňovaly pokračování rodové linie v případě absence vlastních potomků. Zásadně se však lišily v předpokladech i právních následcích.Tamtéž., s. 452.29) Adopce se stávala prostředkem sociálního a politického posílení, zatímco arogace měla zásadní ekonomický dopad, jelikož umožňovala převod celého majetku i s rodinou pod novou moc.Tamtéž.30)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
