1490 0

Moc, peníze a právo (s podtitulem „Esej o společnosti a jejích institucích“) je relativně známá kniha z oboru, kterému se laická veřejnost často nevěnuje. Co do počtu přečtení tak možná bude jednou z nejčtenějších knih v oboru antropologie, ekonomie, práva a filozofie na českém trhu. Je tak v určitém ohledu popularizující, protože poznatky z těchto oborů přináší ve snadno srozumitelné podobě.

I sám autor je široké veřejnosti dobře znám – působil jako ministr školství, kandidoval na prezidenta ČR proti Václavu Klausovi a i v současné době je v zájmu médií. Působí totiž inovativním a novátorským dojmem, když zaštiťuje (jako aktivní wikipedista) projekt Senioři píší Wikipedii a jiné vzdělávací projekty. Za vzdělávací projekty byl v rychlém sledu po sobě oceněn nadací Václava Havla1 a sdružením Eduin za dlouhodobý přínos pedagogice a vzdělávání.2 Osobnost autora tak sama o sobě ještě více přispívá k popularitě knihy.

Já osobně jsem o knize poprvé slyšel na konferenci TedX Kroměříž 2014 z úst ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové. Ta tuto knihu označila za jednu z nejpodnětnějších knih k pochopení fungování práva, doplnila ji navíc vtipným komentářem: „Moc, peníze a právo – tak vidíte, s jakými dvěma věcmi nás hážou do jednoho pytle.“. Kniha je členěna, jak již naznačuje její název, na tři hlavní části. První část se věnuje moci – tj. možnosti prosadit svoji vůli i proti vůli jiných. Druhá část pak penězům, jakožto jednomu ze zdrojů, ze kterých moc fakticky vyplývá. Třetí část právu.

Populární charakter knihy s sebou nese jistá specifika. Resp. domnívám se, že by autor sám s popularizační funkcí jeho knihy souhlasil, ale neoznačil by ji za funkci hlavní. Kniha je značně obecná a obsahuje základní poznatky z několika vědeckých oborů. Profesor Sokol ale tuto obecnou úroveň připisuje nikoliv popularizaci, ovšem spíše snaze o mezioborovost – aby jeho kniha mohla být mostem mezi obory, které jsou zpravidla chápány relativně odděleně. Klidně by byly vnímány i neodděleně, ovšem jsou od sebe fakticky natolik vzdáleny fakticitou studijních programů, v rámci kterých je možné se jim již při studiu na vysoké škole věnovat. Je tím pádem těžké, aby někdo pochopil rámec jich všech. Profesor Sokol uvádí, že vše je nesmírně složité, a proto máme pro každou oblast specialisty a odborníky – každý z nich se ale zabývá jen úzkou výsečí, zatímco celek společenského provozu jejich odborné oblasti přesahuje.3 Autor tak přiznává, že pro odborníky z určitého oboru budou části věnující se jejich oboru nadmíru obecné a budou přinášet více otázek než odpovědí.4 To, že ale kniha není vyčerpávající a rozbor dostatečný, ještě neznamená, že je neužitečná – jejím přínosem je zejména výše zmíněná mezioborovost a tím vhled do příbuzných vědních odvětví. Je pouze logické, že pokud se v rámci jedné knihy autor snaží shrnout poznatky z několika vědních oborů, nebude tak schopen učinit na vyčerpávající úrovni.

Některé otázky jsou tak zodpovězeny zpola. My právníci to nejsilněji pocítíme ve třetí části – v části o právu. Tam se totiž kniha v některých místech jeví jako neuspořádané právní myšlenky, které jsou pro právníka banální. Na některém místě se otevíral prostor pro zajímavý postřeh a debatu, ovšem autor už utíkal k tématu jinému. Vzhledem k povaze díla ale tento nedostatek není možné vytknout. Autor se bohužel v oblasti práva dopouští několika chyb (podvod označuje za soukromoprávní delikt,5 zaměňuje zcizení a odcizení,6 apod.), tyto chyby ovšem nejsou na chybu argumentaci samotné. I pro studenty či absolventy právnických fakult je kapitola o právu jednoznačným přínosem, když předkládá zajímavé perspektivy náhledu na právo, se kterými se při výuce na právnické fakultě ne vždy setkáváme. Přesahy z oboru antropologie jsou v tomto ohledu nesmírně zajímavé.

