1854 0

Úvodem

V insolvenčních řízeních se můžeme setkat s takzvanými šikanózními návrhy. Jedná se o insolvenční návrhy, které byly podány na společnosti, které jsou „zdravé“ a nenacházejí se v materiálním úpadku. O materiální úpadek se jedná v případě, kdy se společnost nachází v úpadku, tedy je buď předlužená nebo je v platební neschopnosti, ale doposud nikdo z managementu nebo z jednatelů nepodnikl kroky k podání insolvenčního návrhu, k čemuž jsou tyto osoby povinny dle ustanovení § 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“).[1] Článek se věnuje šikanózním návrhům po novelizaci IZ, provedené zákonem č. 64/2017 Sb. a  d 1. 7. 2017. 

Šikanózní návrhy contra legem?

Šikanózní insolvenční návrhy jejich navrhovatelé podávají z různých důvodů, cílem je ale poškodit jinou osobu, ve většině případů jde o podnikatele, a to zejména právnické osoby. Často se stává, že šikanózní návrhy podává konkurent, který tímto podáním domnělému dlužníkovi zajistí, že se nemůže ucházet o veřejné zakázky a podobně. Tyto návrhy jsou většinou podávány přes k tomu účelově zřízené společnosti, jelikož takové jednání je nezákonné a dle ustanovení § 128a odst. 3 IZ může insolvenční soud uložit navrhovateli pokutu za podání zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu. Původně mohl insolvenční soud uložit pokutu až do výše 50.000,- Kč, a od 1. 7. 2017 může insolvenční soud uložit pokutu až do výše 500.000,- Kč. Zákonodárce se tak s těmito účelovými návrhy snaží vypořádat skrze novelu insolvenčního zákona.

Místní nepříslušnost insolvenčního soudu po novele IZ

Jedním z triků u šikanózních návrhů, který lze poměrně efektivně využít, je podání insolvenčního návrhu k soudu, který není místně příslušný. Takový soud dle právní úpravy před novelou zákona č. 64/2017 Sb., který mění výše uvedený insolvenční zákon, nemohl v případě podání i zjevného šikanózního návrhu sám postupovat v takové věci, jelikož nebyl místně příslušný a musel věc předat místně příslušnému soudu. Až ten mohl v dané věci postupovat, například takový návrh odmítnout. Změna zákona účinná od 1. 7. 2017 nicméně přináší změnu, kdy v ustanovení § 7b přibyl odstavec 5, který uvádí že: „insolvenční soud, u něhož insolvenční řízení probíhá, učiní i před rozhodnutím o místní příslušnosti opatření, která nesnesou odkladu, a rozhodne o jmenování prozatímního věřitelského výboru, o jmenování předběžného správce, o tom, že se insolvenční návrh ani jiné dokumenty v insolvenčním rejstříku nezveřejňují, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost.“ To znamená, že od 1. 7. 2017 by již neměly tyto šikanózní návrhy podané u místně nepříslušného soudu „viset“ v insolvenčním rejstříku, jelikož i místně nepříslušný soud může učinit nezbytné kroky, které by měly ochránit domnělého dlužníka. Někteří odborníci s touto změnou nesouhlasí v ohledu, že jde o neúměrný zásah do práva na zákonného soudce, jelikož by ve věci rozhodoval soudce, který není zákonným soudcem, protože není místně příslušný a danou věc tak nemůže projednat. V takovém případě se domnívám, že by se měly poměřit rozhodné skutečnosti, a to na straně jedné právo na zákonného soudce a na straně druhé ochrana podnikatelů před šikanózními návrhy, které je mohou poškodit, například v rámci úvěrování, veřejných zakázek či v podnikatelském styku s obchodními partnery. Dle mého názoru je sice důležité respektovat právo na zákonného soudce a nezasahovat do něj, avšak na druhou stranu by tento zásah měl ochránit podnikatele, na kterého byl podaný návrh podán zcela bezdůvodně, vzniká poté zbytečná časová prodleva, než se po procesní stránce soudy vyrovnají a věc odmítnou a řízení vymažou z insolvenčního rejstříku. V tomto případě je třeba vycházet z úmyslu zákonodárce, který se touto změnou snaží ochránit podnikatele před insolvenčními návrhy, které nejsou oprávněné a jejich hlavním účelem je poškození konkurenta nečistými prostředky, zjevným zneužitím práva.

