1864 0

Úvod

Bez poplatků, online a do pěti minut. I takto si dnes jako klient můžete „předschválit“ bankovní úvěr o limitu bezmála i půl milionu korun a více. Stavte se podepsat připravenou smlouvu o úvěru na pobočku a peníze, o které požádáte, máte téhož dne na Vašem účtu. Působivé? Nedávno ještě nepředstavitelné. Skutečně impozantní je však servis některých nebankovních úvěrujících. Zvedněte telefon a představte se společně s adresou a částkou. Téhož dne se u Vás zastaví zaměstnanec s připravenou smlouvou o úvěru a příslušnou hotovostí. Doplnit hlavičku, mrknout do registru (nebo taky ne), podepsat a vyčerpat. Stručně řečeno, dnes je jen málo věcí jednodušších než si vzít úvěr, zvláště pokud ještě žádné obdobné závazky nemáte. Těžké je však vyřešit otázku, zda člověku daná smlouva o úvěru za jeho dané finanční situace a na daný účel pomůže nebo uškodí. Tento článek nemůže poskytnout takovéto rady jednotlivci na míru, pomůže však čtenáři v tom, že se dozví, jak úvěr funguje a proč úvěr není „půjčka“, jak se úvěr chová při jednotlivých operacích a jaké skutečnosti hrají v jeho prospěch – tedy jak je jako věřitel/dlužník ze smlouvy o úvěru chráněn.

Smlouvu o úvěru mezi sebou uzavírají úvěrující a úvěrovaný. Úvěrující (nejčastěji banka) se dle smlouvy o úvěru úvěrovanému (nejčastěji klient) zavazuje, že mu poskytne na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky, přičemž úvěrovaný je pak zavázán tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky.[1] Následovat bude popis toho, jak se úvěr chová dle dispozitivní úpravy občanského zákoníku. Dispozitivní proto, že je možné se od této úpravy smluvně odchýlit, tedy ujednat si něco jiného.[2] Solidní (nejčastěji bankovní) společnosti však tyto „zásady“ ve svých smlouvách ctí.

Jak to funguje?

Mylná, avšak rozšířená je domněnka, že „úvěr na 100.000,- Kč“ znamená právo a povinnost dlužníka přijmout 100.000,- Kč a splatit 100.000,- Kč ve lhůtě (či lhůtách) a s úroky. Pravdou je, že když úvěrovaný uzavře tuto smlouvu o úvěru, získá tím pouhý závazek úvěrujícího, že u něj po určitou dobu bude mít k plné dispozici prostředky, o které může požádat, a to až do výše limitu 100.000,- Kč. Z této sumy neběží žádné úroky, dokud o ni nebo o část z ní úvěrovaný nepožádá.

Pokud tedy úvěrovaný z částky 100.000,- Kč v lednu požádá o 40.000,- Kč, v únoru vrátí 15.000,- Kč v březnu vrátí 15.000,- Kč a v dubnu vrátí zbývajících 10.000,- Kč vždy společně s příslušnými úroky za daný měsíc, pak od ledna do února běží úroky jen ze 40.000,- Kč, od února do března z 25.000,- Kč a od března do dubna z 10.000,- Kč. Částka je tímto splacená a případ může být uzavřen. Z částky 100.000,- Kč tak v tomto případu neběžely úroky nikdy, ačkoli je měl úvěrovaný k dispozici, kdyby je náhodou potřeboval. S předčasným splácením se však mohou pojit smluvní poplatky.[3]

Abstraktně to lze vyjádřit tak, že ač máte uzavřenou smlouvu o úvěru na jakoukoli částku, úroky běží jen z těch peněz, které jste si skutečně vzali (a ještě nevrátili), přičemž je na Vás, kolik si chcete vzít. Stanoven je jen limit. Bohužel v praxi se stává, že si (často z nevědomosti) budoucí úvěrovaní spočítají, kolik peněz potřebují, na takovou částku si vezmou úvěr, který ihned po uzavření smlouvy celý vyčerpají a nevyužijí tak možnost mít od úvěrujícího „v záloze“ další peníze, ze kterých úroky neběží, pokud je nebudou potřebovat. Situaci, kdy takto vypočítané prostředky pro realizaci plánů náhodou nestačí pak řeší druhým, popř. dalším úvěrem, což je objektivně nevýhodné. Tímto způsobem si z úvěru dělají něco, co se blíží spíše „půjčce“.