Následující text je shrnutím bodů a poznatků, které mi při četbě přišly nejzásadnější a autorem nejvíce akcentované.

Moc

Jak již bylo uvedeno výše, autor svoji knihu začíná kapitolou o moci. Tu si autor v souladu s Weberem definuje jako možnost prosadit svoji vůli a to i proti vůli jiných.7 Označuje ji také jako druhou stránku naší svobody, protože nám umožňuje něco prosadit.

Moc se přitom netýká pouze lidí. Profesor Sokol uvádí zatím nejsilnější argument proti teorii společenské smlouvy v pojetí Thomase Hobbese, jaký jsem slyšel. Autor totiž odkazuje na tzv. klovací řád, což je teorie popisující chování slepic v chovech. Právě na jejich příkladu autor uvádí, že katastrofické scénáře prorokující válku všech proti všem jsou nesmysl. Společnost totiž není něco umělého.8 Pokud mezi několika slepicemi vznikne konflikt, obvykle se vyřeší velmi rychle. I slepice jsou totiž schopné vnímat svoje postavení a svoji šanci na úspěch. Jsou schopny odhadnout, proti komu mají ustoupit, kdo naopak ustoupí jim, i to, kde je výsledek nejistý.9 Boje na život a na smrt jsou tak jen výjimkou. Vznikají pouze tam, kde se „klovací řád“ nestihl ustavit – funguje tak pouze ve stabilizovaných a ustálených společnostech.10 Dojem řádu pak vzniká jen proto, že každý ví, kde je jeho místo. Navazujícím argumentem, i když oddělený desítkou stránek, pak je, že společenská smlouva již předpokládá to, co měla domněle vysvětlit.11 Tato myšlenka je tak neudržitelná. Na smlouvy se dá spoléhat teprve tam, kde je společnost poměrně dobře organizována a kde se smlouvy dají vymáhat. Teprve v takové společnosti se totiž lze spolehnout na smlouvu jako na dobrovolný závazek jednotlivců.

Autor ovšem nezůstává pouze na úrovni diskuze, co je to moc. Jeho nejstěžejnější argumentace v této kapitole se týká toho, k čemu je moc dobrá. Jedním z možných hledisek je to, že moc je nutným předpokladem svobody. Svoboda je totiž možnost jednat a rozhodovat nezávisle na vnějších podmínkách nebo možnost zbavit se vnějších omezení a nátlaků.12 Na svobodu se pak můžeme dívat z více pohledů. Asi nejintuitivnější pohled na svobodu je uvědomění si její absence.13 Již v dětském věku si uvědomujeme, že nemůžeme vše. Omezují nás rodiče, škola, v dospělosti finanční možnosti, zaměstnavatel, apod. Zbavení se omezování tohoto druhu svobody často zobrazujeme jako strhaná pouta a řetězy. Pokud ale svobodu budeme chtít dále rozšiřovat touto cestou, tak budeme jen odstraňovat další a další překážky až zůstanou jen přírodní zákony jako gravitace či naše smrtelnost.14

Dalším vnímaným druhem svobody je možnost volby. I v této oblasti se snažíme svoji svobodu stupňovat. Proto máme stále větší a větší supermarkety, přestože se odtam stále vracíme s tím, že tam nic neměli – což je zjevná nepravda, protože tam toho měli mnoho. Vtipně pak autor glosuje i proces voleb – kdy na volebních lístcích obvykle chybí jeden kandidát – ten, kterého bychom volili.15 Třetím druhem vnímané svobody je pak střet dvou svobod, které si navzájem tvoří a nabízejí své možnosti. Teprve u tohoto třetího pojetí svobody pochopíme, že je třeba více lidí.16 Tvrzení, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiná, je tak podle profesora Sokola nesmysl. V takovém případě bychom měli každý svůj ranč obehnaný ostnatým drátem. Ale lidskou společnost tvoří právě to, jak se lidské svobody různě překrývají, prolínají, spolupracují a soupeří.17 Svoboda mezi lidmi je vždy omezená, protože zahrnuje pravidla. Dle Johna Locka dokonce platí, že kde není zákon, tam není svoboda.18 Toto tvrzení dokládá profesor Sokol metaforou svobodné lišky ve svobodném kurníku.

