Osnova
Reklama
Na právní pozitivismus lze nahlížet různými směry a ani dva právní pozitivisti bavící se o určitém problému nemusí mít na to, co je pozitivním právem vždy stejný názor. Je tedy nutné na úvod této části říct, že když se bavíme o kritice právního pozitivismu, většinou se jedná o kritiku konkrétního výkladu právního pozitivismu určitým představitelem. Mezi nejvýznamnější koncepce či spory, týkající se kritiky pozitivního práva můžeme označit Radbruchovu formuli po 2. sv. válce a spor Hart vs Fuller týkající se nacistického práva.
Debata mezi Hartem a Fullerem je jedním z nejslavnějších sporů v dějinách práva. Předmětem tohoto sporu byla otázka, zda nacistické právo bylo skutečně právem. Hart, ze svého právně pozitivistického postoje tvrdil, že nacistické právo skutečně bylo právem. Uznával, že bylo nemorální a jeho dodržování je spravedlivé retrospektivně trestat, to ale neznamená, že jeho krutost a nemorálnost ovlivnili fakt, že se dalo ve své době nazývat právem, splňovalo všechny podmínky pozitivního práva. Nacistické právo prošlo řádným legislativním procesem, bylo platné i účinné, lidé se k jeho obsahu dostali a efektivně na společnost působilo, tedy bylo i vynutitelné státem. Naopak Fuller, jakožto iusnaturalista (neboli přirozenoprávní teoretik) v tomto sporu tvrdil, že nacistické právo postrádalo vnitřní morálku, bylo nejasné, tajné a často se měnilo, proto pro něj nacistické právo nikdy právem nebylo. Podle Fullera bylo pouze nástrojem k prosazování moci a svévole nacistického režimu.Mohaparta R. Learn in a minute: Hart-Fuller Debate [online]. Lawctopus.com. [cit. 1. 7. 2026]. https://journals.openedition.org/revus/108561)
Obecným jádrem této kritiky pozitivismu je námitka, že pokud pozitivismus trvá na striktním oddělení práva od morálky, stává se bezbranným vůči totalitním režimům a nutí právníky i občany bezvýhradně poslouchat i ten nejzrůdnější zákon. Pozitivisté v čele s Hartem naopak oponují, že přiznat, že určité právo je právem, neznamená jej morálně schvalovat. Tvrdí, že právě díky jasnému oddělení práva a morálky si zachováváme čisté morální vědomí, abychom mohli říct, že předpis sice platným právem byl, ale byl natolik zvrácený, že bylo morální povinností se mu vzepřít.Hart, H. L. A. Positivism and the Separation of Law and Morals. Harvard Law Review, 1958, roč. 71, č. 4, (s. 615–621).2)
Významnou kritikou právního pozitivismu se stal nonpozitivismus amerického filozofa Ronalda Dworkina, který je rovněž hlavním představitelem interpretační teorie práva.Green, L., Adams T. Legal Positivism [online]. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. [cit. 24. 8. 2026]. https://plato.stanford.edu/entries/legal-positivism/3)
Dworkin odmítl pozitivistickou představu (zejména Hartovu), že právo je pouhým systémem pravidel. Tvrdil, že vedle formálních pravidel obsahuje každý právní systém také právní principy (jako je spravedlnost, poctivost či zákaz těžit z vlastního protiprávního jednání). Mezi pravidly a principy je zásadní rozdíl:
Tvrzení o nutnosti považovat principy za součást práva Dworkin opíral o soudní “hard cases”. Šlo o složité soudní případy, které se nedají vyřešit pouze na základě práva. Ty jsou podle Dworkina soudcem rozhodovány na základě morálního rozměru daného případu. Soudce nerozhoduje pouze o tom, komu náleží peníze, či kdo je v právu podle právních norem, ale i o tom, co je opravdu spravedlivé. Musí se tedy v těchto případech opřít o principy jako je spravedlnost, rovnost či poctivost. Neznamená to ale, že by soudce rozhodoval a ohýbal pozitivní právo ve prospěch morálky, pouze by měl morálkou naplnit konkrétní účel dané právní normy.Green, L., Adams T. Legal Positivism [online]. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. [cit. 24. 8. 2026]. https://plato.stanford.edu/entries/legal-positivism/6)
Dworkinova teorie je objektivní, tvrdí, že existuje vždy pouze jedno správné řešení sporu neboli, že je vždy nutné právo ukázat v jeho “nejlepším světle”. Nezáleží na tom, že každý případ může vždy posuzovat jiný soudce, který má svou vlastní intuici a jsou vlastní představu o tom, co je spravedlivé, což může vést k otázce subjektivnosti daného rozhodnutí.Raz, J. The Authority of Law: Essays on Law and Morality. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2009, (s. 59).7) Na toto tvrzení navazuje svou metaforou “chain novel” (řetězový román), kterou soudní rozhodování přirovnává ke psaní románu více autory, kteří musí vždy navázat na vyprávění autora, který psal část románu před nimi. Autor nemůže úplně vybočit z dějové linky svých předchůdců, a tedy ani soudce nemůže rozhodnout čistě podle sebe, musí navázat na soudce před ním a při dotváření práva musí zachovat kontinuitu systému. Cílem soudců je podle Dworkina naplnit účel zákona a politickou morálku. Soudce tedy nemůže smazat chyby předešlého soudce, může je pouze interpretovat tak, aby to dnes dávalo morální smysl.