Úvěr není „půjčka“

Půjčka není v našem právním řádu upravena a mluvíme-li o půjčce peněz, myslíme pravděpodobně zápůjčku.[4] Úročená peněžní zápůjčka probíhá mnohem jednodušeji, než úvěr – zapůjčitel přenechá vydlužiteli peníze, které pak vydlužitel musí vrátit v ujednané lhůtě (či lhůtách) společně s ujednanými úroky. Při zápůjčce 100.000,- tedy vydlužitel musí vrátit 100.000,- ve lhůtě i s úroky z celé nesplacené částky a zapůjčitele zpravidla nezajímá (na rozdíl od úvěru) zda vůbec a na co vydlužitel peníze potřeboval. Peníze se úročí zcela a všechny tak, jak je vydlužitel obdržel. Pro zápůjčku je dále charakteristické, že na rozdíl od úvěru nemusí být jejím předmětem peníze, ale jakákoli zastupitelná věc (tedy např. obecně komodity jako jsou druhy paliva, obilnin, kovů atp. a věci jim podobné) a že nemusí být úročena.

Kolik, kam platím? (Ochrana úvěrujícího)

Dluh ze smlouvy o úvěru vzešlý na straně úvěrovaného se skládá z jistiny, což je částka, o kterou úvěrovaný úvěrujícího požádal, a úroku, který z této jistiny za danou dobu vyplynul, popř. dalšího příslušenství. Pro dlužníka by bylo výhodné platit nejdříve na jistinu, neboť úroky pro další splátku plynou výhradně z jistiny. Tím by nejrychleji umořoval (zmenšoval) základ pro výpočet dalších úroků. Poté, co by byla jistina splacena, by úvěrovaný poplatil úroky (ze kterých úroky neběžely a neběží). Tento model je však neudržitelný, neboť jednou ze zásadních funkcí úroků je přimět dlužníka platit včas, ba dokonce předčasně. Dlužník by tak nebyl dostatečně motivován naběhlé úroky doplatit, když z úroků úroky neběží. Věřitel by se v tomto případě dočkal maximálně úroků z prodlení.[5]

Intuitivní by tedy bylo, aby úhrady probíhaly poměrně na jistinu a na příslušenství (úroky a náklady). Zákon zde však pamatuje na ochranu věřitele a stanoví, že úhrady dlužníka se započítávají nejprve na náklady spojené s uplatněním pohledávky, poté na úroky a až nakonec na jistinu. Pokud dlužník určí, že chce plnit jen na jistinu, rozběhnou se úroky z úroků a nákladů. Náklady a úroky tak tzv. přirostou k jistině a dlužník tím svou situaci nezlepší.[6]

Výsledek je následující: Ten dlužník, který provede úhradu oproti dluhu, který se skládá např. z jistiny 10.000,- Kč a úroků 200,- Kč, zaplatí první dvousetkorunu na úroky a vším co zaplatí poté, co již uhradil všechny úroky umoří jistinu. Tj. pokud zaplatí 1.000,- Kč, věřitel ve výpisu uvede 200,- Kč úrok, 800,- Kč úmor. Dlužník dluží 9.200,- Kč na jistině, ze které zase do příští úhrady naběhnou úroky.

Ochrana úvěrovaného

Úvěrovaný jako adherent

Úvěrovaný je v naprosté většině případů také adherentem. Adherent je ten, kdo je ve smluvním vztahu slabší stranou a nemá skutečnou příležitost vyjednávat obsah smlouvy. Většina úvěrujících nabízí uzavření smlouvy o úvěru způsobem adhezním, tedy způsobem „Ber, jak je, nebo nech být.“ a tedy nedochází k (jindy přirozenému) vyjednávání o základních podmínkách smlouvy.