Ten, kdo má moc, tak má do velké míry svobodu. Moc nám totiž svobodu poskytuje – ať už na té nejzákladnější úrovni, kdy nám umožní nemít překážku co do jednání, která si můžeme dovolit, ať už z důvodu zákazu (např. zákon, rodiče) či důvodů jiných (např. tím, že si dané jednání nemůžeme finančně dovolit), nebo na úrovních vyšších – tedy na úrovni možnosti volby a na úrovni spolupráce s ostatními.

Jedním ze způsobů realizace moci je násilí. To je třeba vnímat v širokém slova smyslu. V pozadí každého panství je hrozba násilím, jak ji vyjadřuje třeba zbraň policisty. Podstatné je ale právě to, že je v pozadí – policista má zbraň zapnutou v pouzdře a smí ji používat jen za přesně stanovených podmínek.19 V dobře organizovaných a stabilizovaných společnostech pak může fungovat i bez zbraně, neboť k prosazení jeho autority postačuje uniforma.20 Oproti výše zmíněnému klovacímu řádu tak zde přistupuje nový princip organizace lidských společností – autorita.

V předdějinných a raně historických dobách se násilí užívalo celkem běžně a to zejména v zápasech o držení společenské moci. Jen velmi málo historických politických útvarů vzniklo bez násilí. Široké pojetí pojmu násilí se ale projevuje např. i v poddanství – pro své velkolepé stavební projekty používali panovníci své poddané jako nucené pracovní síly.21 Násilí tedy nemusí být přítomno v samotném fyzickém působení, ale je vždy přítomno přinejmenším jako hrozba.22 V kontextu všech dějinných celků nemůžeme říct, že panství je totéž co násilí, každé panství se ale o násilí opírá.23 A to tedy i v našem současném kontextu – kdy jedním z principů právního státu je, že stát má monopol na legitimní násilí. To znamená, že pouze stát a jeho donucovací složky mohou uplatňovat násilí v souladu se zákonem, naopak jej nemůže uplatňovat poškozený např. ve formě odvety či krevní msty. Policie a armáda jsou dvěma nejtypičtějšími složkami státu, které zajišťují výkon legitimního násilí. Důležité je, že toto násilí (případně jeho hrozba) se řídí pravidly vymezenými v zákonech, které přijali zákonodárci jakožto volení zástupci všech občanů.24

Problémem násilí jakožto nástroje vládnutí má ale jednu čistou nevýhodu – je čistě negativní, je to tzv. vis a tergo, tedy síla zezadu. Donucení má spíše krátkodobý úspěch a účinek. Naproti tomu existují i nástroje vis a fronte, tedy síla zepředu, mezi něž padá vábení, přitahování a lákání. To může být sice méně spolehlivé, protože potrava láká jenom hladového, zato se ale jedná o motivaci pozitivní.25 Dovolává se tedy vlastního zájmu jednotlivců a působí tedy trvaleji. Navíc přimět ke spolupráci nelze silou, jde to pouze tím, že si někoho nakloním.26

Tím se dostáváme k druhé části knihy, protože jedním ze způsobů, jak si někoho naklonit, je dar. Dary lákají a vytvářejí závazky. Dárci tak vytvářejí sociální kapitál.27

Peníze

Aby bylo možné něco darovat, je nutné mít z čeho. Majetek je často projevem moci, je ale také jeho příčinou. Autor se tak pouští do analýzy, odkud vlastně pochází náš majetek. Původní praktický smysl vlastnictví pravděpodobně sahá až do biologických pudů založených na teritorialitě. Důležitým rysem chování mnoha živočichů je to, že obsahují, vymezují a hájí určité území proti svým potravním konkurentům.28 Důvody mají dva – zajištění trvalé obživy a zamezení zbytečným konfliktům.29 Jakmile se tak podaří označit území, stává se tak oproti dalším příchozím ve výhodě – může je pokládat za vetřelce a zacházet s nimi podle toho.30 Tak celou situaci často cítí i vetřelci a uznávají fakt obsazeného území a do konfliktu vstupují často jen z nezbytnosti.31 Otázkou ovšem je, pokud je tedy tendence k „vlastnictví“ biologicky podmíněná, tak jak to, že nedotknutelnost soukromého vlastnictví za všech podmínek se podařilo (s nějakými limity jako např. institut vyvlastnění) v několika nejbohatších společnostech světa, zatímco jinde naráží na daleko přirozenější představu, že majetek slouží člověku k obživě – a pokud neslouží a majetek zrovna neužívá, tak na něj nemá žádné právo.32

