O čekateli, který se nedočkal, aneb o možnostech výpovědi v případě „neúspěšné“ povinné přípravy na výkon právnického povolání

728 0
728 0

Dne 31. ledna 2019 vydal Nejvyšší soud České republiky rozsudek[1], kterým zamítl dovolání (bývalé) právní čekatelky Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové („žalobkyně“) ve věci neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z důvodů neuspokojivých pracovních výsledků[2]. Tímto poměrně kontroverzním rozhodnutím tak Nejvyšší soud přisvědčil zmíněnému státnímu zastupitelství, které coby zaměstnavatel rozvázalo pracovní poměr se zaměstnankyní z důvodu „zcela neuspokojivých pracovních výsledků“. Kontroverzní charakter předmětnému rozhodnutí přitom přidává právě způsob hodnocení oněch pracovních výsledků, který byl v tomto případě v duchu Darwinových zákonů částečně ponechán na volné ruce poněkud specifického pracovního trhu státních zástupců, resp. právních čekatelů. Nedostatečné odborné znalosti žalobkyně totiž zaměstnavatel dovozoval z výsledků pěti neúspěšně absolvovaných výběrových řízení na obsazení místa státního zástupce, a dále z negativního hodnocení úrovně jejích znalostí zjištěné v rámci „pohovoru“ konaného za účelem zjištění, zda žalobkyně odstranila odborné neznalosti, k čemuž byla dříve řádně vyzvána. V uvedeném rozhodnutí tak vystály dvě základní právní (nebo snad právně-filosofické?) otázky, a sice zda lze rozvázat pracovní poměr s právním čekatelem proto, že nebyl úspěšný v obsazení místa státního zástupce, a dále zda uvedený způsob hodnocení pracovních výsledků může obstát z hlediska spíše protekcionistického pracovního práva.

Představení autora

Mgr. Vladimír Sharapaev (PF UK) pracuje v mezinárodní advokátní kanceláři, kde se zaměřuje na veřejnoprávní regulatoriku, pracovní právo a právo moderních technologií. Působí rovněž jako interní doktorand na Katedře občanského práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

 

Právní čekatel: přechodné období, či celoživotní povolání?

Žalobkyně byla přijata na pozici právní čekatelky v říjnu roku 2006 a k okamžiku výpovědi dne 16. února 2016 tedy na této pozici vykonávala práci necelých 10 let, během kterých v roce 2009 rovněž úspěšně složila závěrečnou zkoušku[3]. Přestože po splnění závěrečné zkoušky splňovala všechny formální předpoklady pro jmenování státním zástupcem, ve výběrových řízeních na obsazení místa státního zástupce neuspěla. Tyto neúspěšné pokusy nakonec vyvrcholily výzvou k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků ze dne 23. listopadu 2015 a navazujícím „pohovorem“, kde mělo proběhnout hodnocení nápravy nedostatků vytčených ve výzvě[4]. Prvou otázkou, která se v této souvislosti nabízí, je zda úspěšnost ve výběrovém řízení vůbec může být kritériem pro posouzení kvalifikace zaměstnance: zaměstnavatel v tomto případě uvedl, že u žalobkyně „[nebyl] dán reálný předpoklad úspěšného absolvování výběrového řízení na místo státního zástupce a výkonu funkce státního zástupce“. Zaměstnavatel (a později i soudy) tedy v tomto případě vycházel z podstaty čekatelské praxe, jejímž účelem je především příprava na výkon funkce státního zástupce a dovodil, že by „bylo (…) popřením smyslu ust. § 33 a násl. zákona o státním zastupitelství dovozovat, že by odborná příprava právního čekatele mohla trvat neomezeně dlouho[5]. Otázkou však zůstává, jakou dobu přípravy zaměstnavatel může či musí zaměstnanci ponechat, a to i s ohledem na to, že žádnou horní hranici trvání přípravy právního čekatele zákon nestanoví. V úvahu by tak eventuálně mohla připadat i situace, kdy by se právní čekatel o místo státního zástupce vůbec neucházel, přičemž argumentace teleologickým výkladem zákona o státním zastupitelství by nemusela obstát v kontextu aplikace zákoníku práce, který v tomto ohledu pohlíží na právního čekatele nikoliv jako na potenciálního státního zástupce, nýbrž jako na řádného zaměstnance.

