Důkazní břemeno ve věcech diskriminace dle § 133a OSŘ

346 0
346 0

1. Úvod

Účastníci civilního soudního řízení jsou ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) povinni tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci a plnit důkazní povinnost. Zároveň, podle judikatury Nejvyššího soudu, nestanoví-li právní předpis jinak, tíží důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu.[1] V rámci právního řadu však nalezneme řadu modifikací těchto pravidel, kdy může docházet k přenášení důkazního břemena na druhou procesní stranu nebo k jeho dělení mezi účastníky řízení. Jedním z těchto případů je právě i oblast diskriminace.

 

2. Právní úprava

Pro občanskoprávní řízení, jehož předmětem je diskriminace a nerovné zacházení, je významný § 133a OSŘ, který zakotvuje tzv. přenesení důkazního břemena. Pokud podle § 133a OSŘ, aktuálně účinného od 1. 1. 2014, žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách; nebo na základě rasového nebo etnického původu při poskytování zdravotní a sociální péče, v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, přístupu k bydlení, členství ve spolcích a jiných zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb, nebo na základě pohlaví při přístupu ke zboží a službám, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

Ustanovení § 133a OSŘ[2] bylo přijato do občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb. v rámci implementace Směrnice Rady Evropské unie ze dne 15. 12. 1997 č. 97/80/ES, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví, která měla do občanského soudního řízení v souladu čl. 4 odst. 1 této směrnice zakotvit opatření „nezbytná k zajištění toho, že když osoby, které se cítí poškozeny tím, že vůči nim nebyla uplatněna zásada rovného zacházení, uvedou před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, bude povinností žalovaného (odpůrce) dokázat, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“; v souladu s čl. 3 této směrnice se do občanského soudního řádu implementovaná úprava vztahovala pouze na věci pracovněprávní.[3] Ve vztahu k § 133a OSŘ došlo v následujících letech k několika dalším novelizacím[4], které rozšířily okruh relevantních diskriminačních znaků a věcné oblasti, na jejichž základě a v jejichž mezích má být § 133a OSŘ aplikován.

Přímou diskriminací se podle § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a opravných prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „AZ“) rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti.

Nepřímou diskriminací se podle § 3 odst. 1 AZ rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.

 

3. Výklad § 133a OSŘ a otázka jeho souladu s ústavním pořádkem (nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04)

V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04 Ústavní soud v rámci konkrétní kontroly ústavnosti[5] posuzoval ústavněprávní konformitu § 133a odst. 2 OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2003, přičemž se vyslovil i k výkladu tohoto ustanovení. Přestože je již neúčinné znění § 133a OSŘ odlišné od toho aktuálně účinného, zakotvuje shodně tzv. přenesení důkazního břemena a judikatorní závěry týkající se jeho ústavní konformity i výkladu považuji za aplikovatelné i z hlediska aktuální účinné právní úpravy.

Žalobci, kteří byli romské národnosti, se v této věci domáhali omluvy a odčinění nemajetkové újmy peněžitou částkou v celkové výši 80.000,- Kč poté, co nebyli na rozdíl od jiných občanů neromského původu obslouženi v restauračním zařízení. Řízení u obecného soudu bylo v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy přerušeno s tím, že předmětné ustanovení § 133a odst. 2 OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2003, které má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, přičemž byl Ústavnímu soudu podán návrh na zrušení tohoto ustanovení.

Podle § 133a odst. 2 OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2003 má soud skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého rasového nebo etnického původu, ve věcech poskytování zdravotní a sociální péče, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství v profesních a zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Návrh na zrušení předmětného ustanovení se opíral zejména o tvrzení, že jeho protiústavnost spočívá v přenesení důkazního břemena na žalovaného, čímž dochází k jeho diskriminaci a porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 (dále jen „Úmluva“), jakož i k porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn Pl. ÚS 37/04 uvedl, že právo na spravedlivý proces je neoddělitelné od principu rovnosti a zákazu diskriminace. Institut důkazního břemena jako takový považuje Ústavní soud za důležitý z toho pohledu, že umožňuje soudu vynést rozhodnutí i tehdy, kdy nebyl skutkový stav zcela objasněn. Přesto však podle citovaného nálezu Ústavního soudu není při zachování pravidel spravedlivého a nestranného procesu možné, aby byla jedna z procesních stran bez dalšího jednostranně zatížena důkazním břemenem, ale lze tak učinit jen s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem případu. Pro zachování rovnosti zbraní procesních stran tak musí být v řízení zajištěna rovnost břemen kladených na jednotlivé účastníky, kdy tato břemena nesmějí být nepřiměřená.

