Při udělování standardních grantů GAČR letos uspěli dva právníci

457 0
457 0

V letošní soutěži standardních grantů Grantové agentury ČR uspěli pouze dva právníci. Jsou jimi Jakub Drápal z Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Zdeněk Červínek z Právnické fakulty Univerzity Palackého. Množstevně to pro právo není dobrý výsledek. Kvalitativně se ovšem jedná o velmi nadějné projekty. Naše redakce oba vědce vyzpovídala ohledně výzkumného zaměření jejich projektů a očekávaných přínosů.

Jak se ukládají podmíněně odložené tresty?

JUDr. Jakub Drápal, M. Phil., uspěl se svým projektem „Podmíněně odložené tresty odnětí svobody v postkomunistické Evropě: Terra inkognita“. Jeho výzkum je reakcí na to, že zde dosud není kvalitní výzkum popisující způsob ukládání tohoto druhu trestu – a to i přesto, že je v mnoha zemích trestem nejužívanějším. Podmínky ukládání tohoto trestu jsou právě v postkomunistických zemích nejasně formulované a není zřejmé, na základě čeho soudci činí svá rozhodnutí. Kupříkladu v Německu se (dle výzkumníků z Max-Planck Institutu ve Freiburgu) vychází z pravidla, že nejprve se stanoví výměra trestu odnětí svobody a až poté se rozhoduje, jestli se trest podmíněně odloží, či ne. Nevíme, zda je v České republice přístup praxe stejný či jiný – anekdotální evidence naznačuje, že by mohl být jiný. Kratší nepodmíněný trest se tedy může uložit tehdy, kdy by jinak byl uložen delší podmíněný. V posledních letech se v postkomunistických zemích objevují trendy, které směřují k nahrazování podmíněných trestů tresty jinými, což může ukazovat na nepromyšlenost široké aplikace podmíněných trestů odnětí svobody. Cílem projektu je tedy popsat stávající stav a analyzovat, jak jsme se do tohoto stavu dostali. Již nyní jsou v projektu zapojení odborníci z Polska, Maďarska, Slovinska, Chorvatska, Moldávie, Estonska a Srbska, přičemž se uvažuje o rozšíření i na další země. Kromě Jakuba Drápala je do projektu zapojený také doc. Mgr. Bc. Libor Dušek, Ph.D., taktéž z Univerzity Karlovy.

Tento výzkumný projekt se bude zaměřovat na to, jaká je fakticita toho, jak se tresty ukládají. Sám říká, že studií, které by zkoumaly i to, jaký z přístupů je lepší třeba z hlediska naplňování účelu trestu, je málo. Navíc nejsou kvalitní. Tímto směrem ovšem tento projekt nejde, v budoucnosti by byl takový projekt zaměřující se na efektivitu různých postupů při stanovení trestu jistě žádaný, v prvé řadě je ovšem třeba popsat fakticitu stávajícího stavu.

Je metoda proporcionality skutečně univerzálním principem?

JUDr. Zdeněk Červínek, Ph.D., se také zaměřuje na analýzu judikatury, v jeho případě jde však o judikaturu Ústavního soudu. Jeho projekt pojmenovaný „Metoda proporcionality: Na cestě za ‚optimálním‘ vymezením její působnosti“ zkoumá jednu ze základních doktrín ústavní teorie a praxe, a to metodu proporcionality. Tato metoda by dle převládajícího názoru doktríny i praxe Ústavního soudu měla být výchozí či dokonce univerzální metodou pro zkoumání ústavnosti omezení (zásahů do) základních práv. Podíváme-li se však na rozhodovací praxi Ústavního soudu zblízka, tak zjistíme, že zmíněná dominance metody proporcionality je spíše chimérou. Z celkového počtu asi 5.500 nálezů Ústavního soudu je tato metoda totiž skutečně aplikována pouze zhruba ve 200 z nich. Projekt Zdeňka Červínka, do kterého je zapojený také Mgr. Jan Kratochvíl, Ph.D., z Univerzity Palackého, se zaměřuje právě na zkoumání toho, proč je aplikována pouze v tak úzké výseči meritorních rozhodnutí.

Hypotézou je, že metodě proporcionality v rozhodovací praxi Ústavního soudu konkurují jiné doktríny, které ji z judikaturní praxe vytlačují. Projekt přitom míří především na dvě z nich. „Tradičním podezřelým“ jsou v tomto případě sociální práva, která bývají pro své odlišnosti od liberálních (občanských a politických) práv často vnímána jako limit aplikace metody proporcionality. Vyžadují tudíž jinou metodu aplikace. Druhou doktrínou je pak poněkud „zbytnělá“ doktrína spravedlivého procesu. Jistá inflace práva na spravedlivý proces má svůj původ v počátcích fungování Ústavního soudu, který se jakožto „revoluční orgán“ snažil napravovat chyby velmi formalistické postkomunistické justice a zprostředkovat jí hodnoty nově se formující demokratické společnosti. Pozitivem tohoto procesu byly nezpochybnitelné „kultivační“ účinky. Negativem pak byla (a je) právě zmíněná inflace práva na spravedlivý proces, které nejen že chrání procesní cestu jednotlivce k ochraně jeho hmotných práv, ale současně také Ústavnímu soudu umožňuje podrobit přezkumu ústavnost interpretace hmotného práva.

Projekt se však neomezuje pouze na analýzu judikatury. Snaží se také vymezit ideální obsah a funkci zmíněných doktrín a také jejich vzájemný vztah. Právě „mezihra“ mezi teoretickým (konceptuálním) modelem zkoumaných doktrín a empirickou částí projektu (analýza judikatury) členům výzkumného týmu umožní zodpovědět, zda je dominantní postavení metody proporcionality v ústavní teorii oprávněné či nikoli. Cílem projektu tedy je především osvětlit, zda současná ústavní doktrína nepřeceňuje rozsah metody proporcionality, anebo zda je tato metoda naopak v praxi našeho Ústavního soudu „utiskována“ excesivní interpretací konkurenčních lidskoprávních doktrín. Projekt tak může přispět k přehodnocení či zpřesnění současného lidskoprávního paradigmatu.

In this article

Join the Conversation