Doc. Martin Škop: „Jeden příběh může vyprávět několik lidí různě, a přesto nikdo nelže.“

3873 0
3873 0

Martin Škop je docentem působícím na Katedře právní teorie Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Věnuje se dějinám právního myšlení a netradičnímu oboru právo a umění. V současné době vykonává funkci proděkana pro studium. Od roku 2013 také pracuje jako asistent místopředsedkyně Ústavního soudu Milady Tomkové.

Právo a umění

Pane docente, začneme jednoduchou otázkou. Čtenáři, a zároveň i já, možná ne úplně přesně chápou, co je to obor právo a umění. Čemu se tato oblast věnuje?

Z historického hlediska pokrývá něco jako kritický pohled na právo spojený s literární kritikou a různými jazykovými teoriemi, třeba ve smyslu Umberta Eca. Kritický, sociologický a částečně lingvistický a literárně kritický přístup s právní kategorií. Můžeme zde nalézt stopy toho, jak je právo zobrazováno v umění či konkrétně v literatuře, což je určitý kritický pohled. Druhý pohled je soustředěn na interpretaci práva. Právní texty nejsou (trochu nadneseně) ničím jiným než literárními texty. Sice trochu zvláštními, ale můžeme na ně používat metody interpretace jako na jakékoli jiné texty. Můžeme je zkoumat a díky tomu se dozvědět něco více o právu a najít jejich smysl či význam.

Vy se tedy díváte uměleckou perspektivou na právo. Není to tedy tak, že byste hledali právní normy, které by se vztahovaly na umění. Chápu to správně?

Ano. To by bylo art právo, které zkoumá, jak je umělecká oblast regulována právem.

Aby si pod tím čtenáři mohli něco představit – čím jste se v poslední době zabýval, co spadá do této oblasti?

Je to teoretický přístup. Z praktických prvků můžeme vzít například dílo Kafky či Sartra a podívat se, jak je jedinec reflektován právním systémem. Jak je odosobňován, někdy reifikován, degradován na nějaký počet, položku či číslo. Tím pádem se s ním dá mnohem lépe nakládat. Jde o tradici kritické právní teorie. Na příkladech literatury ukazujeme, jak se dá ten přístup k jedinci reflektovat. Zajímavá je také interpretace, zejména co do tzv. literárního pojetí textu. Je to příklon k textualismu, což v našich právních podmínkách může znít jako nadávka. Význam textu ale není jen to, co je napsané, ale je to spousta věcí, které jsou za tím a které s tím souvisí – role autora, role čtenáře, jak by měl autor vypadat, jestli můžeme pochopit text z jeho postupného vývoje, zda je možné pracovat s něčím, co označujeme jako „mrtvý autor“, nebo je tím, kdo text skutečně píše, vlastně čtenář, jestli vůbec dokážeme najít nějakého reálného právního autora textu. A s tím se dá pracovat jako se zdrojem mnoha informací, které nám mohou napomoci porozumět tomu, co je napsané. Často se říká, že textualismus je pouze povrchní čtení, ale to není pravda. Když si budete číst román, tak si ho přečtete. To je jedna věc. Ale to, že v něm najdete nějaký smysl, je věc druhá. U všech textů to asi nepůjde, ale u některých textů to dá čtenářům mnohem více. Stejně tak je to u právních textů, to nejsou banální texty. Je to něco, co má význam, co má ovlivňovat život lidí, podle čeho se mají řídit, a ti lidé to mají pochopit.

Takže snahou je přečíst si například dílo Kafky nebo Sartra a zkoumat, co si tito autoři mysleli o právním řádu?

Také. Vychází to z předpokladu, že literatura, stejně tak právo, má původ ve stejné společnosti. Máme nějaké vnímání práva, právního vědomí a také literatury. Výhodou zmíněných autorů je, že to umí dobře napsat. Umí dobře vystihnout podstatu, než aby kolem toho vznikaly sáhodlouhé monografie, které samozřejmě mají své místo, ale někdy je prostě dobré mít to ve zkratce. Ta nám dá inspiraci a najednou můžeme právo vnímat jinak. Můžeme ho třeba napravit nebo uvidíme, co funguje, a využít to v aplikaci práva. Není to zcela běžná praxe. Když budu třeba posuzovat krádež, tak se stěží na to takto podívám. Ale při těžších problémech, ať už interpretačních nebo aplikačních, může být důležité vyjít z těch základních, třeba i etických nebo jiných principů, které ovládají společnost. Ty bývají v literárních dílech krásně vystiženy. A pak je můžeme zkusit aplikovat na náš případ a dostat se k nějakému řešení, které je kulturně podmíněno. Právo je kulturní artefakt, vzniká společně s kulturou.

