551 0

Úvod

V odůvodněných případech může soud u rozdělení společné věci nařídit i dražbu jen mezi spoluvlastníky a to dle ustanovení § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále jen „o.z.“


„Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.“


Logickým úsudkem spočívajícím v tom, že draží jen ten, kdo má o věc zájem, by se tak nemělo jednat o případ, kdy o věc nestojí ani jeden ze spoluvlastníků, jak ne zcela srozumitelně uvádí ustanovení § 1147 o.z. Dle názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeném v usnesení ze dne 3.8.2016 pod sp. zn. 22 Cdo 2208/2015, půjde právě o případ, kdy o věc nestojí ani jeden ze spoluvlastníků. Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že „možnost nařízení dražby jen mezi spoluvlastníky je obsažena v části věty za středníkem, která logicky navazuje na předchozí část upravující dražbu pro případ, kdy žádný ze spoluvlastníků společnou věc nechce či není dostatečně solventní; nejedná se tedy o samostatnou právní normu upravující alternativní způsob vypořádání.“[1] Soudy mají vycházet při rozdělení společné věci ze závazné posloupnosti, v níž dražba jen mezi spoluvlastníky není samostatným způsobem vypořádání, nýbrž jde pouze o způsob nařízeného prodeje společné věci v dražbě.

 

Odůvodněný případ

Pokud se budeme držet výkladu Nejvyššího soudu, kdy tedy nastane onen „odůvodněný případ“? V úvahu připadá situace, kdy za cenu zjištěnou znaleckým posudkem nemá ani jeden ze spoluvlastníků zájem na přikázání věci do svého výlučného vlastnictví. Nicméně za cenu nižší (ne zcela odlišující se od znalcem zjištěné ceny), by o věc zájem již spoluvlastníci měli. Důvodem může být maximální výše úvěru přislíbeného bankou. Jako další případ možné aplikace dražby mezi spoluvlastníky by byl případ věci tzv. zvláštní obliby, například rodinné památky po předcích. Tedy v situaci, v níž by z hlediska morálních hodnot bylo vhodné, aby věc i v budoucnu byla ve vlastnictví členů rodiny. V podstatě půjde spíše o případy neschopnosti vyplatit druhého spoluvlastníka než o případy, kdy by o věc ani jeden spoluvlastník zjevně nejevil zájem. Ostatně i Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 rozšiřuje prodej společné věci ve veřejné dražbě i na případy neschopnosti vyplatit ostatní spoluvlastníky.

Mne samotnou nenapadá jiný v úvahu přicházející příklad situace předvídané ustanovením § 1147 o.z., tedy že žádný ze spoluvlastníků o věc nemá zájem, a přesto se nařídí dražba pouze mezi nimi. Je opravdu těžké si představit, že se budu v dražbě ucházet o věc, kterou nechci. Navíc, pokud by žádný z účastníků řízení nejevil o věc od samého počátku zájem, je hospodárnější prodat věc z vlastní ruky a výtěžek si následně rozdělit mezi sebe.[2]

 

Ekonomické pojetí

Část právnické veřejnosti vykládá citované ustanovení §1147 o.z. odlišně od jeho gramatického výkladu uvedeného shora a to tak, že dražba jen mezi spoluvlastníky přichází v úvahu i v případě, kdy o věc jeví zájem jeden nebo všichni spoluvlastníci.[3] Jednou z výhod tohoto výkladu je maximalizace náhrady, kterou spoluvlastníci obdrží. Toto ekonomické uvažování jde však do konfliktu s principem spravedlnosti, v němž se uplatní komplexně všechna hlediska (zásluhovosti, starosti o věc ze strany spoluvlastníků a jiných morálních kritérií), tedy nikoliv výhradně hledisko silného ekonomického zázemí. Jinak řečeno, u soudu by tak neměly hrát roli pouze peníze, avšak i jiná hlediska, jako je například spoluvlastníkův vztah k věci apod. Nejspíš i proto Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zmiňuje dlouholetou ustálenou posloupnost jednotlivých způsobů vypořádání spoluvlastnictví (rozdělení věci, přikázání věci za náhradu, prodej věci).

