Nový fenomén: klauzule o vyšší moci – rozbor, příklady a doporučení

904 0
904 0

Vzhledem k současné situaci a restrikcím v důsledku koronavirové pandemie se dá v budoucnu očekávat, že ustanovení o vyšší moci budou smluvní strany věnovat daleko větší pozornost, než tomu bylo doposud a počet klauzulí o vyšší moci ve smlouvách tak rapidně stoupne.

Národní právní úpravy, které stojí na pozadí smluv, bývají často velmi obecné ohledně konceptu vyšší moci a neupravují detailnější postup pro nastalou situaci. Navíc každá země se ke konceptu vyšší moci staví trochu odlišně (angloamerické právní systémy s tímto konceptem dokonce zpravidla vůbec nepočítají). Vzhledem k výše uvedeným důvodům tak může být vhodné si následky vyšší moci upravit zvláště ve smlouvě formou ustanovení o vyšší moci.

 

Definice události zakládající vyšší moc

Právní úpravy vyšší moci bývají úpravami dispozitivními.[1] Smluvní strany tudíž mohou jednak upravit postup, který po události vyšší moci následuje, jednak mohou vymezit událost vyšší moci samotnou, tzn. co vůbec budou považovat za vyšší moc.

Nejčastějším a doporučeným přístupem pro definování vyšší moci je uvedení generální klauzule a následný demonstrativní výčet konkrétních událostí.[2]

Příklad:          Vyšší moc je událost, která není způsobena žádnou ze stran, která je nepředvídatelná v době uzavření smlouvy, nevyhnutelná, mimo kontrolu stran a která způsobuje, že plnění povinností není možné. (GENERÁLNÍ KLAUZULE). Za vyšší moc se považují zejména epidemie, ozbrojené konflikty a přírodní katastrofy, a to pouze za podmínky, že splňují požadavky v předchozí větě. (DEMONASTRATIVNÍ VÝČET).

Hlavní problém vztahu mezi generální klauzulí a výčtem příkladů, na který je třeba dát pozor, spočívá v tom, zda výslovně vyjmenované příklady jsou považovány za vyšší moc vždy, nebo jen za předpokladu splnění podmínek generální klauzule. Nejasné vyjádření ustanovení tak může způsobit vážné interpretační problémy. Proto je lepší ustanovení formulovat tak, aby bylo jasné, co strany zamýšlely, a to například dodatkem uvedeným ve výše uvedeném příkladu: „…a to pouze za podmínky, že splňují požadavky v předchozí větě.“.

Stejně jako je možné uvést pozitivní výčet událostí, je možné vymezit negativní výčet událostí, které se za vyšší moc považovat nebudou.

Za klasické znaky vyšší moci tak lze označit nepředvídatelnost, nevyhnutelnost, skutečnost, že událost je mimo kontrolu stran a dále, že splnění povinnosti je za daných okolností nemožné. Vzhledem ke smluvní svobodě si však strany mohou podmínky modifikovat či zcela vynechat.

Nepředvídatelnost se posuzuje k okamžiku podpisu smlouvy. Například v případě, že smlouva o dodávce zboží byla podepsána k 1. lednu 2020 (s dodávkou zboží k 1. dubnu 2020), kdy strany nemohly rozumně předpokládat takový vývoj okolností v souvislosti s epidemií v Evropě, a následně dodavatel nemohl dodat požadované zboží v ujednaném termínu (například v důsledku uvalení karantény na podstatnou část zaměstnanců obsluhující výrobu zboží), bude se taková událost pravděpodobně považovat za vyšší moc. Naopak v případě, že by byla smlouva uzavřena k 1. dubnu 2020 (s dodávkou zboží k 1. srpnu 2020), nelze argumentovat vyšší mocí stejně jako u smlouvy uzavřené před 4 měsíci, jelikož strany mají v této době už k dispozici daleko více informací a mnoho nastalých situací už nelze považovat za nepředvídatelné.

Podmínka nevyhnutelnosti znamená, že strany s tímto stavem nemohou nic udělat. Například pokud vláda vydá nařízení zákazu uskupení více než 10 lidí, jen těžko se tomuto můžete vzepřít a uspořádat ujednaný koncert.

U podmínky, že událost je mimo kontrolu stran, jde pravděpodobně především o to, že strany neměly možnost se události nikterak vyvarovat. Například dodavatel ve své továrně nezvýší přiměřeně hygienické požadavky, i když si je už v současné situaci vědom pandemie a ví, že riziko toho, že podstatná část zaměstnanců bude muset jít do karantény je poměrně vysoká. Případné uvalení karantény na zaměstnance by tak nebylo zcela mimo kontrolu dodavatele, jelikož tomu mohl do jisté míry předejít.

Nemožnost plnění jako podmínka pro uplatnění vyšší moci se velmi těžko posuzuje, a ne vždy se tedy naprostá nemožnost plnění vyžaduje.[3] Situaci lze vhodně ilustrovat na příkladu dodavatele, jenž má povinnost doručit zboží letecky z letiště, které je z důvodu pandemie uzavřeno. Doručení zboží z jiného, neuzavřeného letiště je možné, avšak vyžadovalo by mnohonásobné navýšení nákladů. Dá se tohle považovat také za nemožnost plnění, pokud by dodavateli vznikly naprosto nepřiměřené náklady?

Příklad:          Vyšší moc znamená událost, která podstatně a nepříznivě ovlivní plnění smluvní strany….