Nemůže být pojetí konkrétního autora subjektivně zabarveno tím, že autor má svůj životní příběh? Kdybych teď šel po ulici, každý člověk mi bude vykládat o našem právním systému něco jiného.

To je pravda, ale tak to přeci je i v odborné monografii. Ta je také subjektivní a málo kdo tam dojde k objektivnímu pojetí práva, protože u tak abstraktního objektu, jakým je právo, je to skoro nemožné. Máme nějaké nástroje a komunikační prostředky, kterými sdělujeme informace, ale stejně do psané myšlenky promítáme subjektivní vlivy. Něco jiného si mohl myslet normotvůrce, něco jiného si může myslet každý poslanec i senátor, může k tomu mít subjektivní postup kdokoli, kdo bude právo aplikovat, ale nakonec se stejně všichni můžeme shodnout. Každý v tom vidí trošku něco jiného, ale nakonec omezení kontextem bude natolik svazující, že dojdeme k jednomu sdílenému výsledku. Nebo ho změníme, inspirujeme se u někoho, jako je Kafka, a změníme postup podle něho.

Který autor vás nejvíce ovlivnil? Kdo změnil Váš pohled na právo?

Asi Dostojevský a další klasici jako Kafka a Kundera. Z autorů řazených ke směru právo a literatura je známý Benjamin Cardozo. Ten tvrdil, že pro právníky je důležité číst krásnou literaturu, aby se naučili psát. Že jejich rozhodnutí bude někdo číst a není vůbec nutné, aby se u toho nudil. Důležité je, aby tomu porozuměl. A případně, aby se v tom pak třeba taky odvolací soud neztratil. Aby byla přehledně napsána argumentace, jaká jsou fakta a k čemu soud dospěl. Stejně tak Kundera, když cituje Márqueze, tvrdí, že je důležité napsat text čtivě.

A v čem vás ovlivnil například Dostojevský?

Možná v tom, že Dostojevský všechno chápe tak, že to není jednoduché. Rozhodnout, kdo je zločinec, vrah, kdo jsou oběti, jaké jsou pohnutky v tom jednání – nic z toho není snadné rozhodnout. To je klasický trend v detektivce Agathy Christie. Jedna skutečnost může být interpretována mnoha různými způsoby a přitom žádný z těch lidí nelže. Každý tu událost vidí trochu jinak. To je motiv, se kterým Agatha Christie pracuje celkem často. Stejně tak Dostojevský v Bratrech Karamazových. My tu událost vidíme z mnoha úhlů, každý mohl být vrahem. Každý měl příležitost, každý měl motiv. Ale tím vrahem je nakonec jenom jeden, který se tedy přizná. Otázka, která pořád zůstává, je – co když je to vlastně všechno jinak? Navíc ještě otázka – co když si to ten zavražděný zasloužil? Je to odplata? Je to trest? Je to moje vina? Stejné úvahy o principech a obětování se projevují v Norimberských procesech. Mohu obětovat jednoho člověka a neoprávněně ho popravit? Kam až můžeme zajít? Co ospravedlňuje naše prostředky? V tomhle je to jeden z nejcitovanějších a nejvlivnějších autorů v právní literatuře.

Zmínil jste, že právník by měl psát čtivě, aby to bylo i zábavné i kreativní. Naše právo je založené na kognitivismu,1 který je typický pro kontinentální právní systém. Je založený na konformním uvažování. Na tom, že soudce zkrátka jen vykládá to, co před ním leží. Je zde vůbec místo pro nějakou kreativní aktivitu?

