Vydržení v kostce aneb kdo si počká, ten se dočká

660 0
660 0

Představte si, že náhodou zjistíte, že vlastníte velice zajímavý pozemek. Dokonce jste zapsán jako jeho vlastník i v katastru nemovitostí. Ano, i to se může stát. „Výborně“, řeknete si, „ani jsem o něm nevěděl, je čas ho pořádně zužitkovat.“ Najednou na Vás však spadne žaloba na určení vlastnického práva a o pozemek přijdete. Protistrana Váš pozemek totiž vydržela, a stala se tak jeho vlastníkem. Jak k tomu došlo?

Představení autora

Mgr. Martin Horvát (PF UK) je advokátním koncipientem v advokátní kanceláři Brož & Sokol & Novák s.r.o., kde se věnuje převážně civilnímu právu, cizí mu však nejsou ani ostatní právní obory včetně práva trestního.

 

Právní úprava vydržení a držby

Vydržení je originární způsob nabytí vlastnického práva, kdy dochází ke ztotožněni faktického a právního stavu.[1] Umožňuje tak osobě, která není vlastníkem, ale pouhým držitelem, nabýt při splnění zákonných předpokladů vlastnické právo. Právní úpravu vydržení nalezneme v ustanovení § 1089 až § 1098 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).

Nezbytným předpokladem nabytí vlastnického práva na základě vydržení je skutečnost, že osoba, která se má vydržením stát vlastníkem určité věci, je jejím držitelem. Podle § 987 OZ je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe. Bližší vymezení osoby držitele však občanský zákoník neposkytuje, a musíme se tak ponořit do hlubin právní vědy.

Držitelem, resp. osobou vykonávající držbu, je dle civilistické nauky ten, kdo má:

a) věc ve své faktické moci (corpus possessionis), a zároveň

b) vůli nakládat s věcí jako s věcí vlastní, resp. vykonávat držbu pro sebe (animus possidendi).[2]

Držet lze pouze právo majetkové, které je možné převést na jiného a které zároveň připoustí trvalý nebo opětovný, resp. opakovaný výkon. Typicky tak lze držet zejména vlastnické právo, právo stavby či právo odpovídající věcnému břemenu.[3]

Pro účely tohoto článku si pojďme blíže vysvětlit, co se těmito dvěma dílčími složkami držby konkrétně rozumí.

 

1. Faktická moc nad věcí (corpus possessionis, nebo též jen „corpus“)

Výkon faktické moci nad věcí se projevuje různými způsoby, a to zejména v závislosti na tom, o jakou věc se v daném případě jedná; rozdílně bude realizována moc nad věcí movitou (kterou lze fyzicky držet, resp. fyzicky uchopit) a věcí nemovitou (kterou fyzicky držet nelze). Faktickou moc nad věcí tak nelze chápat jen jako moc fyzickou, neboť takové vymezení by nedokázalo postihnout všechny případy jejího výkonu. Faktickou mocí nad věci proto rozumíme dle obecných zvyklostí a zkušeností chápané právní panství nad věcí. Pro účely tohoto vymezení si můžeme představit např. pozemek, na němž jeho držitel nemusí být vůbec přítomen, aniž by ztrácel postavení držitele. Držba není vyloučena ani tehdy, kdy je vykonávána prostřednictvím třetí osoby, tzv. detentora. Typicky se jedná o situaci, kdy držitel umožní detentorovi užívat věc na základě obligačního právního vztahu; příkladem může být nájem movité či nemovité věci, kdy pronajímatel vystupuje v roli držitele a nájemce v pozici detentora. Ačkoli je to detentor (v tomto případě nájemce), kdo má věc ve faktické moci, odvozuje se faktický výkon moci nad věcí od držitele (v tomto případě od pronajímatele), a status držitele si tak zachovává. Na rozdíl od držitele však detentor nemá vůli s věcí nakládat jako s věcí vlastní, což je druhý předpoklad existence držby (viz níže).[4]

 

2. Držební vůle (animus possidendi, nebo též jen „animus“)

Držební vůlí rozumíme mít věc pro sebe a nakládat s jako s věcí vlastní, resp. vykonávat právo pro sebe. Příkladem může být koupě – kupující kupuje věc se záměrem mít ji pro sebe, a má tedy držební vůli; naopak zástupce kupujícího, který pořizuje věc pro jiného, držební vůli nemá. Jak bylo uvedeno výše, držební vůli nemá též detentor (typicky nájemce), který ovládá cizí věc pro jiného a nemá vůli s věcí nakládat jako s věcí vlastní. Zcela irelevantní je skutečnost, zda si daná osoba uvědomuje právní následky svého počínání; záleží pouze na tom, zda vykonává obsah určitého práva ve svůj prospěch, tedy pro sebe. Pro účely tohoto článku považuji za důležité poznamenat, že je zcela nerozhodné, zda je vůle nakládat s věcí jako vlastní vedena v dobré víře či nikoli; absence dobré víry nemůže zapříčinit ztrátu statusu držitele. Pokud však držitel není v dobré víře, není jeho držba způsobilá přejít na základě vydržení ve vlastnické právo, k tomu se však blíže dostaneme v následujících řádcích.[5]

Spojením faktické moci nad věcí a držební vůle vzniká držba a status držitele.

