Domicil, bydliště, obvyklý pobyt a další pojmy – základní vymezení a rozdíly

285 0
285 0

V právu se můžeme setkat s jazykově či významově podobnými pojmy, jako je právě domicil, bydliště, obvyklý pobyt nebo například trvalý pobyt. Je však potřeba si uvědomit, že dané pojmy nemusí znamenat totéž a mohou být obsahově rozdílné. První tři zmíněné pojmy spadají především do oblasti mezinárodního práva soukromého a jedná se o tzv. hraniční určovatele. Hraniční určovatel je součást navázání kolizní normy sloužící k tomu, aby bylo vybráno právo, kterým se bude konkrétní právní vztah řídit. To znamená, že řešíme-li například majetek manželů, tak danou právní otázku podřadíme pod pojem „majetkové poměry manželů“. Pokud tento právní vztah nebude upraven unijním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, zjistíme, že na něj dopadá kolizní norma uvedená v § 49 odst. 3 ZMPS[1], která následně odkáže na právní řád státu, ve kterém mají oba manželé obvyklý pobyt, či právní řád státu, jehož jsou oba manželé občany, jinak český právní řád.

Představení autorky

Mgr. Klára Tomešová, asistentka soudce Krajského soudu v Ostravě

Hraničním určovatelem musí být nějaká významná skutečnost pro určitý druh právního poměru, která následně rozhodne o určení práva, které se posléze použije. Za takovou významnou skutečnost se považuje například právě domicil, bydliště nebo obvyklý pobyt. Dalším významným hraničním určovatelem je v minulosti dlouhodobě prosazovaná státní příslušnost. V kontinentálním právním systému se obecně jedná o určitý právní vztah mezi fyzickou či právnickou osobou a státem. Z pohledu mezinárodního práva soukromého je státní příslušnost vnímána jen jako skutečnost dokládající příslušnost fyzické osoby k určitému státu, přičemž předpokladem takové státní příslušnosti je občanství.[2] To je vymezeno jako „časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti“.[3] Dalším hraničním určovatelům se bude příspěvek podrobněji věnovat dále.

 

Domicil

Tradiční koncepce

Domicil ve své tradiční koncepci patří mezi instituty angloamerického práva a vyjadřuje právní vztah mezi fyzickou osobou a určitým územím. Jedná se o místo, kde je osoba fyzicky přítomna a které považuje za domov, do kterého se zamýšlí vrátit, i když v určitém čase pobývá mimo něj.[4] Fyzická osoba má pouze jeden domicil, v určitém časovém okamžiku tedy nelze mít domicilů více. Common law dále rozlišuje tři druhy domicilu, a to domicil původu, domicil výběru a odvozený domicil. Domicil původu je určen na základě domicilu otce a zůstává osobě celý život. Odvozený domicil se týká například nezletilých a zpravidla splývá s domicilem původu. Dříve se domicil také u vdaných žen odvozoval od domicilu jejich manžela. Domicil výběru se týká situace, kdy se osoba přestěhuje do jiného státu.

 

Domicil jako státní příslušnost

I když se jedná o pojem, se kterým pracuje common law, nalezneme domicil i v evropském mezinárodním právu soukromém, kde vystupuje jako hraniční určovatel v kolizních normách, a také jako kritérium pro založení mezinárodní příslušnosti soudů. V takovém případě je domicil aplikován státy common law místo kontinentálního kritéria státní příslušnosti. Jako příklad lze uvést čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Nařízení Brusel II bis):

„Článek 3

Obecná příslušnost

1. Ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy toho členského státu,

a) na jehož území

– mají manželé obvyklé bydliště, nebo

– měli manželé poslední společné obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí, nebo

– má odpůrce bydliště, nebo

– v případě společného návrhu na zahájení řízení má alespoň jeden z manželů obvyklé bydliště, nebo