Institut přenesení důkazního břemena ve smyslu § 133a OSŘ považuje Ústavní soud v citovaném nálezu za výjimku z obecných principů dokazování, kdy je žalobce určitým způsobem na úkor žalovaného zvýhodněn, neboť žalovaný musí prokazovat skutečnosti, které sám v řízení netvrdil, a dochází tak přenesením důkazního břemena ke zhoršení jeho procesního postavení. Přesto však k přenesení důkazního břemena nedochází samo od sebe, neboť musejí být naplněny nezbytné předpoklady. Podle Ústavního soudu musí osoba, která tvrdí, že byla obětí diskriminačního jednání, předložit soudu skutečnosti, které dostatečně odůvodňují závěr o existenci možné diskriminace.

Z hlediska výše uvedeného znevýhodnění žalovaného v důsledku přenesení důkazního břemena Ústavní soud posuzoval ustanovení § 133a OSŘ v souvislosti s potenciální protiústavností z hlediska toho, zda sleduje legitimní cíl a zda je tu rozumný poměr mezi tímto legitimním cílem a prostředkem k dosažení tohoto legitimního cíle. Podle citovaného nálezu Ústavního soudu je účelem antidiskriminačních směrnic v rámci Evropské unie poskytnout obětem diskriminace účinné prostředky právní ochrany; tím je legitimita sledovaného cíle právní úpravy dle citovaného nálezu Ústavního soudu naplněna. Proporcionalita opatření obsažená v § 133a OSŘ ke vztahu k tomuto legitimnímu cíli je podle citovaného nálezu Ústavního soudu též dána, jelikož žalující osobě, která tvrdí, že byla diskriminována, nepostačí tuto skutečnost pouze tvrdit, ale musí prokázat, že vůči ní bylo přistupováno odlišným znevýhodňujícím způsobem; dále musí tato osoba pro úspěch ve věci tvrdit, že motivem tohoto jednání byla diskriminace na základě zákonem stanoveného diskriminačního znaku (v tomto případě byl diskriminačním znakem rasový či etnický původ); tento motiv však již dokazovat nemusí, neboť v takovém případě v souladu s § 133a OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2003 nastupuje ve vztahu k tomuto motivu vyvratitelná domněnka a je na žalovaném, aby prokázal opak. Důkazní břemeno tak nepostihuje pouze žalovaného, ale je přiměřeně rozloženo mezi oba účastníky řízení. Obě podmínky jsou tedy dle Ústavního soudu naplněny, na základě čehož lze uzavřít, že dané ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem.

Citovaný nález Ústavního soudu lze považovat za významný z hlediska posuzování ústavní konformity institutu přenesení důkazního břemena jako takového, a to i vzhledem k tomu, že znění § 133a OSŘ prošlo dodnes několika novelizacemi, a jeho formulace se tedy od znění účinného od 1. 1. 2003 změnila. Ačkoli se tedy v čase mohou podmínky a předpoklady pro přenesení důkazního břemena v oblasti práce i mimo ni měnit, vždy bude nezbytné posuzovat, zda přenesení důkazního břemene sleduje legitimní cíl (např. ochranu slabší strany, a to i z procesního hlediska, kdy žalující strana zpravidla nemá a nemůže mít k dispozici relevantní důkaz, který má k dispozici žalovaný[6]) a zda je toto opatření ve vztahu k tomuto legitimnímu cíli proporcionální; je tedy potřeba podrobně zkoumat, jaké jsou podmínky pro přenesení důkazního břemena a jak je mezi jednotlivé účastníky důkazní břemeno rozloženo.

Ústavní soud zároveň v citovaném rozhodnutí vyložil ustanovení § 133a OSŘ ve vztahu k podmínkám jeho aplikace, a položil základy níže nastíněného judikaturního vývoje.

