Spotřebitelská koupě zboží na internetu v rámci Evropské unie

1687 0
1687 0

S rozvojem internetového obchodu nepochybně vzrůstá šance, že každý, kdo jednoduše potřebuje nakoupit co nejlevněji, zavítá i na zahraniční internetové stránky. Pokud k tomu ovládá cizí jazyky, není problém dorozumět se i s obchody působícími v zahraničí a rozšířit tak relevantní možnosti koupěschopnosti​, které jsou v mnohých případech finančně výhodnější. Pro zjednodušení se v tomto příspěvku zaměřím pouze na situaci, kdy spotřebitel, který má bydliště i obvyklý pobyt[1] v členském státu Evropské unie[2] (dále jen „EU“), vstupuje do obchodního poměru s obchodníkem, podnikatelem, který má své sídlo rovněž ve členském státě EU.

Spotřebitel

Člověk, který takto nakupuje na internetu, bude ve většině případů právě spotřebitelem, na kterého se vztahují zvláštní ustanovení právních předpisů sloužící k jeho ochraně. Spotřebitelem je fyzická osoba, která je zároveň slabší smluvní stranou a nejedná v rámci své podnikatelské činnosti[3]. Tyto znaky splňuje prakticky každý člověk, který si objednává zboží přes internet pro svou vlastní potřebu.

Pokud se spotřebitel rozhoduje, kde nakoupit za tu co možná nejvýhodnější cenu, měl by vzít v úvahu i situaci, kdy obchod neproběhne podle jeho představ a nastalou situaci bude třeba vyřešit. V následujících odstavcích se pokusím velmi stručně osvětlit základní body, na které se při nakupování v zahraničních internetových obchodech zaměřit. Samozřejmě pokud vše proběhne hladce, není třeba řešit jakékoli další otázky, nicméně vznikne-li spor, pak je velmi důležité určit, u soudu kterého státu a podle jakého práva se spotřebitel může bránit.

Rozhodné právo I.

Otázky týkající se rozhodného práva a mezinárodní příslušnosti soudu jsou předmětem oboru mezinárodního práva soukromého. To je obecně v mezinárodním obchodním styku nepostradatelné, neboť řeší, které právo je rozhodné pro právní poměr s mezinárodním prvkem. Mezinárodní právo procesní pak řeší otázky mezinárodní pravomoci, tedy určení toho, ve kterém státě se nachází soud příslušný daný spor rozhodnout.

Úprava kolizních norem, stanovujících rozhodný právní řád, je v českém právu obsažena ve vnitrostátním právním předpise, zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a jednak v právu EU, které vzhledem ke své přednostní aplikovatelnosti hraje hlavní roli. Kolizní normy pro určení rozhodného práva pro smluvní závazkové poměry pro celou EU jsou obsaženy v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Řím I“)[4].

Ještě než se ovšem přikročí k určování práva rozhodného pro daný právní poměr, je nezbytné určit, soud kterého státu bude v případě daného sporu příslušný k rozhodování ve věci, tedy který soud bude posuzovat i to, jakým právem se např. kupní smlouva řídí. Mezinárodní příslušnost se pro celé území EU posuzuje v občanských a obchodních věcech dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“)[5].

Tyto předpisy obsahují zvláštní ustanovení týkající se smluv uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, které je ovšem možno aplikovat pouze za splnění jednoho z následujících předpokladů, a to že:

  • obchodník podniká ve státě bydliště, resp. obvyklého pobytu spotřebitele,

nebo

  • se činnost obchodníka zaměřuje na tento stát a smlouva byla v rámci této činnosti uzavřena.

Příslušnost soudu

Pokud se stane, že vznikne spor mezi obchodníkem a spotřebitelem, a ten se nepodaří vyřešit smírnou cestou, vzniká potřeba určení soudu, na který se budou strany sporu moci obrátit. Tento soud pak bude posuzovat právo rozhodné pro smlouvu.

Situace, kdy obchodník ve státě bydliště spotřebitele podniká nebo tam má například pobočku, většinou nebudou problematické. Složitější situace nastane, když se spotřebitel rozhodne nakoupit v internetovém obchodě obchodníka, který podniká pouze v zahraničí.

V takovém případě je nutno prokázat, že činnost obchodníka se na domovský stát spotřebitele zaměřuje. V judikatuře Soudního dvora Evropské unie je stanoveno množství vodítek pro soudy, jak zjistit, že se obchodník zaměřuje na spotřebitele i v jiných členských státech. Mezi tato vodítka patří zejména:

  • činnost obchodníka se soustředí na zákazníky zahraničí (např. na to na svých stránkách odkazuje),
  • obchodník používá neutrální doménu (např. „.com“) nebo přímo doménu prvního řádu („.cz“, „.de“ apod.),
  • obchodník má stránky v jiných jazycích než je jazyk státu jeho sídla, nebo
  • obchodník inzeruje své zboží i v domovském státě spotřebitele.

Za splnění těchto uvedených podmínek dává nařízení Brusel I bis spotřebiteli možnost žalovat obchodníka jednak ve státě, kde se nachází obchodníkovo bydliště (půjde zejm. o sídlo právnické osoby) a jednak ve státě, kde má spotřebitel své bydliště. Naopak spotřebitel může být obchodníkem žalován pouze ve státě svého bydliště.

Nadto, dohodu o příslušnosti soudu lze se spotřebitelem uzavřít toliko po vzniku sporu anebo i před tím, poskytuje-li spotřebiteli možnost volby ještě jiného sudiště, nad rámec toho, jež je stanoveno dle nařízení Brusel I bis. Nelze tedy předem spotřebitele o jeho výhody připravit.

Rozhodné právo II.

Za splnění výše uvedených podmínek týkajících se činnosti obchodníka, resp. zaměření jeho činnosti na daný členský stát, obecně platí, že se smlouva řídí právem státu, kde má spotřebitel bydliště. Nicméně i pro smlouvy uzavírané se spotřebitelem platí omezená možnost volby rozhodného práva v té podobě, že nařízení Řím I zaručuje spotřebiteli alespoň standard ochrany, který požívá ve státě svého obvyklého bydliště, tzn., že soud bude přihlížet k ustanovením na ochranu spotřebitele, od kterých se nelze smluvně odchýlit, která  platí ve státě obvyklého bydliště spotřebitele. Spotřebiteli tedy náleží práva, která mu k jeho ochraně přiznává jeho domácí právní řád.

Závěr

Závěrem lze shrnout, že pro spotřebitele je vhodné vybrat takový obchod, který výše uvedená kritéria zaměřování se s největší pravděpodobností splňuje, aby si tak zachoval možnost hájit svá práva v plném rozsahu ve státě, ve kterém žije, a nemusel se tak obracet na zahraniční soudy.

[1] Pojem bydliště se v případě nařízení Řím I odlišuje od pojmu obvyklého bydliště, resp. obvyklého pobytu v nařízení Brusel I bis.

[2] Odlišné podmínky mohou platit v Dánsku, Velké Británii a Irsku.

[3] Srov. § 419 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[4] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy [online] [cit. 18. květen 2017]. Dostupné na: <http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A32008R0593>.

[5]  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech [online] [cit. 18. květen 2017]. Dostupné na: <http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2012:351:0001:0032:cs:PDF>.

In this article

Join the Conversation