Osnova
Reklama
Právní odpovědnost představuje jeden ze základních institutů právního řádu. Jejím účelem je zajistit dodržování právních norem, vynucovat plnění právních povinností a chránit hodnoty uznávané a chráněné společností. V právní teorii nepanuje úplná shoda na jejím přesném vymezení, zpravidla je však chápána jako nepříznivý právní následek, který nastává v důsledku porušení právní povinnosti nebo jiné právní skutečnosti stanovené právním řádem.
Právní odpovědnost lze současně chápat jako zvláštní druh sekundárního právního vztahu, který vzniká v důsledku porušení primární právní povinnosti. Jeho obsahem je povinnost odpovědného subjektu nést právní následky svého jednání, čemuž odpovídá oprávnění státu nebo jiného oprávněného subjektu vyžadovat splnění vzniklé povinnosti a případně využít prostředky právního donucení.
Základním předpokladem pochopení právní odpovědnosti je rozlišení mezi primárními a sekundárními právními povinnostmi. Primární právní povinnosti představují původní povinnosti vyplývající z právních norem nebo právního jednání a jejich účelem je regulovat chování subjektů práva. Sekundární právní povinnosti vznikají jako následek porušení povinnosti primární a směřují k odstranění nebo zmírnění následků protiprávního jednání, případně k postihu jeho původce. Právě tyto povinnosti tvoří základní obsah právní odpovědnosti. Porušení primární právní povinnosti zpravidla zakládá vznik právní odpovědnosti. Její vznik je však podmíněn splněním dalších zákonem stanovených předpokladů.
Právní odpovědnost vzniká tehdy, jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady. Její vznik je zpravidla spojen s porušením právní povinnosti (deliktem) nebo jinou právní skutečností, s níž právní řád spojuje vznik odpovědnostního vztahu. K základním předpokladům právní odpovědnosti patří zejména subjekt odpovědnosti, chráněný objekt, protiprávní jednání nebo stav, případně škodlivý následek, příčinná souvislost a tam, kde to právní řád vyžaduje, také zavinění. Konkrétní podmínky vzniku odpovědnosti se liší podle jednotlivých právních odvětví. Otázka okamžiku vzniku právní odpovědnosti je zároveň předmětem dlouhodobých teoretických diskusí.
V právní teorii se rozlišuje aktivní a pasivní pojetí právní odpovědnosti. Aktivní pojetí spojuje odpovědnost již se vznikem právní povinnosti a chápe ji jako závazek jednat v souladu s právem. Pasivní pojetí naopak považuje právní odpovědnost za následek porušení právní povinnosti a vznik zvláštního odpovědnostního vztahu. V současné právní teorii a právní praxi převažuje pojetí pasivní. Bez ohledu na zvolené teoretické pojetí je vznik právní odpovědnosti podmíněn existencí určitých zákonem předvídaných předpokladů.
Vznik právní odpovědnosti je zpravidla podmíněn splněním několika základních předpokladů, které společně vytvářejí skutkovou podstatu deliktu. V právní teorii se tradičně rozlišují subjekt, objekt, objektivní stránka a subjektivní stránka.
Subjektem právní odpovědnosti je fyzická nebo právnická osoba způsobilá nést právní následky svého jednání. U fyzických osob je tato způsobilost zpravidla podmíněna dosažením určitého věku a příčetností. U právnických osob je odpovědnost založena na principu přičitatelnosti jednání fyzických osob, které jednají jejím jménem nebo v rámci její činnosti.
Objektem právní odpovědnosti jsou právem chráněné hodnoty, zájmy a společenské vztahy, proti nimž protiprávní jednání směřuje nebo které jsou tímto jednáním porušeny či ohroženy.
Objektivní stránka zahrnuje protiprávní jednání nebo protiprávní stav, vznik škodlivého následku a příčinnou souvislost mezi nimi. Protiprávní jednání může spočívat jak v aktivním konání, tak v opomenutí povinného jednání. Škodlivým následkem je porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu, přičemž újma může mít majetkovou i nemajetkovou povahu. Příčinná souvislost představuje vztah mezi protiprávním jednáním a vzniklým následkem.
