181 0

Často se objevují výroky typu, že jeden z manželů „vydělal” na rozvodu, přičemž tato naprosto běžně používaná fráze navozuje dojem, že po rozvodovém řízení jeden z manželů najednou získal majetek, který mu před rozvodem nenáležel a implikuje, že tento majetek byl jednomu z manželů převeden rozvodem nezaslouženě a tedy nespravedlivě. Je tomu však skutečně tak? A proč by vlastně měl část majetku po rozvodu dostat někdo, kdo si jej nevydělal „opravdovou“ prací? Jedním z účelů tohoto porozvodového vyrovnání je však právě kompenzace domácích prací, tj. prací, za které se v průběhu manželství zpravidla nedostává žádné finanční odměny.

V české právní úpravě jsou domácí práce a péče o rodinu po rozvodu do jisté míry kompenzovány v rámci vypořádání společného jmění manželů (SJM). Kompenzacím se však stále nedostává dostatek pozornosti a pohled na domácí práce a péči o rodinu jako na méněcennou činnost vykonávanou z lásky k rodině, a nikoli jako na penězi ocenitelnou službu, se do jisté míry stále odráží i v současných právních úpravách[1]. Při takovém vypořádání SJM je například zcela ignorována skutečnost, že startovací pozice manželů po rozvodu mohou být zcela odlišné – a to právě přímo v důsledku toho, že jeden z manželů v manželství zastával domácí práce a ten druhý během této doby studoval, či si budoval kariéru.

V právním řádu přitom naprosto absentuje kompenzace za domácí práce a péči o rodinu v případě nesezdaných párů, kdy nevzniká SJM a jeden z partnerů tak v některých případech tyto činnosti vykonává prakticky zadarmo (respektive za „stravu a ubytování“). Vzhledem k současnému trendu spíše nevstupovat do manželství[2] může být absence právní úpravy pro toho, kdo zastává funkce doma, značně riziková, přičemž mám za to, že o této složce manželství nemají často partneři povědomí, popř. mají, ale z omluvitelných pohnutek předpokládají, že jich se to netýká, jelikož spolu budou tvořit pár navždy.

 

1. Kompenzace v rámci vypořádání SJM

Jak již bylo avizováno v úvodu, výkon neplacených domácích prací a péče o rodinu jsou kompenzovány v rámci vypořádání SJM při rozvodu. Při vypořádání SJM se přitom upřednostňuje dohoda mezi manžely. Pokud se však manželé na této dohodě neshodnou, uplatní se pravidla soudního vypořádání podle § 742 občanského zákoníku, přičemž základním pravidlem je, že podíly obou manželů na jmění jsou stejné. Toto vychází z principu rovnosti obou manželů. Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Poskytování majetkových plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy (§ 690 občanského zákoníku). Rozdílné role manželů v manželství na tomto principu nic nemění. Péče jednoho z manželů o domácnost je tak kompenzována v podobě vkladu majetkových hodnot do SJM druhým manželem. Zatímco jeden z manželů se například může věnovat svému profesnímu růstu, druhý z manželů mu poskytuje rodinné zázemí a umožňuje mu, aby měl jak pracovní, tak rodinný život. Druhému z manželů pak za toto nutně musí náležet majetková náhrada. Výše uvedené pravidlo by se však mělo uplatnit pouze v případech, kdy každý z manželů vytváří adekvátní protiplnění – k němu však v mnohých případech nedochází. Pravidlo rovného dílu tak nemůže být jediným pravidlem a je nutné, aby soud při vypořádání SJM přihlížel i k dalším skutečnostem. Mezi těmito skutečnostmi je mimo jiné právě to, jak se za a) každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, a naopak za b) jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění, tzv. kritérium zásluhovosti (§ 742 odst. 1 písm. e) a f) občanského zákoníku). Obojí je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti. Použití kritéria zásluhovosti může vést k nabytí vyššího vypořádacího podílu na SJM na straně toho z manželů, jehož příspěvek do manželství byl vyšší, přičemž tento vyšší příspěvek může spočívat jak v péči o domácnost, tak v poskytnutí majetkového zázemí. Získání vyššího podílu bude namístě především tehdy, pokud bude existovat výrazný nepoměr v péči o rodinu u obou manželů. Současně však musí být přihlédnuto k tomu, zda druhý manžel tuto svou nedostatečnou péči o rodinu nenahrazuje právě tím, že se podstatně významnějším způsobem přičinil o nabytí majetku náležejícího do SJM.[3] Při aplikaci těchto pravidel je však problémem dokazování, jelikož skutečnost, že jeden z manželů vykonával domácí práce podstatně více než druhý z manželů, a to bez adekvátního protiplnění, nemusí být snadné prokázat (jako důkazní prostředek by mohly sloužit například výpovědi samotných dětí či známých, anebo písemné zprávy mezi manžely nasvědčující tomu, že jeden z manželů skutečně dlouhodobě neprojevoval zájem o péči o rodinu a domácnost).

