Pozitivní právo jakožto ius pozitivum (právo výslovně stanovené) je výrazem lidské vůle, lidské aktivity. Nemá svou jedinou univerzální definici ale z procesu vzniku pozitivněprávní teorie lze pozitivní právo definovat jako:

“Systém pravidel, jakožto projevů lidské vůle, která působí na své adresáty, aby určitým způsobem jednali bez ohledu na svou vůli či záměry. Pozitivní právo je vytvořeno určitým existujícím uznaným normotvůrcem, projevuje se v určité formě a jeho neuposlechnutí je spojeno s nepříznivými následky.” Škop, M., Smejkalová T., Štěpáníková M., Teorie práva – průvodce studiem [online]. Právnická fakulta MU. [cit. 12. 6. 2026]. https://is.muni.cz/do/law/stud/el/teorie_prava/pages/01_08_prirozene_pravo.html¹⁾

U pozitivního práva je tedy nutné, aby ho nějaký člověk (normotvůrce) vytvořil a aby mělo své adresáty, kteří jsou schopni toto právo poznat, což znamená, že o něm musí vědět a musí být schopni se dostat k jeho obsahu. Své adresáty musí fakticky ovlivňovat, nestačí, pokud by právo pouze koexistovalo vedle svých adresátů, ale žádným způsobem na ně efektivně nepůsobilo. Proto, jakožto poslední důležitý prvek, zde musí být určitá moc, která toto právo vynucuje (typicky stát). Tvůrcem práva je stát, respektive orgány státu se zákonodárnou pravomocí.

Různé historické definice pozitivního práva

• John Austin: pozitivní právo je právo, které je dáno člověkem člověku – politicky nadřízenými subjekty subjektům politicky podřízenými
• František Weyer : pozitivní právo je právo výslovně stanovené – proto pojem ,,pozitivní“ (latinské ponere = vyhlásit, klást)
• N.S.Timasheff : ,,Právo je společenská síla…“

Právo pozitivní = právo platné?

Podle definic, které najdete v každé druhé učebnici teorie práva, lze označit pozitivní právo jednoduše jako právo platné. Toto tvrzení, ač působí, že zjednodušuje odpověď na otázku, co je pozitivní právo, tuto otázku vlastně činí rázem složitější.

Výše zmíněná definice pozitivního práva neobsahuje podmínku platnosti a je to z jednoduchého důvodu, vymezovat pozitivní právo jako právo platné předpokládá, že pojem platnosti je již sám o sobě jednoznačný, jenže pojem platnost, může mít v právu více koncepcí (např. dle německého právního filozofa Roberta Alexyho – právní, morální a sociální)Škop, M., Smejkalová T., Štěpáníková M., Teorie práva – průvodce studiem [online]. Právnická fakulta MU. [cit. 12. 6. 2026]. https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/praf/2025/pravni_mysleni/web/pages/07_platnost_principy.html²⁾. V právní teorii se k tomu přidávají různé přístupy k tomu, co činí právní normu platnou a v jakém smyslu o její platnosti hovoříme. Určit, zda je dané právo platné, může být často složitější než určit, zda je dané právo pozitivní.

Dalším problémem s vysvětlováním pozitivního práva jako práva platného je přehlížení argumentu platnosti práva přirozeného. Zastánce teorie přirozeného práva může tvrdit vcelku bez obtíží, že normy přirozeného práva jsou platné. Pak není ale skutečnou otázkou, které právo „platí“ ale spíše otázka na čem tato platnost závisí a jak můžeme právní normy identifikovat. Dochází tedy k zakrytí podstatné otázky sporu mezi právním pozitivismem a přirozeným právem nálepkou platnosti.Sobek T. [Příspěvek k problematice Prague Style Jurisprudence] [online]. Facebook.com. [24. 8. 2026]. https://www.facebook.com/share/p/1BUJjiDZVV/³⁾

Inverze původní pozitivistické teze

Je důležité poukázat na to, kde tato zjednodušená definice „pozitivní právo je právo platné“ vůbec vznikla. Původní pozitivistická teze zní: „jediné platné právo je právo pozitivní (stanovené)“. Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto dvě tvrzení říkají to stejné, není tomu ale tak.

„Jediné platné právo je právo pozitivní (stanovené)“

Toto je pozitivněprávní teze (východisko), nikoliv definice. Pojmy pozitivní a stanovené zde mohou fungovat jako synonyma. Tato teze nám říká pouze to, že platným právem nemůže být nic jiného než právo vytvořené lidmi. Nechává však otevřenou klíčovou otázku: za jakých podmínek se stanovené pravidlo stane platným právem? (třeba zda muselo projít legislativním procesem). Jde o kritérium, nejde o definici.

„Pozitivní právo je právo platné“

Tato učebnicová zkratka vzala předchozí myšlenku a udělala z ní rovnítko. Zatímco původní pozitivistická teze otevírala otázku, za jakých podmínek je stanovené právo právem platným, učebnicová definice předem uzavírá tuto otázku nahrazením jednoho pojmu druhým. Čtenáři podsunuje, že jakmile je nějaké pravidlo lidmi stanovené (pozitivní), automaticky to z něj dělá platné právo, aniž by bylo nutné zkoumat pravidla jeho vzniku a uznání.

Zjednodušená definice nutí čtenáře položit si mezi pojmy platné a pozitivní právo rovnítko čímž zakrývá podstatnou otázku, jaké jsou kritéria platnosti a o skutečném nástroji k pochopení významu těchto dvou termínů se už z běžné učebnice většinou nedozvíme.Jasenský M. [Komentář k příspěvku Sobka T. k problematice Prague Style Jurisprudence] [online]. Facebook.com. [24. 8. 2026]. https://www.facebook.com/share/p/1BUJjiDZVV/⁴⁾

Znaky pozitivního práva

Podle Františka Weyra má pozitivní právo tyto 4 znaky:

1. Pochází od empirického – pochází od skutečného normotvůrce, který je reprezentován lidmi a politickou autoritou.
2. Působí na společnost – vyvolává účinky na společenské vztahy.
3. Je změnitelné – tím, že je pozitivní právo vytvářené lidmi, tak jej lidé mohou též měnit, či rušit – derogovat.
4. Je úmyslně stanovené – za každou právní normou v systému pozitivního práva je nutno vnímat alespoň zdánlivá úmysl.OSINA, Petr. Teorie práva. 1. Praha 2: Nakladatelství Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-65-6.⁵⁾ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 36-38. ISBN 978-80-7380-454-1.⁶⁾