V návaznosti na shora uvedené je na místě připomenout, že se výpovědní důvody obsažené v § 52 písm. f) zákoníku práce týkají toliko výsledků pracovních, tedy výsledků vykazovaných zaměstnancem v souvislosti s výkonem závislé činnosti[6]. V případě účasti na výběrovém řízení na místo státního zástupce se přitom o pracovní činnost může jednat jen těžko, a je zde rovněž na místě se zamyslet nad tím, zda by i eventuální nenaplnění předpokladů pro výkon funkce mohlo samo o sobě být důvodem pro ukončení pracovního poměru na pozici právního čekatele. Takový závěr by přitom nemusel být zcela konformní s režimem Zákoníku práce, jelikož i uchazeč, který nesplní předpoklady pro jmenování státním zástupcem, může zároveň splňovat nároky kladené na výkon práce právního čekatele a důvod výpovědi spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích v tomto případě naplněn nebude. V této souvislosti lze rovněž zmínit, že předpoklady pro výkon funkce státního zástupce zahrnují kromě předpokladů profesních rovněž předpoklady osobnostní jako např. morální vlastnosti dávající záruku, že uchazeč bude funkci řádně zastávat[7]. Výběrové řízení, které musí absolvovat právní čekatelé, kteří již složili závěrečnou zkoušku a tím prokázali své odborné znalosti, přichází v úvahu jako nástroj pro selektování vhodných kandidátů na konkrétní pozici, nemůže však nahrazovat ani duplovat zkoušku odborné způsobilosti, s čímž se ostatně ztotožnil i Nejvyšší soud[8]. Otázkou však zůstává, do jaké míry je možné hodnotit způsobilost zaměstnance na základě konkrétních výstupů z takových výběrových řízení: Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí totiž dále sám popírá irelevanci těchto řízení, a to odkazem na hodnotící zprávy komisí z těchto výběrových řízení[9].

O účelu a efektivitě profesních zkoušek, jejichž úspěšný absolvent může být následně propuštěn pro „zásadní neznalosti z oblasti trestního práva“, se přitom dá jen spekulovat. Situaci, kde již jednou přezkoušený zaměstnanec, který osvědčil své odborné znalosti a který u zaměstnavatele vykonával práci po dobu téměř deseti let, musí být zkoušen opět, lze označit na přinejmenším nežádoucí, ne-li absurdní. Nejsou to právě profesní zkoušky, jež mají zajistit náležitou odbornou úroveň právních čekatelů, resp. státních zástupců? A pokud tyto zkoušky skutečně plní svůj účel, je na místě požadovat po zaměstnanci ve veřejné sféře více, než pro jeho činnost vyžaduje zákon, resp. další profesní předpisy? V soukromém prostředí si lze přestavit situaci, kdy kupř. advokát se specializací v určité oblasti nebude mít dostatečnou kvalifikaci pro určitou pozici, na které se vyžadují hlubší odborné znalosti z oblasti jiné. Naopak v případě právních čekatelů vykonávajících práci primárně v oblasti práva trestního, které ostatně je stěžejní disciplínou i na profesních zkouškách, si takovou situaci lze představit jen těžko, přičemž by se vždy jednalo o situaci nežádoucí, snad jen s výjimkou situací, kdy je naplnění § 52 písm. f) zákoníku práce založeno jinými skutečnostmi, než odbornými znalostmi, jako jsou např. morální kvality pracovníka či jeho řídící a organizační schopnosti[10].

Co se týče objektivity a důkazní relevance „pohovoru“ konaného za účelem zjištění, zda žalobkyně odstranila odborné neznalosti, rozhodnutí Nejvyššího soudu by mohlo založit potenciálně nebezpečný judikát otevírající prostor pro hodnocení zaměstnanců prostřednictvím „pohovoru“ či přezkoušení, na kterém by zaměstnanec musel prokázat odborné znalosti v rozsahu, který zaměstnavatel považuje za nezbytný či žádoucí. Takové přezkoušení přitom v prezentovaném případě nepochybně dubluje profesní zkoušky, u kterých se na rozdíl od takového „pohovoru“ alespoň de iure náležitě zajišťuje objektivita, a na kterých uchazeče zkouší předem sestavená komise, na jejíž složení má konkrétní zaměstnavatel přinejmenším omezený vliv.

