771 0

Článek poslouží jako praktický rozcestník při řešení dopravní nehody se zahraničním prvkem.

Samotný výskyt (byť jen drobné) dopravní nehody znamená automatickou ztrátu času a energie účastníků. Po výplatě pojistného plnění a dořešení věci zpravidla zůstane snížena hodnota majetku alespoň jednoho z nich. Vyskytne-li se dopravní nehoda v zahraničí, jsou zde důvodné obavy z toho, že všechny tyto nepříznivé následky budou podstatně intenzivnější. To však nemusí být vždy pravda a pokud ano, je vhodné vědět, jak postupovat a situaci pro sebe zbytečně nezhoršit.

V případě dopravní nehody se zahraničním prvkem je (nad povinnosti obvyklé) nezbytné vyřešit především otázku, jakým právem se bude tento nedobrovolně vzniklý vztah řídit. Základní orientace v této problematice bude čtenáři poskytnuta níže.

Tuto problematiku upravuje zejména Haagská úmluva o právu použitelném pro dopravní nehody (Convention on the law applicable to traffic accidents[1]), dále jen „Haagská úmluva“) a tzv. Nařízení o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy[2], dále jen „nařízení Řím II“ z dílny Evropské unie. Z článku 28 nařízení Řím II vyplyne přednost Haagské úmluvy před nařízením Řím II ve státech, které jsou jejími signatáři. Tedy pokud budeme své nároky z dopravní nehody uplatňovat před orgány státu, který je zavázán jak Haagskou úmluvou, tak nařízením Řím II (např. Česká republika), státní orgány budou přednostně postupovat podle Haagské úmluvy. Seznam zemí, ve kterých byla Haagská úmluva ratifikována, je dostupný u depozitáře úmluvy zde[3].

Právo rozhodné podle Haagské úmluvy

Aktuálně je Haagská úmluva ratifikována v následujících zemích: Rakousko, Bělorusko, Belgie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Česká republika, Makedonie, Francie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Černá hora, Maroko, Nizozemí, Polsko, Srbsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švýcarsko a Ukrajina.

Haagská úmluva se od nařízení Řím II liší především tím, že účastníci nehody nemohou se svým nedobrovolně vzniklým právním vztahem disponovat (tj. nemohou se po nehodě dohodnout, jakým právem se bude vztah řídit). Světlou stránkou Haagské úmluvy je však její (v porovnání s nařízením Řím II) snazší výklad. Ve státech, které úmluvu ratifikovaly, se tedy bude postupovat následovně.

Obecně se použije právo toho státu, na jehož území k dopravní nehodě došlo. Výjimky z tohoto pravidla se zakládají zejména na tom, ve kterém státě je vozidlo registrováno k provozu.

  1. Pokud je účastníkem nehody pouze jedno vozidlo, užije se právo státu, kde je registrováno k provozu.

Toto platí pro závazky nehodou vzniklé mezi řidičem a tím, kdo má k vozidlu práva (tedy zejm. vlastníkem), a mezi řidičem a cestujícími ve vozidle, vznikla-li jim nějaká škoda, avšak jen pokud nemají bydliště ve státě, kde k nehodě došlo. Právo státu registrace vozidla se užije mezi řidičem a jinými osobami (mimo vozidlo) pouze pokud se jejich bydliště shoduje se státem registrace vozidla.

  1. Pokud jsou účastníkem nehody dvě a více vozidel, které jsou registrovány k provozu v témže státě, použije se právo státu, kde jsou registrována.

Tato výjimka se uplatní za obdobných podmínek, jak bylo uvedeno v odstavci výše. Tedy pozor na cestující, kteří mají bydliště ve státě nehody a na třetí osoby, které nemají bydliště ve státě registrace vozidel.

Pro úplnost je třeba dodat, že se bude vždy přihlížet také k předpisům o řízení a bezpečnosti dopravy, která jsou platná v místě a době nehody a že případnou náhradu škody je možné vyžadovat jak po škůdci, tak přímo po jeho pojišťovně.

Dopravní nehoda v rámci EU

Budou-li práva z dopravní nehody uplatněna v rámci jiného státu, než který je vázán Haagskou úmluvou, užije se pro právní vztahy vzešlé z dopravní nehody v rámci Evropské unie (vyjma Dánska, které využilo možnosti opt-outu) nařízení Řím II. Dle tohoto nařízení obecně postupujeme obdobně jako dle Haagské úmluvy, tedy že uplatníme právo toho státu, kde škoda vznikla, tedy zpravidla právo toho státu, na jehož území k dopravní nehodě došlo. Z tohoto obecného pravidla jsou však stanoveny zcela jiné výjimky, jejichž výklad je podstatně komplikovanější.

  1. Pokud má osoba, vůči níž je vznesen nárok na náhradu škody a osoba poškozená v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země.

Velice důležité je správně si vyložit sousloví „obvyklé bydliště“, tedy to, co mají mít společné ten, kdo byl poškozen a ten, vůči komu je vznesen nárok na náhradu. Obvyklým bydlištěm se rozumí země, kde fyzická osoba fakticky pobývá, tedy ne vždy země, kterou má zapsanou v dokladech ani země, kde je tato osoba dočasně na dovolené/služební cestě. Zejména v EU v rámci svobody pobytu může např. osoba s trvalým bydlištěm v České republice fakticky a dlouhodobě (obvykle) bydlet v Německu. Nejjednodušeji řečeno, obvyklé bydliště zjistíme otázkou „kde žijete?“ resp. „kde jste doma?“, ne otázkou „jakého státu jste občanem?“ ani „jaké je Vaše trvalé bydliště?“

Dále je nezbytné si vyložit „osobu, vůči níž je vznesen nárok na náhradu škody“, touto osobou může být buď viník dopravní nehody, nebo přímo jeho pojišťovna. Obvyklým bydlištěm pojišťovny je místo její ústřední správy.