 

4. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost v občanském soudním řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008)

V rozsudku ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008 se Nejvyšší soud vyslovil k povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v občanském soudním řízení, ve kterém uplatňuje své nároky zaměstnanec, který tvrdí, že byl jednáním zaměstnavatele diskriminován.

Žalobkyně se v této věci domáhala peněžitého zadostiučinění ve výši 1.000.000,- Kč, odstranění následků diskriminačního jednání uzavřením pracovní smlouvy a satisfakce formou veřejné omluvy v tisku, a to z důvodu tvrzené diskriminace na základě pohlaví ze strany potenciálního zaměstnavatele při výběrovém řízení.

Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že výběr zaměstnance pro pozici finančního ředitele probíhal na základě dvoukolového výběrového řízení za srovnatelných podmínek v každém z těchto kol, a k diskriminaci proto nedošlo. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se s jeho závěry ztotožnil.

Podle § 101 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ mají účastníci mimo jiné povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost uvedenou v § 120 odst. 1 OSŘ, aby bylo dosaženo účelu řízení. Žalobce má v občanském soudním řízení tedy dvě základní povinnosti, a to povinnost tvrdit a povinnost tvrzené skutečnosti dokázat (a tedy jej tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Na tyto povinnosti pak navazují břemeno tvrzení a břemeno důkazní.

Podle § 133a odst. 1 OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2003 má soud ve věcech pracovních skutečnosti tvrzení o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě vypočteného diskriminačního znaku za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Ačkoli je tedy občanské soudní řízení, jehož předmětem je diskriminace a rozdílné zacházení, v oblasti dokazování specifické, nelze podle mého názoru takové řízení považovat za jiný nebo přímo zvláštní druh řízení, neboť se jedná o pouze jednu, byť z hlediska dokazování velmi signifikantní odchylku od obecného procesního režimu. Takové soudní řízení lze tedy považovat určitým způsobem za řízení modifikované.

Nejvyšší soud, navazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, ve svém rozsudku ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008 vyložil ustanovení § 133a OSŘ, přičemž je podle něho třeba rozlišovat dvě odlišné skutečnosti, které je třeba v řízení ve věcech diskriminace tvrdit a prokazovat, a to:

  1. skutečnost, že jednáním žalovaného byl žalobce ve srovnání s jinými znevýhodněn; a
  2. skutečnost, že pohnutka jednání popsaného v bodu a) spočívala v tvrzeném diskriminačním důvodu.

Jestliže žalobce uplatňuje své nároky v soudním řízení, stále na něho podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadá povinnost tvrdit a povinnost důkazní a nic mu nebrání v tom, aby skutečnost výše specifikovanou pod písm. a) ve vztahu k soudu tvrdil a dokazoval. Pokud tuto tvrzenou skutečnost prokáže, splní žalobce svou procesní povinnost tvrdit a dokazovat.

Skutečnost výše specifikovanou pod bodem b) soud podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu při svém rozhodování z hlediska dokazování presumuje a je pouze na žalovaném, aby prokázal opak; žalobci přitom postačí tvrdit, že tato skutečnost nastala.

Žalobce je tak v kontextu závěrů citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu povinen tvrdit a dokázat skutečnost, že v důsledku jednání žalovaného byl žalobce ve srovnání s jinými znevýhodněn, přičemž se má za to, že pohnutka takového jednání žalovaného spočívala v tvrzeném diskriminačním důvodu a je přitom na žalovaném, aby prokázal, že tomu tak nebylo. Tuto pohnutku není žalobce povinen žádným způsobem dokazovat, bude stačit, pokud tvrdí, že nastala.

Ačkoli se znění předmětného ustanovení § 133a OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2003 ve vztahu k současné právní úpravě měnilo, jsou dle mého názoru závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu aplikovatelné i v rámci aktuálně účinné právní úpravy.