Lidé potřebují majetek k uspokojování svých potřeb. Dnešní společnost již dávno opustila stav, ve kterém si člověk snažil vyprodukovat co nejvíce věcí, které potřebuje – naopak dochází ke stále větší specializaci a nabízení svých služeb ostatních výměnou za služby či zboží, které potřebujeme my (většinou zprostředkovaně skrze peníze). Je velmi známý citát Adama Smithe, že náš oběd není dobrou vůlí řezníka, sládka či pekaře, nýbrž za ně vděčíme tomu, že tito lidé dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se tak jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví.33 Profesor Sokol v tomto Adama Smithe kritizuje. Podle něj nejde o sobectví ale o skutečnosti, že v moderní společnosti se lidé potřebují navzájem. Řezník zákazníka stejně jako zákazník řezníka.34 To, že si vzájemně naplňují své potřeby, je jednak díky spravedlivému uspořádání trhu a také díky tomu, že se navzájem neobelhávají, nepodvádějí a neokrádají.35 Kritika vůči Smithovi tak pramení zejména z jeho přehlédnutí této podmínky, což je dle profesora Sokola v puritánské Anglii pochopitelné – ale již si to nemohou dovolit dnešní Smithovi následovníci.

Peníze umožňují porovnávání cen. Dokonce jej podporují.36 Už středověcí myslitelé (např. Tomáš Akvinský) věděli, že cena se nedá přesně určit. Že je výsledkem vyjednávání a smlouvání. Vůbec tedy nemusí být spravedlivá, nemusí odpovídat užitečnosti ani potřebnosti věcí – naopak odpovídá spíše žádoucnosti a vzácnosti.37 Z toho vyplývá známý paradox ceny. Ačkoliv je bez soli těžko žít, nikdo si jí zvlášť necení. Kdežto zcela neužitečné zlato je přímo symbolem cennosti.38

Prvním krokem k dnešním penězům byla ražba mincí. Původně byla cena mincí dána právě cenou kovu, který byl v ní obsažen. Dnešní peníze již ale svoji hodnotu nemají díky jejich složení, nýbrž díky důvěře, kterou v ně vkládáme. Prvním krokem k této tzv. fiduciární měně byla ražba mincí. Kupříkladu Malťané pro nedostatek drahých kovů začali v 16. století razit měděné mince místo stříbrných a vyrazili na ně i tuto základní myšlenku: „Non aes sed fides.“ Tedy: „Ne kov, nýbrž důvěra.“39

Aby trh fungoval, je třeba bezpečí. Tím se dostáváme k dalšímu paradoxu, tentokrát paradoxu peněz. Peníze na jednu stranu rozšiřují to, co je ke koupi. Často se rozčilujeme, že něco by na prodej za peníze rozhodně být nemělo. Jednou z těchto věcí je i stát jakožto garant bezpečí. Ten by na prodej nejenže být neměl, ale ani nesmí.40 To je další princip právního státu. Nesmí být ke koupi ani policista. Kdyby mu člověk mohl zaplatit, aby pro něho vybrané zboží z úřední moci zabavil, bylo by po fungujícím trhu a po penězích.