Podání přihlášky věřitelem po novele IZ 

Změnou prošlo i ustanovení § 105 odst. 1 IZ, které obsahuje právní úpravu podání přihlášky pohledávky věřitelem. Pokud totiž podá insolvenční návrh věřitel, tak je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a k insolvenčnímu návrhu je povinen ji připojit přihláškou pohledávky. Zákonodárce v tomto případě „přitvrdil“, když výše uvedenou novelou do tohoto ustanovení přidal povinnost, jakým způsobem je věřitel povinen doložit existenci své pohledávky. Tato povinnost se bude nicméně týkat věřitele pouze v případě, že bude dlužníkem právnická osoba a věřitel je osobou, která vede účetnictví nebo daňovou evidenci dle zvláštního zákona.[2] Takový navrhovatel je tedy „povinen doložit pohledávku uznáním dlužníka s ověřeným podpisem nebo vykonatelným rozhodnutím nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo potvrzením auditora podle zvláštního zákona,soudního znalce nebo daňového poradce, že navrhovatel o pohledávce účtuje.“[3] Tato změna, kterou do insolvenčního zákona přinesla výše uvedená novela, by dle mého názoru měla zamezit návrhům, které jsou podloženy pohledávkou, která je vytvořena ryze účelově.

Předběžné posouzení insolvenčního návrhu

Jako další nástroj, který do insolvenčního zákona přináší výše zmíněná novela, je ustanovení § 100a IZ. Jedná se o předběžné posouzení insolvenčního návrhu podaného věřitelem, toto posouzení vykonává insolvenční soud. Jedná se o nástroj, který má zamezit difamujícímu účinku zveřejnění dlužníka (v případě tohoto textu by se jednalo o „domnělého“ dlužníka) v insolvenčním rejstříku. V případě, že by měl insolvenční soud důvodné pochybnosti o důvodnosti podaného insolvenčního návrhu, tak může rozhodnout, že samotný insolvenční návrh ani jiné dokumenty se v insolvenčním rejstříku nezveřejní. Insolvenční soud musí o tomto nezveřejnění insolvenčního návrhu rozhodnout nejpozději „do konce nejblíže následujícího pracovního dne po podání insolvenčního návrhu.“ Tedy insolvenční soud bude mít na rozhodnutí den a „kousek“ podle toho, kdy navrhovatel podá insolvenční návrh, pokud jej podá ke konci pracovní doby, tak se může stát, že soudce bude mít na rozhodnutí „pouze den.“

Tato právní úprava navazuje na ustanovení § 128a odst. 1 IZ, podle kterého „insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán.“ Takže v případě, že by se insolvenční soud rozhodl nezveřejnit návrh v insolvenčním rejstříku dle ustanovení § 100a IZ, tak má lhůtu 7 dnů dle ustanovení § 128a odst. 1 IZ, aby rozhodnul, zda insolvenční soud návrh odmítne jako zjevně bezdůvodný. Nebo dle ustanovení § 101 odst. 3 IZ „neodmítne-li insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, oznámí zahájení insolvenčního řízení vyhláškou, kterou spolu s insolvenčním návrhem a jinými dokumenty v insolvenčním spise zveřejní v insolvenčním rejstříku nejpozději do 2 hodin po zahájení úředních hodin nejbližšího pracovního dne insolvenčního soudu poté, co uplynula lhůta podle § 128a odst. 1.“

Závěrem

Insolvenčním soudům byl dán novelou poměrně silný nástroj, kterým lze předejít následkům, které s sebou přinášejí šikanózní insolvenční návrhy. Ač jsou tyto změny jistě pozitivní, je třeba se zamyslet nad výše uvedenými lhůtami. Insolvenční soud bude muset během 1 týdne zjistit, zda označený dlužník je opravdu v úpadku či se jej věřitel snaží svým podáním poškodit, během této doby bude muset soud zjistit relevantní informace, které mu pomohou zjistit stav dlužníka. V případě, že by insolvenční soud postupoval dle ustanovení § 100a IZ a podaný věřitelský návrh nezveřejnil, tak se věřitel i dlužník o zahájení insolvenčního řízení dozví z vyhlášky, která se dle ustanovení § 101 odst. 2 IZ doručuje účastníkům insolvenčního řízení a proti níž není odvolání přípustné.  Dále poté záleží i na samotném dlužníkovi, který by měl ve svém vlastním zájmu s insolvenčním soudem spolupracovat a v rámci součinnosti mu poskytnout informace a své stanovisko vůči podanému insolvenčnímu návrhu. Domnívám se, že bez aktivního jednání dlužníka nebudou výše uvedené nástroje efektivní, jelikož je to sám dlužník, který by měl přesvědčit insolvenční soud o tom, že není v úpadku.


[1] ŽIŽLAVSKÝ, Michal. Odměna advokáta a úpadek klienta. Bulletin advokacie, 2015, č. 6, s. 20.

[2] Například zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů.

In this article

Join the Conversation