– má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, nebo

– má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, a zároveň je buď státním příslušníkem tohoto členského státu, nebo, v případě Spojeného království a Irska, zde má „domicil“;

b) jehož státními příslušníky jsou oba manželé nebo, v případě Spojeného království a Irska, se jedná o zemi „domicilu“ obou manželů.“

 

Dalším příkladem může být bod č. 18 preambule Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností:

„Pro účely tohoto nařízení je vhodné stanovit, že v Irsku je pojem „státní příslušnost“ nahrazen pojmem „domicil“, stejně tak jako ve Spojeném království, nakolik je toto nařízení v tomto členském státě použitelné na základě článku 4 Protokolu o postavení Spojeného království a Irska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství.“

Zde je  pojem státní příslušnost nahrazen pojmem domicil, aby se tak zajistil soulad s tradičním užitím tohoto pojmu v common law.

 

Domicil jako bydliště

U pojmu domicil je známo ještě další pojetí. Jedná se o koncepci v tzv. bruselsko-luganském režimu, kde domicil představuje stěžejní kritérium pro určení pravidel mezinárodní příslušnosti u Nařízení Brusel I bis[5] a Luganské úmluvy[6]. V těchto právních aktech je domicil aplikován v jiném významu než ve výše zmíněných případech a je používán jako pojem bydliště,[7] přičemž v anglickém překladu těchto právních předpisů uvidíme právě pojem domicil a v dalších zahraničních překladech, včetně českého, je užíván pojem bydliště (něm. die Wohnsitz, pol. miejsce zamieszkania,…).

Jak plyne z uvedeného, je potřeba rozlišovat mezi pojetím domicilu, který nahrazuje pojem státní příslušnost a je vykládán v souladu s tradiční koncepcí v common law a mezi pojetím v tzv. bruselsko-luganském režimu, kde se pojem domicil a bydliště používá ve stejném významu.

 

Bydliště

Pojem bydliště unijní právo definuje jen u právnických osob[8] a v případě fyzických osob přenechává vymezení pojmu členským státům. V českém právním řádu zakotvuje definici pojmu bydliště člověka občanský zákoník[9] v ust. § 80:

Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě.“

Nejvyšší soud dále vymezil pojem bydliště následovně: „Bydlištěm fyzické osoby se v souladu s judikaturou rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet.“[10]

Bydliště je tedy místo, kde bydlíme, máme zde sociální vazby a úmysl žít na tomto místě trvale. Může se jednat například o studentskou kolej, byt partnera nebo chatu.

 

Podobné pojmy v českém právním řádu

Od domicilu, bydliště a obvyklého pobytu je třeba odlišovat další jazykově blízké pojmy, které český právní řád zná. Jde zejména o pojem trvalého pobytu, jehož definici najdeme v ust. § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel:[11]

„Místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v základním registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci (dále jen „objekt“). V případech stanovených tímto zákonem může být místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny nebo sídlo zvláštní matriky, které je v informačním systému označeno jako adresa úřadu.“

Pojmem trvalý pobyt se zabýval také Nejvyšší soud, který říká, že se jedná o evidenční údaj a že občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu:

„Místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je podle zvláštního právního předpisu určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci.“[12]

Další podobné termíny najdeme v oblasti cizineckého práva, které pracuje s přechodným pobytem a dlouhodobým pobytem.

V českém právním prostředí je tedy potřeba důkladně odlišit pojmy bydliště a trvalý pobyt. Trvalý pobyt je čistě evidenční údaj, přičemž občan České republiky může mít pouze jedno místo trvalého pobytu. Naopak v případě bydliště jde o místo, kde člověk bydlí s úmyslem zdržovat se zde trvale, načež takových míst může být několik. Bohužel, u těchto pojmů nesprávně dochází k jejich spojení v „trvalé bydliště“. Proto je i z tohoto důvodu velmi důležité mezi pojmy bydliště a trvalý pobyt rozlišovat.

