Příprava mezinárodních obchodních smluv a předsmluvní dokumentace

720 0
720 0

Vyjednávání obchodních smluv může v některých případech zabrat měsíce i roky. Příčinou velkého časového rozmezí mezi vyjádřením záměru uzavřít smlouvu a uzavřením smlouvy samotné může být komplexnost smlouvy, dlouhá doba trvání závazku, nezbytnost předběžných studií či potřeba získání veřejnoprávního oprávnění. V průběhu tohoto období pak strany často cítí potřebu uzavřít předběžné dohody, které zaznamenávají dosažené výsledky jednání a uspořádávají průběh dalšího jednání, a které mohou a nemusí založit povinnosti budoucím stranám ještě před uzavřením finální smlouvy.

Takové předsmluvní dokumenty (v angličtině označované například jako „Letters of Intent“, „Memorandum of Understanding“ nebo „Heads of Terms“) mnohdy obsahují společné cíle a ujednané podmínky budoucí smlouvy. Pohled na závaznost těchto dokumentů se různí, a to zejména s ohledem na typ právní kultury. Zatímco pro země kontinentálního práva je typická předsmluvní odpovědnost a povinnost vyjednávat smlouvy v dobré víře, v zemích anglosaského práva převládá názor, že dokud finální smlouva není uzavřena, strany nejsou žádným způsobem vázány a soudy těmto předsmluvním dokumentům nebývají ochotné přiznat jakoukoli právní váhu. Především v zemích anglosaského práva je pak plně uznávána klauzule „subject to contract“, kterou strany dávají najevo, že nechtějí být vázány ničím, co je stanoveno v příslušném dokumentu.[1]

Předsmluvní dokumenty (ať již ukládající povinnosti či nikoli) mají nepochybný význam v případě interpretace finálních smluv. V právních systémech jednotlivých zemí, a to jak v rámci zemí kontinentálního práva, tak v zemích anglosaského práva, je pro výklad jednotlivých ustanovení finálních smluv klíčový skutečný úmysl stran. Jedním z nástrojů, jak tento úmysl stran zjistit je právě nahlédnutí do předsmluvních dokumentů, které můžou v některých případech objasnit nesrozumitelné či nejasné ustanovení finální smlouvy.

 

Zavazující klauzule

Typickými klauzulemi zakládající povinnosti ještě před vznikem samotné finální smlouvy jsou především: a) exkluzivita, která ukládá povinnost stranám nevyjednávat po určitou dobu obdobnou smlouvu s třetí stranou; b) mlčenlivost, která stranám ukládá povinnost udržet v tajnosti informace získané v průběhu vyjednávání o druhé straně; c) určení národního práva, kterým se předsmluvní jednání bude řídit; d) oprávnění k zahájení prací před uzavřením finální smlouvy v případech, kdy je pravděpodobnost uzavření finální smlouvy vysoká a kde plnění nesnese odkladu; e) stanovení lhůt k uzavření finální smlouvy(např. „smlouva bude uzavřena v nejkratší možné době, nejpozději do 2 měsíců od získání oprávnění“); a f) vyřešení otázky náhrady nákladů vzniklých například při vyřizování veřejnoprávního oprávnění.[2]

I přes absenci některých výše uvedených ustanovení v předsmluvní dokumentaci však může dojít ke vzniku příslušné povinnosti jen ze samotné podstaty povinnosti stran jednat v dobré víře. Tato povinnost totiž implikuje další závazky, například povinnost nejednat o téže smlouvě s někým jiným, povinnost mlčenlivosti, povinnost pokračovat v jednání a bez vážného důvodu nepřerušit jednání s druhou stranou. Jejich vyvození z povinnosti jednat v dobré víře však bude záležet zejména na tom, v jakém stádiu vyjednávání se strany nachází. Naopak při výslovném vyjádření se tyto povinnosti postaví na jisto a bude nesporné, zda tato povinnost existuje.

 

Závěrečné doporučení

Mezinárodní skupina The Working Group on International Contracts, sestávající se z právníků z různých zemí po celém světě a zabývající se přípravou mezinárodních obchodních smluv, sestavila seznam doporučení[3] při přípravě předsmluvních dokumentů obsahující zejména následující body:

  • Účast právníka na přípravě předsmluvního dokumentu. Dokumenty jsou často vytvářeny neprávníky a zejména z toho důvodu následně vykazují značné množství chyb a nejasností. Tyto osoby se navíc často mylně domnívají, že odsouhlasením těchto dokumentů nemůže vzniknout stranám žádná povinnost, a tak jim nevěnují náležitou
  • Vyjádření veškerých povinností stran by mělo být jasné a srozumitelné a dále by z dokumentu mělo jasně vyplývat, jaké ustanovení je zavazující a jaké nikoli.
  • Užití klauzule „subject to contractnebo obdobných klauzulí (např. „ustanovení zavazují jen v případě, že je tak výslovně stanoveno“) v případech, kdy se strany nechtějí vázat.
  • Vnesení klauzule o mlčenlivosti a klauzule o určení národního práva.
  • Odkaz na předsmluvní dokumentaci ve finální smlouvě, a to pro účely vyjasnění, zda ustanovení v předsmluvní dokumentaci mají nějaký vliv na plnění i po uzavření smlouvy finální (např. „ustanovení této smlouvy zcela nahrazují veškerá ujednání stran učiněná před uzavřením této smlouvy“)

 


[1]Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 20,21,35,36

[2] Marcel Fontaine and Filip De Ly, DraftingInternational Contracts, 2009, 24 –30

[3] Marcel Fontaine and Filip De Ly, Drafting International Contracts, 2009, 54–56

In this article

Join the Conversation