Právo

Dostáváme se tak k právu jakožto omezení obou předchozích kategorií – jak moci, tak peněz. Právo omezuje silné a chrání slabé. Výslovně tedy omezuje lidskou svobodu.41 Peníze jsou závislé na vyloučení násilí. Fungující trh je podmíněný úrovní bezpečí života, zdraví i majetku. A právě proto je zde právo.42 Stejně tak je snahou práva, aby bylo neefektivní zneužívat moc.43 Vztah mezi mocí a právem je tedy velmi úzký – moc potřebuje právo, aby se ospravedlnila. Právo naopak potřebuje moc, aby se prosadilo.44

Právo si s sebou ale nese i mnoho filozofických otázek, na které není jednoduché odpovědět. Právo pochází ze spravedlnosti, alespoň původně na rovině ideové. Dnešní svět práva je ale téměř výhradně pozitivistický. Právem rozumíme právo pozitivní. Tuto myšlenku vyjádřil Thomas Hobbes, když řekl, že právo dělá právem autorita, nikoliv pravda či spravedlnost rozsudku.45

Celá tato problematika je velmi složitá, dostatečného rozřešení a výkladu k ní se nám v knize od profesora Sokola nedostane. Nalezneme sice základní rozdělení na pozitivní a přirozené právo, ovšem právě toto je místo, které pro člověka se znalostmi ze studia právnické fakulty nebude dostatečné. Problémem ve většině kapitol věnující se právu je, že jsou většinou shrnutím mnoha myšlenek od rozličných autorů z rozdílných historických období. Což je na jednu stranu zajímavé z přehledového hlediska, na druhou stranu nezajímavé. Zatímco v průběhu celé knihy profesor Sokol prezentoval svůj program a svoje názory, v kapitolách o právu jsem tento pocit ztratil. Na jednu stranu se dočteme o Hobbesově pozitivněprávním názoru, na druhou stranu o pár desítek stran dále nalezneme výrok, že nespravedlivý zákon není zákon.46 Což je v současné době absolutně neudržitelný názor, po jehož přečtení by spousta právních filozofů či teoretiků práva knihu okamžitě zavřela. Toto zjednodušení se totiž už dostává na takovou úroveň, že už se jen stěží můžeme bavit o popularizaci. Autor sice uvádí pojem Radbruchovy formule, okolo které se (jako na poměrně moderním problému) projevuje spor pozitivistů a přirozenoprávníků, ovšem již nevysvětluje její důsledky, což podle mě povede k absolutnímu nepochopení a dezinterpretaci u laických čtenářů. Radbruch vychází z toho, že pojem právo v sobě zahrnuje zaměření na ideu práva, a to je spravedlnost.47 Legislativní akt ovšem není akt poznání morální pravdy, ale autoritativní akt vyjádření vůle.48 Limitem pozitivního práva dle Radbrucha má být nesnesitelná míra nespravedlnosti. Pozitivní právo tak má z hlediska dělby moci (soudní moc nerespektující pravidla vydaná mocí zákonodárnou) platit, i když je jeho obsah nespravedlivý a neprospívá lidu. Pokud ale konflikt mezi zákonem a spravedlností dosáhne takové nesnesitelné míry, že je z něj „vadné právo“, pak musí ustoupit spravedlnosti.49

Autor Radbruchovu formuli prezentuje jako fakt. Radbruchova formule je ale velmi silně kritizovaná. Zaprvé se mi celý problém zdá položený na tak abstraktních hranicích, že skutečně není aplikovatelný nikde jinde než na nejextrémnějších případech – totalitních režimech. Tak, jak se Radbruchova formule obvykle prezentuje (a jak prezentuje problém s nespravedlivým zákonem i profesor Sokol), ji ale čtenář pravděpodobně nepochopí. Nespravedlivý zákon není každý zákon, na základě kterého má plnit chudá matka samoživitelka bohaté bance. Mnoho lidí odcházejících od soudu slyšíme hovořit o nespravedlivém rozsudku. O tom, že snad není možné, že soud rozhodl proti nim. Přitom oni mají pravdu. A právo je nespravedlivé, protože ve vypořádání společného jmění manželů soud řekl, že nemovitost, kterou daroval otec prohravšího oběma manželům, spadá do společného jmění manželů. A tedy se bude dělit napůl. Slyšíme pak argumenty – ale vždyť druhý manžel se vůbec nezasloužil. Vždyť je to opilec. Vždyť nic neumí. Vždyť neplatí výživné na děti. Nespravedlivým právem pak prohraný myslí právo, které vyprodukovalo výsledek, který se mu nelíbí. Přitom jde o to, že právo jsou pravidla hry. A toto pravidlo zkrátka říká, že pokud je nemovitost darována oběma manželům, tak je ve společném jmění manželů. Pokud jen jednomu z nich, tak ve společném jmění manželů není. Tato pravidla jsou známá dopředu. A jen proto, že se někomu z nich ke konci hry (tj. při rozvodu manželství) nelíbí, ještě nejsou nespravedlivým právem. V tomto významu se neporovnává, že už i tak má druhý manžel dost peněz. Že se na rozdíl od prohrajícího nemusí starat o nezletilé dítě. Zákon zkrátka stanoví, co se má stát s majetkem. Na úpravu jiných vztahů (např. výživné na dítě, ale i výživné rozvedenému manželi) se použijí jiná pravidla a instituty. To už ale běžný laik nesezná.