 

2. Absence právní úpravy s ohledem na odlišnou startovací čáru

Při vypořádání SJM se nepřihlíží ke skutečnosti, že manželé po rozvodu mají často naprosto rozdílný potenciál pro uplatnění na trhu práce. Za situace, kdy například na jedné straně stojí manžel, který si po dobu manželství budoval kariéru, má mnohaleté pracovní zkušenosti a úspěšně dokončil vysokou školu a na druhé straně manžel, který kvůli založení rodiny musel ukončit své studium a z důvodu péče o rodinu nedisponuje žádnými pracovními zkušenostmi, je zřejmé, že jejich ocenění na trhu práce je významně odlišné a je nutné, aby druhý z manželů vynaložil velké úsilí a množství času na zvýšení své kvalifikace. Dopady manželství na další život obou manželů české právo přitom téměř nezohledňuje a spíše se snaží za rozvedeným manželstvím udělat tlustou čáru.

Výše uvedený nedostatek v českém právu vyvažuje institut výživného rozvedeného manžela podle § 760 a násl. občanského zákoníku, který ukládá, aby jeden z manželů po rozvodu vyplácel výživné druhému z manželů. Podmínky pro uložení povinnost výplaty výživného jsou však přísné a institut pokrývá jen krajní situace, kdy rozvedený manžel je neschopen samostatně se živit. Kumulativně je přitom třeba splnit také to, že ii) tato neschopnost má původ v manželství; a dále že iii) na rozvedeném manželi lze toto spravedlivě požadovat). Tento typ výživného tak nedosahuje potřebné míry zohlednění a striktní podmínky pro výplatu výživného se tak pouze snaží zabránit extrémním situacím, kdy jeden z manželů nedisponuje prostředky k zaopatření základních potřeb.

Pokud se podíváme do zahraničí, německá právní úprava například výše uvedené dopady manželství na budoucí život rozvedených manželů do jisté míry zohledňuje i nad rámec zajištění nezbytných potřeb. Německý občanský zákoník[4] výslovně uvádí, že rozvedený manžel má právo na výživné, pokud si po rozvodu nemůže najít adekvátní zaměstnání (Angemessene Erwerbstätigkeit), přičemž adekvátním zaměstnáním se rozumí zaměstnání odpovídající kvalifikaci, schopnostem, předchozímu zaměstnání a zdravotní situaci (§ 1573 a 1574 německého občanského zákoníku). Dále má rozvedený manžel, který v očekávání manželství nebo v průběhu manželství nedokončil studium či odborné vzdělání, nárok na výživné, pokud bez zbytečného odkladu nastoupí na toto nebo odpovídající školení za účelem získání adekvátního zaměstnání (§ 1575 německého občanského zákoníku). Je tak zřejmé, že v tomto směru je česká právní úprava značně nerozvinutá a bylo by vhodné podmínky pro vyplacení výživného rozvolnit a více tak zohlednit dopady manželství na budoucí život rozvedených manželů podobně, jako to dělá úprava německá.

 

3. Absence právní úpravy v případě nesezdaných párů

Jak již bylo řečeno v úvodu, v případě nesezdaných párů žádné SJM nevzniká. Věci jsou tak obvykle ve výlučném vlastnictví jednoho z partnerů, popř. též může vzniknout spoluvlastnictví k věci, která je pořizována společně. Domácí práce však nejsou po rozchodu kompenzovány a pečujícímu partnerovi žádné majetkové zadostiučinění nenáleží. Někdy tak může dojít k naprosto absurdním situacím, kdy partner pečující o rodinu a domácnost po mnoho let nemá nárok ani na část úspor partnera a jeho vklad do rodiny tak nemá adekvátní protiplnění, respektive částečná kompenzace zpravidla proběhne jen v průběhu manželství, kdy se předpokládá, že živitel rodiny z výdělků zajišťuje bydlení a další náklady. Někteří partneři si přitom této majetkové stránky manželství nemusí být plně vědomi (popř. důvody proti manželství převýší důvody pro manželství) a ani pečující partner si nemusí uvědomovat, že péče o rodinu je něčím, za co by se mu mělo dostat jakékoli majetkové náhrady. Dále může jít o případy, kdy pouze jeden z partnerů nechce vstupovat do manželství (např. právě z toho důvodu, aby pečujícímu partnerovi po rozchodu nebylo z jeho majetku poskytnuto žádné vyrovnání), přičemž druhý z partnerů ho ke svazku nemůže nutit a je tak odkázán na partnerství bez “smlouvy”. Nelze přitom pečujícímu partnerovi jakkoli vyčítat, že v takovém případě neměl v partnerství pokračovat a může si za to vlastně sám. Zejména za situace, kdy v partnerství již existuje dítě, je tento požadavek naprosto nesmyslný.