Určitě, to v každém systému. Nemyslím si však, že by ten náš byl více kognitivistický než americký. I americká právní komunita je poměrně názorově sevřená. Jsou tam sice názorové proudy, ale ty jsou dány tou mnohostí. Ale nakonec to dojde k řešení, které bude akceptováno společností právníků. Zde je stejná situace. Jenom u nás je to více nakloněno spíše k formálnímu pojetí interpretace, stejně tak i k formálnější aplikaci. Právnickému jazyku se veřejně věnují třeba soudkyně Nejvyššího správního soudu Michaela Bejčková nebo Hynek Bulín. Podle nich právníci úplně špatně píšou. Dělají špatný otrocký překlad ze špatné němčiny. A oba dva, jak paní doktorka, tak pan doktor, dospěli ke stejným závěrům, a to v úplně jiných podmínkách: jednou v prostředí první republiky navazující na Rakousko-Uhersko, podruhé u současného přístupu vnášení anglických pojmů do našeho jazyka a práva.

Prostor pro kreativitu tu ale je. Právník nikdy nesmí zapomínat na to, že sice píše text, který je odborný, má funkční známku, sděluje určité právní významy, ale není důvod proto, aby se i u takového textu nepokusil o jeho čtivost. Samozřejmě funkčnost musí vždy převážit. Ale právě kreativitou může právník zaujmout.

Není tomu i tak, že v USA má například na Nejvyšším soudě každý soudce vlastní styl, ve kterém si sám píše? Píše v jednotném čísle – mluví on, jsou to jeho myšlenky, jeho argumenty. U nás se spíše snažíme o neutralitu – je to rozsudek jménem republiky, je to samé „soud se domnívá“, „soud zjistil“, a podobně. Není konformita našich soudů v podstatě naučená?  

Takový způsob psaní samozřejmě není dobrý. Konformita neznamená nudnost. I zde máme kreativní soudce. I u nás bych chtěl, aby si lidé otevřeli soudní rozhodnutí a začetli se. Máme zde i dobře napsaná rozhodnutí. Pokud je někdo, koho soudní rozhodnutí zajímá, tak proč by to pro něj mělo být napsáno nesrozumitelně? Čtenář neporozumí všemu, ale alespoň základ argumentace by měl být smysluplný a srozumitelný.

Nemyslíte si, že by tu byla negativní deviace v momentu, kdy by některý ze soudců opustil tento styl psaní rozhodnutí? Vzpomínám si, že docent Kühn na jedné své přednášce uvedl, že napsal rozhodnutí, které se úplně vymklo z toho striktně kognitivistického stylu psaní, a že se k takovému stylu Nejvyšší správní soud už nevrátil. Že prý to soudci vnímají jako odbočku a že to v judikatuře nemělo co dělat. Vy byste to tak nebral?

Nebral, vůbec ne. Navíc tady je ještě možná problém v tom, že je snazší psát uniformě. Ty obvyklé formulace zkrátka naskakují samy. Je to snadné napsat. Naopak dát do toho vlastní prvek je docela obtížné. Třeba už i na Ústavním soudu někteří soudci, třeba Kateřina Šimáčková či Vojtěch Šimíček, mají nějaký podtext a v jejich rozhodnutích je možné jej rozpoznat. Dokonce jsem se přistihl, že někdy, když čtu rozhodnutí, je to jako bych je přímo slyšel. Dále třeba profesor Holländer, jeho rozhodnutí také jdou docela poznat. Měl vlastní styl.

Jaký si myslíte, že má vztah to, o čem se bavíme, k dělbě moci? Čím více je soudce kreativnější, tím více si právo dotváří – neubírá se tím role legislativě? Chápu to správně?

Chápete to správně, ale neviděl bych to jako zásah do dělby moci. Když se podíváme na literaturu, tak by to tak mělo být. Normotvůrce vydá text, dává ho všem adresátům všanc, aby si ho mohli přečíst, aby ho mohli pochopit, tak jak oni potřebují, tak jak oni chtějí. A nemyslím si, že by soudce měl být jiný. On je tím textem vázán, může být vázán například předchozí rozhodovací praxí. To ale neznamená, že v textu nemůže dospět k nějaké jiné interpretaci. V tom mu nic nebrání. On právo dotváří v individuálním případě. Norma s tím nemůže pracovat. To je ten přeryv – mám abstraktní obecné uchopení problému normotvůrcem a teď ho konkretizuje soudce. Někdy se chápe, že je to jednoduchá mechanická činnost, ale tak to není. Situace nejsou všechny identické a soudce si v tom musí najít prostor a musí normu vyložit tak, aby byla vhodná či aplikovatelná pro konkrétní případ. Pak musí vše popsat a vysvětlit. A to je najednou bod, kdy může být kreativní. Stále ale musí respektovat zákonodárce, zároveň to také musí být smysluplné pro adresáta, kterým je účastník řízení.