Náš právní řád je často shledáván jako nespravedlivý. On ale nespravedlivý není. Vytváří někdy situace, které po náhledu na celou „šachovnici“ jako celek vypadají nespravedlivě? Ano, jednoznačně. Z manželství odchází chudá matka, která si jako jedinou věc z manželství odnese tu půlku domu, který oběma manželům dali při svatbě její rodiče. Na výživné dostane 1.500,- Kč měsíčně na každé dítě – protože bývalý manžel holt nevydělává skoro nic. Sama nemá kvůli dlouhodobé péči o děti kvalifikaci a tedy má jen malou šanci na dobře placenou práci – navíc i vzhledem k tomu, že o děti stále pečuje a tomu musí přizpůsobovat i pracovní povinnosti. Je situace nespravedlivá a byla by spravedlivější, kdyby za této situace dostala nemovitost celou? Asi ano. Byla by na tom lépe. Zde ale z mého pohledu leží největší rozdíl mezi přirozenoprávníky a pozitivisty. Zatímco přirozenoprávníci se dívají na celou situaci tak, jak jsem ji výše vylíčil, pozitivisté se dívají na konkrétní pravidla a ptají se, zda jsou nespravedlivá. Je v tomto případě pravidlo, že nemovitost spadá do společného jmění manželů, pokud je darováno oběma manželům, nespravedlivé? Samozřejmě, že není. Je to dokonce pravidlo logické. Chybou bylo, že se s ním strany sporu nepočítaly již od začátku, třeba ho ani neznaly. Často se právu vytýká, že se nadmíru mění a není stabilní. Což může být pravda, ale v této oblasti se právo mění jen málo a toto pravidlo je víceméně stabilní. Proto nevytýkejme právu, že je nespravedlivé, pokud je nespravedlivost celé situace vyvolána špatnými  volbami a rozhodnutími, která jsme učinili.

Ač se tedy autor dopouští ve své argumentaci týkající se přirozeného a pozitivního práva až nepřípustných zjednodušení a prezentuje již překonané názory bez kontextu, v jiných oblastech práva naopak přináší velmi zajímavou a podnětnou argumentaci. Takovou oblastí je třeba pojednání o druzích a povaze spravedlnosti. Autor pojednává o třech druzích spravedlnosti – retributivní, která má napravovat asymetrie a napravovat protiprávní stav, komutativní (neboli směnná), která určuje přiměřenou hodnotu a rozsuzuje spory mezi dvěma a více stranami, a distributivní (neboli rozdělující), která se z pozice autority snaží rozdělit zdroje mezi podřízené subjekty z různých hledisek – snaží se dát každému stejně, vyrovnat nerovnosti, ovšem stejně působit motivačně a tedy i za těchto okolností uznávat zásluhy. Nástrojem distributivní spravedlnosti je tzv. affirmative action.50 To je opatření, které má za cíl dostat faktický stav společnosti blíže k ideálu distributivní spravedlnosti. Distributivní spravedlnost je důležitou složkou společnosti a je bezpochyby jednou ze složek a aspektů sociálního státu. Na tomto místě by bylo opět možné autorovi vytknout, že tyto tři složky spravedlnosti jako by si byly rovné co do jejich uplatnění a co do jejich uznání. Je přitom zřejmé, že i v dnešní době ještě není posledně jmenovaný aspekt spravedlnosti, tedy spravedlnost distributivní, tak uznávána jako spravedlnosti ostatní. Naopak některé politické strany (včetně těch vládnoucích) vystupují proti přerozdělování – některé důrazněji, jiné méně. Rozdělující aspekt spravedlnosti je tak do jisté míry kontroverzní, resp. může se uplatnit jen do určité míry – a ta je definována zejména politickým kompromisem nad aplikací tohoto druhu spravedlnosti.

