Nález Ústavního soudu – aplikace tiskového zákona na internetové zpravodajství

583 0
583 0

Ústavní soud vydal dne 23.6.2020 nález, sp.zn. IV. ÚS 2257/18 (dále jen „nález“), kterým nově připustil aplikaci zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon („tiskový zákon“) nejen na tištěné periodikum, ale i na internetová zpravodajská média za předpokladu, že má svou tištěnou mutaci.

 

Dosavadní přístup soudů

Dosavadní judikatura přitom aplikaci tiskového zákona na internetová média v žádném rozsahu nepřipouštěla, např. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1870/2017, ze dne 21. 3. 2017 uvádí, že „tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona“. Tomuto závěru lze dát pouze za pravdu, když ustanovení § 3 tiskového zákona definuje jako periodický tisk noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce. Internetové zpravodajství tak nelze pod danou definici žádným způsobem subsumovat, s čímž se ztotožnil i Ústavní soud v nálezu.

Výše uvedenému výkladu nasvědčuje i skutečnost, že internetové zpravodajství zde v době přijetí tiskového zákona existovalo. Absence internetového zpravodajství v tiskovém zákoně lze tak vyložit spíše jako záměrné opomenutí, přičemž s tímto závěrem se také ztotožnil i Nejvyšší soud ČR ve výše uvedeném rozhodnutí. Přestože však v době přijetí tiskového zákona již zpravodajství mělo své místo na internetu, bylo teprve v počátcích. V průběhu zákonodárného procesu se tak nepředpokládalo, že internetové zpravodajství nabude takového rozsahu a že jeho význam dokonce převýší samotné zpravodajství tiskové.

 

Přelomový nález Ústavního soudu

Ústavní soud se v nálezu zabýval institutem práva na odpověď podle § 10 tiskového zákona, který poskytuje dotčené osobě možnost uvést skutečnosti uvedené v médiích na „pravou míru“, a dále institutem dodatečného sdělení podle § 11 tiskového zákona, který slouží k doplnění informací o trestním nebo přestupkovém řízení (např. k doplnění toho, že obviněný byl zproštěn obžaloby).

Za stěžejní funkci těchto práv považuje Ústavní soud zejména funkci ochrannou, která je vyžadována i na ústavněprávní úrovni, a to konkrétně čl. 10 Listiny základních práv a svobod (ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména a dále ochrana před neoprávněným zásahem do soukromí). Dále uvádí, že „zaručuje-li Listina svobodu projevu a informování, pak nutně jako nástroj ochrany jednotlivce musí též dbát na dodržení zásady rovnosti zbraní při obraně takto zasažené osoby v jejích právech a svobodách podle právě uvedených ustanovení Listiny“. Stát jako hlavní garant základních práv a svobod tak musí nutně zajistit, aby dotčený subjekt měl k dispozici dostatečně účinné nástroje, kterými se může bránit nejen před soudem, ale i v místě porušování jeho práv, přičemž za takové místo porušování považuje Ústavní soud právě internet.

Podle názoru Ústavního soudu stát neposkytuje dostatečně účinné prostředky k ochraně těchto základních práv a tuto mezeru považuje za nutné vyplnit, přičemž Ústavní soud má za to, že „vyplnění mezery tak není v rozporu s logikou systému práva a postavením soudní moci v systému dělby mocí v České republice. Stejně tak není v právním řádu nějaké ustanovení, které by použití tohoto postupu (argumentum a simili) přímo či nepřímo zakazovalo“ a dále že „to, že v našem právním řádu není obsažena obecná úprava mediálního práva včetně problematiky právních vztahů vznikajících v souvislosti se zpravodajstvím v internetu, ještě neznamená, že nelze na základě celého právního řádu zkonstruovat (nikoli tvořit) právní normy, které mají obecnou povahu a na jejichž základě pak lze problémy regulace médií řešit“.

Není možné, aby v některých případech stát ochranu poskytoval (tištěná média) a jindy v obdobných případech nikoli (internetová média). V případě internetu může být zásah do osobnostních práv jedince navíc mnohem intenzivnější než v případě tištěného média s ohledem na podstatně vyšší dostupnost a sledovanost. Na rozdíl od tištěných médií jsou navíc informace na internetu mnohem snadněji, a především dlouhodobě dohledatelné. Taková mezera v právním řádu by přitom měla být zaplněna analogicky obdobným institutem, kterým je právě právo na odpověď a dodatečné sdělení poskytované pro případ tištěných médií.