Podle § 133a OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2014 pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo v určitých oblastech zahrnující oblast pracovní k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě alespoň jednoho z vypočtených diskriminačních znaků, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

Současná právní úprava na rozdíl od té předchozí výslovně nestanoví, že se skutečnosti vztahující se k diskriminačnímu jednání presumují; přesto je dle mého názoru třeba na současnou právní úpravu nahlížet obdobně. Ve vztahu k procesní povinnosti žalobce dokázat rozhodné skutečnosti zakotvuje občanský soudní řád obecnou důkazní povinnost a s ní související důkazní břemeno v § 101 odst. 1 písm. b) OSŘ. Důkazní břemeno žalovaného ve věcech diskriminace je zakotveno právě v § 133a OSŘ. Jelikož ve sporném řízení platí, že účastník, který neunese důkazní břemeno, spor prohraje[7], je v tomto případě nezbytné, aby žalovaný své důkazní břemeno pro úspěch ve věci unesl. Pokud tedy žalovaný v řízení neprokáže, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo, v řízení neuspěje. Ačkoli tedy již není zmíněná presumpce v účinné právní úpravě výslovně zakotvena, jsou následky nevyvrácení žalobcem tvrzených skutečností ze strany žalovaného stejné a dle mého názoru k presumpci uvedených skutečností fakticky i nadále dochází, což potvrzují i názory publikované v odborné literatuře, kdy např. Hromada uvádí, že „nepodaří-li se žalovanému takový důkaz, vychází soud ze stavu, že k tvrzené diskriminaci došlo“[8]. Z tohoto důvodu považuji závěry uváděné v citované judikatuře za aplikovatelné i ve vztahu k současné právní úpravě.

Nejvyšší soud tedy v citovaném rozhodnutí konstatoval následující: „Domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil její následky, aby mu dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu nahradil škodu vzniklou diskriminací, má zaměstnanec v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 8. 2009) za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení.“[9]

Nejvyšší soud tak svým rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil dalšímu řízení.

 

5. Tvrzení a dokazování v případě nepřímé diskriminace (nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13)

V nálezu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13 rozebírá Ústavní soud aplikaci § 133a  OSŘ ve znění účinném od 1. 9. 2009, jehož znění je obdobné tomu (současně) účinnému od 1. 1. 2014, a to ve vztahu k tvrzené diskriminaci na základě rasového či etnického původu v přístupu ke vzdělání.

Žalobce se v této věci domáhal po státu omluvy a odčinění nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč za to, že byl v roce 1985 na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Chebu zařazen do zvláštní školy, přičemž žalobce tento počin považoval z důvodu svého etnického původu za diskriminační. Odkazoval přitom na statistiku, podle které byl podíl romských dětí ve zvláštních školách v různých obdobích a na různě vymezených územích tehdejší České socialistické republiky cca mezi 30 – 40 %, přičemž romská populace jako taková činila cca 1,5 – 2 %.

Rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta, načež tento rozsudek následně potvrdil svým rozsudkem i odvolací soud, neboť rozhodnutí o zařazení do zvláštní školy byl podloženo doporučením pedagogicko-psychologické poradny; soudy navíc odmítly argumentaci kulturními a jazykovými specifiky etnika, neboť žalobce od svých dvou let žil v dětském domově. Dovolání žalobce Nejvyšší soud sice považoval za přípustné, ale neshledal jej důvodným, a proto bylo zamítnuto.

Jelikož se v dané věci mělo jednat o diskriminaci na základě etnického původu, bylo aplikováno ustanovení § 133a písm. b) OSŘ ve znění účinném od 1. 9. 2009, podle kterého pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě rasového nebo etnického původu při poskytování zdravotní a sociální péče, v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, přístupu k bydlení, členství v zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

V tomto případě se mělo jednat o diskriminaci nepřímou, a Ústavní soud proto přistoupil k tzv. „testu nepřímé diskriminace“, se kterým se lze setkat v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.[10] Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13 uvedl následující:

„Důkazní břemeno zpočátku leží na žalobci, který musí prokázat, že

  1. na první pohled neutrální kritérium dopadá o poznání silněji na chráněnou skupinu (definovanou podle etnických, rasových, pohlavních či jiných „podezřelých“ kritérií uvedených v čl. 3 odst. 1 Listiny) a že
  2. je členem takové chráněné skupiny. Prokázáním těchto dvou podmínek je dán předpoklad nepřímé diskriminace s ohledem na všechny příslušníky dané chráněné skupiny. Tím se břemeno tvrzení a důkazní přesouvá na protistranu, která musí buď
  3. popřít kterékoliv ze dvou výše uvedených tvrzení (kupř. tím, že není dán výrazný dopad na chráněnou skupinu, anebo že jeho pravým důvodem je něco jiného než diskriminační důvod, anebo že žalobce sám do dané skupiny nepatří apod.), anebo
  4. prokázat, že pro nepřiměřené znevýhodnění chráněné skupiny existuje objektivní a rozumné zdůvodnění, tedy že se jednalo o opatření sledující legitimní cíl, jež bylo k jeho dosažení vhodné, nezbytné a přiměřené […]. Všem uvedeným krokům musí předcházet vymezení předmětného kritéria a posouzení jeho „neutrality“.“[11]

Ústavní soud v tomto případě neshledal porušení žádného ze základních práv, a proto svým nálezem ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13 ústavní stížnost zamítl.

K přenesení důkazního břemena ve smyslu § 133a OSŘ u nepřímé diskriminace je tedy Ústavním soudem ve smyslu citovaného nálezu uplatňována lehce odlišná konstrukce než u diskriminace přímé. Zatímco u přímé diskriminace musí k přenesení důkazního břemena ohledně diskriminačního motivu na žalovaného žalobce tvrdit a dokázat, že s ním bylo ze strany žalovaného zacházeno znevýhodňujícím způsobem (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008), u nepřímé diskriminace je k přenesení důkazního břemena a břemena tvrzení podle citovaného nálezu Ústavního soudu zapotřebí, aby žalobce dokázal, že neutrální kritérium dopadá ve větší míře na chráněnou skupinu a že je žalobce členem této skupiny; následně je na žalovaném, aby tvrdil a dokazoval, že tyto dva předpoklady nebyly ze strany žalobce naplněny nebo znevýhodnění chráněné skupiny bylo důvodné a sledovalo legitimní cíl.

Důvod odlišnosti postupu soudu u přímé a nepřímé diskriminace vyplývá z jejich samotného vymezení (viz výše). V judikatuře ustálený postup k přenesení důkazního břemena ve smyslu § 133a OSŘ u přímé diskriminace by tak byl dle mého názoru pro případ diskriminace nepřímé zcela nepoužitelný, neboť u nepřímé diskriminace absentuje znevýhodňující zacházení ze strany žalovaného; je tu „pouze“ určitá zdánlivě neutrální skutečnost, která sama o sobě diskriminující není, a proto musí žalobce tvrdit a dokazovat, že byl jakožto člen chráněné skupiny znevýhodněn v důsledku sekundárního účinku této neutrální skutečnosti. Teprve poté na žalovaného přechází důkazní břemeno a břemeno tvrzení, kdy žalovaný musí pro úspěch ve věci buď znevýhodnění chráněné skupiny legitimním způsobem zdůvodnit (přičemž u přímé diskriminace tuto možnost žalovaný výslovně judikovanou nemá) nebo ve vztahu k žalobcem tvrzeným skutečnostem tyto popřít (zde už je procesní povinnost žalovaného s tou u přímé diskriminace shodná).

Jak bylo  již uvedeno výše, ačkoli bylo citované rozhodnutí vydáno v souvislosti s problematikou diskriminace na základě rasového či etnického původu v přístupu ke vzdělávání, jsou jeho závěry vzhledem k formulaci § 133a OSŘ ve znění účinném od 1. 9. 2009 bezpochyby aplikovatelné i pro současné znění § 133a OSŘ (pro znění účinné od 1. 1. 2014) ve vztahu k pracovní oblasti.

 

6. Nezbytnost důvodného podezření pro aplikaci § 133a zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15)

V nálezu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15 Ústavní soud zopakoval ustálené závěry předchozí judikatury, přičemž tyto závěry určitým způsobem rozvinul, tudíž při studiu tohoto rozhodnutí Ústavního soudu můžeme sledovat určitý judikatorní posun.

Žalujícímu zaměstnanci byla ze strany zaměstnavatele dána výpověď podle § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce z důvodu nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce. V soudním řízení se zaměstnanec žalobou domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, a to zejména s poukázáním na diskriminaci z důvodu pohlaví ze strany zaměstnavatele, kdy měl zaměstnavatel nedůvodně upřednostnit ženu – zaměstnankyni ve srovnatelné situaci jak ve vztahu k rozvázání pracovního poměru, tak k možnosti doplnit si potřebnou kvalifikaci (vzdělání v oboru speciální pedagogiky).