V neposlední řadě Dworkin označuje morálku za interpretační prostředek práva. Pokud není právo morální či spravedlivé je možné do něj morálku “vlít” právě interpretací, která soudci umožní toto, podle Dworkina vadné právo, vyložit poctivě a rozumně.Bauerová, V. Morální objektivismus Ronalda Dworkina? [online]. ustavprava.cz. [cit. 1. 7. 2026]. https://www.ustavprava.cz/blog/2019/11/moralni-objektivismus-ronalda-dworkina/8)
Dworkinovo tvrzení o potřebnosti morálních principů představovalo pro pozitivisty zásadní výzvu. Pozitivisté na ni reagovali tak, že existenci právních principů nepopřeli. Odmítli však Dworkinův závěr, že se morální principy musí použít vždy a všude bez ohledu na vůli normotvůrce. Podle právních pozitivistů je na rozhodnutí každého konkrétního právního řádu, zda a do jaké míry si morální principy do svého systému sám začlení. Pokud tak systém učiní, stanou se tyto principy platným právem, pokud nikoli, zůstávají pouhou morálkou.Hart, H. L. A., Pojem práva, v čes. jaz. 1. vydání. Praha, Prostor 2004, (s. 244-247).9)
Tato debata a různé odpovědi na otázku, zda a jak může právo začlenit morální kritéria, vedly k zásadnímu vnitřnímu rozdělení moderního pozitivismu na dva tábory inkluzivní a exkluzivní.
Dworkinova kritika vyvolala u zastánců Harta vlnu protiargumentů, která přinesla rozdělení právního pozitivismu na inkluzivní a exkluzivní. Je rozdíl mezi tvrzením, zda je právo a morálka rozdělené nebo rozdělitelné.
Pokud bychom řekli, že právo a morálka jsou oddělené a nemají na sebe vliv, co se jejich existence týče, mluvili bychom o exkluzivním právním pozitivismu a silné separační tezi. Exkluzivní právní pozitivismus říká, že morálka nikdy nemůže být použita v určování co právo je, ale pouze co by právo mělo být. Hlavním představitelem exkluzivního právního pozitivismu jakožto i autorem teorie autority byl Joseph Raz.Raz, J. The Authority of Law: Essays on Law and Morality. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2009, (s. 3-4).10) Podle Raze morálka nemůže určovat existenci práva, protože by právo selhalo ve své základní funkci autority. Autorita práva spočívá v tom, že občanům předkládá hotové řešení situací. Pokud by platnost zákona závisela na tom, zda je morální, museli by se lidé při každém jeho použití znovu sami rozhodovat podle svého morálního přesvědčení, a autorita zákona by tak zcela ztratila význam.Raz, J. The Authority of Law: Essays on Law and Morality. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2009, (s. 28-30).11)
Pokud bychom uznali, že jsou právo a morálka rozdělitelné, šlo by o inkluzivní právní pozitivismus, který přišel s odpovědí na Dworkinovu kritiku. Podle inkluzivního pozitivismu můžou být právo a morálka rozděleny ale není to přímo nutné. Morálka může být pro existenci práva důležitá, pokud to právo samo určí.Green, L., Adams T. Legal Positivism [online]. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. [cit. 24. 8. 2026]. https://plato.stanford.edu/entries/legal-positivism/12) Například pokud zákon přímo vyžaduje soulad s některými právními principy. Tedy podle inkluzivních pozitivistů může i nemusí morálka hrát roli pro existenci práva, nic toto nepřikazuje ani to nic nezakazuje, je to vždy čistě na dané společnosti a jejího právním systému, zda principy zakomponují či nikoliv. S touto teorii se ztotožňoval například právě H. L. A. Hart.Hart, H. L. A., Pojem práva, v čes. jaz. 1. vydání. Praha, Prostor 2004, (s. 244).13)
Raz ve své teorii tvrdí, že motivace dodržovat právo by měla stát jen na jeho existenci a autoritě. Pokud přemýšlíme, jak se zachovat, nemělo by být rozhodující naše morální přesvědčení či náš smysl pro bezpečí ale to, co nám říká zákon. Autoritu práva obhajuje tím, že díky němu občané dělají to, co je nejlepší pro ně i pro společnost, což by nedělali pouze na základě rozhodování podle sebe.Green L., Adams T. Legal Positivism [online]. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. [cit. 24. 8. 2026]. https://plato.stanford.edu/entries/legal-positivism/14) V případě, že by se všichni rozhodovali na základě morálky a vlastního bezpečí, vedlo by to jednoduše k chaosu a reálnému nedosažení statku, které jsou pro společnost důležité, jako je vzdělání, obecné zdraví nebo bezpečnost. Proto vidí Raz důležitost v autoritě práva jakožto primárního důvodu a motivaci, proč právo dodržovat. Raz, J. The Authority of Law: Essays on Law and Morality. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2009, (s. 3-5).15)
Podle Raze je autoritativním pravidlem pouze pravidlo uznáníLeiter, B., Sevel, M. philosophy of law [online]. Encyclopedia Britannica. [cit. 1. 7. 2026]. https://www.britannica.com/topic/philosophy-of-law16), což si lze vysvětlit jako závazné společenské pravidlo, které splňuje určitá kritéria na základě nichž je pak uznatelné, jako součást právního systému, například právní norma přijatá parlamentem.Burazin L., The rule of recognition and the emergence of a legal system [online]. OpenEdition Journals. [cit. 1. 7. 2026]. https://journals.openedition.org/revus/336317)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