Subjektivní stránka vyjadřuje psychický vztah subjektu k jeho jednání a následkům. Jejím nejvýznamnějším prvkem je zavinění. Ve veřejném právu představuje zavinění zpravidla podmínku odpovědnosti, zatímco v soukromém právu může vzniknout odpovědnost i bez zavinění, stanoví-li tak zákon. Tradičně se rozlišují dvě základní formy zavinění, a to úmysl a nedbalost. Konkrétní podoba zavinění se však liší podle jednotlivých právních odvětví.
Ve veřejném právu je zavinění založeno na psychickém vztahu pachatele k jeho jednání a následkům. Rozlišují se dvě základní formy zavinění – úmysl a nedbalost. Úmysl může být přímý nebo nepřímý, zatímco nedbalost se dělí na vědomou a nevědomou. V trestním právu je trestný čin zpravidla spáchán úmyslně, nestanoví-li zákon odpovědnost za nedbalostní jednání. V přestupkovém právu naopak obvykle postačuje zavinění z nedbalosti. U některých správních deliktů se navíc uplatňuje objektivní odpovědnost, při níž se zavinění nezkoumá. Ta se může vztahovat na právnické osoby a podnikající fyzické osoby, ale v zákonem stanovených případech také na nepodnikající fyzické osoby. Příkladem je odpovědnost provozovatele vozidla za některá porušení povinností řidiče, která je založena bez ohledu na zavinění provozovatele.
V soukromém právu je zavinění posuzováno odlišně než ve veřejném právu. Občanský zákoník vychází především z objektivizovaného pojetí nedbalosti, kdy se jednání posuzuje podle toho, jak by za obdobných okolností jednal rozumný a pečlivý člověk. Vedle odpovědnosti založené na zavinění připouští občanské právo také případy objektivní odpovědnosti, při nichž vznik odpovědnosti není podmíněn prokázáním zavinění. Podle významu zavinění pro vznik právní odpovědnosti se tradičně rozlišuje odpovědnost subjektivní a objektivní. Toto rozlišení patří k základním kategoriím právní teorie i jednotlivých právních odvětví.
Subjektivní odpovědnost je založena na existenci zavinění, tedy psychického vztahu odpovědného subjektu k jeho protiprávnímu jednání a jeho následkům. Zavinění může mít podobu úmyslu nebo nedbalosti. Tento typ odpovědnosti dominuje zejména v trestním právu a představuje také základní model odpovědnosti v soukromém právu.
Objektivní odpovědnost vzniká nezávisle na zavinění odpovědného subjektu. Pro její vznik zpravidla postačuje existence právem stanovené skutečnosti, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Uplatňuje se zejména v případech spojených se zvýšeným rizikem určité činnosti nebo se zvýšenou ochranou poškozených osob.
Podle možnosti zproštění odpovědnosti rozlišujeme relativní objektivní odpovědnost, u níž zákon připouští liberační důvody, a absolutní objektivní odpovědnost, u níž se odpovědný subjekt odpovědnosti zprostit nemůže.
V současném právu se lze setkat také se smíšenými formami odpovědnosti, v nichž se prolínají prvky subjektivní a objektivní odpovědnosti. Přestože zavinění není podmínkou vzniku odpovědnosti, může mít význam při určení rozsahu právních následků (sankce). Typickým příkladem je spoluzavinění poškozeného, které může vést ke snížení povinnosti nahradit vzniklou újmu. Zavinění tak nemusí být rozhodující pro samotný vznik odpovědnosti (konstitutivní), ale může ovlivnit rozsah povinnosti k náhradě škody nebo jiné právní následky. Vedle samotného vzniku a forem odpovědnosti plní právní odpovědnost také řadu významných funkcí, které se projevují v jednotlivých právních odvětvích projevují rozdílnou měrou.