Ačkoliv v případech výše jsem byl kritický, tak v následujícím bodě je argumentace autora velmi zajímavá a podnětná. Kromě výše uvedených druhů spravedlnosti nalézáme ještě spravedlnost od předchozích odlišnou – tou je tzv. procedurální spravedlnost. Tu bychom si mohli vymezit jako maximu rozhodovat ve stejných případech stejně a v nestejných odlišně.51 Silný aspekt, který je třeba si zde uvědomit, je, že procedurální spravedlnost není dostatečná. Je nutná, abychom o nějakém procesu řekli, že je spravedlivý. Na druhou stranu z historie známe případy (totalitní státy 20. století), kdy byla nacistická a komunistická justice velmi důsledná.52 Důslednosti a koherence právní praxe se dá dosáhnout tedy i v systémech velmi nespravedlivých.53

Rozhodování na základě předešlých případů je představou precedentu. Pohybujeme se  v rovině procedurální spravedlnosti, pokud se soudce opře o již přijaté rozhodnutí v podobné záležitosti.54 V různých právních tradicích má precedent různou váhu, žádná z nich se ale bez něj neobejde.55 Náš kontinentální systém např. precedent jako formální pramen práva neuznává. To ale neznamená, že na něj nereflektuje – povinnost rozhodovat ve stejných případech stejně totiž dovodíme z principu právní jistoty a předvídatelnosti práva.

Jedná se tedy o jakousi minimální verzi spravedlnosti. Profesor Sokol ji označuje za „meta-právní pravidlo“, které má dvě funkce. Zaprvé omezuje libovůli soudců, na druhé straně neobyčejně usnadňuje jejich rozhodování a vychází vstříc požadavky minimální spravedlnosti (tedy fér pravidel hry, tj. spravedlivého procesu).56 Právo působí (nebo by alespoň mělo) tak, že podporuje legitimní očekávání. Vytváří ve společnosti obecné povědomí o tom, co se od něho dá očekávat i v budoucnosti. Pokud se toto povědomí dostatečně rozšíří, vede k tomu, že se členové společnosti budou sami vyhýbat jednáním, o nichž předem vědí, že by je případný soud odsoudil a potrestal.57 Toto nazýváme preventivní funkcí (zejména trestního) práva.

Závěr

Kniha profesora Sokola je jednoznačným přínosem. Čtenářům s právním zaměřením rozšíří povědomí o antropologii a jejím propojení s ostatními obory. V mnoha věcech poskytuje kontext, který je sice logický – ale na druhou stranu jeho podstata může při osamoceném studiu oborů jako právo či ekonomie uniknout. Typickým příkladem je např. pravidlo oko za oko. Tato zásada, která pochází (mimo jiné, nalezneme ji ve více starověkých zákonech) z Drakónova zákoníku, bývá podle něj nazývána drakonickou. Slovo drakonický vešlo v obecnou známost jako „přísný, krutý, neúprosný“. Přitom když se na situaci podíváme z dobového kontextu, tak je všechno, jenom to ne. Pokud se na ni podíváme z kontextu vendety a krevní msty, během které došlo třeba k vyvraždění celých rodů, pak má toto pravidlo naopak regulační charakter – pachatel přijde pouze o oko, nikoliv třeba o život.58 Toto pravidlo bylo tedy naopak výkvět humanismu.

V oblasti popularizace práva, filozofie a antropologie je kniha Moc, peníze a právo velmi dobré dílo, které má potenciál povědomí o právu a právním státě rozšířit do širších vrstev než jsou jen vystudovaní právníci. Na druhou stranu je negativním aspektem, že kniha v některých případech povede ještě k většímu zmatení. Bylo by ale nefér toto jednostranně vytýkat, protože popularizace čehokoliv je velmi náročná a nevděčná disciplína. Je složité něco prezentovat srozumitelně široké veřejnosti a to navíc v té podobě, aby nedošlo k nadměrnému zjednodušení. O to více je předchozí věta pravdivá, pokud zahrneme ještě široké penzum oborů, které autor do své knihy zakomponoval.

In this article

Join the Conversation