Dobrá analogie je hudba. V hudbě máme pár not, notovou osnovu, kterou si všichni přečtou a vědí, co mají zahrát. Normotvůrce to má stejně. Taky napíše noty, každý interpret je ale může zahrát jinak. Může změnit důraz, může určit, jaké budou pauzy, přidá na hlasitosti, někde ji sníží. I podle stylu hraní můžeme identifikovat jednotlivého hudebníka. I on se pořád bude držet toho jednoho textu, notového zápisu, ale může v tom být kreativita. Asi poznáte, když bude hrát začátečník, který bude hrát formálně správně, zahraje všechny zapsané noty ve správném pořadí, a pak když bude hrát koncertní mistr. Rozdíl v tom je. Já jako laik rozdíl třeba nepostřehnu, ale někteří ho poznají.

Takže pro vás je kreativita pouze ve způsobu vyjádření se, ale nikoli v samotném závěru, který soudce udělá? Tedy v tom, jak rozhodne. Jeho rozhodnutí by mělo být stále stejné, rozdíl je pouze v tom, jak srozumitelně a čtivě napíše svoji argumentaci.

Závěr by měl být stejný, to asi ano. Respektive tady z tohoto pohledu to nedokážu nijak určit.

Působíte jako asistent soudce na Ústavním soudu. Jaký je zatím nejzajímavější případ, který jste řešil? Co vám přinesl?

Všechny jsou zajímavé. A to i tehdy, když případ vypadá jednoduše. Můj základní poznatek je, že velká část advokátů není schopna případ podávat tak, aby přesvědčili soud, že jim má vyhovět. Často zasílají podání, ve kterých se vůbec nevyznáte, a nevíte, o co jde.

Tím jsme se dostali k tématu vaší habilitační práce. Psal jste o narativní teorii. O tom, jak hledat v právu příběhy. Podle vás to je hlavní úkol advokáta najít příběh svého klienta a přednést ho soudci. Advokát je tedy takový vypravěč, který musí přesvědčit soudce, že jeho příběh je věrohodnější než příběh protistrany.

Je to příběh všech stran. Soud taky musí podat nějaký příběh, jak on vnímá celou naraci pomocí práva. Všechny strany vypráví svůj příběh. A snadnější cestu k úspěchu ve sporu má pak ten, kdo dokáže říci lepší a konzistentnější příběh. Takový, který zdůvodňuje očekávání výsledku sporu. Vlastně i soudce – pokud vydá něco, čemu strany nebudou vůbec rozumět, tak jakou má tohle rozhodnutí autoritu? Velmi malou. Pak jen proto, že to je právní rozhodnutí, ale to je bohužel vše.

O vzdělávání právníků

Kde se právník naučí téhle kreativitě? Naučí nás to právnická fakulta?

To asi ne. A právě Cardozo a další tvrdí, že se to naučí jen při čtení literatury. Stejně to tvrdí i Kundera.

Právník tedy musí číst beletrii?

Určitě, to tvrdí úplně všichni.

Že se tady pořád oháním docentem Kühnem – on například uváděl, že uniformita kontinentálního systému vzniká už na právnických fakultách. Zmiňoval klauzurní systém zkoušek v Německu.  Neovlivňuje už pouhý výběr formy zkoušení, jak může náš soudní systém ve výsledku vypadat?

Asi ano. My to tu vyrábíme téměř na výrobním pásu. Myslíte, že ve vztahu ke všem těm textům, které studenti během svého studia napíší, že je my, pedagogové, dokážeme všechny důkladně přečíst a rozebrat? I kdyby student chtěl být kreativní, tak je mu to vlastně k ničemu. Bude volit cestu, kdy to udělá nějak obecně a ono to nějak vyjde. Proč by do toho investoval energii, když si to pedagog přinejlepším jenom proletí?