Z toho úvěrovanému vyplývá ochrana ve věci odkazu na (typicky obchodní) podmínky, které nejsou uvedeny ve vlastním textu smlouvy. Odkaz na ně je platný jen byl-li s významem takového ustanovení úvěrovaný seznámen nebo pokud se prokáže, že mu byl tento význam znám. Dále jakákoli jiná doložka v adhezní smlouvě je neplatná, pokud je čitelná jen „se zvláštními obtížemi“ nebo pokud je nesrozumitelná pro „osobu průměrného rozumu“ a poté, co je splněno alespoň jedno z předcházejících, musí doložka zároveň působit úvěrovanému újmu, aniž by mu byl její obsah dostatečně vysvětlen. Vždy je pak doložka neplatná, je-li pro adherenta bez rozumného důvodu zvláště nevýhodná.

Tuto ochranu adherenta lze smluvně vyloučit jen pokud je adherent podnikatelem.[7]

Úvěrovaný jako spotřebitel

Pokud je úvěrovaný spotřebitelem[8] (tím, kdo uzavírá smlouvu o úvěru s podnikatelem mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání) požívá celého spektra zvláštní ochrany dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rozbor ochrany spotřebitele na trzích s finančními produkty by však vydal na samostatnou knihu, proto bez dalšího pouze uvádím nejvýznamnější a nejčastěji využívaná práva spotřebitele-úvěrovaného:

  1. Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy o úvěru do 14 dnů, a to bez udání důvodu. Tím pádem má spotřebitel i po podpisu smlouvy 14 dní na rozmyšlenou, zda se rozhodl správně. Případné odstoupení od smlouvy stačí úvěrujícímu pouze srozumitelně, nepodmíněně a jednoznačně sdělit. Odstoupení od smlouvy znamená, že proběhne návrat do původního stavu. Závazek se ruší ex tunc, tedy od počátku. Spotřebitel vrátí prostředky úvěrujícího, pokud si nějaké bezdůvodně (neboť smlouva nikdy nebyla) vzal pouze s úrokem za časový úsek, kdy je bezdůvodně měl.[9]
  2. Druhým, neméně důležitým právem spotřebitele, je právo smlouvu o úvěru na dobu neurčitou kdykoli bezplatně vypovědět, a to s okamžitou účinností není-li smluvně sjednána výpovědní doba. Výpovědní doba může být sjednána maximálně na dobu jednoho měsíce. Výpověď smlouvy má za následek zánik závazku ex nunc, tedy od nynějška – od chvíle účinnosti výpovědi. Tedy smlouva (na rozdíl od bodu 1.) právně existovala. Ke dni výpovědi smlouvy tedy musí dojít k vyrovnání vzájemných závazků, tedy spotřebitel zaplatí dlužnou částku i s úroky ke dni úhrady a možnými náklady.[10]
  3. Právo úvěr nebo jeho část předčasně splatit, kdy úvěrující má nárok žádat pouze úhradu nákladů, které mu s takovým jednáním spotřebitele vznikly. Úvěrující však nesmí po spotřebiteli na úhradě nákladů žádat více než 1% z předčasně splacené částky. (Maximum se snižuje na 0,5%, pokud je sjednaný konec spotřebitelského úvěru blíže než 1 rok od data předčasné splátky.)[11]
  4. Právo být úvěrujícím podrobně informován, kolik přesně bude předčasné splacení spotřebitele stát na jistině, úrocích a nákladech aktuálně ke dni, kdy o takovém splacení spotřebitel uvažuje.[12]
  5. Úvěrující má povinnost před uzavřením smlouvy za spotřebitele odborně posoudit, zda bude spotřebitel schopen plnit své závazky ze smlouvy o úvěru.[13]
  6. Úvěrující má vůči spotřebiteli širokou, kazuisticky vymezenou, bezplatnou informační povinnost. Zejména pak musí spotřebiteli ozřejmit veškeré závazky, které mu ze smlouvy o úvěru vyplývají.[14]
  7. Úvěrující nesmí závazky spotřebitele zajistit směnkou, šekem nebo věcí jejíž hodnota je nepoměrně větší než limit úvěru.[15]
  8. Spotřebitel má právo znát RPSN (roční procentní sazbu nákladů), což je zjednodušeně řečeno cena za úvěr. RPSN je úrok + veškeré náklady, které bude spotřebitel úvěrujícímu hradit v případě, že své závazky bude plnit řádně a včas. RPSN nepočítá s porušením smluvního závazku na straně spotřebitele-úvěrovaného.[16]