Tedy prakticky: Poškozený si může vybrat, zda bude škodu nárokovat proti škůdci, nebo přímo proti jeho pojišťovně. Při této volbě je užitečné zohlednit, zda se škůdcův obvyklý pobyt příp. obvyklý pobyt jeho pojišťovny shoduje s obvyklým pobytem poškozeného. Škodu si pak poškozený uplatní proti tomu z dvojice škůdce/pojišťovna, kdo má obvyklé bydliště shodné s ním. Tak dosáhne uplatnění práva svého státu. Tímto postupem poškozený de facto dosáhne volby práva, bez ohledu na vůli škůdce.

  1. Poté, co došlo ke skutečnosti, která vedla ke vzniku škody, si strany mohou zvolit právo, kterým se bude náhrada škody řídit.

Tato výjimka z obecného pravidla si místo výkladu zaslouží spíše návod, jak ji uvést v život. Zejména, pokud jsou „promáčklé plechy“ mnohem spíše vinou druhé strany a tato má tím pádem ke vzniklé situaci adekvátně pokorný přístup, je možné ji přimět k uzavření dohody o tom, že náhrada škody se bude řídit českým právem a případný spor z ní se povede před českým soudem.

Cílem dohody je uzavřít ji písemně, a tak lakonicky, aby jí i přes jazykovou bariéru zjevně rozuměly obě strany. Dohoda může (ostatně jako většina jiných smluv) být uzavřena „lidovým způsobem“ postačí najít jakýkoli (i např. z druhé strany popsaný apod.) papír a na něm specifikovat:

  • Účastníky, jako Účastník A a Účastník B, protože dohodu není vhodné komplikovat řešením toho, kdo je škůdcem a kdo je poškozeným. Tj. uvedeme celá jména, data narození a nyní trvalá bydliště – ta, která jsou zapsána v dokladech; a
  • Vozy (nejlépe značka, typ, barva, SPZ, VIN) a místo a přesný čas kolize.

Pod toto záhlaví uvedeme dvojjazyčně větu, ze které vyplyne, co strany chtějí. Ve smyslu: „Náhrada škody ze shora specifikované škodné události se bude řídit českým právním řádem a případný spor z ní bude veden před českým soudem.“ Následně připojíme místo a přesný čas podpisu.

Při samotném posuzování chování osoby, proti které je nárok na náhradu škody vznášen, se bude (tak jako v případě Haagské úmluvy) přihlížet k bezpečnostním předpisům účinným v místě a době dopravní nehody.

Závěr

K vyřešení problému, kterým právním řádem se budou vztahy vzešlé z dopravní nehody řídit, je dobré vždy pamatovat na přednost Haagské úmluvy před nařízením Řím II v rámci států, které jsou jejími signatáři. Oba předpisy stanoví obecné pravidlo, že dopravní nehoda se bude řídit právem státu, ve kterém k nehodě došlo. Z tohoto pravidla však existují praktické výjimky, které byly popsány výše.

Budeme-li nároky z dopravní nehody uplatňovat ve státě, který je signatářem Haagské úmluvy, je dobré věnovat zvláštní pozornost tomu, zda jsou vozidla registrována k provozu v témže státě, dále zda poškození cestující náhodou nemají bydliště ve státě nehody. Pokud byly na nehodě zúčastněny třetí „mimo stojící“ osoby, užije se práva státu registrace vozidla také k nim jedině pokud mají bydliště v témže státě, kde je vozidlo registrováno.

V případě uplatnění nároku z dopravní nehody ve státě, který není signatářem Haagské úmluvy, avšak je členem Evropské unie (vyjma Dánska), je třeba věnovat pozornost obvyklému bydlišti stran hypotetického sporu. Pokud se obvyklé bydliště toho, kdo náhradu škody uplatňuje a toho, vůči komu je uplatňována, nachází ve stejné zemi, užije se právo této země. Dále pak nařízení Řím II na rozdíl od Haagské úmluvy dává účastníkům možnost se dohodnout, jakým právem se náhrada škody bude řídit.

V místech, kde se neuplatní mezinárodní smlouvy ani unijní regulace, je nutné se řídit kolizními normami příslušných států.

Článek dal čtenáři základní přehled o obecných pravidlech a o výjimkách z nich ve věci kolizních norem upravujících dopravní nehodu s mezinárodním prvkem. Pro vyřešení konkrétního případu je však nutné postupovat přímo podle příslušné kolizní úpravy a právních řádů, na které odkáže.


[1] Convention on the law applicable to traffic accidents ze dne 4. května 1971, dostupná na internetových stránkách depozitáře: https://www.hcch.net/en/instruments/conventions/full-text/?cid=81

[2] Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy.

[3] Seznam signatářů Haagské úmluvy: https://www.hcch.net/en/instruments/conventions/status-table/?cid=81

In this article

Join the Conversation