Zánik zástavního práva u zajištěné osvobozené pohledávky v insolvenčním řízení

3541 0
3541 0

K institutu zástavního práva

Zástavní právo je nepochybně užitečným právním nástrojem, který lze použít pro zajištění dluhu[1]. Podstata tohoto institutu spočívá v možnosti věřitele uspokojit svoji pohledávku i jinak než s dlužníkem dohodnutým primárním způsobem plnění. I přes zřízení zástavního práva pro zajištění závazku však věřitel nemusí být v konečném důsledku plně uspokojen.

Neuspokojení věřitele však není ve světě závazkového práva nic mimořádného, avšak může nastat situace, kdy je věřitel naopak uspokojen plně a dlužník je tak zbaven povinnosti placení zbylého dluhu. I přesto se ale dlužník často nemůže jednoduše domoci zrušení zástavního práva.

Při vzniku zástavního práva dochází mezi věřitelem a dlužníkem k uzavření standardního závazkového vztahu, kdy je pohledávka věřitele zajištěna zástavním právem, zřízeným ve většině případů na nemovité věci. Představme si ale situaci, kdy se po čase dlužník dostane do platební neschopnosti a podá tak k příslušnému soudu návrh na povolení oddlužení, které je následně schváleno. V tomto případě dlužník tedy plní formou splátkového kalendáře a tímto způsobem zároveň splní svůj závazek vůči zajištěnému věřiteli v plné výši.

Osvobození od placení pohledávek

V případě, že dlužník plní řádně a včas, a zároveň splní veškeré další podmínky plynoucí ze schváleného oddlužení, pro něj připadá v úvahu možnost využít tzv. osvobození od placení pohledávek dle ustanovení § 414 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v aktuálním znění (dále jen „IZ“) – „jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka.“ Pokud soud takovému návrhu dlužníka na osvobození vyhoví, není dlužník na základě tohoto ustanovení IZ povinen hradit zbývající část pohledávek. Takové pohledávky se tak stávají naturálními obligacemi.

Visící zástavní právo

Po souhlasu soudu s osvobozením od placení pohledávek však i nadále existuje visící zástavní právo na nemovité věci, která je nyní zastavena z důvodu nesplněné naturální obligace. Výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí lze v daném případě provést ve smyslu ustanovení § 1379 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění (dále jen „OZ“), kdy podle odst. 1  „zaniklo-li zástavní právo zapsané do rejstříku zástav, požádá zástavní věřitel bez zbytečného odkladu o jeho výmaz a zástavní právo se vymaže. To platí i v případě, že zástavní právo bylo zapsáno do veřejného seznamu, ledaže si strany ujednaly, že zástavní věřitel o výmaz zástavního práva nepožádá nebo vlastník požádal o zápis uvolněného zástavního práva.“ Dlužník však v této situaci nemá žádný právní titul, dokládající zánik zástavního práva[2], který by jej opravňoval k podání návrhu na vklad[3] do katastru nemovitostí, jímž by byl proveden výmaz zástavního práva. Insolvenční zákon takovou situaci nijak neupravuje, a to ani ve svém komentovaném znění. Stejně je tomu tak i u ostatních dotčených zákonů.

Po schválení návrhu na osvobození od placení pohledávek tedy dojde k tomu, že z pohledávky se stane naturální obligace. Prozatím se však evidentně jedná o otázku judikaturně zatím neřešenou. Rozhodovací praxe českých soudů totiž prozatím řešila pouze promlčení zástavního práva pro případ, že pokud dojde k promlčení samotné pohledávky, tak automaticky nenastává promlčení zástavního práva, neboť je rozhodující, kdy mělo být toto právo uplatněno poprvé. Pro řešení, zda právo je nebo není promlčeno, resp. zda existuje, Nejvyšší soud odkázal na řízení o určení, zda zde zástavní právo je či není.[4]

Závěr

Z výše uvedeného vyplývá, že zástavní dlužník má dvě možnosti, jak nastalou situaci řešit. Předně je zde možnost postupovat dle ustanovení § 1379 dost. 1 OZ, který stanovuje povinnost zástavního věřitele požádat o výmaz zástavního práva z veřejného rejstříku bez zbytečného odkladu poté, co zástavní právo zaniklo, kdy by důvodem pro podání takového návrhu bylo rozhodnutí insolvenčního soudu s účinky dle ustanovení § 414 IZ. Zde však mohou strany závazkového vztahu narazit jednak na pasivitu zástavního věřitele, a jednak na řešení problému, zda k zániku zástavního práva vážně došlo, či nikoliv.

Druhou možností je zvolit postup dle ustanovení § 1379 odst. 2 OZ, tedy výmaz zástavního práva na návrh zástavního dlužníka. V tomto případě ale musí zástavní dlužník podat určovací žalobu dle ustanovení § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, kterou se lze domáhat určení, zda zde právo je či není, pokud je na takovém určení naléhavý právní zájem. Dle judikatury[5] lze dovodit, že naléhavý právní zájem může spočívat i v tom, zda tu zástavní právo je či není. Určení této skutečnosti je totiž podstatné pro odstranění nejistoty v právním postavení dlužníka, obzvláště pokud taková situace není explicitně řešena právními předpisy.

Z právního i faktického hlediska se tak jedná o absenci právní úpravy, která komplikuje řešení vztahů mezi subjekty poté, co dojde k přeměně plnění závazku na naturální obligaci. I přesto zde však existuje způsob, kterým se zástavní dlužník může zbavit nežádoucího právního stavu, panujícímu po osvobození od placení pohledávek přihlášených do oddlužení v dosud nezaplacené výši.

[1] Zajištění a utvrzení dluhu [online]. NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK [cit. 15. květen 2017]. Dostupné na: <http://obcanskyzakonik.justice.cz/index.php/smluvni-pravo/konkretni-zmeny-v-obecne-casti/zajisteni-a-utvrzeni-dluhu>.

[2] Aktuální znění: § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon.

[3] Aktuální znění: § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009.

[5] Tamtéž.

In this article

Join the Conversation