Dále se ve smlouvě může objevit pouze výčet příkladů bez uvedení generální klauzule. V takovém případě bude pravděpodobně třeba se při interpretaci ustanovení podívat na právní úpravu vyšší moci v příslušném státě, pokud tento koncept vůbec upravuje.

 

Notifikace a prokázání vyšší moci

Ustanovení o vyšší moci může také obsahovat režim, kterým se strany budou řídit poté, co kvalifikovaná událost nastane.

Prvním krokem může být oznámení zásahu vyšší moci a další ujednané informace druhé smluvní straně. Tento požadavek bývá doprovázen požadavkem na formu a lhůtu pro oznámení.[4]

Příklad:          Dotčená strana je povinna bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 5 dnů ode dne, kdy se o události vyšší moci dozvěděla, oznámit druhé straně písemně a zároveň telefonicky důvod prodlení, odhadovanou délku prodlení,….

Nedodržení ujednaného postupu může způsobit, že dotčená strana nebude moci využít hlavní výhodu institutu vyšší moci, tj. vyloučení odpovědnosti za prodlení.[5] Následky nedodržení formálního postupu je proto také vhodné ujednat pro vyloučení interpretačních problémů. Oznámení může být dále vyžadováno i při ukončení zásahu vyšší moci a pokračování v plnění.

Povinnost vyšší moc oznámit bývá doprovázena povinností vyšší moc prokázat, a to buď již spolu s oznámením, nebo s časovým odstupem vzhledem ke skutečnosti, že vyhledání důkazů může trvat. Za tyto důkazy lze považovat především dokumenty vystavené příslušnými orgány, např. meteorologickou institucí v případě přírodní katastrofy, nebo vládou v případě uzavření obchodů.[6]

 

Následky vyšší moci

Následkem události vyšší moci většinou nebývá odpuštění plnění povinností dotčené strany ani ukončení smlouvy, ale pouze odložení těchto povinností na nezbytně nutnou dobu.[7] Předpokládá se, že vyšší moc trvá pouze po omezenou dobu, po jejímž uplynutí plnění smlouvy nadále pokračuje. Dotčená strana tak v době, po kterou z důvodu vyšší moci nemůže vykonávat své povinnosti, není odpovědna za prodlení s plněním těchto povinností.

Příklad:          Žádná ze stran není odpovědna za škodu způsobenou druhé smluvní straně v důsledku neplnění svých povinností, pokud toto plnění není možné v důsledku zásahu vyšší moci.

Je vhodné ujednat, zda v důsledku odkladu povinností se doba trvání samotné smlouvy a všechny termíny v ní stanovené prodlužují o dobu odpovídající době, po kterou byla povinnost odložena.  Je možné také ujednat odložení bez prodloužení samotné smlouvy, nebo prodloužit smlouvu o dobu v jiné délce trvání.

Žádoucí je také po nastalé situaci jednat a snažit se dopady vyšší moci zmírnit, např. najít alternativu k plnění. S tím souvisí i to, že strany by měly projevit úsilí překonat překážku vyšší moci tak, aby co nejdříve bylo možno přikročit k plnění povinností.

Příklad:          Strany jsou povinny minimalizovat rozsah škody způsobený neplněním povinností v důsledku vyšší moci a projevit rozumné úsilí k vyloučení či překonání následků takové události.

Mimořádné náklady způsobené stranám v důsledku neplnění často ve smlouvách řešeny nejsou.[8] Kdo zaplatí náklady na sklad, ve kterém mělo být umístěno zboží, které v důsledku vyšší moci doručeno nebylo? Kdo zaplatí mimořádné náklady na provedení alternativního plnění? I to může být řešeno přímo v ustanovení o vyšší moci. Častěji však smlouvy o nákladech mlčí a jsou řešeny až po nastalé situaci nebo tuto otázku vyřeší příslušná národní právní úprava, nejčastěji tak, že každý nese své náklady.

Někdy však odložení povinností může trvat tak dlouho, že následné plnění již z materiálně-ekonomického hlediska postrádá smysl a je třeba přejít k jinému řešení. Je tak možné ujednat možnost ukončení smlouvy po uplynutí určité doby. Častěji si však strany ujednají, že strany budou o nových podmínkách smlouvy jednat s tím, že je vhodné uvést, co se má stát v případě, že dohody nebude dosaženo.[9] Bude věc předložena rozhodčímu orgánu nebo budou mít strany možnost smlouvu ukončit?

Příklad:          Pokud vyšší moc trvá déle než 120 dní, strany jsou povinny jednat ohledně následného plnění smlouvy přátelským jednáním a dosáhnout dohody bez zbytečného odkladu.

 

Závěr

Nelze vytvořit ustanovení o vyšší moci, které by bylo univerzální. Vždy je třeba jej přizpůsobit dané smlouvě, smluvním stranám a okolnostem případu. Vzhledem ke smluvní svobodě je možné podmínky a postup tvarovat do nejrůznějších podob. V každém případě je však nutné se vyhnout dvojznačnostem a nejasným vyjádřením, které by mohly způsobit interpretační problémy. Je také třeba mít na paměti, že v případě mezer či úplného vynechání, bude aplikováno příslušné národní právo a jeho koncept vyšší moci, pokud vůbec takový koncept v daném právním řádu existuje.

 


[1] Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 441

[2] Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 413

[3] Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 405

[4] Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 419

[5] Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 423

[6] Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 421

[7] Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 446,447

[8] Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 427

[9] Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 432

In this article

Join the Conversation