Rozsáhle jsou tak regulovány pouze formální svazky (tj. manželství) a nikoli skutečné svazky[5]. V případě manželského práva majetkového se přitom nelze vyhnout jisté analogii se závazkovým právem smluvním, kdy manželé vstupem do manželství vlastně taktéž uzavírají jistý pakt o tom, jak budou majetkové vztahy v průběhu manželství vypadat a jak budou po skončení manželství vypořádány. A zatímco pro uzavření “manželské smlouvy” týkající se majetku je nutné formálního vstupu do manželství, u jiných smluvních závazků týkajících se majetku je plně respektován i skutečný stav, kdy zákon nevyžaduje pro uzavření smlouvy jakékoli formální náležitosti a dokonce zcela postačí, kdy se strany podle smlouvy začnou chovat (tzv. konkludentní uzavření smlouvy podle § 1744 občanského zákoníku). V tomto ohledu je tedy ochrana pečujícího partnera nedostatečná, a právní úprava nereaguje na probíhající společenské změny tak, jak by měla.

Za současného stavu lze tedy jen doporučit nebát se během existence nesezdaného partnerství (obzvlášť v případě založení rodiny) podmínky rozchodu upravit smluvně (podobně jako v případě předmanželské smlouvy). V průběhu vztahu však otázka podmínek rozchodu bývá naprostým tabu, jelikož přece „vztah bez důvěry nemůže fungovat”. Dle mého názoru však spravedlivé ujednání majetkových vztahů mezi partnery, a to pro všechny případy, není ničím, co by důvěru mezi partnery narušovalo, ba naopak, dát partnerským podmínkám jasnou podobu může posílit bezpečí a jistotu.

 

4. Gender gap a domácí práce

Závěrem je třeba uvést, že problém neplacených domácích prací se stále ve velké míře dotýká hlavně žen[6]. Vysvětlení je několik. Jednak se jedná o teorii časové dostupnosti, kdy množství času stráveném na domácích pracích závisí na množství volného času. Ženy tráví více času neplacenou prací, zatímco muži tou placenou. Čas strávený kombinací placené a neplacené práce by však měl být relativně stejný, avšak podle průzkumů nezaměstnaní muži přesto zastávají méně domácích prací než nezaměstnané ženy, a celkový podíl času strávený ženami v práci (kombinací placené a neplacené) je obecně vyšší. Tato teorie tak zcela nevysvětluje zmíněnou nerovnost.

Také lze zmínit teorii socializace, podle které si osoba v dětství přisvojí určité vzorce chování a už od dětství se tak formuje tzv. rozdílná role muže a ženy, kdy je muž živitelem rodiny a žena se stará o domácnost.   Na závěr lze uvést teorii relativních zdrojů, podle které nerovnost vyplývá z výše mzdy a dosaženého stupně vzdělání v poměru k druhému. Tyto okolnosti pak mají vliv také na vyjednávací schopnosti s druhým partnerem. Podíl na domácích pracích tak nepřímo ovlivňuje také genderová nerovnost v odměnách, což vytváří onen začarovaný kruh nerovností. Studie přitom dále indikují, že ženy s vyšším stupněm vzdělání v porovnání s partnerem vykonávají méně domácích prací než ženy s nižším stupněm vzdělání. Zajímavé však je, že muži s vyšším stupněm vzdělání v porovnání s partnerkou vykonávají více domácích prací než muži s nižším stupněm vzdělání. Lze tak obecně uzavřít, že jak na straně žen, tak na straně mužů, vyšší stupeň vzdělání přispívá k rovnosti v rozdělení domácích prací.[7]

 


[1] https://daily.jstor.org/finding-the-value-of-housework/

[2] https://www.czso.cz/csu/stoletistatistiky/snatky-a-rozvody

[3] Psutka, Jindřich. § 742 [Pravidla soudního vypořádání SJM]. In: HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014.

[4] Německý občanský zákoník dostupný na: https://www.gesetze-im-internet.de/bgb/index.html (včetně překladu do angličtiny).

[5] Skutečné svazky jsou přitom do jisté míry zohledněny např. v právní úpravě dědictví (§ 1636 občanského zákoníku), kdy v rámci druhé dědické třídy dědí také ten, kdo se zůstavitelem žil v jedné domácnosti po dobu alespoň jednoho roku.

[6]https://data.unwomen.org/publications/whose-time-care-unpaid-care-and-domestic-work-during-covid-19 nebo https://www.ikea.com/cz/cs/this-is-ikea/newsroom/vetsinu-domacich-praci-stale-delaji-zeny-pruzkum-ikea-poukazuje-na-genderove-stereotypy-pubcca4ad00

[7]Chaloupková, Jana. 2005. „Faktory ovlivňující dělbu domácí práce v českých domácnostech a hodnocení její spravedlnosti.“ Sociologický časopis 41 (1): 57–77.

In this article

Join the Conversation