Výživné a zpětně stanovená vyživovací povinnost v judikatuře NS

3876 0
3876 0

Vyživovací povinnost je upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění (dále jen „OZ“), a to hned v několika ustanoveních[1]. Povinnost přispívat na výživu jiného se netýká pouze rodičů a dětí, nýbrž i jiných osob, které spolu jsou či byli ve vztahu zákonem předpokládaným. Při zpětném stanovení vyživovací povinnosti, resp. při určování výše výživného mohou nastat mnohé situace, s nimiž se musí jak soud, tak strany samotné vypořádat.

Článek popisuje jednotlivé případy výživného pro dítě z pohledu soudní praxe Nejvyššího soudu České republiky. Byť se jedná o rozhodování podle a ve smyslu zákona o rodině, lze tato rozhodnutí přiměřeně aplikovat i na současnou právní úpravu.

Zpětné přiznání výživného a jeho splatnost

Podle ustanovení § 922 odst. 1 OZ je možné přiznat výživné ode dne zahájení soudního řízení. Pokud se však jedná o výživné pro děti, pak jej lze žádat i za dobu nejdéle tří let zpětně, a to od zahájení řízení. Při rozhodování o určení výživného zpětně musí soud určit počátek, od něhož došlo ke vzniku nároku na výživné. Zpravidla se bude jednat o okamžik, v němž došlo ke změně poměrů[2]. Soud musí rovněž „přihlédnout ke všem již poskytnutým peněžním plněním jako zálohám na výživné (zejména byly-li určeny předběžným opatřením soudu), dále k věcnému plnění, k umožnění bydlení, k prostředkům, které byly poskytnuty na společné bydlení a společnou domácnost apod.”[3] Rodiči může být uložena povinnost uhradit výživné jednorázově, pakliže to pro něj není nepřiměřeně zatěžující, nebo ve splátkách.

Materiální plnění při zpětném určení výživného

Materiální, resp. naturální plnění je nutné při stanovování výživného zohlednit[4]. Soud v takovém případě musí zvážit, zda nešlo ze strany rodiče o příležitostná plnění či o plnění, která nejsou součástí výživného a nenaplňují účel, k němuž je výživné přisuzováno. Aby bylo plnění započitatelné do stanovení částky výživného, musí se jednat o plnění směřující k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí[5].

Spoření jako součást výživného

Rodiče svým dětem často zakládají spořící účty, aby jim poskytli prostředky k nastartování jejich života. Při stanovení výše výživného (určení, změně, vyměření zpětně apod.) může nastat i taková situace, kdy jeden z rodičů dítěti založil stavební spoření a měsíčně mu na něj přispíval určitou částkou, ač k tomu nebyl zavázán původním, či jakýmkoliv rozhodnutím soudu. K otázce, zda lze příspěvky na stavební či jiné spoření započítat do výživného dítěte, se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, kdy stanovil, že „výživné placené rodičem slouží k okamžitému uspokojování potřeb dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného; jestliže soud exekučním titulem povinného rodiče zavázal podle § 97 odst. 1 zákona o rodině platit výživné v pravidelných opětujících se částkách, a nebylo-li povinnému ve smyslu ustanovení § 85a odst. 2 zákona o rodině současně uloženo přispívat na tvorbu úspor, představují finanční vklady povinného rodiče na účtech (např. stavebního) spoření ve prospěch dítěte platby mimo rámec exekučním titulem stanoveného výživného, nelze je proto zohlednit“.[6]

Pokud tedy nebyla povinnost pravidelně přispívat na spoření dítěte, pak jsou všechny tyto částky plněním nad rámec vyživovací povinnosti a není možné je při výpočtu výše výživného zohlednit.

Příležitostná plnění

Problematika příležitostných plnění byla zmíněna již výše. Je zde však vhodné podotknout, že rozhodovací praxe ohledně příležitostných plnění byla následována i v dalších rozhodnutích. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zkonstatoval, že za výživné není možné považovat příležitostné plnění v době styku rodiče s dětmi, jež nepřekračují výdaje, které nelze do výživného započítat proto, že se jedná o dárky běžné povahy, a rovněž nesměřují k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí. Soud tuto argumentaci vztahoval k ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdejším znění[7]. Obdobně danou problematiku v současnosti upravuje § 913 OZ.

Základ rozhodný pro určení výživného a přesčasové hodiny

Příjem rodiče se skládá z různých položek, a to i pokud tento příjem pochází od jednoho zaměstnavatele. Mzda, resp. plat se tak může v každém jednotlivém měsíci diametrálně lišit, obzvláštně na pozicích s provizním systémem či systémem mimořádných odměn. V tomto případě vyvstává otázka, které položky mzdy či platu by měly být započítány do základu rozhodného pro určení výše výživného, aby to bylo jednak spravedlivé vůči dítěti, jednak vůči rodiči samotnému, který pohyblivou složku v některých případech nemůže ovlivnit (z hlediska časového, hodnotového apod.). Zde tak záleží na uvážení soudu a na konkrétním situaci, zda se příjem a jeho výše např. pravidelně opakuje v určitých intervalech, zda lze vysledovat určitý konstantní pohyb příjmu atd.

V jednom z dalších rozhodnutí[8] se soud zabýval problematikou přesčasových hodin, které také spadají do pohyblivé složky mzdy, avšak v mnoha případech lze jejich počet odhadnout. V tomto rozhodnutí dospěl k následujícímu závěru: část výdělku docílenou za přesčasové hodiny nelze vylučovat ze základu rozhodného pro určení výživného, nutno však přihlédnout k tomu, že zvýšené vypětí v práci mohlo zvyšovat i vlastní životní náklady otce a tím vlastně ovlivňovat jeho schopnosti a možnosti přispívat na výživu dětí.“[9]

Závěr

Z výše uvedené plyne, že problematika stanovení výživného a určení jeho výše je problematikou složitou a soudy musí vzít při rozhodování v potaz mnoho faktorů, přičemž nesmí opomíjet zájmy dítěte. Tento článek objasnil pouze výseč možností a situací, které mohou při určování výživného vyvstat a s nimiž je potřeba se v rámci řízení vypořádat. Pro další situace, které doposud nemají řešení, bude nutné vyčkat dalších rozhodnutí soudů.

[1] Ustanovení § 697, § 760, § 853, § 910 a násl. OZ.

[2] Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1140.

[3] Tamtéž.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4․ března 1966, sp. zn. 5 Cz 10/66.

[5] Tamtéž.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2922/2010.

[7] Celé znění ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině zní: „Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.“

[8] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1967,sp. zn. 5 Cz 115/67.

[9] Tamtéž.

In this article

Join the Conversation