Nařízení o majetkových poměrech manželů – základní přehled pravidel

893 0
893 0

Snahy o vytvoření evropské kolizní úpravy, která by se vztahovala na majetková práva plynoucí z manželských svazků, vyústily v navázání posílené spolupráce mezi osmnácti členskými státy EU[1] (včetně České republiky) a následným přijetím Nařízení Rady EU č. 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále jen „NMPM“ nebo „Nařízení“). Vzhledem k tomu, že jsem v předchozím článku (Vývoj kolizní úpravy majetkového práva manželů v EU) pojednávala o vývoji kolizní úpravy majetkového práva manželů v EU, budu se nyní věnovat samotné úpravě NMPM, a to konkrétně působnosti, příslušnosti a rozhodnému právu.

Představení autorky

Mgr. Klára Tomešová, asistentka soudce Krajského soudu v Ostravě

Věcná a časová působnost

Vymezení věcné působnosti má pro Nařízení zásadní význam. Okruh otázek, na které se NMPM vztahuje, je vymezen jak pozitivně, tak negativně. Podle článku 1 odst. 1 se NMPM aplikuje na majetkové poměry v manželství, které jsou dále rozvedeny jako „soubor pravidel týkajících se majetkových vztahů mezi manželi navzájem a ve vztahu ke třetím osobám vyplývajících z manželství nebo z jeho zrušení“.[2] Co vše ale pod tuto kategorii spadá? To nám dále přibližuje preambule Nařízení, konkrétně bod 18, kde se hovoří o tom, že by se působnost Nařízení měla vztahovat na „všechny občanskoprávní aspekty majetkových poměrů v manželství, pokud jde o každodenní správu majetku manželů a jejich majetkové vypořádání, zejména v důsledku rozluky manželů či úmrtí jednoho z nich.“

Pojem majetkové poměry manželů se v právu EU neobjevuje poprvé a při jeho výkladu je možné vycházet z dosavadní judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), kterou Nařízení reflektuje.[3] Poprvé se soudní dvůr zabýval výkladem tohoto pojmu v rozhodnutí ve věci Jacques de Cavel v. Louise de Cavel.[4] Zde se SDEU přiklonil k širokému výkladu, neboť dospěl k závěru, že pojem „majetková práva plynoucí z manželských vztahů“ dle SDEU zahrnuje nejen majetkové uspořádání upravené vnitrostátními právními řády pro případ manželství, ale i jakékoli majetkové poměry mezi manžely, které vyplývají přímo z manželství nebo jeho zániku a v této souvislosti rozlišil tři kategorie sporů ohledně majetku manželů během řízení o rozvodu, a to spory týkající se 1) osobního stavu, 2) majetkových poměrů mezi manžely vyplývajících přímo z manželství, resp. jeho zániku, 3) majetkových poměrů mezi manžely, které nemají žádnou souvislost s manželstvím.[5] Při výkladu pojmu „majetkové poměry manželů“ v NMPM tedy lze vycházet z existující judikatury SDEU, kdy základem je široký výklad tohoto pojmu a konstantnost rozhodnutí SDEU.

Z oblasti působnosti nařízení jsou vyloučeny například otázky právní způsobilosti manželů, existence, platnost nebo uznání manželství či vyživovací povinnost.[6]

Z hlediska časové působnosti se Nařízení aplikuje (mimo některé výjimky)[7] od 29. ledna 2019, i když bylo přijato už v červnu 2016.[8] Soudy států, které se na posílené spolupráci účastní, mají povinnost NMPM použít na soudní řízení zahájená od 29. 1. 2019.  Ustanovení o rozhodném právu se vztahují pouze na manžele, kteří uzavřeli manželství nebo si zvolili právo rozhodné pro své majetkové poměry po 29. 1. 2019.[9]

 

Mezinárodní příslušnost

Pokud jde o mezinárodní příslušnost, Nařízení se nejprve vypořádává s příslušností soudu v případě úmrtí jednoho z manželů nebo v případech rozvodu, rozluky (zákonného odloučení spojeného se zánikem některých manželských povinností, které nadále existuje v několika právních řádech států EU, např. ve Francii či Itálii) nebo prohlášení manželství za neplatné.[10] Pakliže je u soudu některého členského státu zahájeno dědické řízení podle nařízení o dědictví[11], soudy tohoto státu jsou příslušné rozhodovat o majetkových poměrech v manželství ve vztahu k dědické věci.[12] Rozvod na unijní úrovni řeší nařízení Brusel II bis[13], pod které ovšem nespadají majetkové důsledky rozvodu manželství. Pokud je ale u soudu některého členského státu zahájeno řízení podle nařízení Brusel II bis, například žádost o rozvod, může tento soud rozhodovat i ve věcech majetkových poměrů v manželství, avšak za splnění dvou podmínek. Zaprvé je příslušnost podmíněna dohodou manželů a zadruhé, soud, který je oprávněný jednat ve věcech rozvodu, musí být soud konkrétního členského státu, který se nějakým způsobem (např. obvyklým pobytem) pojí k osobě navrhovatele nebo k zahájenému řízení. Bod 2 v článku 5 NMPM dává možnost výběru z několika takových soudů.[14]