Soud prvního stupně žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru svým rozsudkem zamítl s odkazem na zjištění kontrolních orgánů o tom, že k tvrzené diskriminaci nedošlo. Odvolací soud tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Jelikož se v tomto případě jednalo o problematiku diskriminace v pracovní oblasti, došlo opět k aplikaci § 133a písm. a) OSŘ, tentokrát ve znění účinném od 1. 9. 2009, podle kterého, pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

Ústavní soud v citovaném nálezu odkázal na závěry ustálené judikatury, tedy zejména na postup, kdy zaměstnanec v postavení žalobce musí dokázat odlišné – znevýhodňující zacházení ze strany žalovaného zaměstnavatele, aby v řízení uspěl; dále musí žalující zaměstnanec tvrdit, že motivem tohoto jednání žalovaného zaměstnavatele byl diskriminační důvod; pokud všechny tyto podmínky žalující zaměstnanec naplní, pak bude tento motiv presumován a bude na žalovaném zaměstnavateli, aby prokázal opak (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008).

V tomto případě však Ústavnímu soudu nepostačilo prokázat samotnou skutečnost, že došlo k rozdílnému zacházení se zaměstnancem, resp. že byla dána výpověď muži namísto ženy ve srovnatelné situaci. Ústavní soud nad rámec ustálené rozhodovací praxe v citovaném nálezu vyžadoval, aby žalobce dokázal, že k diskriminaci došlo alespoň z hlediska rozumné pravděpodobnosti; teprve poté mohlo dojít k přenosu důkazního břemena. Konkrétně v citovaném rozhodnutí konstatoval Ústavní soud následující: „Samotné rozhodnutí zaměstnavatele, kterému ze zaměstnanců (zda muži nebo ženě) ukončí pracovní poměr, jistě nelze bez dalšího za diskriminační považovat, resp. taková skutečnost sama o sobě nezakládá přesun důkazního břemene na žalovaného. K této skutečnosti musí přistoupit ještě další okolnosti (důkazy), které vyvolají důvodné (důvody podložené) podezření, že v daném případě bylo jednání zaměstnavatele vedeno diskriminačními motivy. Je-li naplněna podmínka rozdílného zacházení, k přenosu důkazního břemene bude třeba přistoupit, pokud z důkazů předložených žalobcem vyplyne alespoň rozumná pravděpodobnost, že k diskriminaci došlo.“[12]

Ústavní soud svým nálezem ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15 vyslovil porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a základního práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zrušil předchozí rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu.

Tím, že Ústavní soud rozšířil okruh skutečností, které je zapotřebí k přenesení důkazního břemena dokázat, došlo z hlediska judikatorního vývoje k určitému posunu.

V předchozích výše uvedených řízeních k přenesení důkazního břemena postačilo, pokud žalobce tvrdil a prokázal znevýhodňující odlišné zacházení a tvrdil, že toto bylo motivováno diskriminačním důvodem. Tím byly procesní povinnosti žalobce z tohoto pohledu splněny a část důkazního břemena se přenesla na žalovaného, který musel dokázat, že pohnutkou jeho jednání diskriminační důvod nebyl. V citovaném rozhodnutí však soud navíc vyžadoval, aby žalobce dokázal, že tu ve vztahu k existenci diskriminace je alespoň rozumná pravděpodobnost.