Dle Ústavního soudu představuje vytváření internetového obsahu specifickou lidskou činnost a vykazuje oproti tištěným periodikům podstatné odlišnosti. Internetový obsah může být vytvářen v podstatě kýmkoli bez jakékoli registrace a požadavků na splnění jakýchkoli podmínek. Ústavní soud tak výslovně uvádí, že nelze mluvit o aplikaci tiskového zákona na internetové zpravodajství obecně, avšak pouze o zaplnění mezery v právu prostřednictvím příslušných institutů. Ustanovení tiskového zákona ohledně registrace, vydávání a dalších záležitostí tak zůstávají nadále pouze věcí tištěných médií. Nutnost částečné aplikace pak Ústavní soud vysvětluje na následujícím příkladu: „Tak jako jsou z jednoho právního pohledu, jakým je poplatkové právo, kočka a pes nesrovnatelné objekty regulace, z hlediska např. jejich chovu (množírny) nebo ochrany před týráním jsou srovnatelné a lze je zahrnout pod společný obecnější pojem (např. zvířata v zájmovém chovu) a takto je chránit stanovením určitých povinností jejich chovatelům. Obdobně nelze z hlediska vydávání, šíření a uchovávání srovnávat tiskoviny a internetové zprávy. Avšak z hlediska jejich obsahu není podstatné, na jakém mediálním nosiči k zásahu do základních práv a svobod chráněných čl. 10 a 17 Listiny dochází. Podstatným je to, co je jim společné (obdobné), a pro využití analogie způsobilé, což není nosič informace, nýbrž možnost útoku na Listinou chráněný zájem nositele základních práv a svobod informací jím nesenou“.

Aplikaci tiskového zákona na internetová média dovozuje pouze v případě, že má svou tištěnou mutaci. Uvádí, že „nejde přitom o vytváření povinnosti nové, ale jen o modifikaci povinnosti stávající pro poměry zmíněné internetové mutace periodického tisku při zajištění ochrany základních práv a svobod“. K aplikaci tiskového zákona na jiná internetové média (tj. internetová média bez této tištěné mutace) se Ústavní soud nijak nevyjádřil a tuto otázku ponechal otevřenou.

 

Legislativa na internetová média dlouhodobě nereaguje

Regulace internetových médií je v České republice nedostatečná. Prostředky obrany nedopovídají intenzitě a množství zásahů do osobnostních práv jednotlivce v internetovém prostoru. Především soudní ochrana prostřednictvím práva na ochranu osobnosti podle § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rámci civilního řízení (popř. prostřednictvím postihu za trestný čin pomluvy podle § 184 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník v rámci trestního řízení) neřeší zásahy dostatečně rychle a efektivně v místě porušování. Na evropské úrovni je problematika řešena pouze formou doporučení, a to zejména s ohledem na to, že rozsah svobody slova je vnímán napříč členskými státy různě. Doporučení Evropského parlamentu a Rady ze dne 20.12.2006 přitom výslovně uvádí, že je „vhodné, aby se právo na uveřejnění odpovědi nebo rovnocenné prostředky nápravy týkaly on-line médií a aby byla zohledněna zvláštní povaha dotyčného média a služby“[1].

 

Shrnutí současné situace

Lze tedy shrnout, že nově je možné institut práva na odpověď a dodatečného sdělení dle tiskového zákona aplikovat také na internetové zpravodajství. Pouze však za podmínky, že internetová platforma má svou tištěnou mutaci.

Nutno dodat, že Ústavní soud se výslovně nevyjádřil k aplikaci těchto institutů na další internetová média a nechal tak tuto otázku otevřenou. Nelze tak v budoucnu vyloučit rozšíření aplikace tiskového zákona nad rámec vymezeným v nálezu. Vhodná by byla především analogická aplikace institutů práva na odpověď a dodatečného sdělení v případech, kdy internetové médium vykazuje znaky podobné tištěnému periodiku. Zejména by tak aplikace mohla být vhodná, pokud je provozovatelem podnikatel publikující pravidelně a mající internetovou platformu za účelem zisku a zároveň tato internetová platforma dosahuje velké míry sledovanosti. V některých případech by však naopak regulace nebyla příliš efektivní, a to především v případech drobných blogerů a podobných platforem provozovaných jednotlivci. Je však zcela zřejmé, že ochrana osobnostních práv jedinců formou zaplňování mezer v právu a rozšiřováním výkladu soudem, není vhodným způsobem nápravy a je třeba reflektovat potřeby současné společnosti na zákonné úrovni.

 


[1] Doporučení Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. 12. 2006 o ochraně nezletilých osob a lidské důstojnosti a o právu na odpověď v souvislosti s konkurence schopností evropského průmyslu audiovizuálních online informačních služeb, Úřední věstník L 378, 27/12/2006.

 

In this article

Join the Conversation