 

Obvyklý pobyt

Pojem obvyklý pobyt se poprvé objevil pravděpodobně ve Všeobecném občanském soudním řádu Hannoverského království ze 4. prosince 1847. Konflikty mezi příznivci hraničního určovatele státní příslušnosti a příznivci hraničního určovatele domicilu, které brzdily unifikační práce a komplikovaly jednání členských států ohledně formulace kolizních pravidel, měl vyřešit právě pojem obvyklý pobyt.[13] Obvyklý pobyt lze nalézt už v prvních haagských úmluvách z počátku 20. století[14], ve kterých však dominuje princip státní příslušnosti. Své pevné místo v mezinárodních úmluvách má obvyklý pobyt od sedmdesátých let minulého století.[15] Zajímavé je, že pojem obvyklý pobyt není definován, což bylo zdůrazňováno jako výhoda, neboť pojem nebyl svázán definičními mantinely, což pro soudy znamená více prostoru při rozhodování.[16]

Kritérium obvyklého pobytu se jako hraniční určovatel v českém právním řádu dostalo na první místo po novelizaci ZMPS, která tímto zohlednila vývoj mezinárodního práva soukromého a upřednostnění hraničního určovatele obvyklého pobytu, jelikož také v unijních předpisech je obvyklý pobyt upřednostňován jako primární kritérium.

Aplikace obvyklého pobytu v českém právním řádu však přináší problém v podobě nejednotné terminologie. Anglický pojem habitual residence se totiž překládá jako obvyklý pobyt i jako obvyklé bydliště, přičemž se jedná spíše o nedůsledný překlad, neboť obsahově se tyto pojmy neliší. Pojem obvyklé bydliště najdeme například v českém překladu Nařízení Brusel II bis a s pojmem obvyklý pobyt se zase setkáme v překladu Nařízení o majetkových poměrech manželů[17]. V souvislosti s Nařízením Brusel II bis se Nejvyšší soud přiklonil k obvyklému pobytu jako vhodnějšímu překladu pojmu habitual residence a dále uvedl, že obvyklý pobyt představuje místo, ve kterém má osoba těžiště svého života.[18]

 

Závěr

Ačkoli uvedené pojmy se mohou zdát podobné, je potřeba mezi nimi důkladně rozlišovat a uvědomit si, v jaké oblasti práva se aplikují.

Domicil ve státech common law vyjadřuje právní vztah mezi fyzickou osobou a určitých územím.

Domicil v evropském mezinárodním právu soukromém užívají státy common law v některých unijních předpisech namísto státní příslušnosti.

V tzv. bruselsko-luganském režimu je domicil používán jako pojem bydliště.

Bydliště je místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem žít tam trvale, načež takových bydlišť může být vícero.

Naopak trvalý pobyt je čistě evidenční údaj, který občan České republiky může mít pouze jeden.

Obvyklý pobyt je významný hraniční určovatel, který není nikde definován a je třeba jej interpretovat v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a také na základě konkrétních okolností daného případu.

 


[1] Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“).

[2] PFEIFFER, Magdalena. Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. Praha: Leges, 2013, s. 24.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94.

[4] GARNER, Bryan A. Black’s Law Dictionary. 9th edition. St. Paul: West Group. 2009, s. 558.

[5] Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“).

[6] Úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Lugano, 30. října 2007 (dále jen „Luganská úmluva“).

[7] PFEIFFER, Magdalena. Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. Praha: Leges, 2013, s. 37.

[8] Čl. 63 Nařízení Brusel I bis, čl. 60 Luganské úmluvy.

[9] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004.

[11] Zákon č. 133/2000 Sb. o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[12] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004.

[13] PFEIFFER, Magdalena: Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. Praha: Leges, 2013, s. 51.

[14] V úmluvě týkající se poručenství nad nezletilými, která byla přijata v roce 1902 a v úmluvě týkající se zbavení způsobilosti k právním úkonům a obdobných ochranných opatření z roku 1905.

[15] PFEIFFER, Magdalena: Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. Praha: Leges, 2013, s. 53.

[16] Tamtéž, s. 55.

[17] Nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství.

[18] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011.

In this article

Join the Conversation