Příklad I.: Manželé české státní příslušnosti mají majetek na území ČR a Francie. Tito manželé spolu delší dobu nežijí a manžel má déle než rok ve Francii obvyklý pobyt, načež manželka pobývá stejnou dobu v ČR. Za této situace může manžel podat návrh na zahájení rozvodového řízení u francouzských soudů, a pokud se manželé dohodnou, může stejný soud projednat i otázky ohledně jejich majetkových poměrů. Pokud by manželka podala žádost o rozvod a manželé by měli dohodu o příslušnosti českých soudů v majetkových věcech, mohly by rozhodovat i české soudy.

Příklad II.: Manžel německé státní příslušnosti a manželka české státní příslušnosti měli pět let obvyklý pobyt ve Francii, kde také pracovali a koupili nemovitost. Ovšem více než osm měsíců žijí odděleně, manžel se odstěhoval do Rakouska a manželka zpět do České republiky, kde má obvyklý pobyt. Za takové situace může manželka podat návrh na zahájení rozvodového řízení u českého soudu, který může zároveň rozhodnout také o majetkových poměrech manželů, pokud se na tom oba dohodli. Manžel by mohl podat stejný návrh v Rakousku, pokud by zde měl obvyklý pobyt, byl by státním příslušníkem tohoto členského státu a zároveň by zde bydlel alespoň šest měsíců před podáním návrhu. Tyto podmínky ale manžel nesplňuje, a tak návrh podat nemůže.

Jak lze na uvedených příkladech vidět, častá mobilita partnerů může vést k jistému znevýhodnění pozice druhého partnera, neboť možnost projednání otázek majetkových poměrů závisí mimo státní příslušnost a obvyklý pobyt také na délce strávené ve státě, ve kterém chce daný partner podat svůj návrh.

V případech, kdy majetkové poměry v manželství nesouvisí s řízením ve věcech dědictví, rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, budou pro řízení ve věcech majetkových poměrů (například změny majetkového režimu mezi manžely) příslušné soudy členského státu dle článku 6 NMPM:

„Není-li žádný soud členského státu příslušný podle článku 4 ani 5 nebo v jiných případech, než jsou případy uvedené ve zmíněných článcích, jsou pro řízení ve věcech majetkových poměrů v manželství příslušné soudy členského státu:

a) na jehož území mají manželé v době zahájení řízení u soudu obvyklý pobyt, nebo pokud takový členský stát není,

b) na jehož území měli manželé poslední obvyklý pobyt, pokud zde v době zahájení řízení u soudu jeden z nich dosud bydlí, nebo pokud takový členský stát není,

c) na jehož území má odpůrce v době zahájení řízení u soudu obvyklý pobyt, nebo pokud takový členský stát není,

d) jehož jsou oba manželé v době zahájení řízení u soudu státními příslušníky.“

V navazujícím článku 7 je ponechán prostor pro autonomii vůle manželů. Ti mají možnost sjednat mezi sebou dohodu, na základě které bude pro projednávání majetkových poměrů příslušný soud toho členského státu, jehož právo se použije na majetkové poměry manželů, nebo soud členského státu, ve kterém bylo uzavřeno manželství.

Pokud není žádný soud členského státu příslušný nebo se všechny soudy prohlásily za nepříslušné, mohou ve výjimečných případech rozhodovat ve věcech majetkových poměrů v manželství soudy určitého členského státu, jestliže ve třetím státě, k němuž má daná věc úzkou vazbu, není řízení možné nebo v něm nelze řízení rozumně zahájit či vést.[15]

 

Rozhodné právo

Pro rozhodné právo platí univerzální použitelnost, což dle čl. 20 NMPM znamená že, „právo určené jako rozhodné tímto nařízením se použije bez ohledu na to, zda je, či není právem některého z členských států.“

NMPM respektuje autonomii vůle i pro úpravu rozhodného práva. Článek 22 NMPM umožňuje, aby si manželé nebo snoubenci zvolili jako právo rozhodné z několika právních řádů. Přesněji tento článek říká: „Manželé či budoucí manželé se mohou dohodnout, že si zvolí nebo změní právo rozhodné pro své majetkové poměry v manželství, za předpokladu, že se jedná o některé z následujících práv:

a) právo státu, v němž mají manželé nebo budoucí manželé nebo jeden z nich obvyklý pobyt v době uzavření dohody; nebo

b) právo státu, jehož je některý z manželů nebo budoucích manželů v době uzavření dohody státním příslušníkem.“

Takovou volbu práva lze provést jak před uzavřením manželství, tak i později, načež je možná i změna volby práva. S tímto jednáním musí manželé souhlasit, a to z důvodu zachování právní jistoty. Dohoda mezi manžely musí být písemná, nesmí chybět datum a podpis.[16] Je také nutné vzít v potaz požadavky vyplývající z práva rozhodného pro majetkové poměry v manželství.[17]

Příklad III.: Manžel italské státní příslušnosti a manželka české státní příslušnosti mají obvyklý pobyt na území České republiky. Dohodnou se, že si zvolí české právo jako právo rozhodné pro řešení majetkových poměrů. Na základě této volby pro ně také vyplývá povinnost uzavřít takovou dohodu formou veřejné listiny, neboť to tak požaduje český právní řád.