Právní odpovědnost plní v právním řádu několik vzájemně propojených funkcí, jejichž význam se liší podle jednotlivých právních odvětví. V soukromém právu zpravidla převažuje funkce reparační a satisfakční, zatímco ve veřejném právu funkce represivní a preventivní.
Reparační (kompenzační) funkce směřuje k odstranění nebo zmírnění následků protiprávního jednání a k náhradě majetkové újmy.
Satisfakční funkce slouží k odčinění nemajetkové újmy a k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, ať již v podobě omluvy, konstatování porušení práva nebo peněžité náhrady.
Represivní (sankční) funkce spočívá v postihu subjektu, který porušil právní povinnost, a nejvýrazněji se projevuje v trestním a správním právu.
Preventivní funkce směřuje k předcházení porušování právních povinností. Tradičně se rozlišuje generální a individuální prevence. Generální prevence působí na všechny členy společnosti tím, že existence právní odpovědnosti a hrozba sankcí odrazuje od protiprávního jednání. Individuální prevence je zaměřena na konkrétního delikventa a sleduje, aby se v budoucnu obdobného protiprávního jednání nedopouštěl.
Právní odpovědnost nejčastěji vzniká v důsledku porušení právní povinnosti. Takové protiprávní jednání právní teorie označuje jako delikt.
Delikt (protiprávní čin) představuje jednání, kterým dochází k porušení právní povinnosti a s nímž právní řád spojuje vznik právní odpovědnosti. Je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnostního právního vztahu.
V právní teorii se rozlišuje jednotné (generální) a partikulární (odvětvové) pojetí deliktu. Jednotné pojetí považuje za delikt každé porušení právní povinnosti bez ohledu na právní odvětví. Naproti tomu partikulární pojetí zdůrazňuje rozdíly mezi jednotlivými druhy deliktů a jejich právními následky. Současná kontinentální právní teorie se zpravidla přiklání k partikulárnímu pojetí.
Podle povahy porušené povinnosti a právního odvětví rozlišujeme několik základních druhů deliktů.
Trestné činy jsou nejzávažnější formou protiprávního jednání, jejichž skutkové podstaty stanoví trestní zákoník. O vině a trestu rozhodují soudy v trestním řízení, přičemž následkem může být uložení trestu nebo ochranného opatření.
Správní delikty, zejména přestupky, představují porušení povinností stanovených veřejným právem a projednávají je správní orgány.
Civilní delikty spočívají v porušení soukromoprávních povinností a jejich hlavním následkem bývá vznik povinnosti nahradit majetkovou nebo nemajetkovou újmu.
Disciplinární (kárné) delikty představují porušení povinností vyplývajících ze zvláštních profesních, služebních nebo pracovních vztahů.
Vznik právní odpovědnosti však nepředpokládá pouze existenci deliktu, ale také absenci okolností, které by protiprávnost jednání vylučovaly.
Ne každé jednání, které vykazuje znaky protiprávního jednání, vede ke vzniku právní odpovědnosti. Právní řád zná okolnosti vylučující protiprávnost, mezi něž patří zejména nutná obrana, krajní nouze, svolení poškozeného, přípustné riziko, výkon práva nebo plnění zákonné povinnosti. Jsou-li splněny zákonné podmínky těchto institutů, jednání se nepovažuje za protiprávní, není deliktem a právní odpovědnost nevzniká.
Stejně jako právní odpovědnost za splnění zákonem stanovených podmínek vzniká, může také zaniknout.
Právní odpovědnost není trvalým právním stavem a za podmínek stanovených právním řádem může zaniknout. Nejčastěji k jejímu zániku dochází splněním povinnosti vyplývající z odpovědnostního vztahu, vykonáním uložené sankce nebo uplynutím zákonem stanovené lhůty. K zániku odpovědnosti mohou vést také další právní skutečnosti, například amnestie, milost nebo účinná lítost. Zánik právní odpovědnosti je třeba odlišovat od okolností, které jejímu vzniku vůbec brání, zejména od okolností vylučujících protiprávnost.
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