Tento požadavek soudu podle mého názoru lze požadovat za rozumný a důvodný. Přenesení důkazního břemena nastává ve specifických případech; mimo pracovní právo zmiňme např. povinnost člena orgánu obchodní korporace dokázat v rámci řízení (tedy i v pozici žalovaného), že jednal s péčí řádného hospodáře podle § 52 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Ačkoli dle názoru Ústavního soudu přenesení důkazního břemena není jako takové v rozporu s ústavním pořádkem, jedná se podle Ústavního soudu o výjimku z obecných zásad dokazování[13], zejména ze zásady, podle které důkazní břemeno stíhá toho účastníka řízení, který z existence této skutečnosti pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky a který existenci této skutečnosti tvrdí.[14] Jelikož přenesení důkazního břemena určitým způsobem zvýhodňuje žalující stranu na úkor strany žalované, která má povinnost dokazovat skutečnost, kterou netvrdila, není a nemůže být aplikace tohoto procesního institutu zcela automatická, neboť žalobce v postavení tvrzeného diskriminovaného zaměstnance musí soudu předložit skutečnosti dostatečně odůvodňující závěr o existenci možné diskriminace[15]; pro přenesení důkazního břemena tak musejí být naplněny stanovené předpoklady. Vzhledem k výjimečné povaze a procesním důsledkům aplikace tohoto institutu k němu nesmí být přistupováno formalisticky. Při striktní aplikaci závěrů předchozí judikatury by zaměstnanci v projednávané věci stačilo tvrdit a dokázat, že zaměstnavatel dal výpověď muži, a nikoli ženě, které by teoreticky výpověď mohla být též dána; pak by v souladu s předchozí ustálenou judikaturou splnil své procesní povinnosti a důkazní břemeno by se přesunulo na žalovaného zaměstnavatele. Takovýmto formálním přístupem k institutu přenesení důkazního břemena by podle mého názoru došlo k nepřiměřenému oslabení práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy by soud žalovaného, aniž by byly dány důvodné okolnosti, bez dalšího zatížil důkazním břemenem.[16] K ustálenou judikaturou vyžadovaným předpokladům přenesení důkazního břemena tak přistupuje požadavek na dokázání „rozumné pravděpodobnosti, že k diskriminaci došlo“. Tato „rozumná pravděpodobnost“ nemusí být dokazována zvlášť, neboť si lze představit případy, kdy bude implicitně vyplývat již z tvrzení a dokazování rozdílného zacházení; např. pokud bude v soudním řízení žalobce tvrdit a úspěšně dokáže, že v rámci většího počtu zaměstnanců byla zvýšena odměna pouze ženám, zatímco žádnému z mužů takto přilepšeno nebylo – pak by podle mého názoru tato vyžadovaná „rozumná pravděpodobnost diskriminace“ mohla být již v samotném tvrzení a dokazování rozdílného zacházení, s přihlédnutím k okolnostem daného případu, obsažena. Pokud pak tedy žalobce rozumnou pravděpodobnost, že k diskriminaci došlo, v řízení prokáže, jsou založeny vážné důvody pro to, aby bylo na žalovaného přeneseno důkazní břemeno ohledně diskriminačního motivu při zachování standardu spravedlivého procesu, a pokud toto důkazní břemeno žalovaný neunese, ve sporu neuspěje.

Citovaným nálezem tak Ústavní soud rozšířil a upřesnil procesní požadavky kladené ustálenou judikaturou, přičemž tím podle mého názoru přispěl k materialitě v soudním řízení a zajištění spravedlivého procesu.

 

7. Závěr

Institut přenesení důkazního břemena ve smyslu § 133a OSŘ se uplatní v případě řízení, kde žalobce tvrdí, že byl ze strany žalovaného diskriminován na základě zákonem stanoveného diskriminačního znaku. Tato právní úprava spočívající v přenesení důkazního břemena není podle názoru Ústavního soudu protiústavní, neboť sleduje legitimní cíl a je proporcionální, přičemž důkazní břemeno netíží pouze žalovaného, ale oba účastníky.[17]

Pro úspěch ve věci musí žalobce tvrdit a dokázat, že s ním bylo strany žalovaného zacházeno, ve srovnání s jinými, znevýhodňujícím způsobem a dále musí žalobce tvrdit, že motivem tohoto rozdílného zacházení byl diskriminační důvod; tuto skutečnost však již žalobce dokazovat nemusí a je na žalovaném, aby prokázal opak.[18] Nejvyšší soud tuto konstrukci přenesení důkazního břemena popsal následujícím způsobem: „Domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil její následky, aby mu dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu nahradil škodu vzniklou diskriminací, má zaměstnanec v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 8. 2009) za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení.“[19]

Ačkoli do 31. 8. 2009 obsahovala formulace § 133a OSŘ výslovnou vyvratitelnou domněnku z hlediska prokázání diskriminačního jednání za splnění zákonných podmínek, přičemž právní úprava účinná od 1. 9. 2009 následně tuto výslovnou presumpci vypustila, lze předchozí judikatorní závěry dle mého názoru užít i za stávající účinné právní úpravy, neboť vzhledem k formulaci zákonného ustanovení nadále dochází k faktické presumpci diskriminačního jednání s možností žalovaného prokázat opak, ačkoli v něm již není výslovně vyjádřena.