 

Ustálená praxe soudů

Dlouholetá praxe je následující. Také dřívější úprava (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), v ustanovení § 142 odst. 1 uvádí: „Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.“ Nový občanský zákoník navazuje na tuto praxi ustanovením § 1147 o.z.: „Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.“ V úvahu tedy jako první připadá rozdělení věci, druhou možností je přikázání za náhradu jednomu ze spoluvlastníků a třetí je pak možnost dražby. Jak je vidět dražba mezi spoluvlastníky byla přidána až do nového občanského zákoníku, nikoliv však jako samostatná možnost.

 

Komparace

Již zmíněná posloupnost je běžná také v Německu kde podle ustanovení § 752 Všeobecného zákoníku občanského (ABGB) přichází první na řadu rozdělení věci, je-li to možné. Pokud to možné není, následující ustanovení § 753 upravuje rozdělení podle prodeje, při kterém se postupuje dle předpisů o prodeji zástavy. Konečně dle ustanovení § 1235 se prodej zástavy provádí veřejnou dražbou. Jen jako krajní možnost, kdy je převod na třetí stranu nepřípustný, musí být dle ustanovení § 753 předmět dražen mezi vlastníky dílů.

V Rakouském občanském zákoníku není v ustanovení § 841 a násl., kde se upravuje rozdělení společné věci, zmíněná dražba mezi spoluvlastníky vůbec.

Také ve Slovenském občanském zákoníku není zmínka o dražbě jen mezi spoluvlastníky. V ustanovení § 142 se znovu objevuje posloupnost obdobná naší. Pokud nelze věc rozdělit, soud přikáže jednomu spoluvlastníkovi věc za náhradu. Pokud věc ani jeden ze spoluvlastníků nechce, soud nařídí prodej a výtěžek pak následně rozdělí dle podílů.

 

Spoluvlastnická dražba na základě konsensu

Konečně pak nelze opomenout situaci, kdy spoluvlastníci o věc mají zájem a to, komu věc zůstane, chtějí shodně vyřešit právě dražbou mezi sebou. Popsaný způsob řešení vypořádání podílového spoluvlastnictví však svou povahou patří do zcela jiné skupiny vypořádání, než je vypořádání soudem, na které míří cit. ustanovení § 1147 o.z.; jinak řečeno, jedná se o vypořádání dohodou a dražba je jen shodně zvolená cesta k cíli. Podle mého soudu by nikdy nemělo dojít ke shora uvedené modelové situaci v nalézacím řízení u soudu, tj. v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, protože soud by měl při aplikaci ustanovení § 1147 o.z. respektovat shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2208/2015. Jedinou možnou modelovou situací, kdy by soud mohl akceptovat řešení vypořádání podílového spoluvlastnictví formou neformální dražby mezi spoluvlastníky, by byla situace, kdy všechny strany toto řešení v průběhu řízení akceptují, resp. s ním samy přijdou a po soudu chtějí jen ingerenci v podobě schválení smíru.

 

Závěr

V situaci, na kterou dopadá ustanovení § 1147 o.z., tj. vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem, by soudy měly postupovat dle dikce zákona, tedy dodržovat zákonem dané pořadí způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. Majetkové zázemí by tak nemělo hrát větší roli než zásluhy o věc, dlouhodobý vztah k věci apod. Až v případě, kdy žádný ze spoluvlastníků nemá o věc zájem nebo není dostatečně solventní, by soud měl nařídit dražbu, která může být i jen mezi spoluvlastníky.

Avšak i v případě, že by se žádné odůvodněné případy nenašly a dražba mezi spoluvlastníky by nepřicházela za žádných okolností v úvahu, jsem toho názoru, že by se vždy mělo primárně postupovat dle věty první ustanovení § 1147 o.z. Tedy pokud věc rozdělit nelze, pak přichází jako první na řadu přidělení jednomu ze spoluvlastníků. Kdyby mohla jako první přijít na řadu dražba mezi spoluvlastníky, pak by se zcela zakryla stránka zásluh apod., přičemž tato stránka hrála odjakživa zásadní roli a je v souladu s principem spravedlnosti.

 


[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 03.08.2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015

[2] POŘÍZEK, Jan. K některým aspektům zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. epravo.cz, publikováno dne 14.11. 2017, citováno dne 1.9. 2019. Dostupné online na: https://www.epravo.cz/top/clanky/k-nekterym-aspektum-zruseni-a-vyporadani-spoluvlastnictvi-106649.html

[3] Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 607 – 623, bod 53

In this article

Join the Conversation