Tento kusý výčet neobsahuje veškerá práva spotřebitele ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Před jejím uzavřením je vhodné tento poměrně krátký (179 paragrafů) zákon alespoň prolistovat.

Pokud dojde k porušení některého z práv spotřebitele, nemusí spotřebitel žalovat finanční instituci před soudem. Spotřebitel (jedině on, ne nikdo jiný) může podat návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem, který má pravomoc vydat nález s konečnou platností – nález kvazi-soudní. Arbitr pomůže spotřebiteli návrh sepsat, pokud o to spotřebitel požádá, na návrh zahájí řízení a řízení ukončí závazným nálezem, kterým se musí úvěrující a úvěrovaný-spotřebitel řídit. Řízení před finančním arbitrem již na našem portálu výstižně popsal Michael Šatylov v článku Finanční arbitr: efektivní mimosoudní řešení spotřebitelských sporů.[17]

Uvedení znalostí do praxe

Budoucí úvěrovaný by měl mít před uzavřením smlouvy na paměti, že limit úvěru je pouhým stropem a nejde tedy o částku, kterou musí přijmout a poté s úroky vracet. (Na rozdíl od peněžité zápůjčky.) Naopak záleží na tom, o kolik peněz až do výše limitu následně požádá. Ty poté bude muset i s úroky vrátit. Při zpětných úhradách dluhu je pak dobré myslet na to, že úhradou se nejprve poplatí všechny úroky a případné náklady. Pouze „zbytek“ umoří jistinu. Z jistiny pak plynou nové úroky až do další úhrady.

Úvěrovaný by měl dále vědět, zda s ním byla uzavřena smlouva adhezním způsobem a zda jsou tedy dle okolností smluvní doložky úvěrujícího vůči němu platné. Nejdůležitější pro úvěrovaného však je poznat, zda v tomto smluvním styku vystupuje jako spotřebitel. Vystupuje-li jako spotřebitel, měl by vědět, jaká práva mu z toho náleží. Nevědět (i přes širokou informační povinnost úvěrujícího) o osmi výše uvedených a nechat se tak o ně připravit by byla vyložená škoda. Kdo chce být pečlivý, může se se zákonem o spotřebitelském úvěru před uzavřením smlouvy o úvěru seznámit. Pokud se spotřebitel ocitne v situaci, ve které jsou dle jeho názoru jeho práva krácena, nemusí se bát letitého soudního klání s Goliášem – finanční institucí. Může podat návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem, které vyrovnává jinak nerovné rozložení sil mezi finanční institucí a jedním z jejích spotřebitelů.


[1] § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[2] § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[3] BP.com. Kde si půjčit, abyste za předčasně splacený úvěr tvrdě nezaplatili [online]. ipodnikatel.cz, 24. října 2012 [cit. 4. září 2018]. Dostupné na <http://www.ipodnikatel.cz/Pujcky-a-uvery-pro-podnikatele/kde-si-pujcit-abyste-za-predcasne-splaceny-uver-tvrde-nezaplatili.html>.

[4] § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[5] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2014 č.j. 33 Cdo 1401/2014.

[6] § 1932 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[7] § 1798 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[8] § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[9] § 118 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

[10] § 120 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

[11] § 117 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

[12] § 117 odst. 6 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

[13] § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

[14] § 90 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

[15] § 112 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

[16] § 132 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

[17] https://www.iurium.cz/2018/04/19/financni-arbitr-efektivni-mimosoudni-reseni-spotrebitelskych-sporu/

In this article

Join the Conversation