421 0

Úvodem o trustu a výhodách, které poskytuje

Struktury trustového typu („trusty“) jsou právní konstrukce, jejichž založením zpravidla zakladatel záměrně pozbyde své vlastnické právo k danému souboru majetku. Správy tohoto majetku, který již není zakladatelův, se ujímá správce, který správu vykonává ve prospěch beneficienta (obmyšlené osoby, kterou může být i sám zakladatel) nebo jiného účelu.

Zakladatel tedy již tento vyčleněný majetek nevlastní. Tato konstrukce, může sloužit k ochraně předmětného majetku před budoucím, hypotetickým dluhem zakladatele (funkce asset-protection). Hypotetickým proto, že majetek nelze do struktury úspěšně vyčlenit poté, co se stalo zřejmým, že dluh vznikne, nebo dokonce až poté, co vznikl nebo byl uplatněn. Dále je tato konstrukce (pozbytí vlastnického práva k majetku a zřízení jeho profesionální správy) efektivním prostředkem; k uspořádání majetkových poměrů pro případ smrti (nelze však obejít práva nepominutelných dědiců[1]), k zajištění správy majetku pro případ ztráty schopnosti ji osobně vykonávat, k zabránění generačního tříštění rodinného majetku, k ukončení podnikatelské činnosti při zachování obchodního závodu a čerpání plodů a užitků z něj, k systematické podpoře třetí osoby a k přiznání různých práv z téhož majetku různým osobám.[2] [3] Zvláštní funkcí může být zabránění střetu zájmů politicky exponované osoby (funkce kvalifikovaného blind trustu).

Stát je motivován shora popsané výhody a možnosti adresátům právní normy poskytnout, neboť alternativním způsobem ochrany a správy majetku s účinky, které jsou srovnatelné s těmi shora popsanými, je převod majetku do zahraničí a jeho tamější „stínová“ správa. Zavedením struktury trustového typu stát uchovává investice na svém území, což je výhodné národohospodářsky i daňově. Navíc státům, které jsou zavázány uznávat cizozemské struktury trustového typu odpadají důvody, proč vlastní strukturu trustového typu nemít a zůstávají jen důvody, proč ji mít. K těmto závazkům nyní blíže.

 

Výchozí teze

Tímto článkem odůvodňuji tezi, že státy Evropského hospodářského prostoru jsou na základě svobody usazování zavázány uznávat zahraniční struktury trustového typu. Pohybu zahraničních struktur trustového typu na svém území se tak tyto státy nevyhnou. Tím těmto státům de facto odpadají důvody proč „vlastní“ strukturu trustového typu (v České republice svěřenský fond) nemít.

 

Smluvní závazky uznat zahraniční trust – Haagská úmluva

Na mezinárodním poli se pro zastřešující pojem struktury trustového typu, resp. pro trusts and trust-like concepts, vžil zástupný termín trust. Vlajkovou lodí mezinárodního trustového práva je Haagská úmluva o právu použitelném na trusty a jejich uznávání ze dne 1. června 1985, kde kapitola III jako celek ukládá všem smluvním stranám, aby na cizozemský trust, je-li založen v souladu s právem rozhodným, hleděly jako na trust,[4] přičemž právem rozhodným je právo zvolené zakladatelem, subsidiárně právo, se kterým je trust nejúžeji spojen. Úmluva je ratifikována v těchto[5] zemích, mezi kterými není Česká republika.[6]

 

Povinnost uznat zahraniční trust dle soudu Evropského sdružení volného obchodu (ESVO)

Normativní právní akty Evropské unie povinnost uznání cizozemského trustu výslovně nestanoví, zároveň se však pojmu „trust“ nestraní. Příkladem lze zmínit nařízení Brusel I bis[7] a nařízení o dědictví[8]. Povinnost uznávat zahraniční trusty na evropské úrovni však bylo možné dovodit již od roku 2014 z judikatury soudu Evropského sdružení volného obchodu. Evropská unie, stejně tak jako Evropské sdružení volného obchodu kladou zásadní důraz na svobodu pohybu kapitálu a usazování, přičemž jsou smluvními stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru. Závazky plynoucí z této dohody ve věci mezinárodního uznávání trustů vykládá rozsudek soudu ESVO ve spojených věcech E-3/13 a E-20/13 mezi stranami Fred Olsen a ostatní a Petter Olsen a ostatní proti Norsku, zastoupenému Centrálním finančním úřadem pro velké podniky a Ředitelstvím daní.

Zde soud při interpretaci ustanovení o svobodě usazování a svobodě pohybu kapitálu Dohody o Evropském hospodářském prostoru dovodil povinnost uznávat zahraniční trusty. Učinil tak implicitně, když uzavřel, že ekonomicky aktivní trust požívá v rámci Evropského hospodářského prostoru svobodu usazování a svobodu pohybu kapitálu. Národní právo nesmí těmto svobodám klást odpor.[9] Neuznání zahraničního trustu by takovým odporem bylo. Dovozený závazek uznat zahraniční trust je nezávislý na tom, zda právní řád zavázaného státu zná obdobu trustu či nikoli.[10] Tedy i v případě, že stát „nic takového, jako je trust“ de iure nezná, je povinen v plném rozsahu uznávat trusty zahraniční.

 

Povinnost uznat zahraniční trust dle Soudního dvora Evropské unie (SDEU)

Již na základě judikatury soudu ESVO bylo možné předpokládat, že SDEU rovněž rozhodne ve prospěch širší svobody pohybu kapitálu a usazování, tedy ve prospěch uznávání zahraničních trustů na unijní úrovni. Tak se také stalo v rozsudku ze dne 14. září 2017 ve věci C‑646/15 o předběžné otázce podané daňovým senátem soudu prvního stupně (Spojené království) mezi stranami Trustees of the P Panayi Accumulation & Maintenance Settlements proti Commissioners for Her Majesty’s Revenue and Customs.