U seminárních prací je to ještě dobré, ty jsou většinou ve formě úvahy, kde student může strukturovat myšlenky, jak chce. Ale u klauzur je to pravý opak. Tam je přesně daná forma, jak to udělat. Zkoumat vznik nároku, zánik nároku, vymahatelnost nároku, potom řešit jednotlivé podmínky u těchto bodů, které se studenti v podstatě dopředu naučí. Je to prostě jako zaškrtávání check-boxů. Je tohle podle vás na újmu kreativitě?

Nemyslím si. Zajímavé je, že kreativita často nejvíc vzniká v omezujících systémech. Tam se člověk může vyjádřit. Myslím si, že na kreativitu je v současném systému místo. A když se podíváme na rozhodování Spolkového soudu Německa, tak to je taky docela kreativní.

Co jsou pozitivní a negativní stránky našeho právního vzdělávání?

Tak to bohužel nevím. Kdybych to věděl, pokoušel bych se to změnit. Nemám v tom úplně jasno. Určitě pozitivní je, že je naše vzdělávání otevřené, že neexistuje pevně rigidní systém v tom, že by někdo trošičku odlišným způsobem nemohl uspět. Že se tady podařilo aplikovat spoustu poznatků ze zahraničí. Že se přechází na zvláštní formy výuky jako je klinické vzdělávání, různé dovedností kurzy a tak dále. Na druhou stranu je to špatné v tom, že asi začínáme selhávat v předávání znalostí. Pořád je to škola a pořád je důležité předávat vědomosti. Navíc – domnívám se, že škola (i ta vysoká) není jen o vědomostech a dovednostech, ale také o výchově. Ten prostor je zde hrozně malý. Na právnických fakultách jsme spíše úředníci, je zde spousta administrativy, musíme řešit vědu, ale potom tu chybí ta výchova.

Takže i dospělé studenty je na vysoké škole potřeba vychovávat?

Jasně, každého je potřeba stále vychovávat. Vysoká škola má ale tu velkou výhodu, že studentům vlastně jen otevírá nové dveře. Nevede je za ruku jako škola základní a střední. Ale spíše: „Podívejte se na tohle, tohle je zajímavé a vyberte si, co chcete, a pojměte si to, jak chcete. Ale tohle je důležité, tohle se bere jako to podstatné.“ Nemůžeme předat vše, to nejde. Ale ukazování možností beru jako výchovu.

Co vás vede k tomu, že předávání znalostí na právnických fakultách není dostatečné?

Mně přijde, že u velké části studentů chybí znalosti, jako by se k nim ty znalosti nějak nedostaly. Znají třeba výborně teorii práva v prvním semestru, ale do pátého semestru, kdy se s nimi zase potkávám v jiném předmětu, ji úplně zapomenou. Něco se stalo. Prostě to v nich nezanechalo nějaký silnější účinek. A pak si pletou spoustu pojmů, které jsou ale podstatné.

Je vůbec problémem, že student terminologicky nerozpozná normu a právní předpis, krom toho, že bude vypadat hloupě před nějakým soudcem? Mělo by nás to trápit?

Ano, mělo. S tím souvisí to uvědomění si, že když čtu předpis, tak čtu text, ale norma je jeho význam. To není identické. To je jenom nosič, který mi předává určité informace, ale já ho z toho nosiče musím vytáhnout ven. A není přeci jenom jedno povinné čtení textu. Mohu číst tak, jak je to výhodné pro mého klienta, nebo jak já jako soudce si myslím, že by to mělo být správné pro posouzení daného případu. A tam to mezi sebou musíme rozlišovat. Jde o přesné uvědomění toho, co mohu udělat, jaká jsou omezení norem, musíme je poznat a vědět, jak s tím pracovat. To jsou znalosti, které může právník v praxi přesně použít.

Studenti na právnických fakultách říkají, že se učí mnoho teorie. Také jsem si to myslel, ale zpětně po ukončení studia jsem si uvědomil, že to tak úplně není pravda. Jak se díváte na odlišné vnímání výuky během studia a po jeho ukončení?