 

Profesionální neprofesionál

Jak by se ale situace změnila v případě čekatele nebo jiného obdobného zaměstnance, který závěrečnou zkoušku (ještě) nesložil? V případě právních čekatelů na tuto skutečnost myslí samotný zákon o státním zastupitelství, podle kterého se pracovní poměr s právním čekatelem se sjednává na dobu určitou v trvání 40 měsíců, během kterých by se měl zkoušce podrobit[11]. Naopak v případě advokátních koncipientů[12] zákon žádné takové omezení nestanoví, což ponechává určitý prostor pro vybudování kariery profesionálních koncipientů, kteří buď nebudou úspěšní u advokátních zkoušek, anebo se jich vůbec nezúčastní. Je žádoucí existence celoživotních koncipientů, kteří ani nemusí mít ambici se stát advokáty? Pravděpodobně ne. Z hlediska pracovního práva však musíme vždy vycházet z naplnění podmínek rozvázání pracovního poměru, jež se týkají konkrétní pracovní pozice, a to bez ohledu na to, jaký účel této práci přiznává zvláštní zákon. Pokud tedy konkrétní advokátní koncipient splňuje zákonné předpoklady pro výkon sjednané práce a nevykazuje přitom neuspokojivé pracovní výsledky, nelze shledat důvod pro výpověď v tom, že se u něj jeví jako nepravděpodobné úspěšné absolvování advokátních zkoušek, a to i vzhledem ke skutečnosti, že by nároky na pracovní výsledky advokátního koncipienta měly z povahy věci být jiné, než na advokáta.

 

Závěr

Přestože zvláštní zákony koncipují povinné profesní praxe jako přípravu na budoucí výkon právnického povolání, tedy cosi dočasného, z hlediska zákoníku práce se musí vždy vycházet izolovaně z nároků kladených na konkrétní pracovní pozici. Je sice mimo pochybnost, že smysl povinných praxí je v přípravě uchazečů na budoucí výkon konkrétního povolání a existence „profesionálních“ právních čekatelů, advokátních a notářských koncipientů atd. smysl této praxe jistým způsobem popírá, smysl a účel zvláštních zákonů však při výkladu ustanovení zákoníku práce pravděpodobně nemůže obstát, což může ve výsledku vést k výskytu celoživotních čekatelů, kteří se nikdy nedočkají, nebo dokonce nemají ambici se dočkat. Spíše filosofickou otázkou pak zůstává, zda by profesní zkoušky neměly být všeobecně považovány za jistou „záruku kvality“ vylučující nutnost interního přezkoušení zaměstnanců, kteří v nich uspěli, a zda není něco v nepořádku v systému, ve kterém tomu tak není[13].

 


[1] Č.j. 21 Cdo 2676/2018-223.

[2] Podle § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce („zákoník práce“).

[3] Profesní zkoušku ve smyslu § 34 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství.

[4] Pro úplnost se sluší zmínit, že kromě neúspěchu ve výběrových řízeních, jež pravděpodobně byly důvodem stěžejním, nikoliv však jediným, byly žalobkyni vytčeny i další deficity, jako např. průtahy ve vyřizování některých trestních věcí, nedodržování slibu právního čekatele a pochybení ve dvou konkrétních trestních spisech. Tyto výtky však byly žalobkyní označeny za nepravdivé a jejich pravdivost se v řízení blíže nezkoumala.

[5] Srov. též KOUDELKA, Zdeněk. Zákon a státním zastupitelství s komentářem a judikaturou. Praha: Leges, 2010. Komentátor. ISBN 978-80-87212-25-7, str. 338-359.

[6] Srov. též DRÁPAL, Ljubomír. Komentář k § 52. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír, BĚLINA, Tomáš, BOGNÁROVÁ, Věra, DOLEŽÍLEK, Jiří, NOVOTNÝ, Zdeněk, PICHRT, Jan, PUTNA, Mojmír, ROTHOVÁ, Eva, STÁDNÍK, Jaroslav, ŠTEFKO, Martin. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, str. 312.

[7] Ust. § 17 odst. 1 in fine zákona o státním zastupitelství

[8]Vyžaduje-li žalovaná na základě svého interního rozhodnutí navíc, aby se právní čekatel podrobil výběrovému řízení, jde o postup, který má nepochybně své opodstatnění, nicméně se kterým zákon či jiný právní předpis výslovně nepočítá (…). Jestliže tedy žalovaná poukazovala na výsledky (či pořadí), jichž žalobkyně dosáhla ve výběrových řízeních, není to z hledisek významných pro projednávaný případ podstatné.

[9]Uvedený závěr se odvíjel (…) „z hodnocení znalostí při posledních třech výběrových řízeních (v letech 2013 a 2015), které byly zpracovány členy výběrových komisí“.

[10] Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2009 sp. zn. 21 Cdo 4066/2008, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010.

[11] Ust. § 33 odst. 5 zákona o státním zastupitelství.

[12] Srov. § 36 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii

[13] Pozn.: proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podala dovolatelka ústavní stížnost k Ústavnímu soudu.

In this article

Join the Conversation