Daňové povinnosti trustu jsou ve Spojeném království navázány na místo jeho hlavní správy. (Rezidence trustees jako vlastníků majetku trustu de iure.) V tomto případě došlo ke jmenování tří kyperských trustees a následnému prodeji účastnických cenných papírů poté, co trust již neměl místo hlavní správy ve Spojeném království. Správce daně dovodil vznik daňové povinnosti ke dni obměny osob na pozici trustees. Majetek měl být dle názoru správce daně z pohledu daňového práva převeden. Trustees proti tomuto rozhodnutí podali žalobu. V té uvedli, že správce daně tímto postupem zatěžuje daní základní svobodu zakotvenou v unijním právu – svobodu volného pohybu. Podle správce daně se svoboda volného pohybu na trust nevztahuje. Zdanění považuje za omezení, avšak přiměřené a odůvodněné. Soud prvního stupně předložil mj. předběžnou otázku, zda se trust může dovolávat svobod pohybu a usazování.[11] Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie jsou pak v nadepsané věci stěžejní tyto pasáže:

„Svoboda usazování, která je jedním ze základních ustanovení unijního práva (…), jež přispívají k cíli vytvoření vnitřního trhu (…), má velmi široký rozsah,

pojem „jiné právnické osoby“ zahrnuje entity, které mají v souladu s vnitrostátním právem práva a povinnosti, jež jim bez ohledu na absenci specifické právní formy umožňují jako takovým vystupovat v příslušných právních vztazích, a jejichž účelem je dosahování zisku.

Z toho vyplývá, že taková entita, jako je trust, který má v souladu s vnitrostátním právem práva a povinnosti, jež mu jako takovému umožňují vystupovat v příslušných právních vztazích, a který vykonává skutečnou hospodářskou činnost, se může dovolávat svobody usazování.“[12]

Členské státy Evropské unie tedy jsou vázány povinností uznávat zahraniční trusty, byť tak není explicitně stanoveno v žádném normativním právním aktu Evropské unie. Tento závazek je dle zde rozebrané judikatury obsažen ve svobodě pohybu kapitálu a usazování ve znění primárního práva[13] a Dohody o Evropském hospodářském prostoru[14].

 

Zavázaným státům odpadají důvody, proč nemít „svůj vlastní“ trust

Mám za to, že diskuze na téma, zda mít obdobu trustu v národním právním řádu zakotvenu či nikoli není účelná, pokud má stát povinnost plně uznávat obdobné zahraniční konstrukce. Působení trustů na svém území se stát co do možných negativních důsledků nemůže vyhnout, protože zájemce o trust sídlící ve státě, jehož právní řád trust nezná, si jej jednoduše založí v zahraničí a nechá jej ekonomicky působit ve svém domovském státě, který je povinen takový trust uznat. Za těchto okolností je v případě všech shora uvedených zavázaných států na místě vytěžit možné pozitivní důsledky a diskutovat spíše o tom, v jaké formě je vhodné strukturu trustového typu do právního řádu zavést a jak ji regulovat za účelem ztížení jejího zneužití.

 

Pod čarou: Nepřesné vyjádření SDEU o trustech v mezinárodním měřítku

K obsahu výše citovaného judikátu SDEU závěrem uvádím svůj názor že tvrzení, že trust může mít práva a povinnosti nebo že může být stranou závazkového vztahu nebo že je „jinou právnickou osobou“ zdaleka nelze v mezinárodním měřítku paušalizovat. Státy s kontinentálními právními řády jej do svých systémů zavádějí formou komplexní obligace (relativní majetková práva), autonomního vlastnictví majetku (absolutní majetková práva) a kvazi-právnické osoby. Obligace ani samostatné vlastnictví pak nemohou být nositeli práv a povinností a nejsou „jinou právnickou osobou“ neboť nemají právní osobnost. Za tyto trusty je nositelem práv a povinností jejich svěřenský správce.

 


[1] SVEJKOVSKÝ, Jaroslav; KOVÁŘ, Ivan. Svěřenské fondy. Příležitosti a rizika. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 82-83.

[2] STRNAD, Martin a kol. Svěřenecký fond v praxi. kralik-pavlik.cz [online]. Publikováno 10. 3. 2016 [cit. 13. 7. 2019].

[3] JOSKOVÁ, Lucie. Správa cizího majetku. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2017, s. 112-113.

[4] Chapter III – Recognition, Haague convention on the law applicable to trusts and on their recognition, concluded 1 July 1985.

[5] Austrálie, Itálie, Kanada, Kypr, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Malta, Monako, Nizozemsko, Panama, San Marino, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Švýcarsko.

[6] Podrobně a aktuálně zde: https://www.hcch.net/en/instruments/conventions/status-table/?cid=59

[7] Nařízení (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

[8] Nařízení (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení

[9] Rozsudek soudu EFTA ve spojených věcech E-3/13 a E-20/13.

[10] TICHÝ, Luboš. Uznání zahraničního trustu jako specifický problém mezinárodního práva soukromého. In: TICHÝ, Luboš, ed. Svěřenský fond a trust – jejich fungování v mezinárodním srovnání. Praha: Centrum komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, 2016, s. 253-254.

[11] Rozsudek SDEU sp. zn. C‑646/15.

[12] Tamtéž.

[13] Čl. 49 a násl. a čl. 63 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie.

[14] Čl. 31 a násl. a čl. 40 a násl. Dohody o Evropském hospodářském prostoru.

In this article

Join the Conversation