Finanční arbitr: efektivní mimosoudní řešení spotřebitelských sporů

1296 0
1296 0

V případě, že se jako spotřebitel dostanete do sporu s finanční institucí, zejm. bankou, existuje v České republice efektivní mimosoudní řešení, přičemž může být dosaženo vydání rozhodnutí, které bude autoritativní a konečné, tedy ve svém důsledku ekvivalentní rozhodnutí soudnímu.

Finanční arbitr

Finanční arbitr je orgánem veřejné moci, kterému je zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „ZOF“) svěřena pravomoc k rozhodování ve sporech mezi spotřebiteli[1]a finančními institucemi[2](např. se jedná o banky, pojišťovny[3], stavební spořitelny či směnárníky).

Každý spotřebitel, který se dostane do sporu s finanční institucí, se může místo na soud obrátit na finančního arbitra. Primárním cílem by mělo být zprostředkování dohody mezi danou institucí a spotřebitelem, ovšem pokud se to nezdaří, rozhodne spor finanční arbitr s konečnou platností.

Finanční arbitr se dá považovat za spotřebitelského ombudsmana nadaného rozhodovací pravomocí pro řešení sporů s finančními institucemi. Je zřízen zejména za tím účelem, aby poskytoval ochranu spotřebitelům, kteří sami profesionály v oboru finančních služeb nejsou.

Zahájení řízení

Řízení před finančním arbitrem se zahajuje na návrh, který může podat pouze spotřebitel. Za návrh na zahájení řízení se neplatí žádný poplatek[4]. Spotřebitel je povinen v návrhu uvést zejména údaje o sobě a finanční instituci, proti které návrh směřuje, úplně vylíčit rozhodné skutečnosti a uvést důkazy pro podporu svých tvrzení, dále prohlásit, že nepodal žalobu v totožné věci k soudu nebo se o ní nedohodl s finanční institucí, a označit čeho se domáhá. Podle ust. § 21 odst. 5 ZOF se může spotřebitel obrátit na finančního arbitra s žádostí o pomoc při sepisování návrhu a ten je povinen mu být nápomocen.

Před tím, než se spotřebitel vůbec uchýlí k podání návrhu finančnímu arbitrovi, je nutno spor řešit s institucí, tj. zejména reklamovat danou službu, požádat o vrácení poplatku nebo o nápravu v daném případě (potvrzení o negativním vyřízení spotřebitelova požadavku je povinnou přílohou k návrhu na zahájení řízení).

Průběh řízení

V probíhajícím řízení arbitr sám aktivně vyhledává důkazy. Jeho povinností je zjistit úplný a pravdivý skutkový stav věci[5]a na základě zjištěných skutečností rozhodnout. Arbitr není vázán návrhem navrhovatele co do jeho rozsahu, tudíž může např. přiznat spotřebiteli více, než sám požaduje. Finanční instituce jsou v tomto směru povinny poskytnout arbitrovi veškerou součinnost, včetně nahlédnutí do jejich interních systémů za účelem zjišťování skutečností a opatřování důkazů pro účely řízení. Za nesplnění povinností dle ZOF jim finanční arbitr může uložit pořádkovou pokutu.[6]

Povinností arbitra je rozhodnout spor podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně a spravedlivě.[7]To znamená, že ačkoli má spotřebitel v řízení mnoho výhod a podpory, pokud právo na jeho straně nestojí, ve sporu úspěšný nebude, protože arbitr zjišťuje všechny rozhodné skutečnosti, tedy nejen ty ve prospěch spotřebitele.

Skončení řízení

Řízení končí vydáním nálezu finančního arbitra, ve kterém finanční arbitr rozhodne o předmětu sporu a své rozhodnutí náležitě odůvodní. Pokud arbitr rozhodne, byť částečně, ve prospěch spotřebitele, uloží zároveň finanční instituci peněžitou sankci ve výši 10 % z částky, kterou je povinna spotřebiteli zaplatit, nejméně však 15.000,- Kč.

V řízení před arbitrem si každý z účastníků platí své náklady sám (např. odměnu advokáta za zastupování či cestovní výdaje) a nerozhoduje se o náhradě nákladů řízení ve prospěch ani jedné ze stran.

Opravný prostředek

Ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu mohou účastníci řízení proti němu podat námitky, jež jsou jediným opravným prostředkem. O námitkách rozhoduje opět finanční arbitr tak, že své rozhodnutí potvrdí nebo změní. Nejsou-li námitky podány, stává se nález finančního arbitra pravomocným, a posléze po uplynutí lhůty k plnění jej lze vykonat[8].

Po rozhodnutí o námitkách může být kterýmkoli z účastníků podána žaloba k soudu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu[9].

Závěr

Závěrem lze říci, že řešení sporů prostřednictvím finančního arbitra může představovat pro spotřebitele, jakožto běžného člověka, nejsnazší cestu k nalezení práva a spravedlnosti v případě neshod s finanční institucí. Jako hlavní výhody procesu před finančním arbitrem lze shrnout, že řízení není zpoplatněno, spotřebitel má nárok na jistou míru pomoci ze strany arbitra během řízení, nehrozí mu uložení náhrady nákladů řízení v případě neúspěchu a výsledkem je zpravidla vydání konečného a vykonatelného rozhodnutí, na základě kterého se může autoritativně domoci svých práv.


[1]§ 419 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů stanoví, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

[2]Viz ust. §§ 1 a 3 č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOF“), kde jsou vymezeny spory s finančními institucemi, které mohou být projednány arbitrem.

[3]Pouze spory týkající se životního pojištění.

[4]Na rozdíl od civilního soudního řízení, kde se zpravidla hradí soudní poplatek.

[5]Na rozdíl od civilního řízení soudního platí v řízení před finančním arbitrem zásada vyšetřovací.

[6]Srov. § 23 ZOF.

[7]Srov. § 12 odst. 1 ZOF.

[8]Např. lze podat exekuční návrh ve smyslu ustanovení § 37 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

[9]Srov. § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Finanční arbitr je orgánem veřejné moci, nikoli však orgánem moci soudní, který rozhoduje ve věcech soukromoprávních poměrů.

In this article

Join the Conversation