Chtělo by to mít odstup, ale já jsem výrazně subjektivní. Mohu říct, že všichni jsou natěšení na samotné řešení právních problémů, na argumentaci, na rozhodování – to ale nejde bez znalostí. A to se může brát jako nutné zlo. Může to být vnímáno jako prvek, který mě zdržuje od práce, od toho, co chci dělat.

Mají tedy sociologie, psychologie, filozofie, právní historie a podobné předměty zůstat v kurikulu předmětů?

Samozřejmě, musím znát všechny okolnosti, pokud chci něco dobře posoudit. A tady jsme na univerzitě a poskytujeme univerzitní vzdělání. Měli bychom produkovat vzdělané lidi. Univerzálně, nejenom v určitém oboru. Měli by mít rozhled. Přece o mém životě či životě kohokoliv jiného nemůže rozhodovat někdo, kdo je úplný prosťáček. Právo má blíže ke společenskovědním disciplínám. My se ale jako právníci setkáváme i s přírodovědeckými poznatky, v trestním řízení to je běžné. Student by měl mít náhled i do tohoto, aby věděl, jaké důkazy zpochybnit a jaké prostředky využít. Měl by být schopen se vzdělávat i v jiných předmětech, aby se naučil orientovat.

Není to příliš idealistická představa? Je člověk schopen pojmout všechny tyto oblasti? Častokrát se říká, že v ČR máme kulturu lokálních advokátních kanceláří, které spolu případně spolupracují a přehazují si případy v určitých oblastech, protože nikdo nerozumí všemu.

Reálné to je. Ideál by to byl, kdyby to bylo v plném rozsahu. Ale alespoň nějaký poznatek by každý právník měl mít. U konkrétního případu jste pak stejně nakonec sám a nesmíte se dopustit nějaké veliké chyby a nesmíte nikoho poškodit. Alespoň základní souvislosti a širší rozhled to může umožnit, samozřejmě bez rezignace na samotné znalosti práva.

Ale nemohli bychom vždycky říct – „a tohle by se ještě mohlo hodit“? Ono se může hodit leccos. Kde potom udělat tu čáru, kde se zastavit? Filozofie, sociologie, psychologie ano, ale biochemie, fyzika a neurologie už ne? Může se stát, že vás znalost těchto oborů jako právníka také někdy zachrání.

Jasně a potom se dozvíte, že studenti práva nemusí umět matematiku – což je směšné vzhledem k tomu, jak moc se s ní pak setkávají v praxi. Sice ne v nějakých abstraktních operacích, ale počítat musí umět. Společenskovědní obory se učí proto, že mají blíže k interpretativním dovednostem. Proto spíše sociologie či psychologie než fyzika. Možná proto by bylo lepší mít univerzální základ a potom přejít až k právu. Čili první rok by byl univerzální a pak by byla práva.

Když už bychom to pojímali takhle – nebylo by dostatečné gymnaziální vzdělání? Drtivá většina studentů právnických fakult studovala gymnázia. Nedostali již univerzálního vzdělání po těch 4 či 8 letech dost? Není to již dostatečná průprava?

Asi ne. Empiricky vidíme, že to tak není. Nevím, jestli je chyba tam v tom pubertálním vzdělávání.  To chce dlouhý čas, zejména v právu, to je dlouhodobá disciplína. Na seminářích vidím, že to dostatečné není.

Co si myslíte o project-based learning? Tedy o učení se tím, že něco dělám, že se něčemu věnuji. Klasickou frontální výuku s tradiční zkouškou na konci spousta studentů kritizuje, že se na zkoušku jen naučí, odvykládají to a pak zafunguje klasická křivka zapomínání. Namísto toho, aby něco reálného dělali a tím se učili.

Myslím, že učení se na příkladech má na právnických fakultách svou roli. Nebude to vždy to hlavní, ale něco to změnit může. Může to posunout studenty, ale i učitele. Studentům to může dát plastičtější obraz toho, co právo je a jak se aplikuje. Ale s jedním problémem. Právo je vždy komplexní. Není to jen problém z jednoho právního předpisu. Pokud ten projekt dosáhne i této kvality, což je obtížné, tak to za mě svou roli splnilo.