Pokud manželé či snoubenci volbu rozhodného práva neprovedou, je na základně článku 26 NMPM právem rozhodným pro majetkové poměry manželství právo státu:

„a) v němž mají manželé první společný obvyklý pobyt po uzavření manželství, nebo pokud takový stát není,

b) jehož jsou oba manželé v době uzavření manželství státními příslušníky, nebo pokud takový stát není,

c) k němuž mají oba manželé v době uzavření manželství s přihlédnutím ke všem okolnostem nejužší vazbu.“

Příklad IV.: Pokud manžel francouzské státní příslušnosti a manželka české státní příslušnosti po uzavření sňatku žili v České republice a nepodepsali dohodu o volbě práva, dojde ke stanovení rozhodného práva podle těchto náhradních hraničních určovatelů. Rozhodným právem by v tomto případě bylo právo české, jelikož první společný obvyklý pobyt po uzavření manželství byl právě v České republice.

Výjimečně, na základě čl. 26 odst. 3 NMPM, může kterýkoli z manželů požádat soudní orgán příslušný k rozhodování ve věcech majetkových poměrů, aby rozhodl, že se majetkové poměry řídí právem státu jiného než právem státu, jehož právo je rozhodné. Navrhovatel však musí prokázat, že poslední společný obvyklý pobyt manželů byl v jiném státě výrazně delší dobu, než ve státě uvedeném v odst. 1 (například nájemní smlouva či snímky ze sociálních sítí) a oba manželé se při úpravě nebo plánování majetkových vztahů dovolávali práva tohoto jiného státu.[18] Pak se přistoupí na použití práva tohoto jiného státu, ledaže s tím jeden z manželů projeví nesouhlas.

 

Závěr

Nařízení unifikuje pravidla v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí a veřejných listin ve věcech majetkových poměrů manželů, ve kterých se objevuje mezinárodní prvek. NMPM poskytuje manželským párům právní jistotu a předvídatelnost v majetkových vztazích. Přináší i značné posílení autonomie vůle, neboť manželé mají možnost volby rozhodného práva a možnost tuto původní volbu práva změnit, přičemž zároveň chrání právní jistotu manželů a brání znevýhodnění jednoho z nich.

 


[1] 18 EU countries agree to clarify rules on property regimes for international couples. Justice [online]. European Council, 2019 [cit. 19. 2. 2021]. Dostupné na <https://www.consilium.europa.eu/en/press/pressreleases/2016/06/09/property-regimes-for-international-couples/>.

[2] Čl. 3 odst. 1 písm. a) NMPM.

[3] ZAVADILOVÁ, Lucie. Majetkové poměry manželů v judikatuře Soudního dvora EU. Právní rozhledy, 2019, č. 7, s. 229.

[4] Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. března 1979. Jacques de Cavel vs. Louise de Cavel. Věc C-143/78.

[5] ZAVADILOVÁ, Lucie. Majetkové poměry manželů v judikatuře Soudního dvora EU. Právní rozhledy, 2019, č. 7, s. 229.

[6] Čl. 1 bod 2 NMPM.

[7] Jedná se o závěrečná ustanovení především technického charakteru (čl. 63-67 NMPM), která byla aplikovatelná už před 29. 1. 2019.

[8] Čl. 70 NMPM.

[9] Čl. 69 bod 3 NMPM.

[10] Čl. 4 a čl. 5 NMPM.

[11] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení.

[12] Čl. 4 NMPM.

[13] Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000.

[14] Jedná se o: soud členského státu, v němž má navrhovatel obvyklý pobyt a v němž bydlel nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. a) pátou odrážkou nařízení Brusel II bis; soud členského státu, jehož je navrhovatel státním příslušníkem, v němž má obvyklý pobyt a v němž bydlel nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. a) šestou odrážkou nařízení Brusel II bis; soud, u nějž bylo zahájeno řízení podle článku 5 nařízení Brusel II bis ve věcech změny rozluky na rozvod; nebo soud, u nějž bylo zahájeno řízení podle článku 7 nařízení Brusei II bis v případech zbytkové příslušnosti.

[15] Čl. 11 NMPM.

[16] Čl. 23 odst. 1 NMPM.

[17] Čl. 23 odst. 2 NMPM.

[18] Čl. 26 odst. 3 písm. a), b) NMPM.

In this article

Join the Conversation