V případě nepřímé diskriminace je postup soudu při aplikaci ustanovení § 133a OSŘ vzhledem k povaze nepřímé diskriminace v určitých aspektech odlišný. Žalobce musí prokázat, že neutrální kritérium dopadá ve větší míře na chráněnou skupinu a že je žalobce členem této skupiny. Teprve poté se přenáší důkazní břemeno a břemeno tvrzení na žalovaného, který musí tvrdit a dokazovat, že tyto dva předpoklady nebyly ze strany žalobce naplněny nebo že znevýhodnění chráněné skupiny bylo důvodné a legitimní.[20] Tuto konstrukci přenesení důkazního břemena formuloval Ústavní soud takto: „Důkazní břemeno zpočátku leží na žalobci, který musí prokázat, že 1. na první pohled neutrální kritérium dopadá o poznání silněji na chráněnou skupinu (definovanou podle etnických, rasových, pohlavních či jiných „podezřelých“ kritérií uvedených v čl. 3 odst. 1 Listiny) a že 2. je členem takové chráněné skupiny. Prokázáním těchto dvou podmínek je dán předpoklad nepřímé diskriminace s ohledem na všechny příslušníky dané chráněné skupiny. Tím se břemeno tvrzení a důkazní přesouvá na protistranu, která musí buď 3. popřít kterékoliv ze dvou výše uvedených tvrzení (kupř. tím, že není dán výrazný dopad na chráněnou skupinu, anebo že jeho pravým důvodem je něco jiného než diskriminační důvod, anebo že žalobce sám do dané skupiny nepatří apod.), anebo 4. prokázat, že pro nepřiměřené znevýhodnění chráněné skupiny existuje objektivní a rozumné zdůvodnění, tedy že se jednalo o opatření sledující legitimní cíl, jež bylo k jeho dosažení vhodné, nezbytné a přiměřené […]. Všem uvedeným krokům musí předcházet vymezení předmětného kritéria a posouzení jeho „neutrality“.“[21]

K přenesení důkazního břemena je též nezbytné, aby byla ze strany žalobce prokázána „rozumná pravděpodobnost, že k diskriminaci došlo“[22], která však může být již implicitně obsažena v tvrzené a dokazované skutečnosti, že bylo se žalobcem zacházeno znevýhodňujícím způsobem.

 


[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne  26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011.

[2] Původní verze ust. § 133a OSŘ účinná od 1. 1. 2001 zněla následovně: Skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

[3] Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 30/2000 Dz.

[4] Konkrétně zák. č. 151/2002 Sb., zák. 112/2006 Sb., zák 198/2009 Sb. a zák. č. 293/2013 Sb.

[5] Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2008, Pl. ÚS 25/08: „Konkrétní kontrola norem bývá přípustná buď z podnětu státního orgánu (zpravidla soudu), který při řešení konkrétního případu byl při aplikaci příslušných norem konfrontován s jejich nesouladem s normami vyšší právní síly, popř. může právní řád umožňovat zahájení takové kontroly i z podnětu jednotlivé fyzické či právnické osoby, jež se aplikací napadeného předpisu v určitém případě cítí být dotčena na svých právech.“

[6] HROMADA, Miroslav. In: SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-673-9. s. 562.

[7] SVOBODA, Karel. In: SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-673-9. s. 422.

[8] HROMADA, Miroslav. In: SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-673-9. s. 563.

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008.

[10] Např. rozsudek ESLP ze dne 13. 11. 2007 ve věci D. H. proti České republice.

[11] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13.

[12] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15.

[13] Nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, Pl.ÚS 37/04.

[14] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97.

[15] Nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, Pl.ÚS 37/04.

[16] Nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl.ÚS 37/04.

[17] Nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04.

[18] Nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008.

[19] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008.

[20] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13.

[21] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13.

[22] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15.

In this article

Join the Conversation