Jaká je role dovednostního vzdělávání v rámci právnických fakult?

Myslím si, že má svoje nezastupitelné místo. Otázkou je, jak si budeme dovednosti definovat. Jestli je tou žádanou dovedností např. schopnost napsat žalobu v advokátní kanceláři. To vás naučí advokát. Stejně tak napsání obžaloby vás naučí na státním zastupitelství, proto tam mají studenti praxi. Je to ale pro studenty náročné. Učím například Kurz tvorby práva. Studenti v něm dostanou věcný záměr a mají napsat za semestr zákon. A pro ně je to hodně těžké. Přepsat důvodovou zprávu umí každý, ale vyjádřit to v jazyce právního předpisu už ne. Druhá věc – bere jim to spoustu času. Musí se o tom bavit, zvažovat spoustu věcí, nahlížet do jiných disciplín, podívat se do občanského práva, zdravotnického práva, mezinárodního práva, pracovního práva, školského práva. Tohle vše musí vzít v potaz a udělat z toho nějaký text. A pak třeba na to nemají čas, musí totiž ještě psát klauzury, seminární práce a připravovat se na hodiny. Otázkou je, jestli tohle je dovednostní kurz. Já vím, že za ten jeden semestr se nenaučí psát normativní text. Ale vím, že už si alespoň uvědomí, v čem mohou být chyby.

Většina studentů práv asi právní předpisy psát nebude. Já si absolventa práv představuji jako člověka, který skončí v advokacii, nebo jako úředníka, ten by sice obecně platnou vyhlášku psát mohl, ale moc jich nebude. Máte nějaký přehled kolik studentů je pak píše?

Já myslím, že dost. Když bude právník v podniku, bude psát vnitřní směrnice. Mohou psát na hygienických stanicích vyhlášky. Ono to není zas tak málo. I smlouvy jsou jistou formou normativního textu. I to si musíme uvědomit.

Vrátím se k tomu, že by studenti měli dělat hlavně ty věci, které nebudou dělat v praxi, že se obžalobu naučí, až přijdou do praxe, stejně tak se naučí psát konkrétní smlouvu. V USA jsem zažil povinné kliniky během studia. Studenti na to nadávali, že tam musí chodit, protože to stejné se prý naučí i v advokátní kanceláři a tam jsou už za to zaplacení. V čem je benefit dělat takové předměty již během studia?

Právě to propojení se znalostmi. Také je obrovskou výhodou vyzkoušet si chyby na nečisto. Když už opustíte školu, tak máte odpovědnost. V klinikách je vždy někdo, kdo vás hlídá a kontroluje. V té praxi to už bude jiné. My tady na to máme čas. Během studia je také možné si to vyzkoušet a objevit nedostatky ve svých znalostech bez nějakých závažných následků.

Častokrát se české školství dává do protikladu k zahraničním školám. Vidíte nějaký rozdíl v právnickém odvětví školství ve znalostní úrovni?

Myslím, že moc ne. Může tam být rozdíl v přístupu, rozdíl v počtu studentů na učitele, ale nemyslím si, že by to tu bylo špatné. Myslím, že třeba v Británii mají studenti daleko větší představu o tom, co chtějí. Pokud tady studenti nebudou ochotni akceptovat přísnější kritéria vyučujícího, tak k nějakému razantnímu zlepšení nikdy nedojde. Domnívám se ale, že jsme na tom třeba oproti některým školám ve zmíněné Británii dobře. I tam jsou vysoké školy, jejichž úroveň je pod námi. Česká republika je malý prostor a máme malý trh vzdělávání, ale to neznamená, že vše děláme špatně. Problém je jazyk. Nemáme tak jednoduchý přístup na globální trh. Stejně tak ani přístup k tomu, co studenti chtějí. A oni chtějí to stejné, co třeba studenti v Newcastlu. Pokud půjdu na renomované školy jako je Oxford či Cambridge, tak už budou studenti něco vyžadovat. A učitelé jim to dají. Když to nebudou vyžadovat, tak jim to učitelé nedají. Stejně tak si myslím, že pokud k nám na fakultu přijde cílevědomý člověk, jsme mu schopní dát to, co chce a potřebuje.

In this article

Join the Conversation