Lze stíhat matku za usmrcení z nedbalosti, způsobeného poraněním plodu, s následným úmrtím dítěte po porodu?

910 0
910 0

Policejní orgán zahájil trestní stíhání vůči matce, která byla účastna na dopravní nehodě, přičemž byla jejím viníkem. Při dopravní nehodě byla matka těhotná a plod v jejím tělem utrpěl v důsledku dopravní nehody několikerá poranění. V nemocnici došlo k porodu plodu a narozené dítě bohužel na následky poranění z dopraví nehody zemřelo. Policejní orgán dané jednání matky kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1 zákona[1] č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v aktuálním znění (dále jen „TZ“), a zahájil vůči matce trestní stíhání dle ustanovení § 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v aktuálním znění. Je však možné matku zemřelého dítěte stíhat za tento trestný čin, pakliže dítě zemřelo v důsledku poranění, která mu byla způsobena v době, kdy bylo ještě podle zákona plodem?

Výše citované ustanovení trestního zákoníku říká, že „kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt“. Slovo „jinému“ zde znamená jinému člověku, tedy nikoliv sobě, nikoliv zvířeti apod. Tento trestný čin tak chrání život jiného člověka, což lze dovodit i ze systematického výkladu daného ustanovení. Pro zodpovězení výše uvedené otázky však takto jednoduchý rozbor ustanovení nestačí. V popsaném případě byl totiž dle zákona poraněn plod v těle matky, ale na následky těchto poranění zemřelo již narozené dítě. Ustanovení trestního zákoníku chrání lidský život, kdy tedy může být předmětem útoku může být pouze živý člověk. Dítě je živým člověkem, jakmile přestane býti plodem. Plod se stává živým člověkem okamžikem začátku porodu.[2] Z tohoto tedy vyplývá, že v době, kdy došlo k autonehodě a k poranění plodu, byl plod součástí těla matky, tudíž v důsledku autonehody došlo k újmě na zdraví matky, nikoliv k ublížení na zdraví člověka, tč. plodu.[3]

Z předchozího odstavce plyne, že by v takovém případě mohla být matka odpovědná pouze za trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle ustanovení § 147 odst. 1 TZ ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. g) TZ, pokud by však opět skutková podstata trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti nezněla „kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví“. Jelikož dle policejního orgánu byla pachatelem trestného činu usmrcení z nedbalosti matka, musela by být ve světle výše uvedeného odpovědná za těžké ublížení si na zdraví, což však vzhledem k formulaci skutkové podstaty není možné. V konečném důsledku těhotná žena může sama přerušit těhotenství, čímž dojde k usmrcení plodu, a za takové jednání není trestně odpovědná.[4] Navíc, pokud matku nelze trestně stíhat za umělé přerušení těhotenství ve smyslu ustanovení § 163 TZ, tedy kdy by matka úmyslně usmrtila plod, tím spíše ji nelze stíhat za poranění plodu.

Na kvalifikaci daného jednání nemění nic ani skutečnost, kdy by byl plod mimo tělo matky již životaschopný, kdy navíc ani v dnešní době nelze jednoznačně právně vymezit, kdy by byl plod mimo tělo matky životaschopný. Proto po dobu, kdy je plod součástí těla matky, na jejímž životě je zcela biologicky závislý, nelze považovat za samostatně žijícího člověka. Pakliže bychom připustili opačný výklad či chránili plod podle ustanovení chránících živého člověka, bylo by velmi problematické přistoupit k přerušení těhotenství, pakliže by byl ohrožen život nebo zdraví těhotné ženy či zdravý vývoj plodu, případně, jde-li o geneticky vadný vývoj plodu, tedy v případě vitální, zdravotní a eugenické indikace, neboť při takovém výkladu by nepochybně šlo o vraždu.[5]

Závěrem lze tedy shrnout, že jelikož bylo později zemřelé dítě v době autonehody součástí těla matky, tedy plodem, nepožívalo v této době trestněprávní ochrany jako živý člověk. Nelze tedy matku trestně stíhat za usmrcení z nedbalosti, pakliže svým jednáním z hlediska trestního práva ublížila sama sobě na zdraví, neublížila svému dítěti, které v době spáchání skutku právně neexistovalo. To zemřelo až po porodu v důsledku zranění, které utrpěla matka, nikoliv dítě. Skutek se stal v době, kdy bylo „dítě“ plodem, a proto jednání matky nelze trestněprávně postihnout. Policejní orgán tak neměl zahajovat trestní stíhání vůči matce, neboť matka neusmrtila z nedbalosti jiného, nýbrž ublížila sama sobě na zdraví, což je trestněprávně nepostihnutelné jednání.

Anglické právo má na tuto problematiku opačný názor. Trestné činy jsou podle trestněprávní doktríny tvořeny dvěma stránkami, a to vnější[6] a vnitřní[7] stránkou.[8] Plod, respektive nenarozené dítě nemůže být podle anglického trestního práva obětí vraždy ani trestného činu zabití, neboť není považován za osobu. Avšak „vnější stránka trestného činu vraždy či zabití je naplněna tehdy, jestliže útočník zasáhne nenarozené dítě v těle matky, jestliže se toto narodí živé a posléze v důsledku zranění způsobených útokem zemře.“ Kdybychom však přistoupili na výklad dotčených ustanovení trestního zákoníku ve smyslu anglického práva, nepřípustně bychom rozšiřovali trestní odpovědnost nad rámec zákona, tedy zcela proti zásadě trestního stíhání pouze ze zákonných důvodů.[9]


[1] Úplné znění: „Kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.“

[2] Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1459.

[3] Srov. B 2/1987 – 10.

[4] ustanovení § 163 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v aktuálním znění.

[5] rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2005, sp. Zn. 5 To 81/2005.

[6] Actus reus.

[7] Mens reus.

[8] KUČERA, Pavel. Vražda v anglickém trestním právu. Trestněprávní revue. 2008, č. 6, s. 171 – 175.

[9] čl. 8 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky.

In this article

Join the Conversation