 

Držba vlastnická a nevlastnická

Z hlediska civilistické nauky rozlišujeme držbu vlastnickou a držbu nevlastnickou. Výklad týkající se rozlišování těchto kategorií držby považuji důležitý z hlediska pochopení tohoto právního institutu. Zatímco vlastnickou držbou rozumíme dílčí oprávnění vlastníka věc držet (ius possidendi), držba nevlastnická jest držba osoby odlišné od vlastníka věci.[6] Držbu věci (příp. práva) a postavení držitele tak lze podřadit pod oba právní režimy, tedy jak pro režim držby věci nevlastníkem, kdy tento nevlastník může být ve vztahu k držbě věci buď v dobré víře (zejména být přesvědčen o tom, že je jejím vlastníkem, i když jím ve skutečnosti není; při naplnění dalších podmínek může vlastnické právo vydržet) nebo ve víře špatné (typicky zloděj; ačkoli je držitelem, vlastnické právo nikdy z důvodu absence dobré víry nabýt nemůže), tak pro režim držby vlastnické, tedy dílčí oprávnění vlastníka. Držba je tak společná pro vlastníka i nevlastníka a v případě vydržení dochází k přeměně jejího režimu – z držby nevlastnické se stává držba vlastnická.

 

Kvalifikovaná držba

Jak bylo zmíněno již výše, vydržení je jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva, přičemž jejím předpokladem je existence držby. Nejedná se však o držbu ledajakou, ale o tzv. držbu kvalifikovanou. Kvalifikovanou držbou rozumíme takovou držbu, která splňuje náležitosti kladené zákonem k tomu, aby vedla ke vzniku některého z věcných práv, respektive ke vzniku vlastnického práva, práva stavby nebo práva odpovídajícímu věcnému břemenu. Kvalifikovanou držbou je držba řádná, poctivá a pravá.[7]

Řádná držba je držba řádně nabytá, tedy držba, která byla nabyta na základě platného právního důvodu, který je uznán jako důvod nabytí práva zákonem. Občanský zákoník v § 911 uvádí taxativní výčet způsobů nabytí řádné držby, kterými jsou: bezprostřední ujmutí se držby bez narušení držby cizí, ujmutí se držby z vůle předchozího držitele a ujmutí se držby na základě výroku orgánu veřejné moci.[8]

Poctivá držba je taková, kdy je držitel důvodně přesvědčen o tom, že jím vykonávané právo vykonává po právu, resp. kdy je držitel v dobré víře. Tuto podmínku tedy nenaplňuje takový držitel, který ví nebo kterému musí být z okolností zjevné, že se svou držbou negativně dotýká práva oprávněné osoby, zejm. skutečného vlastníka.[9]

Posledním znakem kvalifikované držby je držba pravá, která se ze zákona předpokládá, ledaže se prokáže, že se držitel v držbu svémocně vetřel nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že držitel usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Zároveň platí, že pokud se prokáže nepravost držby, lze bez dalšího držbu automaticky považovat též za nikoli řádnou.

Jak bylo uvedeno již výše, je držba, která je zároveň držbou řádnou, poctivou a pravou, označována jako kvalifikovaná. Kvalifikovaná držba se ze zákona dle § 994 předpokládá, dokud nevyjde najevo opak.

 

Řádné vydržení

Zákon rozděluje vydržení na vydržení řádné a mimořádné.

K řádnému vydržení dojde tehdy, pokud kvalifikovaný držitel drží věc po zákonem stanovenou dobu; uplynutím této doby se stává vlastníkem věci. Tato vydržecí doba je upravena v § 1091 OZ a pro movité věci je tříletá a pro nemovité věci desetiletá. Pro běh vydržecí doby platí, že se do vydržecí doby ve prospěch vydržitele započítává i řádná a poctivá držba jeho předchůdce[10]. Nepoctivost takového předchůdce však nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.[11]

 

Mimořádné vydržení

Mimořádné vydržení umožňuje vydržet vlastnické právo i tehdy, kdy držitel neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá; to však neplatí v případě jeho nepoctivého úmyslu.[12] Pro mimořádné vydržení se však dle § 1095 OZ vyžaduje dvojnásobně dlouhá vydržecí doba, pro movité věci tedy doba šestiletá a pro nemovité věci dvacetiletá.

Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku lze na základě mimořádného vydržení „poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný nebo sporný, ale kde tvrzené nebo domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Jedná se např. o situace, kdy někdo drží movitou věc, ale není s to dokázat svůj vlastnický titul proti tomu, kdo jeho vlastnictví popírá, kdy byl převeden pozemek o chybně stanovené (větší) výměře, než je výměra skutečná nebo pozemek chybně označený parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul atp.“[13]

 

Historie institutu vydržení od roku 1951

Poněkud netradičně na závěr svého článku bych se rád věnoval vývoji institutu vydržení od účinnosti zák. č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „Občanský zákoník 1950“), který vznikl za doby totality KSČ v rámci tzv. právnické dvouletky. Historii vývoje tohoto soukromoprávního institutu se budu věnovat nikoli čistě z plezíru příznivce československé právní historie, ale ve spojitosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1050/2006, podle kterého „došlo k nabytí práva vydržením, pokud v době po nabytí účinnosti novelizace občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. byly splněny zákonné předpoklady vydržení a do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu, vykonávanou před 1.1.1992 (před nabytím účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský zákoník, a to i když jde o věc, kterou v té době nebylo možné vydržet; ze znění občanského zákoníku nelze dovodit, že by nebylo možné přihlížet k době po kterou měl oprávněný držitel nemovitost v držbě před 1. lednem 1992; oprávněný držitel, který má nemovitost v držbě po dobu deseti let, se stává jeho vlastníkem, a to i v případě, že se stal oprávněným držitelem před 1.1.1992 a podmínky pro nabytí vlastnictví vydržením byly dovršeny poté, co nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb.“ Ačkoli tedy v určitém obdobím před rokem 1992 nebylo vydržení možné, nabytím účinnosti novely (zákona) č. 509/1991 Sb. dne 1. 1. 1992 se tato možnost opět vyskytla s tím, že se vydržecí doba, která uběhla v rámci předchozí prvání úpravy, započítala ve prospěch vydržitele, a nejdříve ke dni 1. 1. 1992 tak opět mohlo dojít k vydržení.

Občanský zákoník 1950 připouštěl na základě § 115 vydržení vlastnického práva ve vztahu ke zcizitelným věcem v socialistickém vlastnictví. Socialistické vlastnictví mělo formu buď vlastnictví státního, nebo družstevního.[14] Jelikož k pojetí státního a socialistického vlastnictví Občanský zákoník 1950 kromě toho, že je národní majetek výhradně součástí státního vlastnictví[15], nic bližšího neuvádí, přistupme k výkladu a contrario ustanovení § 105, upravující osobní vlastnictví. Do osobního vlastnictví patřily zejména předměty domácí a osobní spotřeby, rodinné domky a úspory nabyté prací.[16] Tyto věci nemohly být součástí státního a socialistického vlastnictví, a nebylo je tak možné vydržet.

Se zánikem účinnosti Občanského zákoníku 1950 dne 31. 3. 1964  však zcela zanikla možnost nabýt vlastnické právo vydržením – zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, účinný od 1. 4. 1964, institut vydržení totiž vůbec neobsahoval. Změnu přinesla právě až novela (zákon) č. 509/1991 Sb., která do již už postsocialistického občanského zákoníku zakotvila možnost vydržení v § 134, podle kterého se oprávněný držitel stává vlastníkem movité věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Ačkoli tedy téměř 30 let neexstovala možnost vydržet jakýkoliv majetek, první leden roku 1992 tuto možnost opět otevřel, a to bez ohledu na to, že tato možnost do té doby neexistovala.

 

Závěr

Vydržení je jedním ze zákonných způsobů nabytí vlastnického práva. Jeho nezbytným předpokladem je držba, která je řádná, pravá a poctivá. Takovou držbu nazýváme držbou kvalifikovanou. Vydržení rozdělujeme na vydržení řádné a mimořádně. Řádné vydržení je založené na držbě trvající alespoň tři roky u movitých věcí, u nemovitých věcí alespoň deset let. U mimořádného vydržení není nutné prokázat právní důvod, na němž se držba zakládá. Ačkoli od roku 1964 do roku 1992 vydržecí právo neexistovalo, bylo k 1. 1. 1992 opět obnoveno a každý, kdo za socialistické totality naplnil zákonné předpoklady pro vydržení, mohl na Nový rok 1992 otevírat šampaňské, neboť k tomuto dni již vlastnické právo v souladu se zákonem nabyl.

 


[1] DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: věcná práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 60 s.

[2] DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: věcná práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 60 s.

[3] DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: věcná práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 100 s.

[4] Srov. SPÁČIL, Jiří. § 987 [Držitel]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 71-72.

[5] Srov. SPÁČIL, Jiří. § 987 [Držitel]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 70-71

[6] Srov. DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: věcná práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 99 s.

[7] Srov. DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: věcná práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 102 s.

[8] DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: věcná práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 99 s. 103-104.

[9] DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: věcná práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 99 s. 104.

[10] § 1092 OZ.

[11] § 1089 odst. 2 OZ.

[12] § 1095 OZ.

[13] Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[14] § 101 zák. č. 141/1950 Sb., občanský zákoník.

[15] § 102 zák. č. 141/1950 Sb., občanský zákoník.

[16] § 105 zák. č. 141/1950 Sb., občanský zákoník.

In this article

Join the Conversation